Podcast na Nestátní ozbrojení aktéři a bezpečnost

Kapitoly

Úvod do světa mimo státy

Kdo je kdo v podsvětí moci

Proč je pro ně území tak důležité?

Jak se na ně dívat? Tři brýle teorie

Co s nimi? Šest strategií řešení

Co je to terorismus?

Vlny terorismu

Zbraň slabých

Příklady z praxe

Typy povstalců

Guerilla aneb malá válka

Od ideálů ke zločinu

Dvě pojetí nacionalismu

Vrozené, nebo vytvořené?

Představená společenství

Náboženství a extremismus

Vzestup a pád ISIS

Hizballáh: Stát ve státě

Další šíitské milice

Hamás a palestinská otázka

Od extremismu ke zločinu

Kartely a Vory

Boj a regionální konflikty

Případ Západní Sahary

Závěrečné shrnutí

Přepis

Eliška: Určitě jste si někdy na Netflixu pustili seriál o drogovém kartelu, který ovládá celé město. Nebo jste ve zprávách slyšeli o skupinách jako Islámský stát nebo Tálibán. Jak je možné, že skupina, která není oficiálním státem, má tak obrovskou moc?

Vojtěch: To je přesně to, o čem se dnes budeme bavit. O aktérech, kteří fungují mimo tradiční pravidla států, ale přesto dokáží ovládat území, lidi i ekonomiku. Vítejte u Studyfi Podcast.

Eliška: Tak jo, Vojto, pojďme na to. Ten oficiální název zní… „násilní nestátní aktéři“. Přiznám se, že to zní trochu jako nadávka pro zlobivé politiky.

Vojtěch: To máš pravdu. Ale v principu je to jednoduché. Jsou to skupiny, které používají násilí k dosažení svých cílů, ať už politických nebo ekonomických, ale nejsou to oficiální armády žádného státu.

Eliška: Dobře, takže kdo všechno do téhle party patří? Jsou to jen teroristi a mafiáni?

Vojtěch: Kdepak, je jich mnohem víc. Máme tu třeba povstalce a guerillové bojovníky, kteří chtějí změnit politický režim. Typickým příkladem byly národně-osvobozenecké války, nebo dnes třeba kurdská PKK.

Eliška: A co ti, kteří nechtějí změnu, ale naopak chtějí, aby vše zůstalo při starém? Aby stát byl slabý a oni si mohli dělat, co chtějí?

Vojtěch: Přesně. Těm se říká, že usilují o zachování statusu quo. Sem patří třeba warlordi. Vzpomeneš si na filmy ze Somálska nebo Afghánistánu? Místní vůdce s vlastní armádou, který kontroluje region? To je přesně on.

Eliška: Takový novodobý Albrecht z Valdštejna, že?

Vojtěch: Dá se to tak říct! Warlordi mají politické i ekonomické zájmy a chrání si svůj byznys. Podobně fungují i zločinecké organizace – ty ale obvykle nechtějí ovládat celé území. Jak říká Ulrich Schneckener, jim stačí ovládat jen „státní funkce“.

Eliška: Počkej, státní funkce? Co to znamená?

Vojtěch: Znamená to, že místo aby dobývali města, tak ovládnou třeba jen přístav pro pašování, převezmou výběr daní v určité čtvrti nebo kontrolují soudnictví. Jde jim o peníze, ne o vlajku na radnici. Používají spíš psychologické násilí – hrozby, vydírání.

Eliška: Rozumím. A co takové milice nebo žoldnéři?

Vojtěch: Milice můžou být provládní i protivládní, chrání status quo a kombinují oba druhy násilí. A žoldnéři, dnes spíš soukromé vojenské a bezpečnostní služby, jsou prostě vojáci na pronájem. Najmeš si je, aby ti hlídali území. Jsou efektivní, ale motivovaní čistě ziskem.

Eliška: Hodně z nich se tedy snaží ovládat nějaké území. Proč je to pro ně tak klíčové?

