Podcast na Ota Pavel - Smrt krásných srnců

Kapitoly

Úvod do Oty Pavla

Kdo byl Ota Pavel

Tatínek Leo Popper a jeho sny

Jazyk a styl

Smrt krásných srnců

Další mistr vypravěč

Hrdinství na malém nádraží

Téma a motivy

Kompozice a postavy

Jazyk a styl

Jméno a rodina

Od sportu k psaní

Redaktor na cestách

Literatura po válce

Tři proudy literatury

Česká poezie

Významní prozaici

Otec, věčný snílek

Smrt krásných srnců

Kapři a jiné boje

Poválečné trampoty

Odkaz a styl

Tatínek Leo Popper

Válka a oběť

Poválečné naděje a pády

Tragický osud autora

Doba normalizace

Charta 77 a závěr

Přepis

Adam: Představte si, že sedíte u řeky, posloucháte její šumění a vzpomínáte... na tátu. Na jeho šílené nápady, neúspěšné obchody, ale hlavně na jeho obrovskou lásku. A co když tyhle vzpomínky dokážou vyprávět víc o naději a lidskosti než ty největší historické romány?

Barbora: Přesně o tom je dílo Oty Pavla. Není to velká historie, jsou to malé, osobní příběhy, které ale mají obrovskou sílu.

Adam: Vítejte u Studyfi Podcastu, kde společně odemykáme svět literatury. Dnes se s naší expertkou Barborou ponoříme do světa Oty Pavla a jeho nejslavnější sbírky, Smrt krásných srnců.

Barbora: Ahoj Adame, ahoj všichni. Jsem ráda, že začínáme zrovna Pavlem. Jeho psaní je tak... lidské.

Adam: Tak pojďme na to. Kdo vlastně byl Ota Pavel? Většina lidí zná jméno, ale už míň jeho osud.

Barbora: Vlastním jménem se jmenoval Otto Popper. Narodil se v Praze jako nejmladší ze tří bratrů. A klíčovou roli v jeho životě i psaní hrála jeho rodina. Obzvlášť jeho tatínek, Leo Popper.

Adam: Ten slavný tatínek! Takže postavy v knížce jsou skutečné?

Barbora: Ano, je to silně autobiografické. Otec Leo byl Žid, matka Hermína ne. A to zásadně ovlivnilo jejich život během druhé světové války. Tatínek i oba Otovi bratři prošli koncentračním táborem. Všichni naštěstí přežili.

Adam: Leo Popper je v těch povídkách naprosto nezapomenutelný. Věčný snílek a obchodník, který jednou prodával vysavače a podruhé chytal ryby.

Barbora: Přesně! Byl to neuvěřitelně vitální muž, posedlý svými sny. Jednou byl mistrem světa v prodeji vysavačů u firmy Electrolux, hlavně kvůli šéfově ženě Irmě, do které byl zamilovaný...

Adam: Počkat, to zní jako námět na film!

Barbora: Úplně! A jindy zase koupil rybník s jedinou rybou. Ale pak se pomstil tím, že tomu prodejci prodal prázdnou ledničku. Měl prostě neuvěřitelnou touhu žít a nikdy se nevzdával.

Adam: I jeho poválečné podnikání s mucholapkami, které nefungovaly, je legendární. Jak na to reagovala rodina?

Barbora: Maminka Herma byla neskutečně tolerantní a milující. To celé knize dává takový něžný podtón. Věnování knihy mluví za vše: „Mamince, která měla za muže mého tatínka.“

Adam: A jakým jazykem to Pavel všechno vypráví? Protože to se čte úplně samo. Je to tak přirozené.

Barbora: To je právě to kouzlo. Používá hovorový, živý jazyk. Najdeme tam obecnou češtinu, slang, ale i nesmírně poetické, lyrické pasáže. Střídá humor, vtip, ale pod tím vším je cítit smutek a nostalgie.

Adam: Takže to není jenom veselé vyprávění o tatínkových eskapádách.

Barbora: Vůbec ne. Pavel dokáže na pár řádcích vystihnout obrovskou tragédii. Třeba o Lidicích napíše jen: „...najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný.“ Žádný patos, žádná velká slova. A o to je to silnější.

Adam: Pojďme k té nejznámější povídce, která dala název celé sbírce.

Barbora: Ano, Smrt krásných srnců. Ta dokonale ukazuje to spojení lásky, zoufalství a odvahy. Když Otovi bratři dostali povolání do transportu, tatínek se rozhodl, že jim musí sehnat maso, aby měli sílu přežít.

