Podcast na Obezita: Etiopatogeneze a metabolický syndrom

Kapitoly

Co přesně je obezita?

Vnitřní a vnější faktory

Vzácné příčiny a typy obezity

Když buňky ohluchnou: Inzulinová rezistence

Smrtící koktejl: Metabolický syndrom

Důsledky na celé tělo

Shrnutí a závěr

Přepis

Jakub: Znáte to, koukáte na staré fotky prarodičů nebo praprarodičů... a všichni vypadají tak nějak... štíhlejší. Žádné fitko, žádné počítání kalorií, a přesto. Přemýšleli jste někdy, proč se zdá, že dnes s váhou bojujeme mnohem víc?

Kristýna: Přesně, Jakube! Není to náhoda a rozhodně to není jen o slabé vůli. Ten klíč je ukrytý v našem evolučním dědictví. Naše geny jsou v podstatě naprogramované pro úplně jiný svět – svět lovců a sběračů, kde byl hlad na denním pořádku. A právě tenhle „úsporný“ software dnes v době hojnosti způsobuje pořádný chaos.

Jakub: Takže naše těla jsou vlastně hardwarově zastaralá pro dnešní dobu? To je skvělé přirovnání.

Kristýna: Přesně tak. A o tom, jak tenhle prastarý program vede k obezitě a metabolickému syndromu, si dneska budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Jakub: Fajn, Kristýno, pojďme na to od základů. Když se řekne obezita, většina lidí si představí prostě vysoké číslo na váze. Ale medicínsky je to asi složitější, že?

Kristýna: Určitě. Není to jen o kilech. Obezita je definovaná jako nadměrné množství bílé tukové tkáně v těle. Nejde jen o to, že stávající tukové buňky, adipocyty, zbytní – to je hypertrofie. Ale taky se tvoří úplně nové – a to je hyperplazie.

Jakub: Aha, takže tělo nejen plní stávající „sklady“, ale staví i úplně nové. A proč se to děje?

Kristýna: V jádru je to jednoduchá matematika. Je to porucha dlouhodobé regulace energetické rovnováhy. Dlouhodobě přijímáš víc energie, než kolik vydáš. Vzniká pozitivní energetická bilance a tělo si tu energii ukládá. Do tukových zásob.

Jakub: Logické. Ale proč tu rovnováhu tak snadno ztratíme? Kde je ten regulátor?

Kristýna: Výborná otázka! Na buněčné úrovni máme takového hlavního hlídače. Jmenuje se AMPK, což je zkratka pro 5' AMP-aktivovanou protein kinázu. Zní to složitě, ale představ si to jako senzor paliva v buňce.

Jakub: Senzor paliva... tomu rozumím. Takže když je paliva málo, senzor se zapne?

Kristýna: Přesně! Když buňka spotřebovává energii, roste poměr AMP vůči ATP. To aktivuje AMPK, která spustí katabolické děje – tedy procesy, které energii uvolňují. Třeba spalování tuků v játrech a svalech. A zároveň... brzdí anabolické děje, které energii spotřebovávají, jako je tvorba cholesterolu nebo ukládání tuků.

Jakub: Takže AMPK je náš vnitřní fitness trenér, který křičí: „Spaluj, neukládej!“

Kristýna: To je dokonalé přirovnání! A u obezity je problém v tom, že tenhle trenér buď není slyšet, nebo ho něco blokuje. Jeho aktivitu totiž regulují třeba i hormony z tukové tkáně jako leptin a adiponektin, o kterých si ještě povíme.

Jakub: Dobře, takže máme pozitivní energetickou bilanci a možná líného vnitřního trenéra. Ale co za tím stojí? Je to v genech, nebo je to jen o tom, že sedíme u Netflixu a jíme chipsy?

Kristýna: Je to mix. Předpokládá se, že vnitřní a vnější faktory se na tom podílejí zhruba půl na půl. Mezi ty vnitřní patří právě genetika. Někteří z nás mají prostě geneticky danou nižší klidovou spotřebu energie nebo menší tendenci k samovolné fyzické aktivitě.

Jakub: Takže výmluva „mám to v rodině“ má reálný základ?

