Podcast na Modernismus

Kapitoly

Úvod do chaosu

Proč se umění muselo změnit?

Zvenku dovnitř: Cesta do duše

Experimenty s jazykem a formou

Hvězdy modernismu

Odkaz modernismu

Proč číst životopisy?

Válka a její ozvěny

Nečekané profese autorů

Ztracené domovy a exil

Autoři pro děti, autoři s duší dítěte

Američtí velikáni a jejich démoni

Nobelova cena a odkaz

Konkrétní tipy z moderny

Závěr a rozloučení

Přepis

Lucie: Představte si, že čtete knihu, kde hlavní hrdina jen tak bloumá po městě, děj skoro žádný, a půlka textu jsou jen jeho zmatené myšlenky na to, co si dá k večeři. Zní to divně?

Petr: Zní to jako typický den modernistického hrdiny! A taky jako skvělý začátek našeho tématu.

Lucie: Přesně tak! Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde se i ty nejsložitější literární směry stávají… no, o něco srozumitelnějšími. Já jsem Lucie a se mnou je tu expert Petr.

Petr: Ahoj Lucie, ahoj všichni. Dnes se ponoříme do modernismu – umělecké revoluce, která na začátku 20. století obrátila všechno vzhůru nohama.

Lucie: Dobře, Petře, začněme od začátku. Co to ten modernismus vlastně je? A proč vůbec vznikl? Nestačilo umělcům to, co měli doteď?

Petr: Skvělá otázka. Představ si svět na přelomu 19. a 20. století. Všude nové vynálezy, auta, továrny, města rostou jako houby po dešti. Ale taky války, sociální nejistota a pocit, že starý svět se hroutí.

Lucie: Takže staré způsoby vyprávění příběhů už na ten nový, zrychlený a chaotický svět nestačily.

Petr: Přesně! Umělci měli pocit, že tradiční umění lže. Že malovat krásné krajinky a psát romány s jasným začátkem a koncem je prostě… neupřímné, když svět venku takový není.

Lucie: Bylo to tedy takové umělecké „Už s tebou nechci chodit, tradice, jsi moc nudná a předvídatelná.“

Petr: To je dokonalé přirovnání! Modernismus byl vlastně velký rozchod s konvencemi. Chtěl najít nový jazyk pro novou dobu.

Lucie: A jak ten nový jazyk vypadal? O čem modernisté psali, když ne o velkých hrdinských činech a romantické lásce?

Petr: Přesunuli pozornost z vnějšího světa do vnitřního světa člověka. Místo popisu bitvy se zaměřili na to, co si myslí a cítí jeden jediný voják uprostřed ní. Jeho strach, zmatek, úzkost.

Lucie: Takže psychologie postav se stala důležitější než samotný děj?

Petr: Přesně tak. Klíčovými tématy jsou odcizení, ztráta jistot a hledání smyslu ve světě, který se zdá být bez cíle. Modernistická postava je často osamělá, ztracená ve velkoměstě, a my sledujeme její myšlenkové pochody.

Lucie: To zní… celkem depresivně, ale vlastně i hodně moderně. Ten pocit ztracenosti asi zná spousta lidí i dnes.

Petr: A to je na tom to fascinující. Modernisté zachytili pocity, které jsou univerzální. Ukázali, že lidská zkušenost je často roztříštěná a neuspořádaná.

Lucie: Dobře, takže se změnilo *o čem* psali. A co to, *jak* to psali? Zmínil jsi nový jazyk…

Petr: Ano, a tady začíná ta pravá zábava. Modernisté si s formou opravdu hráli. Začali používat symboly, metafory, nečekané obrazy. Děj často není lineární, skáče v čase a prostoru.

Lucie: A co ty otevřené konce, o kterých jsem mluvila na začátku? To mě v knihách vždycky trochu rozčiluje.

Petr: To byl záměr! Otevřený konec má odrážet realitu. V životě taky nemáš vždycky všechno jasně uzavřené a vysvětlené. Život je komplikovaný a umění to mělo ukázat.

Lucie: A slyšela jsem o něčem, čemu se říká „proud vědomí“. To zní jako něco, co potřebuju po ránu. Kávu a proud vědomí.