Adam: Což bylo v té době skoro nemožné a hlavně smrtelně nebezpečné.

Barbora: Přesně. Odpáral si židovskou hvězdu a vydal se za svým kamarádem, pytlákem Karlem Proškem. Ten se ale bál, protože všude byli Němci. Tak si Leo půjčil aspoň jeho cvičeného vlčáka Holana.

Adam: A sám šel pytlačit srnce. Neuvěřitelná odvaha.

Barbora: A povedlo se. Ulovil srnce a jeho synové se před odchodem najedli. Bratr Jiří později říkal, že možná právě díky tomu masu koncentrák přežil. Je v tom obrovská síla otcovské lásky a obětavosti.

Adam: Wow. To je... opravdu silný příběh. Takže v těch jednoduchých příbězích o rybách a srncích je vlastně ukryto to nejdůležitější – vztah k rodině, přírodě a touha po životě.

Barbora: Přesně tak. A právě ta kombinace smíchu a slz dělá z Oty Pavla jednoho z našich největších vypravěčů. A právě o síle rodinných příběhů se budeme bavit i v souvislosti s naším dalším autorem.

Adam: Takže od Oty Pavla a jeho rodinných příběhů se přesouváme k dalšímu velkému jménu. Kdo to bude?

Barbora: Nebude to nikdo jiný než Bohumil Hrabal. Mistr pábení a tragikomických příběhů.

Adam: Toho samozřejmě znám. Ale co přesně znamená to "pábení"? Zní to... zajímavě.

Barbora: Je to Hrabalův unikátní styl. Jde o vyprávění, které je plné radosti, ale i smutku. Spojuje zdánlivě nespojitelné – vysoké s nízkým, poetické s vulgárním.

Adam: A skvělým příkladem je asi jeho slavná novela Ostře sledované vlaky.

Barbora: Přesně tak. Odehrává se na malém nádraží na konci druhé světové války. Hlavní hrdina, Miloš Hrma, je mladý a nezkušený výpravčí, který řeší hlavně své osobní, intimní trauma.

Adam: A do toho se připlete atentát na německý muniční vlak. To je docela skok.

Barbora: To je. A Hrabal to mistrně kombinuje. Na jedné straně sledujeme Milošovu cestu k dospělosti, kterou symbolizuje jeho první sexuální zkušenost s tajemnou Viktorií Freie...

Adam: ...a na druhé straně je drsná realita války.

Barbora: Ano. A vedle něj jsou postavy jako zkušený sukničkář, výpravčí Hubička, nebo přednosta stanice, který touží po povýšení, ale zničí mu to holubí trus na uniformě.

Adam: To je přesně ten Hrabalův humor v kontrastu s vážným tématem.

Barbora: Přesně. Novela je inspirovaná skutečnou událostí a Hrabal sám měl podobnou zkušenost. Miloš se nakonec stane hrdinou, ale paradoxně umírá krátce poté, co se z něj stal "muž".

Adam: Takže opět, stejně jako u Pavla, je to příběh o velkých věcech v malém, obyčejném životě. A často s hořkým koncem.

Barbora: Přesně tak. Ale u Hrabala je to vždy podáno s neuvěřitelnou lehkostí a humorem. O podobné lehkosti, i když v úplně jiném žánru, si povíme příště.

Adam: A právě o té lehkosti a humoru bych si rád povídal víc. Když se na to podíváme zblízka, jak vlastně funguje takový literární rozbor? Co přesně hledáme?

Barbora: Skvělá otázka! V podstatě se snažíme dílo rozebrat na součástky, abychom pochopili, jak drží pohromadě a co nám chce autor říct. Začínáme u základních věcí.

Adam: Takže třeba... téma? O čem to celé je?

Barbora: Přesně tak. U Oty Pavla a jeho knihy *Smrt krásných srnců* je hlavním tématem vztah člověka k přírodě a síla rodinných pout. Je to autobiografická vzpomínka na jeho dětství.

Adam: Takže on sám je vypravěčem?

Barbora: Ano. A skrze jeho oči vidíme obdiv k otci, ale i kritiku války. Jeden z nejsilnějších motivů je obětavost rodičů. Třeba když se tatínek snaží sehnat jídlo pro syny, než je pošlou do koncentračního tábora.

