Německá klasická filozofie a mladí hegelovci

Rychlé shrnutí: Německá klasická filozofie a mladí hegelovci

Německá klasická filozofie (konec 18. – polovina 19. století) je období idealistických systémů, které vznikly z impulzu Immanuela Kanta. Klíčovými postavami byli Fichte, Schelling, Hegel a Herder. Toto období je také spjato s romantismem a důrazem na cit a individualismus.

Mladohegelovci (Leví hegelovci) se objevili po Hegelově smrti a radikálně kritizovali společnost a náboženství, používajíc Hegelovu dialektiku. Mezi ně patřili David Friedrich Strauss, Ludwig Feuerbach, Karl Marx a Friedrich Engels, kteří se posunuli k materialismu a ovlivnili budoucí politické a společenské myšlení.

Německá klasická filozofie a mladí hegelovci: Rozbor a shrnutí pro studenty

Pokud se zajímáte o hlubší porozumění evropské filozofie, pak německá klasická filozofie a mladí hegelovci jsou naprosto klíčovými pojmy. Toto období, datované od konce 18. století do poloviny 19. století, představuje fascinující éru plnou revolučních myšlenek, které formovaly moderní myšlení. Vše začalo vydáním Kantovy Kritiky čistého rozumu v roce 1781 a skončilo Hegelovou smrtí v roce 1831.

Tato éra je charakteristická vytvářením rozsáhlých idealistických teoretických soustav. Vliv Immanuela Kanta byl obrovský, neboť všichni následní filozofové buď navazovali na jeho dílo, nebo na něj reagovali. Zároveň se jednalo o období romantismu, kladoucího důraz na cit, individualismus a mezilidské vztahy, často s potlačením role Boha.

Klíčoví představitelé německé klasické filozofie a jejich myšlenky

Podívejme se na hlavní osobnosti, které formovaly německou klasickou filozofii.

Johann Gottlieb Fichte: O svobodě JÁ a státu

Johann Gottlieb Fichte (1762–1814) byl Kantem okouzlený myslitel, který později působil jako profesor na Jenské univerzitě a spoluzakladatel Berlínské univerzity. Proslul jako propagátor svobody člověka a podporovatel Velké francouzské revoluce.

Jeho díla zahrnují O pojmu vědosloví, Pokus o kritiku všeho zjevení (vydáno anonymně, mylně připisováno Kantovi) a Řeči o německém národu, jimiž chtěl probudit národní vědomí během napoleonských válek. Ve svém Základu veškerého vědosloví rozlišuje dva filozofické směry:

• Dogmatismus: Spojen se senzualismem a materialismem, volí ho pasivní lidé.
• Idealismus: Hovoří o Bohu, volí ho lidé toužící přemýšlet.

Předmětem jeho filozofie je samostatné a aktivní JÁ (kdo jsem já sám) a NE-JÁ (role, kterou hraji ve společnosti). Fichte zdůrazňoval otázku svobody člověka – k dosažení svobody je nutné být sám sebou. Věřil, že stát vládne nad výchovou a vše řídí. Za blažený život považoval ten, který následuje dobře vykonané povinnosti. Byl také propagátorem uzavřeného obchodního státu (merkantilismus), inspirovaného socialismem, který potlačuje obchod s cizinou a prosazuje hospodářskou soběstačnost.

Johann Gottfried Herder: Dějiny a lidskost

Johann Gottfried Herder (1744–1803) působil i mimo německé země a obdivoval Slovany, čímž si získal popularitu u Jungmannovy generace. Věřil, že dějiny probíhají zákonitě, nikoli náhodně.

Člověk podle něj stojí mezi dvěma „říšemi“:

• Příroda: Řídí se přírodními zákony.
• Humanita (lidskost): Zahrnuje rozum a mravní dokonalost.

Hlavní Herderovy myšlenky jsou:

• Lidská společnost se neustále vyvíjí k lepšímu.
• Důraz na historický vývoj (evolucionismus).
• Dějiny jsou procesem sebevytváření člověka, kdy se člověk i společnost postupně zdokonalují.

