Podcast na Parní kotle a jejich provoz

Kapitoly

Čistý vzduch jako priorita

Kouzlo odstředivé síly

Bezpečnost a předpisy především

Kdo může ke kotli?

Povinná výbava každého kotle

Čistota – půl života kotle

Start motoru aneb roztápění kotle

Nejstarší typy kotlů

Žárotrubný vs. Vodotrubný

Moderní vysokotlaké kotle

Absolutní špička a budoucnost

Úkol hořáku

Dva typy hořáků

Jak funguje proudový hořák

Moderní vychytávky

Ohřívák vody a přehřívák páry

Čištění napájecí vody

Souhrn a rozloučení

Přepis

Adéla: Kdykoli jedu kolem velké elektrárny nebo teplárny, vždycky koukám na ty obrovské komíny. Člověk si představí, že z nich jde jen pára nebo kouř...

Martin: Přesně. A přitom to, co z nich nakonec vyjde, je výsledkem hodně složitého procesu čištění. Protože kdyby nebylo, sypal by se na nás z oblohy... popílek.

Adéla: No to zní jako scéna z nějakého postapokalyptického filmu! A právě o tom, jak se těmhle scénářům bránit a jak správně provozovat parní kotle, si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Martin: Přesně tak. U těch obrovských kotlů, které pohánějí celé elektrárny, je ochrana životního prostředí naprosto klíčová. Nejde jen o ten viditelný kouř. Jde o to, co je v něm skryté.

Adéla: A to je hlavně ten popílek, o kterém jsi mluvil?

Martin: Ano, popílek jsou v podstatě nespalitelné minerální složky z paliva. Malé, lehké částečky, které by spaliny jednoduše vynesly ven komínem. A kromě něj je ve spalinách i oxid siřičitý, který je, jak víme z chemie, dost agresivní a škodí třeba rostlinám.

Adéla: Dobře, takže máme problém. Máme ve spalinách nepořádek, který nechceme vypustit ven. Jak ho z toho dostaneme pryč?

Martin: Na to máme chytré pomocníky, kterým říkáme odlučovače. A ty se instalují ještě předtím, než spaliny vůbec do komína dorazí.

Adéla: Odlučovače... To zní logicky. Fungují všechny stejně?

Martin: V principu ano, ale technologie se liší. Máme mechanické, pak elektrostatické, které fungují na principu elektrického náboje, a dokonce i ultrazvukové. Dnes se podíváme na ten nejzákladnější a nejnázornější – mechanický odlučovač.

Adéla: Super, mechanický odlučovač. Jak si ho mám představit? Jako nějaké velké síto?

Martin: Skoro, ale je to chytřejší. Představ si odstředivku na salát. Když s ní zatočíš, voda je odstříknuta na stěny a salát zůstane uprostřed. Je to tak?

Adéla: Jasně, voda je těžší, tak letí ven. Geniální vynález pro líné lidi jako já.

Martin: Tak přesně na tomhle principu funguje odstředivý odlučovač popílku. Spaliny s popílkem se vženou do kuželovité nádoby, kde je speciální lopatky roztočí do rychlého víru.

Adéla: Aha! Takže to je ta naše odstředivka na salát, ale pro spaliny.

Martin: Přesně tak. Těžší částečky popílku mají větší setrvačnost, takže je odstředivá síla mrští na vnitřní stěny toho kužele. Tam ztratí rychlost a vlastní vahou spadnou dolů do sběrné nádoby.

Adéla: A ty lehčí, teď už vyčištěné spaliny, pokračují dál?

Martin: Bingo. Ty čisté spaliny, které už popílek neobsahují, jsou odvedeny středem ven a můžou pokračovat do komína. Je to elegantní a čistě fyzikální řešení.

Adéla: Takže kotel jede, popílek se odlučuje... ale tohle všechno musí řídit nějaká pravidla, ne? Nemůže si každý provozovat kotel, jak se mu zlíbí.

Martin: Rozhodně ne. Existuje pro to technická norma, taková bible pro provozovatele kotlů, a tou je ČSN 07 0710 – Provoz, obsluha a údržba parních kotlů. Tam je popsáno úplně všechno.

Adéla: Všechno jako... úplně všechno?