Kristýna: Částečně ano. Mluvíme o takzvaném „šetrném genotypu“. V dobách, kdy naši předci museli lovit a sbírat, byla schopnost vytvořit si z mála potravy maximální tukové zásoby obrovskou evoluční výhodou. Přežili ti, co si dokázali nejlépe „našpořit“ na horší časy.

Jakub: Jenže dneska horší časy, co se týče jídla, nepřicházejí. Supermarket je na každém rohu.

Kristýna: Přesně! Geny se za pár set let nezměnily, ale prostředí ano. A tenhle kdysi výhodný genotyp se stal naší největší nevýhodou. To, co nám pomáhalo přežít hladomor, nás teď zabíjí v hojnosti. K tomu se přidává i takzvané fetální programování – to, co zažíváme v děloze, může ovlivnit náš metabolismus na celý život.

Jakub: A co ty vnější faktory? Ty jsou asi jasnější.

Kristýna: Jsou. Patří sem samozřejmě intenzita fyzické aktivity, stravovací návyky, kvalita jídla, alkohol... Ale také faktory, o kterých se tolik nemluví. Vzdělání, sociální status, psychologické faktory, chronický stres. A v posledních letech se obrovská pozornost věnuje střevní mikroflóře.

Jakub: Bakterie ve střevech? Ty mají vliv na váhu?

Kristýna: Obrovský! Složení našeho mikrobiomu může ovlivnit, kolik energie z potravy získáme, jak ji ukládáme, a dokonce i naše chutě. Je to fascinující a stále probíhající výzkum.

Jakub: Mluvíme teď o té běžné, multifaktoriální obezitě. Ale existují i případy, kdy je příčina jedna konkrétní a jasná?

Kristýna: Ano, ale jsou mnohem vzácnější. Může jít například o nádor nebo poškození v oblasti hypothalamu v mozku, který je naším hlavním centrem pro regulaci hladu a sytosti. A pak existují vzácné monogenní genetické syndromy.

Jakub: Například?

Kristýna: Nejznámější je asi Prader-Williho syndrom. Tito lidé mají extrémně vysoké hladiny hormonu ghrelinu, což je hormon hladu. Výsledkem je neustálý, neutišitelný hlad, který vede k přejídání a těžké obezitě, a to už od dětství. Je to spojené i s dalšími problémy jako svalová slabost a mentální retardace.

Jakub: To zní hrozně. Naštěstí je to vzácné. Pojďme zpět k těm běžnějším formám. Často se mluví o postavě typu „jablko“ a „hruška“. Je v tom z medicínského hlediska rozdíl?

Kristýna: Obrovský. A je to naprosto klíčové pro pochopení rizik. Obezita typu „jablko“, odborně androidní, je typická pro muže, ale vyskytuje se i u žen. Tuk se ukládá hlavně v oblasti břicha a, co je důležité, mezi orgány. Tomu říkáme viscerální tuk.

Jakub: A „hruška“?

Kristýna: To je gynoidní typ, častější u žen. Tuk se ukládá primárně na bocích, hýždích a stehnech. A jde hlavně o tuk podkožní. A teď to nejdůležitější – metabolicky mnohem nebezpečnější je typ „jablko“.

Jakub: Proč? Tuk jako tuk, ne?

Kristýna: Vůbec ne. Viscerální tuk je metabolicky velmi aktivní. Produkuje spoustu zánětlivých látek a hormonů, které narušují fungování celého těla. Je přímo spojený s inzulinovou rezistencí a rozvojem metabolického syndromu. Zatímco tuk na bocích je relativně „hodný“ a slouží spíše jako pasivní zásobárna energie.

Jakub: Zmínila jsi inzulinovou rezistenci. To je pojem, který slyším čím dál častěji. Co to přesně znamená?

Kristýna: Představ si inzulin jako klíč a buňky svalů nebo jater jako dveře se zámkem. Po jídle stoupne hladina cukru v krvi. Slinivka uvolní inzulin – ten klíč. Inzulin se naváže na buňku – odemkne zámek – a cukr může vstoupit dovnitř, kde se využije jako energie.

Jakub: To dává smysl. Takže kde je problém?

Kristýna: Problém je, že u inzulinové rezistence ten zámek zreziví. Klíč, tedy inzulin, tam pořád je, ale dveře se odemykají špatně nebo vůbec. Cukr nemůže do buněk a zůstává ho vysoké množství v krvi. To je hyperglykémie.

Jakub: A tělo na to nějak reaguje?