Adam: Rozumím. A jak je ta kniha poskládaná? Je to jeden dlouhý příběh?

Barbora: Vůbec ne. Jde o osm samostatných povídek, které jsou ale seřazené chronologicky. Sledujeme rodinu od třicátých let až do poválečné doby. Děj se odehrává hlavně v Praze a kolem řeky Berounky.

Adam: A postavy? Slyšel jsem, že ten tatínek, Leo Popper, je naprosto nezapomenutelný.

Barbora: To rozhodně je! Je to snílek, dobrodruh, velký Pan obchodník, jehož oblíbená věta byla: "Vyděláme na tom majlant!" Ale zároveň je to citlivý a moudrý člověk, který se nikdy nevzdává.

Adam: Takového šéfa bych chtěl. A co maminka?

Barbora: Maminka Hermína je spíš v pozadí, ale je neuvěřitelně statečná a tolerantní. Je takovým tichým pilířem rodiny, který tatínkovy výstřelky zvládá s nadhledem. Celá kniha je jí vlastně věnována.

Adam: To dává smysl. A čím je ten text tak chytlavý? Jakým jazykem to Pavel píše?

Barbora: Používá takzvanou ich-formu, takže všechno vypráví sám za sebe. To vytváří pocit intimity. Jazyk je hovorový, plný citově zabarvených slov a občas i slangu. Je to, jako by ti ten příběh vyprávěl kamarád u piva.

Adam: Takže žádný suchý akademický text.

Barbora: To ani náhodou. Je to živé, vtipné a zároveň hluboce lidské. A právě ta kombinace obyčejného jazyka a silných emocí dělá z jeho psaní takový zážitek. To je něco, na co se podíváme u dalšího autora.

Adam: Tak u kterého dalšího autora najdeme tu úžasnou kombinaci obyčejného jazyka a silných emocí?

Barbora: U Oty Pavla. Jeho život byl stejně barvitý a plný zvratů jako jeho povídky.

Adam: Ota Pavel... ale to nebylo jeho původní jméno, že?

Barbora: Správně. Narodil se jako Otto Popper. Celá rodina si změnila jméno na Pavlovi až v roce 1956.

Adam: Aha. A co jeho soukromí?

Barbora: Oženil se se sekretářkou Věrou Novákovou. Společně vychovávali její dva syny z prvního manželství a pak se jim narodil syn Jiří.

Adam: Vím, že byl velký sportovní fanda. Ale jeho cesta k psaní byla docela klikatá, že?

Barbora: To rozhodně byla. On sportem doslova žil. Dokonce krátce trénoval hokejovou mládež ve Spartě. Zajímavé je, že odmaturoval až v roce 1960.

Adam: Vážně? V třiceti letech?

Barbora: Přesně tak. Mezitím stihl pracovat i jako horník. Ale jeho osudem byla novinařina.

Adam: Takže se stal sportovním redaktorem?

Barbora: Ano, nejprve v Československém rozhlase. K tomu místu mu prý dopomohl rodinný přítel, spisovatel Arnošt Lustig.

Adam: A kde dál působil?

Barbora: Potom psal pro časopis Stadion a armádní týdeník Československý voják.

Adam: Jako sportovní novinář musel hodně cestovat.

Barbora: A to byla obrovská výhoda. Díky tomu se podíval s fotbalovým družstvem třeba do USA, Francie nebo Švýcarska.

Adam: Což v té době rozhodně nebylo běžné.

Barbora: Vůbec ne. A právě tyhle zkušenosti z cest a setkání s lidmi se staly základem pro jeho pozdější mistrovské povídky. Ale o tom, jak se z novináře stal milovaný spisovatel, si povíme zase příště.

Adam: Tak to se těším, až se k tomu dostaneme. Ale aby posluchači plně pochopili, v jaké době Ota Pavel a jemu podobní tvořili, musíme se podívat na celý kontext. Jak tedy vypadala česká literatura po druhé světové válce?

Barbora: Byla to hodně turbulentní doba, Adame. Hned po roce 1945 zavládla obrovská euforie z osvobození. Vznikaly oslavné básně, ale velmi rychle, už do roku 1948, začaly politické čistky.

Adam: A po komunistickém puči v únoru 1948 se to asi ještě zhoršilo, že?

Barbora: Přesně tak. Padesátá léta byla dobou temna. Probíhaly politické procesy, popravy, jako třeba u Milady Horákové… a literatura se dostala pod úplnou kontrolu státu. Objevil se takzvaný schematismus, kdy hlavní hrdina byl vždy proletář, který nad vším zvítězil.