Vojtěch: Francouzští geopolitikové Chauprade a Thual definovali čtyři hlavní důvody. Zaprvé, zisk zdrojů. Ropa, diamanty, drogy... cokoliv, co se dá prodat.

Eliška: Jasně, peníze jsou vždycky na prvním místě. Co dál?

Vojtěch: Zadruhé, držení strategického bodu. Třeba horský průsmyk, přístav nebo hraniční přechod. Odtud můžeš kontrolovat pohyb a obchod. Zatřetí je to ideologické působení – na „svém“ území můžeš šířit svoji propagandu a indoktrinovat lidi. A poslední důvod?

Eliška: Schválně, zkusím si tipnout… Aby ukázali světu „Hele, my jsme tady a myslíme to vážně“?

Vojtěch: Přesně! Je to signál pro mezinárodní uznání. Když skupina dlouhodobě funguje jako stát, poskytuje lidem služby, bezpečí, vybírá daně – vzniká takzvaný de facto stát. A Phil Williams k tomu dodává, že to nejsou „nevládnutelné prostory“, ale spíš „oblasti s alternativním vládnutím“.

Eliška: A jak se na tyhle skupiny dívá mezinárodní politika? Předpokládám, že se teoretici nemůžou shodnout.

Vojtěch: To bys řekla! Zjednodušeně máme tři hlavní pohledy. Realisté říkají, že svět je anarchie a každý bojuje o přežití. Konflikt je přirozený a VNSA jsou jen dalšími hráči v téhle drsné hře.

Eliška: To zní dost pesimisticky. Co ti druzí?

Vojtěch: Neoliberálové jsou optimisté. Věří, že konflikt je jen selhání vyjednávání. Říkají: „Pojďme s nimi mluvit, institucionalizovat vztahy a najít řešení.“

Eliška: A třetí pohled? Předpokládám, že bude někde uprostřed.

Vojtěch: To jsou konstruktivisté. Ti tvrdí, že identita není daná. Když budeme na násilnou skupinu vyvíjet tlak a zároveň jí nabídneme jednání, může se změnit. Z teroristů se může stát legitimní politická strana. Je to o socializaci a změně norem.

Eliška: Dobře, to jsou teorie. Ale co konkrétní strategie? Co s nimi státy a mezinárodní společenství reálně dělají?

Vojtěch: Existuje šest základních přístupů. První, realistický, je prostě nedělat nic. Nechat je, ať se mezi sebou vymlátí, a ten nejsilnější pak zavede pořádek a stabilitu.

Eliška: To zní... drsně. A dál?

Vojtěch: Druhý je model „nového poručenství“. Mezinárodní společenství v podstatě převezme kontrolu nad zhrouceným státem a pokusí se ho opravit, čímž sebere VNSA jejich živnou půdu. Na to navazují protipovstalecké operace, které se buď snaží nepřítele zničit, nebo získat „srdce a mysli“ místních.

Eliška: Takže buď cukr, nebo bič. Co čtvrtá možnost?

Vojtěch: To je neoliberální vyjednávání. Robert Jackson říká: pokud VNSA efektivně vládne, nabídněme jí mezinárodní uznání výměnou za to, že bude dodržovat pravidla. Pátá, konstruktivistická, se je snaží socializovat a proměnit v partnery.

Eliška: A ta poslední, šestá strategie? Nějaký mix všeho?

Vojtěch: Přesně tak. Stephan Walt navrhuje rozlišovat. Skupiny, co fungují jako stát, bychom měli zadržovat a jednat s nimi. Ty, co nejsou hrozbou, tolerovat. A ty predátorské, které páchají extrémní násilí, je třeba bez milosti eliminovat. Je to o citlivém vyvažování represe a motivace.

Eliška: Díky moc, Vojto! Myslím, že teď už je mi tenhle složitý svět mnohem jasnější. A my se za chvíli podíváme na další téma.

Vojtěch: Ale víš, Eliško, u těch predátorských skupin, o kterých jsme mluvili, se často setkáváme s jedním konkrétním fenoménem. A tím je terorismus.