Martin: Úplně všechno. Od uspořádání kotelny přes povinnosti obsluhy až po detaily údržby. Navíc nad bezpečností provozu bdí inspektoři z Českého úřadu bezpečnosti práce.

Adéla: Takže kontroly jsou pravidelné?

Martin: A velmi přísné. V pravidelných intervalech se musí dělat třeba tlaková zkouška. To se kotel natlakuje vodou na 1,3násobek maximálního povoleného tlaku, aby se ověřilo, že všechno těsní a je pevné. A taky se dělají důkladné vnitřní prohlídky. O všem se vede podrobný záznam v revizní knize kotle.

Adéla: Takže žádný prostor pro improvizaci. To je dobře, když si člověk představí ty tlaky a teploty uvnitř...

Martin: Přesně. Bezpečnost je na prvním místě. A k tomu patří i kvalifikovaná obsluha.

Adéla: Dobrá poznámka. Kdo vlastně takový obrovský parní kotel může obsluhovat? Musí na to být nějaká speciální škola?

Martin: Ano, obsluze se říká topič a musí mít platné zkoušky právě podle té normy, co jsme zmiňovali. Není to tak, že by k tomu pustili kohokoli. Teda, rozhodně by neměli.

Adéla: A jsou všichni topiči stejní? Nebo se to nějak liší?

Martin: Liší se to podle výkonu kotle. Existují čtyři třídy topičských oprávnění. Čtvrtá třída je pro ty nejmenší parní nebo horkovodní kotle.

Adéla: A první třída?

Martin: To jsou ti králové! První třída je pro obsluhu gigantických kotlů v elektrárnách, které vyrábějí přes 115 tun páry za hodinu. To už je obrovská zodpovědnost. Musí neustále sledovat parametry, kontrolovat kvalitu napájecí vody a zajistit bezpečný a hospodárný provoz.

Adéla: Takže takový topič je vlastně mozkem i strážcem celého toho kolosu.

Martin: Přesně tak. Je to vysoce kvalifikovaná a zodpovědná práce.

Adéla: Když mluvíme o bezpečnosti, co všechno musí takový kotel mít za vybavení, aby byl vůbec považován za bezpečný? Nějaké pojistky?

Martin: Spoustu pojistek! Norma ČSN 07 0620 přesně definuje povinnou výbavu. A základem je pravidlo zdvojení. Všechno důležité je tam dvakrát.

Adéla: Dvakrát? Proč?

Martin: Pro případ, že by jedna komponenta selhala. Takže každý kotel musí mít minimálně: dva pojistné ventily. Kdyby tlak nebezpečně stoupl, odfouknou přebytečnou páru.

Adéla: Dobře, to dává smysl. Co dál?

Martin: Dva manometry, tedy tlakoměry. Na nich je červenou ryskou vyznačený maximální povolený tlak. Pak dva vodoznaky, které ukazují hladinu vody v kotli. A taky dvě napájecí čerpadla, která do kotle tu vodu doplňují.

Adéla: Takže pravidlo „důvěřuj, ale prověřuj“ povýšené na „měj všechno dvakrát, kdyby náhodou“.

Martin: Přesně tak! Když jde o takové tlaky a teploty, sází se na jistotu. Lepší mít dvě zařízení a potřebovat jedno, než mít jedno a selže.

Adéla: Bavili jsme se o čištění spalin. Ale co samotný kotel? Ten se taky musí nějak čistit, ne? Uvnitř se asi usazuje pěkný nepořádek.

Martin: A jaký! Zvenku na výhřevných plochách se usazují saze a popílek, které snižují účinnost přenosu tepla. Ty se musí pravidelně odstraňovat.

Adéla: A co zevnitř? Tam proudí voda...

Martin: A právě v té vodě je ten problém. I když se voda chemicky upravuje, pořád obsahuje nějaké minerály. A ty se při vysokých teplotách usazují na vnitřních stěnách trubek a vytvářejí takzvaný kotelní kámen.

Adéla: Jako v rychlovarné konvici u nás doma?

Martin: Přesně ten samý princip, jen v mnohem větším měřítku. A je to velký problém. Kotelní kámen je izolant, takže zhoršuje přestup tepla. V extrémním případě může trubku ucpat tak, že se přehřeje a praskne.

Adéla: Páni. Jak se to čistí? To asi nepoužívají ocet jako já na konvici.