Kristýna: Jasně. Slinivka to vnímá jako signál, že je inzulinu málo, i když ho je dost. Takže začne pracovat na 150 % a produkovat ho ještě víc. Vzniká stav zvaný hyperinzulinémie – v krvi je spousta cukru a zároveň spousta inzulinu, ale nic z toho pořádně nefunguje.

Jakub: To je začarovaný kruh. A co to způsobuje, že ten zámek „zreziví“?

Kristýna: Přesná příčina je komplexní, ale velkou roli hraje právě ten viscerální tuk. Látky, které produkuje, a také nadbytek volných mastných kyselin, které se z něj uvolňují, narušují signální dráhu inzulinu uvnitř buňky. Je to problém na takzvané postreceptorové úrovni – receptor je v pořádku, ale to, co se má dít za ním, je zablokované.

Jakub: A tohle je ten stav, který předchází cukrovce?

Kristýna: Přesně tak. Inzulinová rezistence je spojovacím článkem mezi obezitou typu jablko a jejími metabolickými komplikacemi. Slinivka nějakou dobu zvládá tu situaci kompenzovat tou masivní produkcí inzulinu. Ale jednou se unaví, její beta-buňky se vyčerpají, produkce inzulinu klesne a v tu chvíli se plně rozvíjí diabetes 2. typu.

Jakub: Inzulinová rezistence tedy zní jako základní kámen problému. Ale často se v souvislosti s obezitou mluví o celém „metabolickém syndromu“. Co všechno do něj patří?

Kristýna: Metabolický syndrom, někdy nazývaný Reavenův syndrom nebo syndrom X, je soubor několika rizikových faktorů, které se často vyskytují společně. A jejich společným jmenovatelem je právě inzulinová rezistence. Není to jedna nemoc, ale spíš takový nebezpečný koktejl problémů.

Jakub: Z čeho se ten koktejl míchá?

Kristýna: Má několik hlavních ingrediencí. První je centrální, tedy břišní obezita, to naše „jablko“. Druhou je porušená glukózová tolerance nebo už přímo diabetes 2. typu. Třetí je vysoký krevní tlak, tedy hypertenze.

Jakub: Počkat, jak souvisí vysoký tlak s inzulinem?

Kristýna: Ta vysoká hladina inzulinu – hyperinzulinémie – má vícero nepříznivých účinků. Mimo jiné stimuluje nervový systém sympatikus a způsobuje zadržování sodíku a vody v ledvinách. Obojí vede ke stažení cév a zvýšení krevního tlaku.

Jakub: To je mazec. Takže máme obezitu, cukrovku a vysoký tlak. Co dál?

Kristýna: Čtvrtou a pátou ingrediencí je dyslipidemie. To znamená nezdravý profil krevních tuků. Konkrétně vysoká hladina triacylglycerolů, tedy TAG, a nízká hladina toho „hodného“ HDL cholesterolu. Často bývají zvýšené i malé husté LDL částice, které jsou obzvlášť nebezpečné pro cévy.

Jakub: Proč se to děje?

Kristýna: Opět za to může z velké části hyperinzulinémie. Inzulin totiž v játrech stimuluje produkci VLDL částic, které jsou plné právě triacylglycerolů. A zároveň je zvýšený obrat volných mastných kyselin z toho viscerálního tuku, které slouží jako stavební materiál pro tvorbu dalších tuků v játrech.

Jakub: Takže abychom to shrnuli: břišní tuk, vysoký cukr, vysoký tlak a špatné krevní tuky. A proč je tenhle syndrom tak nebezpečný?

Kristýna: Protože každá z těchto složek sama o sobě zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, jako je infarkt nebo mrtvice. Ale když se sejdou dohromady, jejich riziko se nesčítá, ale násobí! Je to mnohem horší, než by odpovídalo prostému součtu jednotlivých rizik. Dramaticky to urychluje rozvoj aterosklerózy, tedy kornatění tepen.

Jakub: Mluvíme hlavně o srdci a cévách. Ale nadměrná váha musí mít dopad i na další systémy v těle, ne?

Kristýna: Absolutně. Negativní dopady obezity jsou systémové, zasahují prakticky všechno. Začněme třeba mechanickou zátěží. Obrovsky trpí klouby, hlavně kyčle a kolena, což vede k předčasné artróze.