Eliška: Terorismus. Slovo, které slyšíme v médiích neustále. Ale co to vlastně přesně znamená? Není to jen tak nějaké násilí, že?

Vojtěch: Přesně tak. Teroristické skupiny většinou neusilují o stálou kontrolu území. Na to nemají vojenské kapacity. Jejich cíle jsou politické – chtějí změnit režim nebo politiku státu.

Eliška: Takže jim nejde o to vyhrát bitvu, ale spíš o to nás pořádně vyděsit?

Vojtěch: Trefa. Klíčový je psychologický rozměr. Peter Waldmann to nazývá 'teroristický kalkul'. Je to takový trojstupňový proces. Zaprvé, spáchají násilný čin. Zadruhé, tím záměrně vyvolají silný strach. A zatřetí, tím strachem se snaží cílové publikum – nás všechny – donutit k nějaké akci.

Eliška: To zní... chladně a propočítavě.

Vojtěch: A je to fenomén, který se neustále vyvíjí. Historik David Rapoport mluví o takzvaných „čtyřech vlnách“ terorismu. Byla tu anarchistická, pak antikoloniální, ultralevicová...

Eliška: Počkat, ultralevicová? To jako Frakce Rudé armády v Německu nebo Rudé brigády v Itálii v 70. letech?

Vojtěch: Přesně ty. A ta současná, čtvrtá vlna, je charakteristická náboženským radikalismem. Tady se bavíme o skupinách jako Al-Káida nebo ISIS. Jejich cíle už nejsou jen lokální, ale často globální.

Eliška: A to je asi mnohem nebezpečnější, ne?

Vojtěch: Rozhodně. Jejich ideologie je často universalistická a mnohem hůře se s ní vyjednává.

Eliška: A jak takové skupiny vlastně fungují? Představuju si nějakou tajnou armádu, ale to asi není přesné, že?

Vojtěch: Vůbec ne. Právě naopak. Terorismus je často označován jako „zbraň slabých“. Nemají kapacity na přímý střet s armádou, takže se mu zásadně vyhýbají.

Eliška: A proto útočí na civilisty... na měkké cíle. Aby ten šok a strach byly co největší.

Vojtěch: Bohužel ano. A jejich struktura je velmi fluidní. Fungují v malých, konspirativních buňkách. Nebo dokonce jako „osamělí vlci“, což je pro státní složky samozřejmě noční můra odhalit.

Eliška: Takže žádné velké velitelství v jeskyni s mapou světa jako ve filmech?

Vojtěch: Spíš ne. Moderní technologie jim umožňuje fungovat decentralizovaně. Symbolické vedení poskytne ideový rámec, ale samotné útoky si jednotlivé buňky plánují samy.

Eliška: Pojďme si to ukázat na konkrétních příkladech. Zmínil jsi Al-Káidu. Jak ta vlastně vznikla?

Vojtěch: Al-Káida, což arabsky znamená 'základna', vznikla v roce 1988 v Pákistánu. Založil ji Usáma bin Ládin, aby původně koordinoval bojovníky proti Sovětům v Afghánistánu. Byla to vlastně taková databáze bojovníků.

Eliška: A když Sověti odešli?

Vojtěch: Tak se z ní stala globální síť, která cvičila teroristy a páchala útoky po celém světě. Dlouho ale neměli ambici držet nějaké konkrétní území.

Eliška: A co třeba Tálibán? Ti jsou často zmiňováni ve stejném kontextu, ale tam je to asi jiné, ne?

Vojtěch: To je skvělý postřeh, protože ukazuje tu nejasnou hranici. Tálibán, v překladu 'studenti', je primárně politické a ozbrojené hnutí. A ti naopak o území vždy usilovali. V Afghánistánu vládli už v 90. letech a teď, po odchodu Američanů, jsou u moci znovu.

Eliška: Takže i mezi těmi nejznámějšími skupinami jsou obrovské rozdíly v cílech a metodách. Člověk by si myslel, že terorista je prostě terorista.