Adam: To zní dost… předvídatelně. Co se dělo se spisovateli, kteří se nechtěli podřídit?

Barbora: Na mnohé byl vyvíjen obrovský psychický tlak. Někteří raději emigrovali. Situace se na chvíli uvolnila během Pražského jara v roce 1968, kdy vznikl třeba manifest Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka.

Adam: Ale to uvolnění netrvalo dlouho, že?

Barbora: Bohužel ne. Přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy a s ní období takzvané normalizace. A literatura se v podstatě rozdělila na tři části.

Adam: Tři části? To zní jako složité třídění prádla.

Barbora: Je to tak trochu podobné. Měli jsme literaturu oficiální, tedy tu, která směla vycházet. Tam patřil třeba Ladislav Fuks nebo i zmíněný Ota Pavel.

Adam: Dobře, to je ta první hromádka. A co dál?

Barbora: Pak tu byla literatura samizdatová. To znamená, že si autoři svá díla vydávali sami, tajně. Nejznámější byla edice Petlice, kterou založil právě Ludvík Vaculík.

Adam: Takže taková domácí výroba literatury. A ta třetí?

Barbora: To byla literatura exilová. Vydávali ji čeští autoři v zahraničí. Asi nejznámější je nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu, které vedli manželé Josef Škvorecký a Zdena Salivarová.

Adam: Takže oficiální, samizdatová a exilová. To je dobré si pamatovat. A co se v té době vlastně psalo? Jak to bylo třeba s poezií?

Barbora: Poezie měla silnou tradici. Působily tu různé skupiny jako Skupina 42 nebo Květňáci. A samozřejmě tu byli velcí básníci. Určitě musím zmínit Jaroslava Seiferta.

Adam: To je ten, co dostal Nobelovu cenu, že?

Barbora: Přesně tak, v roce 1984. Jeho tvorba se krásně proměňovala s dobou — od proletářské poezie až po poetismus. Dalším významným jménem je František Hrubín, kterého si mnozí pamatují hlavně díky tvorbě pro děti. Založil třeba časopis Mateřídouška.

Adam: Jasně, Mateřídouška! To je klasika. Ale co próza? Tam to bylo asi ještě složitější kvůli cenzuře.

Barbora: Bylo to složité. Z oficiálně vydávaných autorů hned po válce byli známí třeba Jan Drda a jeho povídková kniha Němá barikáda nebo Julius Fučík s Reportáží psanou na oprátce.

Adam: A později v období normalizace? Kdo mohl oficiálně tvořit?

Barbora: Třeba už zmiňovaný Ladislav Fuks, který se skvěle zabýval psychikou postav, například ve Spalovači mrtvol. Nebo právě Bohumil Hrabal a Ota Pavel.

Adam: A co ti autoři v samizdatu a exilu?

Barbora: Tam najdeme jména jako Arnošt Lustig, Pavel Kohout, a hlavně Josef Škvorecký nebo Milan Kundera a jeho Směšné lásky. Jejich díla se k nám dostávala tajně a měla obrovský vliv.

Adam: Páni, to je neuvěřitelné množství jmen a osudů. Je jasné, že česká literatura té doby byla plná paradoxů. Na jedné straně útlak, na druhé obrovská tvůrčí síla.

Barbora: Přesně tak. A o jednom z těch největších autorů, Bohumilu Hrabalovi, si povíme víc zase příště. Jeho pábitelství a humor jsou totiž kapitolou samy pro sebe.

Adam: Ahoj a vítejte zpátky u Studyfi Podcastu. Minule jsme skončili slibem, že se podíváme na Bohumila Hrabala. Ale než se k němu dostaneme, myslím, že je tu ještě jeden autor, který si zaslouží naši pozornost, hlavně co se týče vzpomínek a války. Je to tak, Barboro?

Barbora: Přesně tak, Adame. Dnes se ponoříme do světa Oty Pavla a jeho nejslavnějšího díla, Smrt krásných srnců. Je to kniha plná melancholie, humoru a hluboké lidskosti.

Adam: Ota Pavel, to je hlavně autobiografie, že? Vzpomínky na dětství a hlavně na jeho tatínka.