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling: Filozofie identity a přírody

Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775–1854) byl mimořádně nadaný filozof, který se stal profesorem už ve 23 letech. Navazoval na Kanta a Fichteho a je považován za hlavního filozofa romantismu s důrazem na přírodu. Studoval teologii i přírodní vědy.

Jeho filozofie je založena na filozofii identity, kde jsou příroda a duch (duše) v podstatě totožné. Věřil, že příroda je základem všeho a duch z ní vzniká. Rozlišoval dva světy: subjektivní (ideový) a objektivní (materiální). Veškeré poznání je podle něj skryto v absolutnu, které považoval za základ světa a kosmickou jednotu.

Mezi jeho díla patří O světové duši a Ideje k filozofii přírody. Ke konci života Schelling odmítl své dřívější myšlenky, přešel k mystice a iracionalismu a kritizoval osvícenství. Ovlivnil myslitele jako Nietzsche, Schopenhauer a Kierkegaard.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel: Absolutní idealismus a dialektika

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) je předním představitelem absolutního idealismu, zdůrazňujícího význam rozumu. Je označován za „duchovního otce marxismu“, neboť inspiroval Karla Marxe a Friedricha Engelse. Obdivoval řeckou filozofii jako hlavní zdroj evropského myšlení.

Hegel pracoval jako domácí učitel, novinář a ředitel gymnázia, až se stal státním filozofem Pruska, což mu zajistilo velkou autoritu. Zemřel na choleru. Mezi jeho klíčová díla patří Fenomenologie ducha, Věda o logice, Encyklopedie filozofických věd a Dějiny filosofie (srovnatelné s díly Aristotela).

Základem jeho filozofie je dialektika, podle níž vývoj probíhá skrze protiklady:

• Teze: Tvrzení.
• Antiteze: Popření (opak).
• Syntéza: Nové řešení (sjednocení).

Vývoj je tedy neustálým střetem a překonáváním rozporů. Podle absolutního idealismu je vše produktem ducha (rozumu). Hegel rozlišoval tři stádia vývoje světového ducha:

1. Subjektivní duch: Člověk jako jedinec, vědomí, myšlení (souvisí s logikou).
2. Objektivní duch: Duch se projevuje ve společnosti a institucích (právo, stát, morálka).
3. Absolutní duch: Návrat ducha k sobě samému, nejvyšší poznání prostřednictvím umění, náboženství a filozofie.

Další důležité myšlenky zahrnují, že rozdíl mezi bytím a nebytím vytváří dění (vývoj) a poezie je nejvyšší formou rozvoje ducha. Hegel věřil, že dějiny nejsou náhodné, ale řídí je univerzální rozum (logos). Tento rozum byl dominantní v Řecku, potlačen ve středověku (např. Tomáš Akvinský) a vrátil se v renesanci a novověku.

Hegelova filozofie dějin tvrdí, že dějiny mají smysl a cíl, řízené světovým duchem (logem). Ten funguje skrze „velké osobnosti“, které si myslí, že jednají samy za sebe, ale ve skutečnosti naplňují vůli světového ducha. Jeho slavná myšlenka zní: „Podstatou člověka je svoboda.“ Zajímavostí je, že tvrdil, že nastal „konec dějin“, protože společnost dosáhla vrcholu vývoje. Vývoj obecně probíhá ve třech fázích: kvalita, kvantita, negace (rozpor) vedoucí ke změně.

Mladohegelovci: Rozdělení a kritika Hegelovy filozofie

Po Hegelově smrti se jeho následovníci rozdělili na dvě hlavní skupiny:

• Praví hegelovci (Pravice): Byli spíše konzervativní, tolerantní k náboženství a snažili se Hegela vykládat v souladu s existujícím řádem.
• Mladohegelovci (Levice): Byli kritičtější, radikální, odmítali náboženství a používali dialektiku ke kritice společnosti, směřovali k materialismu.

Mezi mladohegelovce patřili významní myslitelé, kteří ovlivnili filozofii, teologii i politiku.