Vojtěch: Přesně tak. A to rozlišení, jestli jde čistě o teroristu nebo spíš o povstalce s politickými cíli, je naprosto klíčové. Podle toho se pak volí strategie, jak se jim postavit.

Eliška: A o tom, jaké strategie státy proti těmto hrozbám používají, si povíme hned za chvíli.

Vojtěch: Přesně. A abychom pochopili ty strategie, musíme nejdřív rozkrýt, proti komu vlastně státy stojí. Protože „povstání“ je hrozně široký pojem.

Eliška: Takže ne každý povstalec má stejný cíl?

Vojtěch: Vůbec ne. To je ten klíčový rozdíl. Máme tu třeba sociálně-revoluční hnutí. Ta chtějí kompletně překopat celý stát, změnit režim od základů. Klasický příklad je maoismus v Číně. Ale úspěšní byli třeba i v Angole nebo Mosambiku.

Eliška: A jejich struktura je vždycky stejná? Jako nějaká podzemní armáda?

Vojtěch: Právě že ne. Záleží spíš na prostředí než na ideologii. Někteří jsou politicky organizovaní – nejdřív si vybudují stínovou vládu a až pak ozbrojené křídlo. Chtějí převzít kontrolu nad územím administrativně.

Eliška: Takže nejdřív úřady, pak zbraně. A co ti ostatní?

Vojtěch: Pak jsou ti vojensky organizovaní. Tam je to naopak. Malé guerillové jednotky útočí a tím se snaží získat podporu lidí. Někde zase spoléhají na kmenové vazby, což je ale riskantní – snadno se to zvrhne ve válku lokálních vůdců. A pak je tu městský typ, který funguje v tajných buňkách ve velkých městech.

Eliška: To zní jako ze špionážního filmu. Často se v té souvislosti mluví o guerille. Je to to samé co terorismus?

Vojtěch: To je skvělá otázka. Není. Guerilla, ze španělského „malá válka“, je hlavně vojenská taktika. Na rozdíl od terorismu nemá primárně za cíl civilisty. Útočí hlavně na vojáky a policii.

Eliška: Takže je to… selektivnější?

Vojtěch: Přesně tak. A teď to nejdůležitější – guerilla nemůže přežít bez podpory místních lidí. Potřebují je pro jídlo, informace, úkryt. Terorista se snaží lidi vyděsit, guerilla je naopak potřebuje získat na svou stranu.

Eliška: Chápu. Ale kde na to všechno berou peníze? Zbraně a vybavení nejsou zadarmo.

Vojtěch: A tady se dostáváme k modernímu problému. Po konci studené války přestaly velmoci tyhle skupiny financovat. Takže si musely najít jiný zdroj. A tím se často stal organizovaný zločin.

Eliška: Takže z revolucionářů se stali kriminálníci?

Vojtěch: V podstatě ano. Říká se tomu hybridizace nebo komerční povstání. Třeba kolumbijská FARC se zapletla s drogami tak moc, že se jim začalo říkat „narkoguerilla“. Nebo Tálibán v Afghánistánu, ten je zase úzce spjatý s produkcí opia.

Eliška: Takže původní ideologie se stala jen zástěrkou pro byznys?

Vojtěch: Často ano. A to vedlo k dalšímu vývoji, hlavně po konfliktech v Iráku a Afghánistánu. Dnes mluvíme spíš o „vzbouřenectví“. Už to není jedna hierarchická organizace, ale spíš síť volně propojených buněk.

Eliška: Něco jako „odpor bez vůdce“?

Vojtěch: Přesně. Spojuje je spíš společný nepřítel než pevná ideologie. A proto je boj proti nim neuvěřitelně složitý.

Eliška: Což nás vrací na začátek. Jak se tedy stát může takové rozptýlené a hybridní hrozbě bránit?

Vojtěch: To je otázka za milion. A odpovědí jsou takzvané protipovstalecké operace. Ale to je tak komplexní téma, že si ho necháme na příště.

Eliška: Dobře, protipovstalecké operace si necháme na příště. Ale často se v téhle souvislosti mluví o etnonacionalismu. Co to přesně je?