Barbora: Ano, je to soubor sedmi povídek a postava tatínka, Lea Poppera, je naprosto ústřední. Je to neuvěřitelně energický člověk, plný života, snů a bláznivých nápadů. Skvělý obchodník, vášnivý rybář, ale taky trochu nepraktický snílek.

Adam: Takový ten typ, co ho musíte milovat, i když vás občas přivádí k šílenství.

Barbora: To jsi řekl naprosto přesně. A právě jeho charakter je motorem všech těch neuvěřitelných příběhů, ať už před válkou, během ní, nebo po ní.

Adam: Pojďme k té nejznámější povídce, která dala název celé knize. Ta se odehrává v tom nejtěžším období, že?

Barbora: Ano, během protektorátu. Leovi synové, Hugo a Jirka, dostali předvolání do koncentračního tábora. Tatínek, který byl Žid, se rozhodl, že jim musí sehnat maso, aby měli sílu přežít. To bylo samozřejmě přísně zakázáno.

Adam: Takže riskoval naprosto všechno.

Barbora: Přesně. Sundal židovskou hvězdu a vydal se na Křivoklátsko za svým přítelem, pytlákem Proškem. Chtěl ulovit srnce. Prošek se bál, ale půjčil mu alespoň svého psa Holana. Bylo to neuvěřitelné drama, ale nakonec se srnce podařilo ulovit a tatínek se s masem vrátil. Věří se, že to jeho synům zachránilo život.

Adam: To je neskutečně silný příběh. Ale válka přinesla i další, je to tak?

Barbora: Určitě. Třeba povídka Kapři pro Wehrmacht. Němci Leovi zabavili jeho milovaný rybník, ale on se o kapry tajně staral dál. Když pak synové museli do transportu, rozhodl se, že kapry vyloví pro ně. S Otou je všechny pochytali a jídlo pak měnili za jiné věci.

Adam: A co na to Němci, když přijeli na slavnostní výlov?

Barbora: No, nestačili se divit, když našli prázdný rybník. Tatínkova malá, tichá pomsta. Ale ty jeho boje nekončily ani po válce.

Adam: Jak to? Čekal bych, že se mu konečně začne dařit.

Barbora: Právě naopak. Byl už starší, vyčerpaný. Pustil se do prodeje mucholapek BOMBA-CHEMIK, které se ukázaly jako naprostý propadák, protože vůbec nelepily.

Adam: Mucholapka, co nelapá mouchy? To zní jako skvělý podnikatelský plán.

Barbora: Naprosto geniální. A pak se vrhl na chov ušlechtilých králíků, do kterého vrazil poslední peníze. Jenže na výstavě neuspěl, protože neměli „manikúru a pedikúru“. Přišel o všechno a z toho šoku se zhroutil. Z nemocnice se už nikdy nevrátil.

Adam: Páni. Takže je to vlastně série tragikomických příběhů o nezlomném duchu.

Barbora: Přesně. A to je síla Oty Pavla. Píše velmi jednoduše, skoro hovorově, z pohledu malého kluka. Ale přitom je ten jazyk nesmírně poetický. Je tam humor, ale zároveň obrovský smutek a úzkost. Ukazuje důležitost rodiny, lásky k přírodě a obětavost rodičů.

Adam: Ten motiv vzpomínání a vyrovnávání se s minulostí je tedy klíčový. A myslím, že to je skvělý můstek k dalším autorům, kteří dělali něco podobného, i když třeba úplně jiným stylem.

Barbora: Souhlasím. A právě o tom, jak se s těžkou minulostí vyrovnávala literatura faktu a reportáže, si povíme příště.

Adam: Přesně. A Ota Pavel je toho skvělým příkladem. Jeho život a dílo jsou naprosto propojené. Zejména přes postavu jeho tatínka, Lea Poppera.

Barbora: Přesně tak. Tatínek byl duší celého jeho vyprávění. Byl to charismatický prodejce vysavačů a ledniček Electrolux, ale jeho skutečnou vášní byly ryby a příroda.

Adam: A taky obchody, které se mu moc nedařily, že?

Barbora: To je slabé slovo. Legendární je příběh, jak utratil všechny úspory za rybník, ve kterém měl být jen jeden jediný kapr. Prodejce ho napálil.

Adam: Chudák. Dostal svou pomstu?

Barbora: To si piš! Po letech si ten samý pán přišel koupit ledničku. Tatínek mu ji prodal za stejnou cenu, za jakou koupil ten rybník... a poslal mu jen prázdnou skříň.

Adam: To je geniální!

