Podcast na Morfologie a fyziologie ovocných stromů

Kapitoly

Úvodní příběh

Pod zemí i nad zemí

Tajemství pupenů a větvení

Co stromy potřebují k životu

Rok v životě stromu

Od květu k plodu

Jak dělíme ovoce

Proč je jablko příbuzné s růží

Klíčové body na závěr

Přepis

Lukáš: Představte si studenta, říkejme mu třeba Adam. Na zahradě jim roste stará jabloň, takže si myslí, že o stromech ví všechno. Pak ale u maturity dostane otázku: „Popište rozdíl mezi monopodiálním a monochaziálním větvením.“ Adam… ztuhne. Jablka trhat umí, ale tohle? O tom nikdy neslyšel.

Tereza: A přesně proto jsme tady, abychom se podívali stromům na zoubek, nebo spíš… na kořeny.

Lukáš: Přesně tak. Tohle je Studyfi Podcast.

Lukáš: Tak jo, Terezo, začněme od základů. Doslova. Kořenový systém. To je přece jen to, co drží strom v zemi a saje vodu, ne? Nebo je v tom nějaká věda?

Tereza: Je v tom docela věda, Lukáši. Není kořen jako kořen. Dělíme je do čtyř hlavních skupin. První jsou rychle rostoucí kořeny, takové dálnice stromu. Můžou vyrůst i o desítky centimetrů za rok.

Lukáš: Páni. A ty ostatní?

Tereza: Pak máme pomalu rostoucí kořeny, které jsou spíš takové okresky. Zajišťují vedení a tvoří osu pro další, menší kořínky. Třetí skupinou jsou trvalé nasávací kořeny – ty už se soustředí na výživu.

Lukáš: A poslední jsou… netrvalé? To zní, jako by měly brzy umřít.

Tereza: Přesně tak. Jsou to ti nejmenší a nejpracovitější dělníci, dlouzí jen pár milimetrů. Jejich jediným úkolem je nasávat živiny. Mají krátkou životnost a neustále se obnovují. A zajímavost: z kořenů některých druhů, jako jsou slivoně nebo maliníky, mohou vyrůst nové rostlinky, takzvané odnože.

Lukáš: Super! A co ta část, kterou vidíme? Ta nad zemí?

Tereza: Tam to taky není jen tak. Máme polokeře, kde dřevnatí jen spodní část stonku, třeba maliník. Pak keře, jako je rybíz, které jsou dřevnaté celé. No a nakonec stromy s kmenem a korunou.

Lukáš: A jak vlastně strom roste? Jenom do výšky?

Tereza: Roste dvěma způsoby. Terminální růst je ten do délky, zajišťuje ho vrcholový meristém. A pak je tu radiální růst, tedy růst do šířky. To má na starosti pletivo zvané kambium. Díky němu se kmen a větve hezky zakulacují a sílí.

Lukáš: Dobře, takže máme kořeny a kmen. Ale co ty malé věci na větvích? Pupeny. Vždycky mi přišlo, že jsou všechny stejné.

Tereza: Vzhled může klamat. Máme vrcholové pupeny, které ukončují letorost, a postranní, které jsou v paždí listů. Ale důležitější je jejich funkce. Máme pupeny listové, které jsou špičaté, a pak květní – ty bývají větší a kulatější.

Lukáš: Počkat, a slyšel jsem něco o spících pupenech. To jako že si dávají dvacet?

Tereza: V podstatě ano! Spící pupeny můžou na stromě přežívat spoustu let a neprobudí se. Ale když strom třeba radikálně seřízneš, najednou se aktivují a vyraší z nich nové větve. Je to takový záložní plán stromu.

Lukáš: Chytré. Zmínila jsi větvení. Co znamenaly ty termíny z Adamova příběhu?

Tereza: Monopodiální a monochaziální. Zní to složitě, ale princip je jednoduchý. Představ si vánoční stromeček, typický smrk. Má jeden hlavní vrchol, který roste pořád nahoru. To je monopodiální větvení. Hlavní osa pokračuje stále stejným pupenem.

Lukáš: Jasně, to dává smysl. A to druhé?

