Podcast na Oscar Wilde: Život, dílo a dekadence

Kapitoly

Úvod

Wilde a dekadence

Příběh Doriana Graye

Zločiny a svědomí

Hlavní myšlenka a žánr

Vtipný horor

Netradiční pohádky

Obraz Doriana Graye

Prokletí básníci

Závěr a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Tohle je věc, která u maturity zaskočí 80 % studentů u Oscara Wilda – všichni mluví o Dorianu Grayovi, ale zapomenou, co vlastně představuje ten jeho *obraz*. A právě ten obraz je klíčem k jedničce.

Eliška: Přesně tak. A my si dnes ukážeme, jak tenhle klíč použít, aby vám odemkl skvělou známku.

Vojtěch: Posloucháte Studyfi Podcast. Eliško, pojďme na to. Kdo byl vlastně Oscar Wilde a v jaké době tvořil?

Eliška: Oscar Wilde byl anglický dramatik irského původu, který žil na konci 19. století. A byl to naprostý rebel. Žil svobodně, bez ohledu na přísnou morálku tehdejší společnosti, což ho nakonec stálo svobodu.

Vojtěch: A jeho tvorba spadá do dekadence, že? To zní dost ponuře.

Eliška: To taky bylo. Dekadence je o pocitu úpadku, zmaru a skepse. Umělci utíkali od nudné reality do světa čistého umění, mystiky a symbolů smrti. Hledali krásu ve věcech, které jiní považovali za ošklivé nebo zvrácené.

Vojtěch: Takže takoví estéti temnoty?

Eliška: Krásně řečeno. Přesně tak. A to nás přivádí k jeho nejslavnějšímu románu, Obraz Doriana Graye.

Vojtěch: Dobře, shrňme si ten příběh. O co tam jde?

Eliška: Je to příběh o mladém, neuvěřitelně krásném muži, Dorianu Grayovi. Jeho přítel, malíř Basil, namaluje jeho portrét. Dorian, ovlivněný cynickým lordem Henrym, si v záchvatu marnivosti přeje, aby místo něj stárnul právě ten obraz.

Vojtěch: A to se stane? To jako vážně?

Eliška: Přesně tak. A tady začíná ten horor. Dorian zůstává navždy mladý a krásný, ale každý jeho hřích a krutý čin se projeví na obraze, který schová na půdu. Ten se postupně mění v ohyzdnou zrůdu.

Vojtěch: Takže obraz funguje jako jeho svědomí, které zamkne, aby ho nikdo neviděl. Chytré.

Eliška: Přesně. A těch hříchů přibývá. Nejdřív krutě odmítne herečku Sibylu Vaneovou, která kvůli němu spáchá sebevraždu. To je první změna na obraze. Později dokonce zabije i malíře Basila, protože mu chtěl ukázat, jak ošklivá jeho duše je.

Vojtěch: Páni, to je docela temné. A co se stane na konci? Ujde trestu?

Eliška: To právě ne. Pronásleduje ho bratr Sibyly, James, a Dorian žije v neustálém strachu. Nakonec se v záchvatu zoufalství rozhodne, že vše napraví tím, že zničí ten ohyzdný obraz. Probodne ho nožem...

Vojtěch: A co se stane? Tohle je ten aha moment, že?

Eliška: Přesně. Obraz se vrátí do své původní, krásné podoby. Ale Dorian sám se promění v toho starého, znetvořeného muže z obrazu a na místě umírá. Sluhové ho poznají jen podle prstenů na ruce.

Vojtěch: Takže hlavní myšlenka je, že člověk svému svědomí neunikne. Nic nejde dělat beztrestně.

Eliška: Přesně. Je to román s hororovými prvky a takzvaným faustovským tématem – upsání duše ďáblu za mládí a krásu. A přesně tohle je ten klíčový bod k maturitě. Nejde jen o příběh, ale o ten symbolický boj dobra a zla uvnitř člověka, který ten obraz představuje.

Vojtěch: Tak od tohohle temného tématu pojďme k něčemu trochu veselejšímu. Oscar Wilde psal i humornější věci, že? Třeba Strašidlo cantervillské.

Eliška: Přesně tak! To je skvělá oddechovka, ale s hlubší myšlenkou. Je to vlastně taková parodie na hororové příběhy.

Vojtěch: To sedí. Do starého anglického sídla se nastěhuje moderní americká rodina a místo aby se bála místního strašidla, tak ho spíš šikanuje.