Martin: To by spotřebovali pár cisteren. Ne, používají se speciální chemické proplachy, které kámen rozpustí. Je to pravidelná a naprosto nezbytná součást údržby.

Adéla: Ještě mě napadá jedna věc. Jak se takový obrovský kotel spouští? To se prostě jenom škrtne sirkou a jede se?

Martin: Kéž by to bylo tak jednoduché. Je to docela věda, hlavně kvůli jedné součásti – přehříváku páry. Jeho úkolem je páru z bubnu ještě více ohřát na finální teplotu.

Adéla: A v čem je problém při startu?

Martin: Když se kotel roztápí, v přehříváku ještě není pára, která by ho ochlazovala zevnitř. Ale zvenku na něj už působí horké spaliny. Trubky by se tak mohly snadno propálit.

Adéla: Jak se to řeší?

Martin: Během roztápění se přehřívák chladí kondenzátem, tedy zkondenzovanou vodou, která se jím nechá protékat. Až když kotel začne vyrábět dostatek páry, která proudí do přehříváku a chladí ho, kondenzát se vypustí.

Adéla: To je chytré. A co regulace teploty za plného provozu? Turbíny asi potřebují páru o stabilní teplotě, že?

Martin: Naprosto stabilní. Proto mají moderní kotle automatickou regulaci. Pokud je teplota páry vystupující z přehříváku příliš vysoká, do přehříváku se vstříkne malé množství napájecí vody, která páru mírně ochladí na požadovanou hodnotu.

Adéla: Fascinující. Je to neuvěřitelně komplexní systém, kde všechno do sebe musí zapadat s absolutní přesností. Díky, Martine, za skvělé vysvětlení!

Martin: Rádo se stalo. Je to svět sám pro sebe, ale jak vidíš, jeho principy jsou logické a hlavně nesmírně důležité pro naši energetiku i životní prostředí.

Adéla: Takže Martine, probrali jsme různá ohniště... od klasických roštů až po moderní fluidní. Ale to je vlastně jen ten zdroj tepla, že?

Martin: Přesně tak, Adélo. To je jen polovina příběhu. Teď se musíme podívat na to, v čem se ta voda vlastně vaří. Na samotné parní kotle. Jejich vývoj je fascinující cesta.

Adéla: Cesta od čeho k čemu? Předpokládám, že první kotle nebyly zrovna vrcholem technologie.

Martin: To rozhodně ne. Byly to spíš takové velké, ne zrovna bezpečné, ohřívače vody. Ale cíl byl vždycky stejný: zvýšit výkon, spolehlivost a hlavně bezpečnost. A s tím souvisel i vývoj materiálů – kvalitnější plechy, trubky... bez toho by to nešlo.

Adéla: Dobře, tak pojďme na začátek té cesty. Jak vypadal takový pra-kotel?

Martin: Takový prapředek je válcový kotel. Představ si prostě obrovský ležatý válec plný vody, pod kterým se topilo na roštu. Jednoduché, že?

Adéla: Až moc jednoduché. Jaké to mělo parametry?

Martin: No, žádná sláva. Tlak tak do 1,5 megapascalu, teplota páry kolem 210 stupňů. A výkon? Vyrobil tak dvě tuny páry za hodinu. To je na dnešní poměry skoro nic.

Adéla: A co bezpečnost? Zní to... vratce.

Martin: Bylo to tak. Musela se hlídat minimální hladina vody, aby byla aspoň 10 centimetrů nad nejvyšším místem, kudy šly spaliny. Jinak hrozilo přehřátí a... bum. Proto měl každý kotel pojistný ventil, manometr a vodoznak.

Adéla: Chápu. Takže jak přišlo první vylepšení?

Martin: Inženýři si řekli: „Jak dostat víc tepla do vody?“ A odpověď byla jednoduchá – zvětšit výhřevnou plochu. Tak vznikl plamencový kotel.

Adéla: Plamencový? Co to znamená?

Martin: Do toho velkého válce s vodou vložili jeden nebo dva menší válce, takzvané plamence. A oheň nehořel pod kotlem, ale přímo uvnitř těch plamenců. Ty byly samozřejmě celé obklopené vodou.

Adéla: Aha! Takže teplo se předávalo z mnohem větší plochy. Chytré.