Barbora: Jenže pak přišla válka a všechno se změnilo. Jako židovská rodina to měli strašně těžké. Oba starší bratři museli do koncentračního tábora.

Adam: A tady se láme chleba. Tady přichází ta slavná povídka Smrt krásných srnců.

Barbora: Ano. Otec se rozhodl, že musí kluky v lágru vykrmit. Vzal si na pomoc vlčáka Holana a šel ulovit srnce, i když to bylo pod trestem smrti. Je to neuvěřitelně silný moment.

Adam: Obětoval svou lásku ke zvířatům pro záchranu dětí. To je... to je neskutečné sebezapření.

Barbora: Přesně tak. Ten moment symbolizuje konec toho bezstarostného, rozverného tatínka a začátek boje o přežití.

Adam: A jak to bylo po válce? Vrátil se ke svým bláznivým podnikatelským plánům?

Barbora: Snažil se. Proslulý je jeho pokus s prodejem mucholapek, které vůbec nelepily. Nakonec je sice všechny prodal, ale když na to lidi přišli, byl z toho obrovský skandál.

Adam: Tomu říkám smůla. Ale nejvíc zdrcující mi přišla povídka Králíci s moudrýma očima.

Barbora: Souhlasím. To byl jeho poslední pokus, jak vydělat velké peníze. Deset let choval králíky, aby je prodal na chov. Jenže se ukázalo, že nejsou čistokrevní.

Adam: A on je prostě vypustil do přírody. Bez peněz, zklamaný. Ta cesta domů pěšky, to je strašně silný obraz.

Barbora: Úplně ho to zlomilo. Hnal se za snem, aby zabezpečil rodinu, a nakonec ho to stálo zdraví. Krátce na to zemřel. Zanechal po sobě ale neuvěřitelné vzpomínky.

Adam: A bohužel, ani život samotného Oty Pavla nebyl jednoduchý. Jeho osud byl vlastně podobně tragický.

Barbora: Přesně. Během zimní olympiády v Innsbrucku u něj propukla vážná duševní nemoc, maniodepresivní psychóza. Několikrát byl v léčebnách.

Adam: A nakonec zemřel velmi mladý, ve 42 letech na infarkt. Je neuvěřitelné, jaké dílo stihl za tak krátkou a těžkou dobu vytvořit.

Barbora: A ten pocit zmaru a beznaděje, který provázel osud Oty Pavla, bohužel dokonale vystihuje atmosféru celé té doby po roce 1968.

Adam: To je období, kterému se říká normalizace, že? Co to přesně znamenalo?

Barbora: Přesně tak. Oficiálně se mluvilo o ,,konsolidaci" a ,,normalizaci" poměrů. V praxi to ale znamenalo tvrdé potlačení jakéhokoliv odporu proti okupaci.

Adam: Takže naděje Pražského jara byla definitivně pryč. Jak na to reagovala společnost?

Barbora: Zavládlo obrovské zklamání a rezignace. Mnoho lidí, kteří se nechtěli smířit s novým režimem, volilo jedinou cestu ven – emigraci. Byla to už druhá velká vlna po únoru 1948.

Adam: To muselo být hrozně těžké opustit všechno a odejít. Znamená to, že se všichni vzdali?

Barbora: Naštěstí ne všichni. Jako symbolický akt odporu a nespokojenosti vznikla v roce 1977 občanská iniciativa Charta 77.

Adam: Charta 77… To jméno znám, ale co přesně to bylo za organizaci?

Barbora: Nebyla to politická organizace v pravém slova smyslu. Šlo o neformální společenství lidí, kteří požadovali, aby komunistický režim dodržoval vlastní zákony a mezinárodní úmluvy o lidských právech.

Adam: Takže i v téhle temné době existovaly ostrůvky naděje a statečnosti.

Barbora: Přesně tak. A to je myslím skvělý závěr. Dnes jsme probrali nejen krásnou literaturu Oty Pavla, ale i složitou dobu, ve které žil a tvořil.

Adam: Bylo toho opravdu hodně, ale doufám, že to pro naše posluchače bylo srozumitelné. Někdy mám pocit, že bychom potřebovali dvojnásobný čas.

Barbora: To určitě. Každopádně, klíčové je si pamatovat, jak umění a odvaha jednotlivců dokážou reagovat i na ty nejtěžší historické události.

Adam: Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Mějte se hezky!

Barbora: Na slyšenou příště.