Eliška: Přesně tak. Chudák duch z toho úplně strádá. Zkouší na ně všechny své triky, ale oni na něj používají třeba odstraňovač skvrn na jeho krvavou stopu.

Vojtěch: Takže co je s ním dál? Zůstane tam takhle trpět navěky?

Eliška: Ne. Klíčovou postavou je dcera Virginie. Jako jediná s ním má soucit, promluví si s ním a nakonec ho vysvobodí z jeho prokletí tím, že opláče jeho hříchy.

Vojtěch: Takže pointa je v soucitu a odpuštění. A taky v tom střetu kultur — pragmatické Ameriky a staré, pověrčivé Anglie.

Eliška: Přesně. A právě na tenhle střet kultur se podíváme i v jeho divadelních hrách, které jsou u maturity taky oblíbené.

Vojtěch: A co jeho pohádky? Obsahují taky nějakou skrytou kritiku, nebo jsou to spíš klasické příběhy pro děti?

Eliška: Jsou to všechno, jen ne klasické pohádky. Jeho sbírka *Šťastný princ a jiné pohádky* jsou vlastně dost melancholické příběhy. Skrývá se v nich satira a silné morální ponaučení o lásce, oběti a přátelství.

Vojtěch: To zní zajímavě. Dej mi nějaký konkrétní příklad, ať si to umíme představit.

Eliška: Jasně. Tak třeba *Slavík a růže*. Mladý student je zoufalý, protože jeho láska po něm chce rudou růži, ale v zimě žádná nekvete.

Vojtěch: A tady přichází na scénu kouzelný slavík, že?

Eliška: Přesně. Slavík je dojatý jeho láskou a rozhodne se mu pomoct. Přitiskne se na trn růžového keře a za cenu vlastního života zbarví květ svou krví do ruda.

Vojtěch: To je... drsné. A co ta dívka? Byla ohromená takovou obětí?

Eliška: Vůbec. Růži odmítla, protože se jí barevně nehodila k šatům. Student ji pak zklamaně hodil do stoky.

Vojtěch: Tak to je asi ta nejsmutnější pohádka, co jsem slyšel.

Eliška: Je to tak. Ale přesně o tom to je. Wilde kritizuje povrchnost a ukazuje, jak často je skutečná hodnota přehlížena. A podobné motivy najdeme i v jeho nejslavnějším románu.

Vojtěch: Tak to mě zajímá. O jakém nejslavnějším románu jsi to mluvila?

Eliška: Mluvila jsem o Obrazu Doriana Graye. Je to fascinující příběh. Malíř namaluje portrét krásného mladíka Doriana, který si přeje, aby nikdy nezestárl. A jeho přání se splní.

Vojtěch: Počkat... takže on zůstane mladý a stárne ten obraz?

Eliška: Přesně tak. Portrét stárne a odráží všechny jeho hříchy, zatímco on sám zůstává navždy krásný a nevinný na pohled.

Vojtěch: Wow. Takže další kritika povrchnosti. A tenhle temný, provokativní styl… to najdeme i u jiných autorů té doby?

Eliška: Rozhodně. Hlavně ve Francii u takzvaných prokletých básníků. Třeba Charles Baudelaire. Ten hledal krásu v ošklivosti.

Vojtěch: Krásu v ošklivosti? To zní… zajímavě.

Eliška: A jak! V básni Zdechlina přirovnává svou milou ke hnijící zdechlině. Ale říká jí, že i když takhle skončí, on si její krásu navždy uchová. Romantické, co?

Vojtěch: To je asi ten nejdivnější kompliment v historii. Kdo tam patřil dál?

Eliška: Určitě Jean Arthur Rimbaud s básní Opilý koráb, kde popisuje svůj ztracený život, a taky Paul Verlaine se Saturnskými básněmi. Všichni šli proti proudu.

Vojtěch: Takže klíčové je si pamatovat, že tito autoři bořili tabu a kritizovali společnost. Ať už přes magický portrét nebo... no, zdechliny.

Eliška: Přesně. Nebáli se ukázat odvrácenou stranu života. A to je u maturity může zaujmout.

Vojtěch: Super. Eliško, moc ti děkuju za všechny rady. A vám, milí studenti, přejeme hodně štěstí. Slyšíme se příště!

Eliška: Mějte se hezky a držíme palce!