Podcast na Parazitární členovci ve veterinární medicíně

Kapitoly

Úvodní chyták

Svrab u psa - Sarcoptes scabiei

Svrab u kočky - Notoedres cati

Ušní paraziti - Prašivkovití

Specialisti na králíky a ptáky

Vetřelec z hlubin - Demodex

Trudník a Demodikóza

Dravčík a Cheyletielóza

Zůženka a Sezónní Trápení

Všenky versus Vši

Klíšťata a borelióza

Anaplazmóza – skrytý nepřítel

Vážná hrozba – encefalitida

Druhy antiparazitik

Jak fungují?

Pozor na kočky!

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Tomáš: Představte si, že sedíte u zkoušky a dostanete otázku na svrab u kočky. Naprostá většina studentů by okamžitě napsala „Sarcoptes“, tedy zákožka svrabová. A právě to je chyba, která vás může stát jedničku.

Klára: Přesně tak. Je to jedna z těch věcí, která odlišuje dobrou odpověď od té perfektní. A my vám dnes ukážeme, jak se téhle pasti vyhnout. Vítejte u Studyfi Podcast.

Tomáš: Tak fajn, Kláro, pojďme na to. Když ne u kočky, kde tedy najdeme tu slavnou zákožku svrabovou, Sarcoptes scabiei?

Klára: Její hlavní hostitel je pes. Odborně mluvíme o Sarcoptes scabiei varianta canis. A to, co způsobuje, je právě ten nechvalně známý svrab.

Tomáš: Jak to na psovi poznám? Co jsou typické příznaky?

Klára: Začíná to obrovským svěděním. Pes se drbe do krve. Objeví se malé pupínky, vřídky, kůže se začne olupovat v šupinkách. Typicky to postihuje hlavu, okolí uší, očí a nosu, ale taky podbřišek a klouby.

Tomáš: To zní... nepříjemně. A co se stane, když se to neřeší?

Klára: Kůže časem zhrubne a zvrásní se. Vytvoří se takové tlusté, šedé krusty, chlupy vypadají a celé to může začít hnisat kvůli sekundární bakteriální infekci.

Tomáš: Slyšel jsem o něčem, co se jmenuje pinopedální reflex. To s tím souvisí?

Klára: Ano! To je skvělý diagnostický znak. Když psovi jemně podrbeš okraj ušního boltce, začne zadní nohou reflexivně škrábat. Je to pozitivní až u devadesáti procent nakažených psů.

Tomáš: Páni. A co přenos na člověka? Můžu to od svého psa chytit?

Klára: Můžeš, a je to docela běžné, nakazí se až šedesát procent lidí v kontaktu se psem. Ale je tu dobrá zpráva. Na člověku se zákožka dál nemnoží, takže to po pár týdnech samo odezní. Říkáme tomu pseudosvrab.

Tomáš: Uf, aspoň něco. Jak se toho tedy zbavit u psa a v prostředí?

Klára: Léčba je naštěstí účinná, často se používají přípravky jako Stronghold. Ale klíčové je vyčistit i prostředí. Zákožka přežije mimo hostitele až osmnáct dní!

Tomáš: Osmnáct dní! To je docela dlouho.

Klára: Přesně. Takže všechno vyprat na vysokou teplotu, co nejde, tak nechat vymrznout, a ideálně nechat kotce a pelíšky bez kontaktu se zvířetem až čtyři týdny. V kombinaci se špatnou hygienou se to totiž šíří lavinovitě.

Tomáš: Dobře, psí svrab máme. Tak teď ten slíbený chyták. Co tedy způsobuje svrab u koček, když to není Sarcoptes?

Klára: A jsme u toho! U koček je původcem zákožka kočičí, neboli Notoedres cati. Tohle si zapamatujte: Sarcoptes se u koček téměř nevyskytuje. Pokud má kočka svrab, je to skoro na sto procent Notoedres.