Petr: To by tě asi probudilo! Proud vědomí je technika, kdy autor zkouší zachytit myšlenky postavy přesně tak, jak jí plynou hlavou. Bez cenzury, bez logického řazení.

Lucie: Takže takový přímý přenos z něčího mozku? Se všemi těmi náhodnými nápady, vzpomínkami a postřehy?

Petr: Přesně. Je to jako kdybys někomu koukala do hlavy bez AdBlocku. Vidíš všechno. Někdy je to chaotické, ale neuvěřitelně autentické.

Lucie: To zní opravdu revolučně. Kdo byli ti hlavní odvážlivci, kteří se do takových experimentů pustili?

Petr: Těch jmen je celá řada. V poezii to byl třeba Francouz Guillaume Apollinaire, který psal básně do obrazců – takzvané kaligramy. Báseň o Eiffelovce měla tvar Eiffelovky.

Lucie: Páni, to je poezie, na kterou se musíš i dívat, nejen ji číst.

Petr: Přesně. V próze je pak ikonou Ir James Joyce a jeho román *Odysseus*. Ten popisuje jediný den v životě jednoho muže, ale je to možná nejkomplikovanější kniha na světě.

Lucie: Výzva pro odvážné maturanty!

Petr: Rozhodně. Pak tu máme Virginii Woolfovou v Anglii, mistryni proudu vědomí, nebo Franze Kafku v Praze s jeho pocity úzkosti a absurdity. A samozřejmě nesmíme zapomenout na našeho Karla Čapka.

Lucie: Čapek? Toho znám! Ale spojila bych si ho spíš se sci-fi, s roboty a tak.

Petr: A právě v tom je ta genialita. Čapek použil moderní žánry jako sci-fi, aby prozkoumal typicky modernistická témata – úzkost z techniky, ohrožení jednotlivce a krizi lidských hodnot.

Lucie: Takže když to shrnu: modernismus rozbil stará pravidla, přestal předstírat, že svět je jednoduchý, a místo toho se ponořil do složité a chaotické psychiky moderního člověka. A to všechno pomocí nových, experimentálních postupů.

Petr: Nemohl bych to říct lépe. Možná to zní složitě, ale klíčový odkaz modernismu je právě v té upřímnosti. V odvaze ukázat svět takový, jaký je – nejasný, fragmentovaný, ale taky plný vnitřního života a nových možností.

Lucie: A jeho vliv vidíme dodnes, že? V nelineárním vyprávění filmů, v abstraktním umění…

Petr: Přesně tak. Modernismus otevřel dveře, kterými umění prochází dodnes. Naučil nás, že příběh se dá vyprávět tisíci různými způsoby.

Lucie: To je skvělý závěr. Díky moc, Petře, že jsi nám tenhle na první pohled složitý směr tak skvěle přiblížil.

Petr: Rádo se stalo. Je to fascinující epocha.

Lucie: To rozhodně. Od chaosu v hlavách modernistických postav se teď přesuneme k něčemu úplně jinému…

Petr: Přesně tak. Od vnitřního světa postav se teď podíváme na vnější svět samotných autorů. Na jejich životy.

Lucie: K životopisům. To zní trochu jako hodina dějepisu. Proč je vlastně důležité znát život autora, když chceme pochopit jeho knihu?

Petr: To je skvělá otázka. Představ si to takhle... obraz od Van Gogha je úžasný sám o sobě. Ale když víš, že si uřízl ucho a bojoval s démony, ten obraz najednou získá úplně novou, hlubší vrstvu.

Lucie: Chápu. Takže životopis je takový kontext, který nám pomáhá vidět... víc?

Petr: Přesně. Není to jen sbírka dat, kdy se kdo narodil a umřel. Je to klíč k pochopení motivací, témat a posedlostí, které se pak promítají do jejich díla. Někdy je ta spojitost naprosto zjevná.

Lucie: Tak mi dej příklad. Kde je to takzvaně „na první dobrou“?

Petr: Tak třeba autoři, jejichž životy zásadně ovlivnila válka. To je téma, které se nedá jen tak ignorovat. Jejich knihy jsou v podstatě přímým svědectvím.

Lucie: To dává smysl. Takže začneme třeba... u Ericha Marii Remarqua? To je asi nejznámější příklad.