Vojtěch: Skvělá otázka. Abychom to pochopili, musíme se podívat na nacionalismus jako takový. Ernest Gellner říká, že je to princip, který vyžaduje shodu mezi politickou a národní jednotkou. Tedy aby stát a národ byly jedno a to samé.

Eliška: Takže to není nějaký přirozený cit, který máme odjakživa?

Vojtěch: Přesně tak. Gellner, ale i Hobsbawm nebo náš Miroslav Hroch, to vidí jako reakci na modernizaci a industrializaci. Tvrdí, že národ je vlastně docela nový vynález.

Eliška: Počkat... nový vynález? A co praotec Čech?

Vojtěch: To je právě součást toho konstruktu. Nacionalismus neprobouzí staré národy. On je aktivně vytváří.

Eliška: Takže jak se vytváří? Jsou na to nějaké teorie?

Vojtěch: Jsou tu v zásadě dvě hlavní školy. Ta první je primordialismus. Ten říká, že etnicita je nám v podstatě vrozená a neměnná.

Eliška: Jakože se s tím prostě narodíme a hotovo?

Vojtěch: Víceméně. Clifford Geertz mluví o „primordiálních vazbách“ — krev, jazyk, náboženství. Věci, které jsou pro nás určující, i když si to neuvědomujeme.

Eliška: A ta druhá škola?

Vojtěch: To je konstruktivismus. Ten naopak vnímá etnickou identitu jako produkt sociálních procesů. Není vrozená, ale vytvořená.

Eliška: Vytvořená? Jak si mám představit, že se vytváří celý národ?

Vojtěch: Benedict Anderson přišel s geniálním termínem „představené společenství“. Členové národa se nikdy všichni osobně nepoznají, ale přesto v mysli sdílejí představu o společném poutu.

Eliška: Aha, takže i když neznám nikoho z Aše, pořád mám pocit, že jsme Češi a patříme k sobě.

Vojtěch: Přesně. A podle konstruktivistů je tahle identita flexibilní a může se měnit. Často kvůli politickým nebo ekonomickým výhodám.

Eliška: A co z toho pak vzniká v praxi?

Vojtěch: Třeba etnonacionalistická hnutí. Jejich cílem je často odtržení, tedy secese. Typickým příkladem je Kurdská strana pracujících nebo Tamilští tygři.

Eliška: Rozumím. Takže identita není pevně daná, ale spíš se neustále utváří. To je docela zásadní myšlenka. A jakou roli v tomhle všem hraje náboženství? To se přece často skloňuje dohromady.

Vojtěch: Skvělá otázka, Eliško. Náboženství může být obrovskou sjednocující silou. Ale taky... může být zneužito k vymezení se vůči ostatním. V extrémních případech pak slouží jako ideologické palivo pro násilí.

Eliška: A to je přesně ten moment, kdy se dostáváme k pojmu islámský extremismus, že?

Vojtěch: Přesně tak. Ale je strašně důležité si uvědomit, že to není jeden monolitický proud. Ty skupiny se od sebe dramaticky liší. Vezměme si třeba tu nejznámější – ISIS.

Eliška: Tak o Islámském státu slyšel asi každý. Kde se vlastně vzali?

Vojtěch: Jejich kořeny sahají k al-Káidě v Iráku, kterou vedl nechvalně proslulý Abú Musab az-Zarkáví. Opravdový boom ale zažili po roce 2011.

Eliška: Proč zrovna tehdy?

Vojtěch: Pomohla jim občanská válka v Sýrii a stažení amerických vojsk z Iráku. V tomhle chaosu neuvěřitelně posílili. A v červnu 2014 udělali něco, co šokovalo i samotnou al-Káidu.

Eliška: A to bylo co?

Vojtěch: Vyhlásili chalífát. Vlastní stát. Vůdcem se stal Abú Bakr al-Bagdádí. Na vrcholu moci ovládali obrovské území na pomezí Sýrie a Iráku a fungovali jako takový totalitní kvazistát.

Eliška: S hodně drsnými pravidly, předpokládám.