Tomáš: Aha! Takže to je ten rozdíl, co mě může zachránit u zkoušky. Jak se liší příznaky?

Klára: Je to podobné, ale lokalizace je typicky na hlavě. Začíná to kolem uší, na hlavě a krku. Kůže je olysalá, zvrásněná a pokrytá typickými nažloutlými krustami.

Tomáš: A přenos na člověka?

Klára: Ano, i Notoedres cati může přejít na člověka. Takže opatrnost je na místě. Léčba je opět pomocí spot-on přípravků jako Stronghold nebo Advocate.

Tomáš: Super, takže shrnuto: Svrab u psa rovná se Sarcoptes. Svrab u kočky rovná se Notoedres. To se dá zapamatovat.

Klára: Přesně tak. Tohle je ten detail, který dělá mistra.

Tomáš: Fajn, zákožky máme za sebou. Co dál? Existují i další roztoči, kteří trápí naše zvířata?

Klára: Samozřejmě. Další velkou skupinou jsou Prašivkovití, tedy Psoroptidae. Ti jsou trochu jiní. Na rozdíl od zákožek se nezavrtávají do kůže, ale žijí na jejím povrchu.

Tomáš: Takže jsou to spíš takoví „povrchoví pracovníci“?

Klára: Dalo by se to tak říct. Mají delší nohy a nemají ostníčky. Způsobují puchýřky a živí se tak, že si potravu tráví mimo tělo a pak ji jen nasají. Jsou to takoví malí gurmáni.

Tomáš: A kdo je typickým zástupcem této gurmánské party?

Klára: Velmi častý je Otodectes cynotis, česky strupovka ušní. To je původce ušního svrabu hlavně u koček, ale i u psů, fretek a dalších šelem.

Tomáš: Ušní svrab. Jak to vypadá?

Klára: Parazituje ve vnějším zvukovodu. Produkuje tam spoustu tmavého, drobivého mazu, který připomíná kávovou sedlinu. Zvíře třepe hlavou a škrábe si uši.

Tomáš: Jsou vidět okem?

Klára: Ano, a to je zajímavé. Jsou velcí asi půl milimetru a vypadají jako drobné, bělavé, pohybující se tečky. Když se podíváte do ucha, může to vypadat, jako by se tam hýbaly lupy.

Tomáš: To zní dost... živě. A jak dlouho takový parazit žije?

Klára: Celý vývoj trvá asi tři až čtyři týdny a dospělec žije zhruba dva měsíce. Je to opravdu velmi časté onemocnění.

Tomáš: Dobře, takže Otodectes je hlavně o uších koček a psů. Co jiná zvířata z této skupiny? Třeba králíci?

Klára: Výborná otázka! Králíci mají svého specialistu, a tím je Psoroptes cuniculi, neboli prašivka králičí. Parazituje taky hlavně v uších.

Tomáš: A dělá to samé, co u koček? Tedy ten „kávový“ maz?

Klára: Ne, tady je ten projev úplně jiný a velmi specifický. V uchu se tvoří masivní, suché, příškvarkovité změny. Jsou to takové listovité nálepy ve tvaru kornoutu. Vypadá to, jako by myši ohlodaly listy staré knihy.

Tomáš: To je teda popis... velmi názorný. A předpokládám, že to taky není nic příjemného.

Klára: Vůbec ne. Navíc hrozí riziko sekundárních infekcí bakteriemi nebo kvasinkami. A pozor, mimo hostitele vydrží až tři týdny.

Tomáš: A co ptáci? Mají taky své roztoče?

Klára: Ale jistě. Třeba čmelík kuří, Dermanyssus gallinae. To je velký postrach drůbeže, ale napadá i jiné ptáky a klidně i člověka, pokud se dostane do kontaktu třeba s holuby nebo ptačími hnízdy.

Tomáš: V čem je čmelík zákeřný?

