Podcast na Moderní a postmoderní umění a architektura 20. století

Kapitoly

Mýtus o levné moderně

Kde se vzala moderna?

Funkcionalismus: Funkce nade vše

Ikonické stavby funkcionalismu

Brutalismus: Síla surového betonu

Minimalismus a postmoderní hravost

Závěr a shrnutí

Přepis

Ondřej: Většina lidí si myslí, že moderní architektura, která používá materiály jako beton, ocel a sklo, musela být logicky levná na stavbu. Ale ve skutečnosti to často bylo přesně naopak.

Karolína: Přesně tak, Ondřeji. To je jeden z největších mýtů. Funkcionalismus byl sice o efektivitě, ale taky o materiálech na míru a unikátních řešeních. A to... to nikdy není levné.

Ondřej: Páni, to mi bourá představy. Takže víc si o tom povíme v dnešní epizodě. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Moderní architektura nevznikla jen tak z ničeho. Její kořeny najdeme už v secesi, která se snažila oprostit od historických stylů a vytvořit něco úplně nového.

Ondřej: Takže secese byla takový odrazový můstek?

Karolína: Přesně. Ale ten pravý boom přišel s vlivem Spojených států. Po první světové válce tam utekla spousta evropských mozků a Amerika se stala velmocí. Přišli s mrakodrapy a hlavně s myšlenkou, že dekor je zbytečný.

Ondřej: A s novými materiály, že? Zmínili jsme ocel a beton.

Karolína: Ano, hlavně ocelobeton. Samotný beton je totiž křehký a láme se. Ale když ho vyztužíš ocelí, získáš neuvěřitelně pevný materiál, se kterým můžeš stavět i do výšky. A právě z toho ve 30. letech vznikly první panely.

Ondřej: Dobře, takže máme materiály. A pak přišel funkcionalismus. Co je jeho hlavní myšlenka?

Karolína: Je to úplně jednoduché: funkce je důležitější než estetika. Stavba má maximálně plnit účel, pro který byla postavena. Obytný dům má být hlavně k bydlení, ne na ozdobu ulice.

Ondřej: Takže žádné sochy, žádné ornamenty... nic navíc?

Karolína: Vůbec nic. Dekor je zbytečný, neplní žádnou funkci. Schody jsou přežitek, lepší jsou rampy. Nábytek se začal vestavovat do stěn, aby byl prostor vzdušnější. Okna jsou obrovská, vyklápěcí, aby dovnitř šlo co nejvíc světla.

Ondřej: To zní vlastně docela logicky a pohodlně.

Karolína: Určitě. Ale mělo to i nevýhody. Jak jsme řekli na začátku, nebylo to levné. A hlavně – ta funkčnost byla často navázaná na konkrétního člověka nebo rodinu. Nebyla univerzální.

Ondřej: Pojďme se podívat na nějaké příklady. Kdo byl takovou hlavní hvězdou?

Karolína: Jednoznačně francouzsko-švýcarský architekt Le Corbusier. Jeho Villa Savoye ve Francii je učebnicový příklad – dům na pilířích, střešní terasa, rampy místo schodů... všechno prosvětlené a praktické.

Ondřej: A ten taky postavil ten slavný Kolektivní dům v Marseille, že?

Karolína: Ano! To je vrcholná myšlenka funkcionalismu. Dům, ve kterém máš všechno, co potřebuješ k životu. Obchody, bazén, restaurace, prádelny, garáže...

Ondřej: Takže takový all-inclusive hotel na celý život.

Karolína: Dalo by se to tak říct. A právě tam Le Corbusier použil takzvaný pohledový beton, neboli „béton brut“. A tenhle surový, neomítnutý beton se stal základem pro úplně nový styl... brutalismus. Ale o tom až za chvíli.

Ondřej: A co u nás v Česku? Máme taky nějaké funkcionalistické skvosty?

Karolína: Rozhodně! Brněnská Vila Tugendhat od německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe je světový unikát. Nebo Müllerova vila v Praze od Adolfa Loose. A nesmíme zapomenout na Bohuslava Fuchse, jednoho z našich nejproduktivnějších architektů.

Ondřej: Dobře, vraťme se k tomu betonu. Zmínila jsi brutalismus. To zní... no, brutálně.

Karolína: Ten název klame! Není to o brutalitě, ale právě o tom francouzském „béton brut“, tedy surovém betonu. Brutalistní stavby jsou záměrně ohromující, masivní. Přiznávají materiál, neskrývají konstrukci.

Ondřej: Takže vidím trubky, vidím otisky bednění v betonu...

Karolína: Přesně tak. Všechno je záměrně pravdivé a viditelné. U nás je typickým příkladem třeba hotel Thermal v Karlových Varech nebo budova Nové scény Národního divadla v Praze.

Ondřej: Po vší té masivnosti betonu asi musela přijít nějaká reakce, ne?

Karolína: Přišla. Nebo spíš se vyvinula souběžně. V 50. letech se objevuje minimalismus. Ten odmítá úplně všechno navíc. Žádný dekor, žádné zbytečnosti. Jen čisté, přesné linie a maximální funkčnost.

Ondřej: Takže ještě přísnější funkcionalismus?

Karolína: V podstatě ano. Krásným příkladem je třeba Opatství Nový Dvůr od Johna Pawsona. Je to až meditativní architektura. Ale pak přišla úplně opačná reakce.

Ondřej: A to je...

Karolína: Postmoderní architektura! Ta se naopak modernismu a jeho přísným pravidlům vysmála. Je to hravý, barevný styl plný odkazů na historii.

Ondřej: Takže dekor je zpátky ve hře?

Karolína: Je! Ale často s nadsázkou, jako citace. Postmoderna nemá žádné tvarové omezení. Vezmi si třeba Tančící dům v Praze od Franka Gehryho. To je čistá postmoderna – dvě tančící postavy, dynamika, vtip.

Ondřej: A další příklady?

Karolína: Určitě Guggenheimovo muzeum v Bilbau od stejného autora, celé obložené lesklým titanem. Nebo Opera v Sydney, která vypadá jako ústřice. A pak tu máme třeba Friedensreicha Hundertwassera, jehož domy jsou jako z pohádky – barevné, s nerovnými podlahami a stromy rostoucími ze střech.

Ondřej: Páni, to je neuvěřitelný rozptyl stylů za jedno století. Pojďme to na závěr shrnout.

Karolína: Jasně. Takže, modernismus, hlavně funkcionalismus, se soustředil na funkci, jednoduchost a nové materiály jako ocelobeton. Chtěl vytvořit efektivní prostor pro život.

Ondřej: Pak přišel brutalismus, který oslavoval surový beton a monumentálnost staveb.

Karolína: Přesně. Souběžně s ním minimalismus dovedl jednoduchost do extrému a zbavil stavby všeho nadbytečného.

Ondřej: A nakonec postmoderna, která na všechna ta přísná pravidla reagovala hravostí, barvami a návratem k dekoraci a historickým odkazům.

Karolína: Perfektně shrnuto. Každý styl byl reakcí na ten předchozí a společně tvoří fascinující příběh architektury 20. století.

Ondřej: Skvělé. Karolíno, moc děkuju za vysvětlení. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se na vás u dalšího dílu.