Petr: Určitě. Remarque se v osmnácti letech, hned po škole, přihlásil jako dobrovolník do první světové války. Byl několikrát zraněn a to, co na frontě zažil, ho poznamenalo na celý život.

Lucie: A z toho se pak zrodil román Na západní frontě klid.

Petr: Přesně tak. Celé jeho dílo je v podstatě jeden velký protest proti válce a militarismu. Píše o ztracené generaci, o klucích, kterým válka vzala mládí a iluze. To nešlo vymyslet, to se muselo prožít.

Lucie: A co třeba Alexandr Solženicyn? To je podobný případ, ale z jiné války a jiného režimu, že?

Petr: Ano, i když jeho příběh je ještě o stupeň drsnější. Bojoval ve druhé světové válce jako důstojník Rudé armády, byl dokonce dvakrát vyznamenán za statečnost. Jenže pak...

Lucie: Pak přišel gulag.

Petr: Přesně. Za kritiku Stalina v dopise příteli byl zatčen a poslán do lágru. A právě tahle zkušenost se stala základem pro jeho monumentální dílo Souostroví Gulag. Z hrdiny se stal vězeň a z vězně se stal svědek, jehož svědectví otřáslo světem.

Lucie: To je neuvěřitelná síla. A napadá mě ještě George Orwell. Ten taky psal o totalitě, ale jeho zkušenost byla trochu jiná, ne?

Petr: Byla. Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, pocházel z typické anglické střední třídy a sloužil u imperiální policie v Barmě. Viděl kolonialismus zevnitř a znechutilo ho to.

Lucie: Takže jeho odpor k útlaku nepramenil z toho, že by byl sám obětí, ale že byl součástí toho systému.

Petr: Přesně. A tahle zkušenost s mechanismy moci, kterou si odnesl z Barmy a později ze španělské občanské války, mu dala materiál pro knihy jako Farma zvířat a 1984. Viděl, jak se moc zneužívá, a dokázal to geniálně popsat.

Lucie: Takže válka je obrovský formující prvek. Ale co autoři, kteří žili víceméně... normální životy? Pokud se to tak dá říct.

Petr: Mnoho z nich mělo před psaním úplně jiné profese. A to je taky fascinující. Ukazuje to, že inspirace se dá najít všude. Nejen na bojišti.

Lucie: Tak schválně, překvap mě. Kdo měl nějaké nečekané povolání?

Petr: Tak třeba Jiří Žáček, autor skvělých básniček pro děti i dospělé. Ten vystudoval stavební fakultu ČVUT a pracoval jako inženýr na vodohospodářské správě.

Lucie: Počkat, autor básní o aprílové škole projektoval kanály?

Petr: Něco v tom smyslu. Nebo Ludvík Vaculík, jeden z našich nejvýznamnějších prozaiků a fejetonistů. Ten za války pracoval u Bati a chodil na obuvnickou školu.

Lucie: Od bot k fejetonům, to je taky pěkný kariérní skok.

Petr: A co teprve Antoine de Saint-Exupéry! To je případ, kde se život a dílo propojily naprosto dokonale. Byl především pilot. Létání pro něj nebylo jen povolání, ale filozofie. A Malý princ je vlastně plný metafor o létání, hvězdách a osamělosti, kterou člověk zažívá tisíce metrů nad zemí.

Lucie: A jeho život i tragicky skončil při letu. To je opravdu neoddělitelné.

Petr: Přesně. Někdy se říká, že autoři by měli psát o tom, co znají. A tihle autoři si prošli tolika profesemi, že jejich životopis by mohl být delší než jejich sebrané spisy.

Lucie: To je dobré přirovnání.

Petr: Další velkou skupinou jsou autoři, kteří museli opustit svůj domov. Emigrace nebo exil je zkušenost, která člověka naprosto změní.

Lucie: To si umím představit. Ztráta kořenů, jazyka, kultury...

Petr: Vezmi si třeba Vladimira Nabokova. Narodil se v bohaté ruské šlechtické rodině. Po bolševické revoluci museli utéct. Jeho otec, významný politik, byl později zavražděn v Berlíně.

Lucie: To muselo být strašné.