Klára: Je neuvěřitelně odolný. Dokáže hladovět šest až sedm měsíců! Po napití krve zčervená. U lidí způsobují jeho kousnutí svědivou vyrážku, hlavně na nohách.

Tomáš: Dobře, probrali jsme zákožky, co se vrtají pod kůži, a prašivky, co žijí na povrchu. Ale v materiálech jsem narazil ještě na jednoho parazita, který vypadá úplně jinak. Takový protáhlý, skoro jako malý doutník. Co je zač Demodex?

Klára: To je trudník, a ten je opravdu unikátní. Jak říkáš, má typický protáhlý tvar. Žije hluboko v chlupových folikulech a mazových žlázách. Je to obyvatel hlubin kůže.

Tomáš: Takže když ho najdeme, znamená to vždycky nemoc?

Klára: A to je další důležitý bod! Ne tak docela. V malém množství je Demodex součástí normální kožní mikrofauny u mnoha savců, včetně člověka. Problém nastává, když se přemnoží.

Tomáš: A kdy se přemnoží?

Klára: Typicky při oslabené imunitě. Proto je demodikóza, tedy onemocnění způsobené trudníky, častá u mladých zvířat s nevyvinutou imunitou nebo u starých a nemocných jedinců.

Tomáš: Takže najít jednoho trudníka pod mikroskopem ještě není diagnóza. Musí jich být hodně.

Klára: Přesně tak. Je to o kvantitě. Nemoc se projeví ztrátou srsti, zánětem kůže, někdy i hnisavými ložisky. A co je zajímavé, parazita můžeme najít i v mízních uzlinách nebo jiných orgánech.

Tomáš: Páni. Takže od svrabu, který šíleně svrbí, přes ušní parazity až po tyto doutníčky, které čekají na slabou chvilku imunity. Je toho opravdu hodně.

Klára: Je. Ale jak vidíš, každá skupina má své specifické znaky. A právě tyhle rozdíly jsou klíčové nejen pro léčbu, ale i pro úspěšné složení zkoušky.

Tomáš: Dobře, Kláro, takže ty rozdíly jsou klíčové. Pojďme se podívat na dalšího parazita, který je tak trochu... záludný. Co třeba trudník, neboli Demodex?

Klára: Skvělá volba, Tomáši. Demodex je fascinující. Většina zdravých psů ho totiž na sobě má. Odhaduje se, že pět až osm z deseti psů jsou nosiči.

Tomáš: Počkat, takže většina psů má v sobě parazita a nic jim není? Jak je to možné?

Klára: Přesně tak. Je to o rovnováze. Demodex žije v chlupových folikulech a mazových žlázách a imunitní systém ho drží na uzdě. Problém nastane, když imunita zvířete oslábne.

Tomáš: Takže je to takový spící nepřítel, který jen čeká na svou příležitost. A jak se tam vůbec dostane?

Klára: To je další zajímavost. Přenos probíhá výhradně z matky na štěňata během prvních pár dní po porodu. Při tělesném kontaktu, hlavně v oblasti čumáku a očních víček.

Tomáš: Aha, takže to není něco, co pes chytne v parku od jiného psa.

Klára: Ne, vůbec. A proto bývá často postižen celý vrh najednou. Objeví se to u mladých psů, kterým vypadává srst a řasy, mají změněná víčka... Vypadá to dost nehezky.

Tomáš: A co když ta nákaza propukne naplno? Jak to pak vypadá?

Klára: Může to mít různé formy. Slabší nákaza se projeví jen lupy a zarudnutím. Ale u silnější nákazy se tvoří puchýřky, kůže je bez chlupů a může chronicky ztloustnout.

Tomáš: A ta nejhorší forma?

Klára: Ta je opravdu ošklivá. Na kůži jsou hrubé, modročervené pupínky, které se mění v černé vřídky. Když na ně zatlačíš, objeví se lojovitá hmota plná roztočů. Často to doprovází šílené svědění a sekundární bakteriální infekce.

Tomáš: Páni, to zní, jako by to mohlo skončit i smrtí.