Tereza: Monochaziální je, když hlavní vrchol přestane růst – třeba se z něj stane květ nebo prostě uschne. Růst pak převezme jeden z postranních pupenů těsně pod ním. Osa se tak trochu klikatí. To vidíme u mnoha našich ovocných stromů.

Lukáš: Dobře, rozumím stavbě stromu. Ale co potřebuje, aby se mu dařilo? Předpokládám, že slunce a vodu, jako všechno zelené.

Tereza: Přesně. Světlo je klíčové. Všechny ovocné druhy jsou světlomilné. Když mají stín, špatně se tvoří květní pupeny a větve jsou slabé a vytáhlé. Ne víc slunce potřebují ty teplomilné, jako broskvoně nebo meruňky.

Lukáš: A co teplo? Jak moc je to důležité?

Tereza: Ohromně. Teplota ovlivňuje všechno, od příjmu živin po dýchání. Nejnáročnější jsou mandloně, které chtějí průměrnou roční teplotu aspoň 9 stupňů. Naopak takový rybíz si vystačí i se šesti a půl. Ale pozor, příliš velké horko může třeba jablkům způsobit úžeh.

Lukáš: A voda? Kolik takový strom vypije?

Tereza: Ideální jsou srážky kolem 500 až 600 milimetrů za rok. Největší žízeň mají stromy v době květu a když jim rostou plody. Třeba peckoviny potřebují dostatek vody, když jim tvrdne pecka, jinak plody shodí.

Lukáš: A půda? Stačí jim jakákoliv hlína?

Tereza: Kdepak. Každý druh má jiné nároky na hloubku. Třeba ořešák potřebuje kořenit až do dvou metrů! Jabloně a hrušně si vystačí s metrem a půl. A nejdůležitější je, aby půda byla kyprá a humózní, aby dobře držela vodu a zároveň dýchala.

Lukáš: Pojďme si teď projít takový typický rok ovocného stromu. Čím to všechno na jaře začíná?

Tereza: Začíná to fází zvanou rašení a kvetení. Pupeny se nalévají, zvětšují, až z nich vykouknou lístky nebo poupata. Tohle je kritické období kvůli jarním mrazíkům, které můžou všechno spálit.

Lukáš: A kvete všechno najednou?

Tereza: Vůbec ne. Je v tom hezký postup. První bývá líska, pak meruňky, broskvoně, třešně, hrušně a nakonec jabloně.

Lukáš: Co následuje po odkvětu?

Tereza: Vegetační růst. Začnou růst nové větvičky, letorosty. Strom investuje energii do zvětšování koruny. Tahle fáze obvykle končí někdy v létě, kdy se založí vrcholové pupeny pro příští rok.

Lukáš: A právě tehdy se rozhoduje o úrodě na další sezónu, že?

Tereza: Přesně tak! Třetí fáze je diferenciace pupenů. To je fascinující proces, kdy se strom „rozhoduje“, jestli z daného očka vyroste příští rok list, nebo květ. A začíná to už v létě, rok předem!

Lukáš: Takže strom plánuje dopředu. Co dalšího se děje během roku?

Tereza: Pak samozřejmě opylení a oplodnění, o kterém si ještě povíme víc. Následuje růst a zrání plodů. Na podzim přichází vybarvování a opad listů, kdy si strom stahuje všechny živiny zpátky do větví a kořenů. A nakonec upadne do vegetačního klidu, do takového zimního spánku, aby nabral sílu na další jaro.

Lukáš: Zmínila jsi opylení. Většinu práce asi odvede hmyz, že?

Tereza: Ano, včely a čmeláci jsou naši nejlepší přátelé. Je ale důležité vědět, jestli je strom cizosprašný, nebo samosprašný. Jádroviny, jako jabloně a hrušně, jsou skoro všechny cizosprašné. To znamená, že potřebují pyl z jiné odrůdy, aby měly plody.

Lukáš: Takže jedna osamělá jabloň na zahradě nemusí plodit?

Tereza: Přesně. Potřebuje parťáka. Naopak samosprašné jsou třeba meruňky, broskvoně nebo většina višní. Ty si vystačí samy. A pak je tu specialita – partenokarpie.

Lukáš: To zní jako zaklínadlo z Harryho Pottera.