David Friedrich Strauss: Kritika křesťanství

David Friedrich Strauss byl teolog, který se dostal do konfliktu s církví. Ve svém díle Život Ježíšův kritizoval křesťanství a jeho dogmata. Tvrdil, že evangelia nemají historickou hodnotu, ale jsou to spíše mýty. Příběhy o Ježíši a apoštolech nepovažoval za doslovně pravdivé a věřil, že víra by se měla opírat spíše o vědu a pokrok. Místo Boha zdůrazňoval univerzum a hlásil se k panteismu (Bůh = příroda / vše). Dalším jeho dílem byla Křesťanská věrouka.

Ludwig Feuerbach: Od ducha k člověku a ateismus

Ludwig Feuerbach byl představitelem materialismu a kritikem Hegela, často označovaný za „most“ mezi Hegelem a Karlem Marxem. Kritizoval Hegela za zabývání se abstraktními věcmi (duch) a nedostatek kontaktu s realitou.

Jeho filozofie se opírala o senzualismus a empirismus, zdůrazňující poznání skrze smysly. Tvrdil, že myšlení je produktem mozku (hmoty). Ve své kritice náboženství razil názor, že náboženství je lidská projekce (fantazie) – ne Bůh stvořil člověka, ale člověk Boha. Boha považoval za „zbožštěnou podstatu člověka“ a náboženství za vyjádření lidských přání a ideálů. Namísto vztahu k Bohu zdůrazňoval vztah člověka k člověku a hlavní hodnotou pro něj byla láska mezi lidmi. Tento přístup je znám jako antropologický ateismus (náboženství bez Boha, zaměřené na člověka). I když nevěřil v revoluci v Německu v roce 1848, chtěl svým dílem přispět ke změně společnosti. Jeho hlavní díla jsou Podstata křesťanství a Podstata náboženství.

Karl Marx: Od dialektiky k revoluci a komunismu

Karl Marx (1818–1883) byl německý filozof, ekonom a teoretik dělnického hnutí, jehož myšlenky měly obrovský globální dopad. Pocházel z bohaté právnické rodiny, ale paradoxně se stal mluvčím nejchudších vrstev. Kvůli svým radikálním levicovým názorům a vládní cenzuře nemohl učit na univerzitě a stal se novinářem. V Paříži se setkal s Bedřichem Engelsem, který se stal jeho celoživotním přítelem a finančním mecenášem. Marxova rodina v Londýně trpěla velkou bídou.

Jeho myšlení bylo silně ovlivněno Hegelovou dialektikou (kterou převzal a aplikoval) a anglickou ekonomií Adama Smithe (kterou kritizoval).

Marx „otočil Hegelovu filozofii z hlavy na nohy“ – zatímco Hegel věřil, že základem všeho je duch/myšlenka, Marx tvrdil, že prvotní je hmota.

• Dialektický materialismus: Svět je v neustálém pohybu a vývoji, který probíhá skrze boj protikladů (např. teplo vs. chlad, ale hlavně společenské třídy).
• Historický materialismus: Aplikace dialektiky na dějiny. Dějiny nejsou náhoda, ale zákonitý proces střídání společenských formací (prvobytně pospolná → otrokářská → feudální → kapitalistická → komunistická).
• Základna a nadstavba: Marx rozlišoval ekonomickou základnu (způsob výroby, stroje, vztahy v práci) a ideologickou nadstavbu (právo, náboženství, umění, politika). Klíčová myšlenka zní: Základna určuje nadstavbu. Kdo vlastní továrny, určuje i zákony a morálku.

Marxovým hlavním cílem bylo odhalit, jak funguje vykořisťování v kapitalismu. Vyvinul teorii nadhodnoty: dělník svou prací vytvoří vyšší hodnotu, než jakou dostane zaplacenou v mzdě. Tento rozdíl (zisk) si ponechá kapitalista, což Marx považoval za „krádež“ a základ nespravedlnosti. Kritizoval také odcizení člověka v moderní tovární výrobě, kde se člověk stává jen „součástkou stroje“ a ztrácí radost z práce.