Martin: Přesně tak. Hned to zvedlo výkon na zhruba 3,5 tuny páry za hodinu. A co víc, tyhle kotle se daly vyrábět bez obezdívky, takže byly i přemístitelné. Dokonce se v podobném principu dělají dodnes jako horkovodní kotle pro ústřední topení.

Adéla: Dobře, takže jsme zvětšili plochu tím, že jsme dali oheň dovnitř. Kam se to posunulo dál?

Martin: K dalšímu logickému kroku. Co když místo jednoho velkého plamence použijeme spoustu malých trubek? A tak vznikl žárotrubný kotel.

Adéla: Takže horké spaliny proudily desítkami tenkých trubek, které byly ponořené ve vodě. Je to tak?

Martin: Naprosto přesně. A to byla obrovská změna. Výhřevná plocha se dramaticky zvětšila. Najednou jsme byli na výkonu až 12 tun páry za hodinu a teplota páry mohla dosáhnout 350 stupňů.

Adéla: To už zní jako pořádný skok. Takže to je ten princip, který se používá dodnes?

Martin: Vlastně... ne tak docela. Pro vyšší výkony a tlaky přišla revoluce. A ta revoluce se jmenuje vodotrubný kotel. Schválně, zkus si tipnout, v čem je ten fígl.

Adéla: No, když žárotrubný znamená trubky plné žáru... tak vodotrubný bude mít trubky plné vody?

Martin: Bingo! Je to přesně naopak. Místo velkého válce s vodou, kterým vedou horké trubky, máme teď spalovací komoru, kterou vedou trubky plné vody. Voda je v trubkách a horké spaliny proudí kolem nich.

Adéla: A proč je to taková revoluce? V čem je to lepší?

Martin: Tady je ten klíčový rozdíl. Voda je v mnohem menším objemu, rozdělená do spousty trubek. To znamená, že se mnohem rychleji ohřeje. Takový kotel se dá spustit mnohem rychleji.

Adéla: A co tlaky? Předpokládám, že tenčí trubky snesou víc než obrovský plášť válce.

Martin: Přesně! To byl ten hlavní přínos. S vodotrubnými kotli jsme se konečně dostali na opravdu vysoké tlaky. Třeba článkový vodotrubný kotel už dával až 15 megapascalů a 450 stupňů Celsia. A výkon? Až 240 tun páry za hodinu. To už je úplně jiná liga.

Adéla: Páni, 240 tun za hodinu... To už je asi pro nějakou velkou elektrárnu, že?

Martin: Ano. A vývoj šel ještě dál. Dalším typem je strmotrubný kotel. Jak název napovídá, trubky s vodou jsou v něm umístěné svisle, nebo skoro svisle.

Adéla: Proč zrovna svisle?

Martin: Souvisí to s přirozenou cirkulací. Bublinky páry, které se tvoří v trubkách, jsou lehčí než voda a rychle stoupají nahoru do sběrného bubnu. Tím se celý oběh vody v systému zrychlí.

Adéla: To dává smysl. Jako bublinky v rychlovarné konvici.

Martin: Přesně. U strmotrubného kotle už jsme na tlacích až 15 MPa a teplotách kolem 540 stupňů. A výkon může být až neuvěřitelných 1600 tun páry za hodinu.

Adéla: Šestnáct set tun... To je nepředstavitelné množství. Má to nějakou nevýhodu?

Martin: Má. Ty trubky jsou často zahnuté a nedají se mechanicky čistit. Proto se musí používat jen speciálně upravená, demineralizovaná napájecí voda. Jinak by se zanesly vodním kamenem a byla by to katastrofa.

Adéla: Rozumím. A co se stane, když jdeme s tlakem ještě výš?

Martin: Stane se zajímavá věc. Při opravdu vysokých tlacích, nad 15 MPa, se začne stírat rozdíl v hustotě mezi vodou a párou. Ta přirozená cirkulace se zpomaluje.

Adéla: A co s tím?

Martin: Musíme jí pomoct. Do systému se přidá oběhové čerpadlo. A takovému kotli pak říkáme kotel s nuceným oběhem.

Adéla: Takže jsme u kotlů s čerpadly. Je to vrchol? Nebo existuje ještě něco... šílenějšího?

Martin: Ale ano. Existuje průtočný kotel. Tady už v podstatě nejsou žádné velké bubny, žádné oddělené části. Je to jeden dlouhý systém trubek.