Klára: Bohužel ano, může. Proto je důležitá včasná diagnostika. Ta se dělá tak, že se roztoči doslova vymačkají z folikulu a podívají se pod mikroskop.

Tomáš: Takže prostě zmáčknout beďar a doufat, že tam něco najdeš. Chápu. A co tu imunitu nejčastěji oslabí?

Klára: Spouštěčů je víc. Špatná strava, stres, změna zubů u štěňat, rychlý růst, ale i přílišná péče. Třeba časté koupání v dráždivých šamponech může narušit přirozenou bariéru kůže.

Tomáš: Takže méně je někdy více, i v péči o srst. Léčba je asi dost náročná, že?

Klára: Je to běh na dlouhou trať. Držíme se tří zásad. Zaprvé, optimalizovat stravu a posílit imunitu vitamíny. Zadruhé, mechanicky odstranit co nejvíc parazitů. A zatřetí, nasadit léčbu — vnější i vnitřní přípravky s akaricidními účinky.

Tomáš: Dobře, takže Demodex máme za sebou. Co takhle dravčík? Ten název zní dost hrozivě. To je nějaký predátor?

Klára: V podstatě ano. Dravčík, latinsky Cheyletiella, je dravý roztoč. Živí se totiž hlavně jinými roztoči, co žijí na kůži.

Tomáš: Takže parazit, co žere jiné parazity? To je skoro užitečné!

Klára: No, ne tak docela. Aby se mohl vyvíjet, potřebuje i produkty kůže hostitele. A to způsobuje problém, hlavně u štěňat a koťat.

Tomáš: A jaký problém to je? Jak poznám, že zvíře má dravčíka?

Klára: Typickým příznakem je masivní tvorba lupů. Říká se tomu "pochodující lupy", protože když se podíváš zblízka, vidíš, jak se ty šupinky kůže hýbou, jak pod nimi roztoči lezou.

Tomáš: To je teda dost nechutná představa. A je to přenosné?

Klára: Ano, a co je důležité si pamatovat pro zkoušku – je to zoonóza. Může se přenést i na člověka a způsobit svědivou vyrážku.

Tomáš: Super, takže další parazit, kterého si můžu od svého mazlíčka přinést domů. Jak vypadají jeho vajíčka? Jsou něčím specifická?

Klára: Jsou. Jsou relativně velká a mají na sobě taková vlákna, kterými jsou připevněná k chlupům. Pod mikroskopem to vypadá skoro jako malý kokon. Je to dobrý diagnostický znak.

Tomáš: Dobře, dravčíka máme. Pojďme na dalšího letního parazita. Co třeba zůženka zarděnková, neboli Trombicula?

Klára: Ano, sametka, svrab podzimní... má mnoho jmen. Tady je klíčové si pamatovat jednu věc: parazitují pouze larvy.

Tomáš: Jenom larvy? A co dělají dospělci?

Klára: Nymfy a dospělci žijí naprosto neškodně v půdě a živí se rostlinným materiálem. Jsou to saprofágové. Problém nastává v pozdním létě a na podzim, kdy se líhnou larvy.

Tomáš: Takže je to čistě sezónní záležitost.

Klára: Přesně tak. Tyhle malé oranžové až cihlově červené tečky číhají v trávě a napadají jak zvířata, tak lidi. Vyhledávají místa s tenkou kůží.

Tomáš: Takže typicky kde? Uši, meziprstí?

Klára: Přesně. Okolí očí, pysků, uši, meziprstová oblast. Larvy svými výměšky rozrušují buňky kůže a sají tu natrávenou tkáň. A to... šíleně svědí.

Tomáš: Dokážu si představit. Takže zvíře se drbe, místo je červené, můžou se objevit i puchýřky. Léčba je asi hlavně o úlevě od toho svědění, že?

Klára: Přesně. Používají se různé insekticidní přípravky, ale hlavně repelenty jako prevence, když víš, že jdeš do oblasti, kde se zůženky vyskytují.