Petr: Bylo. A Nabokov celý život psal o tématech ztráty, paměti a vykořeněnosti. Navíc začal psát anglicky a stal se mistrem jazyka, který pro něj nebyl rodný. To je neuvěřitelný výkon.

Lucie: A je někdo další, kdo čerpal z podobné zkušenosti?

Petr: Určitě Isaac Bashevis Singer. Židovský spisovatel z Polska, který před nacismem utekl do Spojených států. Celé jeho dílo je ponořené do světa polských štetlů, židovských městeček, která byla za války kompletně zničena.

Lucie: Takže on vlastně literaturou zachraňoval svět, který už neexistoval.

Petr: Přesně tak. Psal v jidiš, v jazyce, který s tím světem také pomalu mizel. Jeho příběhy jsou plné nostalgie, ale i humoru a moudrosti. Je to taková literární archeologie.

Lucie: Z vážných témat teď trochu odbočíme. Co autoři, které známe hlavně z dětství? Jejich životy asi nebyly tak dramatické, nebo ano?

Petr: Jak se to vezme. Často právě jejich nekonvenční přístup k životu jim umožnil psát tak skvělé knihy pro děti. Třeba Astrid Lindgrenová.

Lucie: Pipi Dlouhá punčocha!

Petr: Přesně. Ve své době byla ve Švédsku tak trochu rebelka. Jako první v okolí si ostříhala vlasy na krátko, milovala jazz a stala se svobodnou matkou, což bylo ve 20. letech naprosto neslýchané.

Lucie: Takže ta nekonformní a silná Pipi je vlastně její alter ego?

Petr: Do velké míry ano. Odrážela její vlastní touhu po svobodě a nezávislosti. Nebo český příklad – Ondřej Sekora. Ten od dětství miloval přírodu, sbíral motýly a hmyz. A tahle láska je vidět v každé ilustraci Ferdy Mravence.

Lucie: Takže Ferda Mravenec, práce všeho druhu, je vlastně produkt celoživotní lásky k broukům.

Petr: Přesně! Nevymyslel si svět, který neznal. On prostě nakreslil a popsal svět, který nosil v hlavě už od dětství. A to je na tom to krásné.

Lucie: Mluvili jsme o Evropanech, ale co americká literatura? Ta má taky své velké postavy s pohnutými osudy.

Petr: To rozhodně má. Třeba Ernest Hemingway. Jeho život byl skoro stejně slavný jako jeho knihy. Byl to dobrodruh, voják, lovec, rybář... dobrovolně vyhledával nebezpečí.

Lucie: A psal o mužích, kteří vedou podobně nebezpečný život.

Petr: Ano. Jeho díla jsou oslavou odvahy a síly, ale zároveň jsou to hluboké sondy do psychologie člověka, který čelí smrti. Žil to, o čem psal. Ale tenhle drsný život si vybral i svou daň v podobě depresí a alkoholismu.

Lucie: A co protipól? Někdo, kdo se naopak světu uzavřel?

Petr: Perfektní příklad je J. D. Salinger. Autor slavného románu Kdo chytá v žitě. Poté, co zažil hrůzy druhé světové války, včetně osvobozování koncentračního tábora, se naprosto stáhl z veřejného života.

Lucie: Úplně zmizel?

Petr: V podstatě ano. Žil na samotě, neposkytoval rozhovory, nepublikoval. Ta válečná zkušenost a následná sláva ho zřejmě tak traumatizovaly, že se rozhodl pro absolutní izolaci. Což je fascinující kontrast k Hemingwayovi, který byl pořád na očích.

Lucie: Zmínili jsme několik nositelů Nobelovy ceny. Co třeba náš Jaroslav Seifert? Byl to první a na dlouhou dobu jediný český autor, který ji získal.

Petr: Ano, a jeho příběh je také zajímavý. Narodil se na Žižkově, v proletářském prostředí. Jeho kořeny byly naprosto lidové a to se odráží v jeho poezii. Je srozumitelná, melodická, plná lásky k Praze a k prostým věcem.

Lucie: Nebyl to žádný akademický intelektuál, odtržený od reality.

Petr: Vůbec ne. Byl to básník ulice, hospod a lásky. A možná právě proto jeho verše tak silně rezonují. Nobelovu cenu dostal v roce 1984, v době hluboké normalizace, což mělo i obrovský politický a morální význam.