Tereza: Je to schopnost vytvořit plod bez oplození. Takové plody pak nemají semínka. Umí to třeba některé odrůdy hrušek nebo melounů.

Lukáš: A proč se někdy stane, že strom má jeden rok spoustu ovoce a další skoro nic?

Tereza: To souvisí s tou diferenciací pupenů. Když má strom obrovskou násadu plodů, spotřebuje všechnu energii na jejich výživu a už mu nezbude síla na zakládání květních pupenů pro příští rok. Proto se v sadech dělá probírka – část malých plůdků se otrhá, aby strom tak nevyčerpaly.

Lukáš: Dobře, pojďme si v tom udělat pořádek. Jak vlastně ovocné druhy dělíme z praktického hlediska?

Tereza: Nejčastěji na čtyři hlavní skupiny. První jsou jádroviny. Jejich semínka jsou schovaná v takovém chrupavčitém nebo tvrdém jádřinci. Patří sem jabloně, hrušně, kdoule nebo mišpule.

Lukáš: To je jasné. A druhá skupina?

Tereza: Peckoviny. Ty mají jedno velké semeno ukryté v tvrdé pecce. Sem patří třešně, višně, slivoně, meruňky a broskvoně. Je to velmi rozmanitá skupina.

Lukáš: A co ořechy?

Tereza: To je třetí skupina, skořápkaté ovoce. Plod je krytý pevnou skořápkou a pěstujeme je pro výživná semena. Tady máme ořešák, lísku nebo třeba jedlý kaštan.

Lukáš: Zbývá nám drobné ovoce.

Tereza: Ano. To je taková všehochuť. Patří sem bobuloviny jako rybíz a angrešt, ale taky jahodník, maliník nebo ostružiník. A samozřejmě existuje i spousta méně známých druhů, třeba rakytník, dřín nebo černý bez.

Lukáš: Teď trochu botaniky pro fajnšmekry. Všechny tyhle druhy asi nepatří do jedné velké rodiny, že?

Tereza: To rozhodně ne, ale je fascinující, jak jsou si některé příbuzné. Věděl jsi třeba, že obrovská část našeho ovoce patří do jediné čeledi – Rosaceae, tedy růžovité?

Lukáš: Počkat, takže jablko je příbuzné s růží? To mi hlava nebere.

Tereza: Je to tak. Do čeledi růžovitých patří jabloně (*Malus*), hrušně (*Pyrus*), ale i všechny peckoviny z rodu *Prunus* – tedy švestky, třešně, meruňky. A aby toho nebylo málo, tak i jahodník (*Fragaria*) a maliník (*Rubus*).

Lukáš: Páni. Takže když se zakousnu do jablka, jím vlastně tak trochu růži.

Tereza: S velkou nadsázkou ano. Jiné ovoce už patří do jiných čeledí. Třeba ořešák je v čeledi ořešákovitých a líska v břízovitých. Je to taková velká a složitá rodinná sešlost.

Lukáš: Tak jo, Terezo, čas na shrnutí. Kdyby si naši posluchači měli odnést jen pár nejdůležitějších věcí o ovocnictví, co by to bylo?

Tereza: Zaprvé, nepodceňujte kořeny. Jsou mozkem i žaludkem stromu. Zadruhé, pamatujte na dva typy růstu – do délky a do šířky – a na různé typy pupenů, včetně těch „spících“ záložáků.

Lukáš: Zatřetí, každý strom má specifické nároky na světlo, teplo a vodu. Není to univerzální. Co dál?

Tereza: Určitě to, že strom plánuje úrodu rok dopředu. Diferenciace pupenů v létě je klíčová pro úrodu v příštím roce. A také, že některé stromy potřebují k opylení kamaráda jiné odrůdy.

Lukáš: A nakonec, to velké dělení na jádroviny, peckoviny, skořápkaté a drobné ovoce pomůže se v tom všem lépe zorientovat.

Tereza: Přesně tak. Ovocnictví je úžasně komplexní, ale když pochopíte tyhle základy, všechno do sebe začne zapadat.

Lukáš: Super! Děkujeme, že jsi nám to tak skvěle vysvětlila. A vám děkujeme za poslech. U dalšího dílu Studyfi Podcastu se na vás těšíme.

Tereza: Mějte se hezky!