V politice Marx věřil v třídní boj, který je podle něj hnací silou celých dějin. Jeho programová příručka, Komunistický manifest (1848), obsahovala heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Marx nevěřil v reformy. Jedinou cestou ke změně byla podle něj násilná revoluce, svržení kapitalistů a nastolení diktatury proletariátu. Cílem byla beztřídní společnost (komunismus), kde neexistuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků a „vše patří všem“.

Marx byl geniální analytik, ale v mnohém se mýlil:

• Podcenil lidskou povahu: Lidé jsou přirozeně egoističtí a motivuje je osobní zisk, nikoli práce pro „všechny“.
• Podcenil schopnost kapitalismu se měnit: Kapitalismus zavedl sociální jistoty a osmihodinovou pracovní dobu, aniž by zanikl.
• Absolutizace revoluce: Odmítání jiné než násilné cesty vedlo k totalitním režimům ve 20. století.
• Ekonomický determinismus: Vše vysvětloval jen skrze peníze a výrobu, podcenil vliv kultury, tradic a náboženství.

Ke konci života, když viděl překrucování svých myšlenek, Marx prohlásil: „Pokud je toto marxismus, pak já nejsem marxista.“ Tím odmítal dogmatické a hloupé interpretace své teorie. Jeho následovníci se dělili na revizionisty (chtěli změny demokraticky) a marxismus-leninismus (radikální směr vedoucí k totalitnímu státu v Rusku).

Friedrich (Bedřich) Engels: Spoluzakladatel komunismu a zjednodušitel

Friedrich Engels (1820–1895) byl Marxovým přítelem, německým filozofem a ekonomem a spoluzakladatelem komunistického hnutí. Je mu často přikládáno zjednodušení řady problémů, jimiž se zabýval Marx, což vedlo k dogmatickému marxismu, z něhož se následně vyvinul stalinismus. Engels byl pro Marxe důležitým pomocníkem, ale je považován za méně významného než Marx samotný.

Často kladené otázky k německé klasické filozofii a mladohegelovcům

Co je to německá klasická filozofie?

Německá klasická filozofie je období filozofického myšlení v Německu od konce 18. do poloviny 19. století, charakterizované vytvářením rozsáhlých idealistických systémů. Vycházela z impulzu Immanuela Kanta a mezi její hlavní představitele patřili Fichte, Schelling, Hegel a Herder.

Kdo byli mladí hegelovci?

Mladí hegelovci, též známí jako Leví hegelovci, byla skupina filozofů, která se po Hegelově smrti kriticky vyrovnávala s jeho dílem. Radikálně interpretovali jeho dialektiku ke kritice společnosti a náboženství a postupně směřovali k materialismu. Mezi ně patřili David Friedrich Strauss, Ludwig Feuerbach, Karl Marx a Friedrich Engels.

Jak ovlivnil Hegel Marxe?

Hegel ovlivnil Marxe především svou dialektickou metodou, tedy myšlenkou, že vývoj probíhá skrze střet protikladů (teze, antiteze, syntéza). Marx však Hegelovu idealistickou dialektiku „otočil z hlavy na nohy“ a aplikoval ji na materiální a ekonomické podmínky, čímž vytvořil svůj dialektický a historický materialismus.

Jaký byl rozdíl mezi pravými hegelovci a mladohegelovci?

Praví hegelovci (Pravice) byli konzervativnější, tolerantnější k náboženství a snažili se Hegelovu filozofii vykládat v souladu se stávajícím společenským a náboženským řádem. Naopak mladohegelovci (Levice) byli radikálnější, kritizovali náboženství a společnost, a Hegelovu dialektiku využívali k prosazování progresivních a často materialistických myšlenek.

Proč je Fichteho „JÁ“ tak důležité?

Fichteho koncept „JÁ“ je klíčový, protože zdůrazňuje aktivní a samostatnou povahu člověka. Rozlišuje mezi aktivním JÁ (naší pravou podstatou, kterou chceme být svobodní) a NE-JÁ (rolí, kterou hrajeme ve společnosti, abychom splnili očekávání ostatních). Fichteho filozofie vybízí k tomu být sám sebou pro dosažení opravdové svobody.