Adéla: Jak to funguje?

Martin: Na jedné straně čerpadlo tlačí vodu dovnitř a na druhé straně už leze ven přehřátá pára. Voda se postupně ohřívá, mění v páru a přehřívá, to všechno během průtoku tou jednou dlouhou trubkou.

Adéla: To zní elegantně. A jednoduše.

Martin: Je to geniální. Tyhle kotle nemají drahé bubny, takže jsou lehčí. Můžou pracovat s nadkritickými tlaky, třeba 35 MPa a teplotou 600 stupňů. A když praskne jedna trubka, není to taková katastrofa jako u starších typů. A hlavně – spouští se a regulují extrémně rychle.

Adéla: Nadkritický tlak... to znamená, že voda přechází v páru bez fázového přechodu, bez varu, že?

Martin: Přesně tak. Už nerozlišuješ kapalinu a plyn. A výkon? Klidně 2000 tun páry za hodinu.

Adéla: Neuvěřitelné. Existuje ještě nějaký speciální typ, který bychom měli zmínit?

Martin: Možná jen pro zajímavost takzvaný bezpečnostní kotel, třeba Löfflerův kotel. Ten je stavěný pro tlaky nad 10 MPa a je to vlastně jenom takový velký přehřívák páry.

Adéla: Jak to? Kde se bere ta pára?

Martin: V tom je ten vtip. Přeměna vody v páru probíhá v odděleném, tlustostěnném bubnu, který je umístěný úplně mimo kotel. Což je z hlediska bezpečnosti obrovská výhoda. Část vyrobené páry se pak vrací zpátky a v tom bubnu odpařuje další vodu.

Adéla: Fascinující. Takže od jednoduchého válce pod kterým hořel oheň, jsme se dostali k systémům, které pracují v nadkritickém stavu a vyrábí tisíce tun páry za hodinu.

Martin: Přesně tak. Ten pokrok je obrovský. A ukazuje, jak důležitá je technologie a materiály pro posouvání hranic možného.

Adéla: Skvěle. Máme tedy přehled o všech těch úžasných a výkonných kotlích. Ale určitě žádný z nich není stoprocentně dokonalý, že? Předpokládám, že vždycky dochází k nějakým ztrátám... Jak se vlastně měří, jak efektivní takový kotel je?

Adéla: Minule jsme si povídali o práškových ohništích. Máme tedy uhlí namleté na jemný prášek... ale jak ho efektivně spálíme?

Martin: Přesně tak. Prášek sám o sobě nehoří, dokud ho nesmícháš se vzduchem a nezapálíš. A k tomu slouží srdce celého systému – hořáky.

Adéla: Takže to není jen nějaká tryska, co tam ten prach foukne?

Martin: Kéž by to bylo tak jednoduché. Ne, hořák má několik klíčových úkolů. Zaprvé musí dokonale smíchat prášek a vzduch. Představ si, že každé zrníčko prachu musí být obaleno vzduchem, aby mohlo shořet.

Adéla: Jasně, aby to bylo co nejefektivnější.

Martin: Přesně. A to s co nejmenším přebytkem vzduchu. Nechceme zbytečně ohřívat vzduch, který nepotřebujeme. Další důležitá věc je, že plamen se nesmí dotýkat stěn ohniště, aby je nepoškodil.

Adéla: Dobře, to dává smysl. A jsou všechny hořáky stejné?

Martin: V zásadě je dělíme na dva hlavní typy. První jsou směšovací hořáky, které smíchají prášek s veškerým vzduchem najednou, ještě před vstupem do ohniště.

Adéla: A ten druhý typ?

Martin: Ten je dnes mnohem běžnější – jsou to proudové hořáky. A ty fungují trochu jinak. Prášek vhání do ohniště jen s částí vzduchu a zbytek přidávají postupně.

Adéla: Proč postupně? Není lepší to smíchat všechno hned?

Martin: Je to kvůli lepší kontrole nad hořením. Think of it this way... primární vzduch, což je tak 10 až 20 procent, unáší prášek hlavní tryskou. Je to takový transportní prostředek.

Adéla: Rozumím. A zbytek vzduchu?