Tomáš: Tak, roztoče jsme probrali docela podrobně. Teď se přesuneme k hmyzu. Vši a všenky. Spousta lidí si je plete. Jaký je mezi nimi hlavní rozdíl?

Klára: Tohle je přesně ta chytáková otázka u zkoušky! Ten rozdíl je zásadní a je v ústním ústrojí. Zapamatujte si to takhle: všenky koušou, vši sajou.

Tomáš: Všenky koušou, vši sajou. To je dobrá mnemotechnická pomůcka. Co tedy koušou ty všenky?

Klára: Živí se keratinem. Tedy srstí, peřím, šupinkami kůže. Patří do skupiny Mallophaga. Mají širokou hlavu, širší než hrudník, a kousací ústrojí. Příkladem je třeba všenka psí, Trichodectes canis.

Tomáš: A protože koušou povrch, tak asi nezpůsobují anémii, že?

Klára: Přesně tak! Způsobují hlavně neklid, svědění, vypadávání srsti a ekzémy. Zvíře je zanedbané, ale není v ohrožení života kvůli ztrátě krve. Maximálně hubne, protože je neustále ve stresu.

Tomáš: Jasně. A teď vši. Ty tedy sajou krev. Patří do skupiny Anoplura.

Klára: Ano. Mají úzkou hlavu, užší než hrudník, a bodavě-savé ústní ústrojí. Tím se přisají a pumpují krev. Typickým zástupcem je veš psí, Linognathus setosus.

Tomáš: A tady už to nebezpečí anémie asi hrozí, hlavně u štěňat nebo oslabených zvířat.

Klára: Obrovské. Samice klade denně spoustu vajíček, takzvaných hnid, které lepí na srst. Celý vývoj trvá jen pár týdnů. Při masivní infekci může zvíře ztratit tolik krve, že je to pro něj fatální.

Tomáš: Takže abychom to shrnuli. Všenka má širokou hlavu a kouše keratin. Veš má úzkou hlavu a saje krev. To je ten klíčový rozdíl.

Klára: Přesně jsi to vystihl. A když tohle víš, odvodíš si i klinické příznaky a závažnost problému. To je přesně to, co po tobě u zkoušky budou chtít.

Tomáš: Perfektní. Probrali jsme toho dnes opravdu hodně. Od roztočů, co číhají na slabou imunitu, až po hmyz, který buď kouše, nebo saje. Ale je tu ještě jedna skupina parazitů, která je notoricky známá a asi nejčastější...

Klára: Myslím, že vím, kam míříš. Malí, otravní skokani, kterých se je tak těžké zbavit?

Tomáš: Přesně ty mám na mysli. Příště se podíváme na zoubek blechám a všemu, co s nimi souvisí. Od alergií až po nemoci, které přenášejí.

Klára: Blechy jsou nepříjemné, to ano. Ale co ti paraziti, kteří se ti zakousnou a prostě nepustí? Mluvím samozřejmě o klíšťatech. A ta s sebou nosí mnohem víc než jen svědění.

Tomáš: Přesně tak. První, co každého napadne, je asi lymská borelióza. Je to u nás opravdu tak časté?

Klára: Bohužel ano. V České republice je nakažených klíšťat asi pět až třicet procent, což není málo. Bakterie Borrelia má navíc několik druhů, v Evropě se setkáváme hlavně s Borrelia garinii a afzelii.

Tomáš: A jak to poznám na psovi? U lidí se mluví o typické červené skvrně, ale co na srsti?

Klára: Tam bys ji hledal těžko. U psů jsou příznaky často nespecifické a objevují se výjimečně. Může to být kulhání kvůli bolesti kloubů, horečka, apatie nebo zvětšené mízní uzliny.

Tomáš: Takže pes může být nemocný a já si toho ani nevšimnu? To je trochu děsivé.