Jakub: To je logické. Co dál?

Kristýna: Játra. Nadměrné ukládání tuku v játrech vede k takzvané nealkoholické steatóze jater, tedy ztukovatění. Zní to nevinně, ale může to postupovat do zánětu a nakonec až do cirhózy a selhání jater, podobně jako u alkoholiků.

Jakub: Páni. A co třeba hormony?

Kristýna: Tuková tkáň je endokrinně aktivní orgán. Například produkuje enzym aromatázu, který přeměňuje mužské pohlavní hormony na ženské estrogeny. U žen to může vést k poruchám menstruačního cyklu a neplodnosti, například v rámci syndromu polycystických ovarií. U mužů zase k poklesu testosteronu a problémům s potencí.

Jakub: Takže to ovlivňuje i plodnost. A co imunita?

Kristýna: Zmnožená a dysfunkční tuková tkáň, hlavně ta viscerální, je zdrojem chronického zánětu nízkého stupně. Tělo je v neustálém, i když mírném, zánětlivém stavu. A tento chronický zánět je dnes považován za rizikový faktor pro vznik některých typů nádorů – třeba tlustého střeva, ledvin, u žen prsu a dělohy.

Jakub: To je opravdu komplexní problém. Existuje ještě něco dalšího, co bychom měli zmínit?

Kristýna: Určitě dýchací systém. U morbidní obezity může dojít k takzvanému Pickwickovu syndromu. Je to kombinace extrémní obezity a chronické hypoventilace – člověk prostě nedokáže kvůli mase tuku pořádně dýchat. To vede k nedostatku kyslíku a nadbytku oxidu uhličitého v krvi.

Jakub: To musí být hrozně vyčerpávající.

Kristýna: Je. A často je to spojené se spánkovou apnoe. Během spánku se svaly krku uvolní, tuková tkáň stlačí dýchací cesty a dochází k opakovaným zástavám dechu. To narušuje spánek, vede k extrémní denní únavě a obrovsky zatěžuje srdce. Může to vést až k plicní hypertenzi a selhání pravé části srdce.

Jakub: Kristýno, to bylo obrovské množství informací. Pojďme to na závěr zkusit shrnout do pár klíčových bodů pro naše posluchače.

Kristýna: Jasně. Takže, bod číslo jedna: Obezita není jen kosmetický problém nebo projev slabé vůle. Je to komplexní chronické onemocnění, které je výsledkem souhry genetiky, prostředí a životního stylu. Naše těla jsou evolučně nastavená na ukládání energie, což je v dnešní době nevýhoda.

Jakub: Bod číslo dva by asi byl, že není tuk jako tuk.

Kristýna: Přesně. Mnohem důležitější než celková váha je to, kde je tuk uložený. Viscerální tuk v oblasti břicha, typ „jablko“, je metabolicky nebezpečný a je hlavním spouštěčem dalších problémů.

Jakub: A tím hlavním problémem je inzulinová rezistence.

Kristýna: Ano, to je bod tři. Inzulinová rezistence je stav, kdy buňky přestanou správně reagovat na inzulin. To vede k vysoké hladině cukru a inzulinu v krvi a je to klíčový mechanismus, který stojí za většinou komplikací.

Jakub: A když se to všechno sejde, máme tu metabolický syndrom.

Kristýna: To je poslední, čtvrtý bod. Metabolický syndrom je smrtící kombinace břišní obezity, vysokého krevního tlaku, špatných krevních tuků a poruchy metabolismu cukrů. Společně tyto faktory dramaticky zvyšují riziko infarktu, mrtvice a dalších civilizačních chorob.

Jakub: A důsledky zasahují celé tělo – od kloubů přes játra až po dýchání a riziko rakoviny. Zní to dost pesimisticky. Ale je důležité tomu rozumět.

Kristýna: Je. A pochopení je první krok. Není to o obviňování, ale o poznání toho, jak naše tělo funguje a proč se někdy chová tak, jak se chová. A hlavně, spoustu z těch vnějších faktorů máme ve svých rukou.

Jakub: Skvělé shrnutí. Kristýno, moc ti děkuju za vyčerpávající a srozumitelný výklad.

Kristýna: Rádo se stalo, Jakube.

Jakub: A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste byli s námi. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a užitečného. Slyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se fajn!