Martin: Ten zbytek, takzvaný sekundární vzduch, přichází dalšími otvory kolem hlavní trysky. Tím plamen tvarujeme a zajišťujeme postupné a dokonalé prohoření. Často tam je i malý olejový hořák, který slouží k zapálení na začátku.

Adéla: To zní dost promyšleně. Dá se s tím plamenem ještě nějak víc pracovat?

Martin: Rozhodně! Moderní hořáky mají hubice, které umí vytvořit vířivý proud. To ještě zlepší promíchání prášku a vzduchu. Je to jako malý ohnivý cyklón.

Adéla: Ohnivý cyklón! To zní skvěle.

Martin: A co víc, ty hubice mohou být dokonce výkyvné nebo naklápěcí. Můžeme s nimi hýbat a měnit tak polohu a tvar plamene v ohništi.

Adéla: K čemu je to dobré? Jen abychom se nenudili?

Martin: To taky, ale hlavně tím můžeme velmi snadno regulovat teplotu páry v přehříváku. Je to skvělý způsob, jak jemně ladit výkon celého kotle. Díky tomu je celý systém mnohem flexibilnější.

Adéla: Takže hořáky jsou vlastně docela sofistikovaná zařízení. To mě přivádí na myšlenku... slyšela jsem právě o cyklónových ohništích. Má to něco společného s tím ohnivým cyklónem, o kterém jsi mluvil?

Adéla: Dobře, Martine, takže máme kotel, který vyrábí páru. Ale to asi není všechno, že? Co jsou ta různá přídavná zařízení?

Martin: Přesně tak, Adélo. Samotný kotel je jen základ. Aby byl systém opravdu efektivní a bezpečný, potřebujeme několik klíčových doplňků, které využívají zbytkové teplo spalin.

Adéla: Takže vlastně recyklujeme teplo, které by jinak jen tak vyletělo komínem?

Martin: Přesně! Prvním na řadě je ohřívák vody, někdy se mu říká ekonomizér. Ten předehřívá vodu, která teprve do kotle poteče. Tím se šetří palivo a zvyšuje účinnost.

Adéla: To dává smysl. A co ten přehřívák páry? Zní to... extra.

Martin: Je to extra důležité! Pára z výparníku je totiž vlhká, což by zničilo lopatky turbíny. Přehřívák ji „vysuší“ a ohřeje na extrémní teploty, třeba i 600 stupňů Celsia.

Adéla: Šest set stupňů? Páni. To musí být obrovský rozdíl ve výkonu.

Martin: Obrovský. Zvyšuje to účinnost jak kotle, tak samotné turbíny. Může být sálavý, přímo v ohništi, nebo konvekční, umístěný až v dalším tahu kotle.

Adéla: A co ta voda, která do kotle teče? Může to být obyčejná voda z kohoutku?

Martin: No to v žádném případě. Obyčejná voda je plná minerálů, které by vytvořily kotelní kámen. A to je pro kotel jako cholesterol pro cévy. Snižuje přestup tepla a trubky se můžou propálit.

Adéla: Rozumím. Takže jak se voda čistí?

Martin: Existuje několik metod. Mechanické nečistoty se odstraní filtrací. Plyny, hlavně kyslík způsobující korozi, se jakoby „vyvaří“. Ale nejdůležitější je chemické čištění.

Adéla: Takže nějaká kouzla s chemií?

Martin: Přesně tak. Nejčastěji se používá výměna iontů. Voda protéká speciální látkou, která z ní „vytáhne“ ionty vápníku a hořčíku, co způsobují tvrdost, a vymění je za neškodné ionty sodíku.

Adéla: Takže abychom to shrnuli. Přídavná zařízení nejsou jen nějaké doplňky, ale naprosto klíčové součásti pro efektivitu a životnost celého systému.

Martin: Přesně tak. Ohřívák vody, přehřívák páry a systém úpravy vody... to všechno společně zajišťuje, aby parní kotel fungoval na maximum a bezpečně.

Adéla: Skvělé. Tím jsme, myslím, probrali vše podstatné o kotlích. Bylo to opravdu vyčerpávající, ale super zajímavé. Díky moc, Martine!

Martin: Já taky děkuju, Adélo. Bylo mi potěšením.

Adéla: A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi. Doufáme, že jste se naučili něco nového. Uslyšíme se zase u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!

Martin: Na slyšenou!