Klára: Přesně. A aby to nebylo jednoduché, je tu další nemoc – anaplazmóza. Způsobuje ji bakterie, která napadá bílé krvinky. Je to takový tichý sabotér imunitního systému.

Tomáš: Takže oslabuje obranyschopnost zevnitř? Jak časté to je?

Klára: U psů má protilátky asi čtvrtina populace, ale klinické příznaky má jen pár procent. Problém je, že u jedinců s oslabenou imunitou může být i smrtelná.

Tomáš: A příznaky jsou podobné jako u boreliózy? Bolest kloubů, horečka…

Klára: Ano, je to takový mix. Ztuhlost, horečka, nechutenství, pes prostě není „ve své kůži“. Může i zvracet nebo mít průjem.

Tomáš: Dobře, a co ta nejobávanější nemoc, klíšťová encefalitida? Ta je virového původu, že?

Klára: Přesně tak, způsobuje ji flavivirus. U zvířat má často mnohem vážnější průběh než u lidí. Může vést ke změnám chování a dokonce k paralýze.

Tomáš: Uf. A máme v Česku nějaké specifické druhy klíšťat, na které si dát pozor? Třeba na jižní Moravě?

Klára: Ano, například piják lužní, neboli Dermacentor reticulatus, přenáší babeziózu a encefalitidu. Nebo klíšť Haemaphysalis concinna, který zase šíří tularemii. Každý má své oblíbené nemoci. Skvělý výběr, že?

Tomáš: Takže to není jen o jednom druhu a jedné nemoci. Je to komplexní problém. Jak se proti tomu všemu tedy můžeme bránit?

Klára: Naštěstí máme arzenál účinných látek. Říkáme jim antiparazitika. Dělí se do několika hlavních skupin... třeba benzimidazoly, makrocyklické laktony nebo imidazothiazoly.

Tomáš: To zní jako z hodiny chemie. Můžeš to trochu zjednodušit?

Klára: Jasně. Každá skupina funguje trochu jinak. Představ si to jako různé způsoby, jak parazitovi zkazit den.

Tomáš: A jaký je ten nejběžnější "zkažený den" pro parazita?

Klára: Tak třeba benzimidazoly. Ty parazitům v podstatě naruší základní životní funkce. Přestanou se dělit buňky, nemůžou přijímat živiny... a je konec. Jsou velmi bezpečné pro hostitele.

Tomáš: Chápu. A ty další? Třeba ty... makrocyklické laktony?

Klára: Ty jsou fascinující. Původně je vědci izolovali z bakterií. Způsobí parazitovi totální svalovou paralýzu. Prostě se nemůže hýbat a zemře. Účinné na dospělce i na larvy!

Tomáš: Takže existuje spousta přípravků. Známe je třeba pod názvy jako Drontal, Advocate nebo Panacur.

Klára: Přesně tak. Ale tady je nejdůležitější věc dnešního dílu. Pozor! Některé přípravky pro psy jsou pro kočky smrtelně jedovaté.

Tomáš: To zní vážně. O co konkrétně jde?

Klára: Hlavně o látku jménem permethrin. Najdeš ji třeba v přípravku Advantix. Pro psa je to skvělá ochrana. Pro kočku je to jed. Nikdy, ale opravdu nikdy, nedávejte kočce psí antiparazitika bez porady s veterinářem.

Tomáš: Páni. To je klíčová informace. Takže abychom to shrnuli — prevence je základ. Existuje spousta účinných látek, ale...

Klára: ...ale výběr vždy konzultujte s veterinářem. Ten zná vaše zvíře i lokální situaci nejlépe.

Tomáš: Skvělý závěr. Kláro, moc ti děkuju za všechny cenné rady. Bylo to poučné a snad jsme naše posluchače nevyděsili.

Klára: Doufám, že ne. Děkuju za pozvání. A pamatujte, informovaný chovatel je ten nejlepší chovatel.

Tomáš: Přesně tak. Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu.