Podcast na Milan Kundera - Žert

Kapitoly

Jeden vtip, zničený život

Struktura a časové roviny

Postavy a jejich motivace

Jazyk a myšlenka díla

Komplikovaný vztah s domovem

Odchod do exilu

Témata a styl

Hra se čtenářem

Sci-fi a divoká 90. léta

Fenomén Bohumil Hrabal

Škvorecký a exil

Přepis

Kristýna: …a tenhle jediný, nevinný žert v podstatě přepsal celý jeho život. Úplně neuvěřitelné.

Matěj: Přesně tak. Ukazuje to sílu slov v naprosto absurdním kontextu.

Kristýna: Dobře, musím to rychle vysvětlit pro všechny, co se právě připojili. Posloucháte Studyfi Podcast a my se dnes s Matějem noříme do analýzy uměleckého textu na příkladu Kunderova románu Žert. Takže, Matěji, tenhle žert… co to vlastně bylo?

Matěj: Byl to text na pohlednici, kterou hlavní hrdina Ludvík Jahn poslal své přítelkyni Markétě. Napsal: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ A to všechno myslel jako provokaci, jako legraci.

Kristýna: Jenže se psal rok 1948 a Markéta, jako správná nadšená komunistka, tu pohlednici ukázala, kde neměla. A tím se spustila lavina.

Matěj: Přesně. Ludvíka okamžitě vyloučili ze strany i z vysoké školy. Jeho kamarád Pavel Zemánek hlasoval proti němu. A místo studia ho čekala povinná vojenská služba u PTP, tedy u Pomocných technických praporů, s cejchem nepřítele republiky.

Kristýna: Takže jeden vtip úplně zničil jeho budoucnost. To je drsné. A celý román se pak točí kolem toho, jak se s tím Ludvík vyrovnává, že?

Matěj: Ano, a hlavně kolem jeho touhy po pomstě.

Kristýna: Jak je to celé vlastně vystavěno? Protože ten děj nesledujeme úplně popořadě, že?

Matěj: Vůbec ne. Kniha je rozdělená do sedmi kapitol a Kundera tu mistrně střídá chronologickou a retrospektivní rovinu. Neustále skáčeme mezi současností, což jsou 60. léta, a minulostí, tedy těmi 50. lety.

Kristýna: Takže v jedné chvíli jsme se zahořklým Ludvíkem v jeho rodném městě, kde plánuje pomstu, a v další jsme s ním jako s mladým naivním studentem?

Matěj: Přesně tak! A co je ještě zajímavější, vypravěč se střídá. Není to jen Ludvík, kdo vypráví. Do děje vstupuje i Helena, evangelík Kostka nebo Jaroslav. Každý přináší svůj vlastní pohled a my tak dostáváme mnohem plastičtější obraz celé situace.

Kristýna: To je skvělý způsob, jak ukázat, že žádná pravda není jen jedna. Každý si ten „žert“ a jeho následky pamatuje trochu jinak.

Matěj: A to je přesně ten filozofický rozměr románu. Nejde jen o politiku, ale i o paměť, o lásku, o zradu a o to, jak se naše životy skládají z náhod a nedorozumění.

Kristýna: Pojďme se podívat na ty postavy. Ludvík je tedy ten pomstychtivý, zahořklý muž.

Matěj: Na začátku byl ale naivní, nadšený. Režim ho zlomil a udělal z něj cynika. Jeho hlavní motivací je pomsta Pavlu Zemánkovi, tomu kamarádovi, co ho zradil. A chce se mu pomstít tak, že svede jeho ženu, Helenu.

Kristýna: Helena! Ta je taky kapitola sama pro sebe. Působí dost důvěřivě a naivně, že?

Matěj: Je v lásce nezkušená, do Ludvíka se okamžitě a bezhlavě zamiluje. Vůbec netuší, že je jen nástrojem pomsty. Je to vlastně taková tragická postava.

Kristýna: A co ten Zemánek? To je typický kariérista?

Matěj: Absolutně. Jde mu jen o vlastní prospěch, vždycky chce být na prvním místě a nemá problém jít přes mrtvoly. Nebo aspoň přes přátele.

Kristýna: To zní jako někdo, koho bys nechtěl potkat. A v knize je ještě Lucie, že? Ta byla pro Ludvíka důležitá?

Matěj: Byla to jeho velká láska během vojny u PTP. Ale i ji ztratil, protože byl moc hrrr a ona před ním utekla. Je to taková tajuplná, vnitřně zraněná postava, která symbolizuje ztracenou čistotu a nevinnost.

Kristýna: Když se podíváme na jazyk, Kundera je známý svým precizním stylem. Je to tak i tady?

Matěj: Rozhodně. Jazyk je věcný, strohý, ale zároveň plný metafor, jako třeba „optimismus je opium lidstva“. Používá řečnické otázky, opakování slov, aby zdůraznil absurditu situace. Je to próza, žánrově společenský, politický a filozofický román.

Kristýna: A jaký je teda hlavní smysl toho díla? Je to jen kritika komunismu?

Matěj: To je jedna rovina. Ukazuje, jak zvrácený ten režim byl. Ale druhá, možná ještě důležitější rovina, je právě ten motiv žertu. Jak malá věc, malá legrace, může mít fatální následky. A jak se pak snaha o pomstu, o další „žert“, obrátí proti samotnému Ludvíkovi.

Kristýna: Protože ta pomsta se mu vlastně vůbec nepovede, že?

Matěj: Vůbec! Svede Helenu, ale zjistí, že ona se Zemánkem už dávno nežije a Zemánek je vlastně rád, že se jí zbaví. Takže Ludvíkův velkolepý plán na pomstu skončí jako naprosté fiasko. Osud si z něj znovu vystřelil.

Kristýna: To je geniálně ironické. Takže název „Žert“ se nevztahuje jen k té pohlednici, ale k celému jeho životu.

Matěj: Přesně tak. Celý jeho život se změní v jeden velký, tragický žert. A i když je dílo spojené s konkrétní dobou, ta myšlenka o tom, jak nám omyly a náhody řídí osud, je aktuální pořád.

Kristýna: Tak jo, po téhle diskuzi pojďme k dalšímu obrovi české literatury, ale k takovému, který měl se svou vlastí... řekněme to tak, komplikovaný vztah.

Matěj: Myslíš Milana Kunderu. To je skvěle řečeno. Je to jeden z našich nejpřekládanějších autorů, ale většinu života prožil a tvořil ve Francii.

Kristýna: Přesně tak. Začněme tedy od začátku. Narodil se v Brně, že? A jeho otec byl známý hudebník.

Matěj: Přesně, Ludvík Kundera, rektor JAMU. Hudba byla v Kunderově mládí hodně důležitá. Dokonce studoval hudební skladbu, než se vrhl na literaturu a později na filmovou režii na FAMU.

Kristýna: Takže to byl takový renesanční člověk, ještě než začal psát své slavné romány!

Matěj: Úplně. A jeho život byl stejně složitý jako jeho vzdělání. Vstoupil do komunistické strany, byl vyloučen, znovu přijat a znovu vyloučen.

Kristýna: To musela být... zkušenost. A po roce 1970 už v Československu ani nemohl publikovat.

Matěj: Ne, jeho díla vycházela u Škvoreckých v Kanadě. A v roce 1975 se natrvalo přestěhoval do Francie. O pár let později mu dokonce odebrali občanství.

Kristýna: Páni. Takže se z něj vlastně stal francouzský spisovatel, který se náhodou narodil jako Čech?

Matěj: Svým způsobem. Začal psát francouzsky a tady je perlička: odmítá svěřit své francouzské romány překladatelům do češtiny, ale sám je nepřekládá.

Kristýna: Takže my si je prostě... nemůžeme přečíst česky? To je neuvěřitelné.

Matěj: V podstatě ano. Je to velmi kunderovský krok, plný ironie a odstupu, kterým je proslulý. A ten ironický odstup vidíme v celém jeho díle.

Kristýna: Od raných Směšných lásek až po velké postmoderní romány jako Nesnesitelná lehkost bytí, že?

Matěj: Přesně. Často zkoumá, jak se nevydařená hra nebo žert vymkne kontrole a odhalí lidskou nicotnost a melancholii. To je téma, které se táhne celou jeho kariérou.

Kristýna: Všechno se to vlastně vrací k tomu postmodernímu pocitu, o kterém jsme mluvili... což nás přivádí k dalšímu bodu.

Kristýna: Dobře, takže jsme probrali modernu. Ale co přesně je ta literární postmoderna? Zní to... no, dost složitě.

Matěj: To je dobrý postřeh. Není to ani tak umělecký směr s pravidly, jako spíš myšlenkový proud z druhé poloviny dvacátého století.

Kristýna: A co bylo tou hlavní myšlenkou?

Matěj: V podstatě poukazuje na takový paradox. Čím dokonalejší je vědecké poznání, tím víc se nám ten svět vědy vzdaluje a je nesrozumitelný.

Kristýna: Aha, takže literatura musela najít úplně nový způsob, jak zaujmout. Zvlášť když se objevila konkurence jako televize a později internet, že?

Matěj: Přesně tak! A proto postmoderní díla často fungují ve dvou rovinách. Jedna pro běžného čtenáře, co chce příběh, a druhá pro náročnějšího, co hledá symboly.

Kristýna: A jaké triky k tomu autoři používají?

Matěj: Míchají žánry dohromady! Román je najednou i detektivka, historická kniha a filozofický traktát. Často používají parodii, černý humor a mystifikaci.

Kristýna: Takže autor vlastně ustupuje do pozadí a nechává víc práce na čtenáři?

Matěj: To je ono! Čtenář se stává spolutvůrcem. Čím je zkušenější, tím víc si z knihy odnese. Každé dílo umožňuje vícero interpretací.

Kristýna: Můžeš uvést nějaký příklad, ať si to umíme představit?

Matěj: Jasně! Úplně učebnicový je Umberto Eco a jeho Jméno růže. Na povrchu je to detektivka ze středověku, ale pod tím jsou vrstvy symbolů a filozofie.

Kristýna: To znám! A z českých autorů?

Matěj: Určitě Vladimír Páral a jeho Černá a Bílá pentalogie. Nebo i kontroverzní Lolita od Vladimira Nabokova je typickým příkladem.

Kristýna: Super, to dává smysl. Takže klíčové je aktivní čtenářství a různé pohledy na věc. A když už jsme u těch různých pohledů, pojďme se podívat na další směr, kde...

Kristýna: A to nás plynule přivádí k poslednímu velkému tématu pro dnešek... 80. a 90. léta. To už zní skoro moderně!

Matěj: Přesně tak. Osmdesátky přinesly závan sci-fi, třeba v románech jako *Válka s mnohozvířetem*. Byla to taková snaha uniknout z šedé reality normalizace.

Kristýna: A co devadesátky? Po revoluci musela nastat exploze svobody, ne?

Matěj: Byla to exploze, ale ne vždycky kvalitní. Spousta autorů se vrhla na dříve zakázaná témata, hlavně na otevřenou sexualitu, někdy až na hranici... no, pornografie. Díla jako *Dekameron 2000* jsou toho příkladem.

Kristýna: Chápu. Takže kvalita šla trochu stranou na úkor šokujícího obsahu. Ale určitě se našli autoři, kteří si udrželi vysokou úroveň, že?

Matěj: Rozhodně! A tím největším byl bezesporu Bohumil Hrabal. To je kapitola sama pro sebe. Jeho styl, takzvané „pábení“, je naprosto unikátní.

Kristýna: Pábení... to zní zajímavě. Co to znamená?

Matěj: Představ si to jako nekonečný, fascinující proud vyprávění, často od obyčejných lidí. Hrabal miloval autentické hovory. Jeho postavy, „pábitelé“, jsou posedlé vyprávěním a životem.

Kristýna: Takže jeho knihy jsou vlastně takové zachycené hospodské řeči, ale povýšené na umění?

Matěj: Dá se to tak říct! Jeho nejznámější díla jako *Ostře sledované vlaky* nebo *Obsluhoval jsem anglického krále* jsou povinností. A jeho život byl stejně barvitý jako jeho knihy.

Kristýna: A co další velká jména? Musíme zmínit Josefa Škvoreckého!

Matěj: Ano, Škvorecký a jeho alter-ego Danny Smiřický. Provází nás celou řadou jeho románů, od *Zbabělců* až po *Příběh inženýra lidských duší*.

Kristýna: A taky byl klíčovou postavou exilové literatury, že?

Matěj: Přesně. V Kanadě založil se svou ženou nakladatelství '68 Publishers. Tam vydávali knihy, které v Československu nemohly vyjít. To bylo nesmírně důležité.

Kristýna: Páni, tolik informací! Myslím, že jsme dneska probrali obrovský kus české literatury. Od středověku až po téměř současnost.

Matěj: To ano. Bylo to skvělé. Doufám, že jsme studentům pomohli se v tom trochu zorientovat a třeba je i navnadili ke čtení.

Kristýna: Já taky doufám! Děkujeme, že jste nás poslouchali. Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!

Matěj: Na slyšenou!