Vojtěch: S těmi nejpřísnějšími. Zavedli právo šaría v jeho raně středověké, brutální podobě. Jejich ideologie je založená na extrémním salafistickém džihádismu. Typické pro ně bylo šokující, neselektivní násilí a náboženské čistky.

Eliška: Ale jako stát už dnes neexistují, že?

Vojtěch: Naštěstí ne. Jako teritoriální entita zanikli v roce 2019 po vojenské porážce a smrti Bagdádího. Dnes fungují spíš jako decentralizovaná teroristická síť s pobočkami po celém světě. Třeba ISIS-Chórasán v Afghánistánu nebo Boko Haram v Africe.

Eliška: Dobře, to byl ISIS. Ale zmínil jsi, že ty skupiny jsou různé. Kdo je dalším výrazným hráčem?

Vojtěch: Úplně jiný typ organizace je třeba libanonský Hizballáh, v překladu „Strana Boží“.

Eliška: V čem jsou jiní?

Vojtěch: Tak zaprvé, jsou to šíité, ne sunnité jako ISIS. Vznikli v roce 1982 s podporou Íránu, aby bojovali proti izraelské okupaci jihu Libanonu. A jejich cíl byl spíš regionální.

Eliška: Takže žádný světový chalífát?

Vojtěch: Přesně. Navíc Hizballáh je mnohem komplexnější. Není to jen ozbrojená milice. Je to zároveň politická strana, která sedí v libanonském parlamentu, a taky obrovské sociální hnutí.

Eliška: Počkat. Takže politická strana, sociální hnutí a armáda v jednom? To zní jako... dost nabitý diář.

Vojtěch: To rozhodně. V podstatě na jihu Libanonu vytvořili stát ve státě, kde mají plnou kontrolu. Jsou klíčovým spojencem a zástupnou silou Íránu v regionu. Dlouhá léta je vede Hasan Nasralláh.

Eliška: Takže ne všichni šíité jsou automaticky spojenci? Existovaly tam i jiné skupiny?

Vojtěch: Rozhodně. V Libanonu působilo třeba hnutí Amal. To vzniklo ještě dřív, v roce 1974, a původně mělo chránit šíitskou komunitu. Z jeho radikální proíránské frakce se později odštěpil právě Hizballáh.

Eliška: Aha, takže to byli vlastně konkurenti.

Vojtěch: Přesně tak. Amal se na rozdíl od Hizballáhu nikdy tak nesblížil s Íránem a přiklonil se spíš k Sýrii. Dnes je to hlavně zavedená politická strana, i když ozbrojené křídlo si pořád drží.

Eliška: A co jinde? Třeba v Iráku?

Vojtěch: Tam byla po americké invazi v roce 2003 klíčová Mahdího armáda, kterou založil klerik Muktada Sadr. Byla to milice na obranu šíitů, která bojovala i proti Američanům. Později byla obnovena pod jiným názvem, aby bojovala proti ISIS.

Eliška: Dobře, opusťme na chvíli Libanon a Irák. Hodně se mluví také o Hamásu.

Vojtěch: Hamás je zase úplně jiný příběh. Vznikl v roce 1987 během první palestinské intifády jako odnož Muslimského bratrstva. Jeho hlavním cílem je vytvoření nezávislého palestinského státu.

Eliška: Takže tady je ten národní prvek zase silnější.

Vojtěch: Přesně. Duchovním otcem byl šejch Ahmad Jásín. Stejně jako Hizballáh má Hamás dvě tváře – vojenské křídlo, Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, a pak rozvinuté civilní křídlo, které poskytuje Palestincům sociální služby.

Eliška: Což mu asi dává velkou podporu mezi lidmi.

Vojtěch: Obrovskou. Díky tomu v roce 2006 vyhráli volby. To vedlo ke konfliktu s konkurenčním hnutím Fatah a výsledkem je dnešní dvojvládí. Hamás ovládá Pásmo Gazy, zatímco Fatah Západní břeh.