Lucie: A co třeba Hermann Hesse? Další nobelista, ale z úplně jiného soudku.

Petr: Přesně. Hesse se narodil v rodině protestantských misionářů. Očekávalo se, že půjde v jejich šlépějích. Dokonce studoval v evangelickém semináři, ale utekl odtamtud.

Lucie: Rebeloval proti rodinné tradici.

Petr: Naprosto. Celý život pak hledal duchovní cestu, ale svou vlastní. Hluboce ho ovlivnila psychoanalýza a východní filozofie, buddhismus a hinduismus. A to všechno se propsalo do jeho knih jako Siddhártha nebo Stepní vlk. Je to hledání sebe sama proti tlaku společnosti.

Lucie: Takže když to shrneme, životopisy nejsou jen nudná data. Je to vlastně takový detektivní příběh, kde pátráme po stopách, které autor zanechal ve svém díle.

Petr: To jsi řekla nádherně. Přesně tak. Pomáhají nám pochopit, proč Franz Kafka, úředník v pojišťovně, psal tak úzkostné a byrokratické noční můry, nebo proč Virginia Woolfová, která prožila dětství v intelektuálním centru Londýna, tak mistrovsky zkoumala hlubiny lidské mysli.

Lucie: Díky moc, Petře. Mám pocit, že se teď na autory v knihovně budu dívat úplně jinak. Nejen jako na jména na hřbetech knih, ale jako na lidi s neuvěřitelnými příběhy.

Petr: A to je ten nejlepší výsledek. Literatura je o životě. A životy autorů jsou toho nedílnou součástí.

Lucie: To je skvělý závěr. Od životů jednotlivců, které formovaly jejich dílo, se příště posuneme ještě o úroveň výš. Podíváme se na to, jak celé historické epochy a myšlenkové proudy formovaly celé literární žánry.

Petr: Přesně tak. A abychom to posluchačům usnadnili, můžeme rovnou doporučit pár klíčových děl, která definovala modernu. Jsou to knihy, které změnily pravidla hry.

Lucie: To je skvělý nápad! Tak sem s nimi. Co by si měl každý přečíst, aby pochopil tu velkou změnu?

Petr: Dobře, začněme ztěžka. *Odysseus* od Jamese Joyce. Je to takový literární Mount Everest. Není to procházka růžovým sadem, ale kdo ho zdolá, uvidí literaturu úplně jinak.

Lucie: Mount Everest, jo? Tak to je výzva! A co něco... schůdnějšího pro začátek?

Petr: Rozhodně. Pak je tu *Velký Gatsby* od F. Scotta Fitzgeralda. To je naprosto ikonické dílo, které skvěle vystihuje atmosféru jazzového věku a americký sen. A čte se skoro samo.

Lucie: To zní lépe. A co poezie? Ta v moderně taky prošla obrovskou proměnou, ne?

Petr: Naprosto. Tady bych doporučil sbírku *Alkoholy* od Guillauma Apollinaira. Ten úplně rozbil staré formy a ukázal, co všechno poezie dokáže.

Lucie: Skvělé! A kde si můžou posluchači tyhle poklady pořídit?

Petr: Všechny tři knihy máme připravené na našem webu. Jsou tam ke stažení jako e-knihy ve formátech ePub, PDF i MOBI. Takže si je můžete číst na čemkoliv.

Lucie: Perfektní! A ceny jsou taky velmi přátelské, jak jsem koukala. Takže žádné výmluvy, že nemáte co číst. Petře, já ti moc děkuju za celou tuhle úžasnou sérii.

Petr: Já děkuju tobě, Lucie. Bylo to skvělé. Doufám, že jsme posluchačům ukázali, že literatura není nuda, ale jedno velké dobrodružství.

Lucie: To rozhodně. Takže, abychom to shrnuli: literatura je odrazem své doby, autoři jsou lidé s fascinujícími osudy a jejich díla s námi mluví i dnes.

Petr: Přesně tak. Nebojte se číst i náročnější věci. Stojí to za to.

Lucie: Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Mějte se krásně a u nějaké další série zase na slyšenou!

Petr: Na slyšenou!