Eliška: Páni. Takže když to shrneme, nálepka „islámský extremismus“ skrývá neuvěřitelně pestrou a složitou mozaiku skupin. Některé jsou lokální, jiné globální. Některé jsou sunnitské, jiné šíitské. A každá má úplně jiné cíle a metody.

Vojtěch: Lépe bych to neřekl. Pochopit tyhle rozdíly je klíčové, abychom se v té problematice vůbec vyznali. Je to mnohem komplexnější, než se zdá z novinových titulků.

Eliška: Přesně. A ta složitost se netýká jen extremismu. Podobně zjednodušeně se často mluví i o organizovaném zločinu. Většina lidí si představí mafiány z Kmotra.

Vojtěch: Jo, to je klasika. Ale realita je mnohem širší. Máme tu třeba italskou 'Ndranghetu z Kalábrie, která dnes patří k nejmocnějším na světě, nebo sicilskou Cosa Nostru.

Eliška: A co ty slavné kartely z Jižní Ameriky? Ty známe hlavně z filmů a seriálů.

Vojtěch: Jasně. Medellínský kartel v Kolumbii byl ve své době gigant. Dnes jsou ale možná ještě brutálnější mexické kartely, třeba ten Tijuanský. Není to žádná romantika, je to hlavně o moci a násilí.

Eliška: To zní děsivě. A co blíž k nám? Třeba na Balkáně nebo v postsovětském prostoru?

Vojtěch: Rozhodně. Na Balkáně byla nechvalně známá UČK, která měla napojení na organizovaný zločin. A v Rusku a okolních státech zase působí takzvaní „vory v zakone“, což je taková specifická kriminální subkultura s vlastními pravidly.

Eliška: Páni. Takže ať už mluvíme o Itálii, Mexiku nebo Rusku, ten princip je podobný — struktura, moc, peníze. Ale metody a kultura se liší. To je fascinující... i když trochu mrazivé. Pojďme se teď podívat, jak se proti nim vlastně bojuje.

Vojtěch: Přesně. A ten boj je o to složitější, když se taková organizace zapojí do regionálního konfliktu. Někdy se v podstatě snaží vytvořit vlastní stát ve státě, se svými zákony a armádou.

Eliška: To je neuvěřitelné. Takže už to není jen o zločinu, ale o politice a kontrole území?

Vojtěch: Přesně tak. Skvělým příkladem je situace v Západní Sahaře.

Eliška: Západní Sahara... To je to velké území pod Marokem, na kterém na mapách často bývá taková čárkovaná čára, že?

Vojtěch: Ano, přesně ta čára, která mate studenty zeměpisu. Jde o bývalou španělskou kolonii, kterou si nárokuje Maroko. Proti němu ale stojí fronta Polisario.

Eliška: A kdo je to Polisario? Nějací rebelové?

Vojtěch: V podstatě ano. Je to národně-osvobozenecké hnutí, které má silnou podporu od sousedního Alžírska. Vyhlásili tam vlastní stát – Saharskou arabskou demokratickou republiku.

Eliška: Takže ten stát reálně existuje? A kdo ho uznává?

Vojtěch: Uznává ho několik desítek zemí, hlavně v Africe a Latinské Americe. Problém je, že většinu klíčového území kontroluje právě Maroko. Je to typický zamrzlý konflikt s mezinárodním přesahem.

Eliška: Páni, takže na jednom území máme de facto dva státy, které se navzájem neuznávají. To je opravdu složité.

Vojtěch: A to je ten klíčový poznatek, který propojuje všechna dnešní témata. Ať už mluvíme o mafii v Itálii nebo konfliktu v Sahaře, vždy jde o moc, peníze, kontrolu a složitou síť vztahů.

Eliška: Děkuju moc, Vojtěchu, že jsi nám to dnes tak skvěle a srozumitelně přiblížil. Bylo to vážně fascinující. A děkujeme i vám, našim posluchačům.

Vojtěch: Bylo mi potěšením. Mějte se hezky a zase někdy u Studyfi Podcastu na slyšenou!

Eliška: Na slyšenou!