Podcast na Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

Kapitoly

Úvod do Kunderova světa

Bouřlivý život a emigrace

Od Žertu k lehkosti bytí

Co je lehkost a co je tíha?

Postavy a témata

Tři proudy literatury

Samizdat a tajné edice

Existencialismus a hněv

Rozbití pravidel postmodernismu

Franzův tragický pochod

Smrt v idyle

Hudba a filozofie

Závěrečné shrnutí

Přepis

Jakub: V srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy Československo. Spousta lidí byla v šoku, ale jeden spisovatel na to reagoval sérií článků, které byly tak ostré, že mu to režim nikdy nezapomněl. Nakonec ho donutili odejít ze země a sebrali mu občanství.

Lucie: A tenhle autor, Milan Kundera, se stal jedním z našich celosvětově nejznámějších spisovatelů. Posloucháte Studyfi Podcast a my se dnes podíváme právě na něj.

Jakub: Takže, Lucie, Kundera a komunistická strana, to byl asi dost složitý vztah, že?

Lucie: To je slabé slovo. Vstoupil do ní, vyhodili ho, pak se vrátil... a nakonec se stal jedním z nejhlasitějších kritiků režimu. Vrcholem byl jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde obvinil režim z „kulturního barbarství“.

Jakub: A po okupaci v roce 1968 přišel definitivní konec. Znovu ho vyloučili ze strany, jeho díla zakázali a v roce 1975 emigroval do Francie.

Lucie: Přesně. O čtyři roky později mu dokonce odebrali československé občanství. To české získal zpátky až v roce 2019, jen pár let před svou smrtí v roce 2023.

Jakub: Jeho první velký román byl Žert, že? Tam už si taky s režimem servítky nebral.

Lucie: Přesně tak. Je to román o tom, jak jeden nevinný vtip může člověku zničit život v totalitní společnosti. Hlavní hrdina je za politický žert vyloučen z vysoké školy a jeho pozdější snaha o pomstu se změní v grotesku. Je to skvělá ukázka Kunderovy ironie.

Jakub: A pak přišel jeho asi nejslavnější román, Nesnesitelná lehkost bytí. Ten už ale napsal ve Francii.

Lucie: Ano, francouzsky vyšel v roce 1984 a česky o rok později v exilovém nakladatelství v Torontu. Doma byl samozřejmě zakázaný až do revoluce. Je to filozofický román, který se odehrává na pozadí Pražského jara a následné normalizace.

Jakub: Co si pod tím názvem, Nesnesitelná lehkost bytí, máme vlastně představit? Zní to dost filozoficky.

Lucie: Protože to filozofické je. Kundera si tu pohrává se dvěma protiklady: tíhou a lehkostí. Tíha je zodpovědnost, závazky, láska, věrnost. Lehkost je svoboda, nezávislost, ale taky prázdnota a nezakotvenost.

Jakub: A co je tedy lepší? Žít „lehce“, nebo „těžce“?

Lucie: Právě o to jde! Kundera nedává odpověď. Ukazuje, že obojí je nesnesitelné. Lehkost je nesnesitelná, protože v ní chybí smysl, a tíha je nesnesitelná, protože nás drtí. Postavy románu, jako chirurg Tomáš a jeho žena Tereza, mezi těmito póly neustále balancují.

Jakub: Tak si představme hlavní postavy. Tomáš je ten „lehký“ typ, že? Sukničkář, který odděluje lásku a sex.

Lucie: Přesně. Miluje Terezu, ale nedokáže jí být věrný. Tereza je jeho opak – „těžká“. Je úzkostlivá, oddaná a jeho nevěry ji ničí. Pak je tu Sabina, Tomášova milenka a umělkyně, která představuje absolutní lehkost – neschopnost se vázat.

Jakub: A nesmíme zapomenout na psa Karenina! Pro Terezu je to prý nejdůležitější bytost.

Lucie: Je to tak. Pes Karenin symbolizuje tu bezpodmínečnou lásku bez složitostí lidských vztahů. Kundera v románu používá postavy ne jako plně psychologizované lidi, ale spíš jako zástupce určitých myšlenek a životních postojů. I proto nám otevřeně říká, že si příběh vymyslel.

Jakub: Fajn, takže politická situace byla... komplikovaná. Jak se to ale projevilo v literatuře? Ta se přece nemohla jen tak zastavit.

Lucie: Přesně tak, Jakube. A právě proto se česká literatura za normalizace rozdělila na tři hlavní proudy. Byla to literatura oficiální, exilová a samizdatová.

Jakub: Tři proudy. Dobře. Začněme tou oficiální. To zní... schváleno a podepsáno.

Lucie: V podstatě ano. Oficiální literatura mohla normálně vycházet, ale autoři a témata nesměli být pro režim nijak problematičtí. Takže to byli hlavně prorežimní autoři, jako třeba Karel Sýs.

Jakub: Chápu. A co ten druhý proud, exilová literatura?

Lucie: To byli autoři, kteří buď dobrovolně, nebo z donucení emigrovali. V zahraničí pak zakládali vlastní nakladatelství. Třeba manželé Škvorečtí založili v Torontu slavné '68 Publishers.

Jakub: Aha! Takže knihy se buď pašovaly, nebo se k lidem dostávaly ještě jinak?

Lucie: Přesně, šířily se třetím způsobem – samizdatem. To znamená, že se tajně přepisovaly na stroji a takhle se šířily mezi lidmi. Bylo to neuvěřitelně riskantní.

Jakub: To věřím. A existovaly nějaké slavné samizdatové edice?

Lucie: Rozhodně. Nejznámější byla edice Petlice, kterou založil Ludvík Vaculík, a také Edice Expedice od Václava Havla a Dani Horákové.

Jakub: Takže jsme měli oficiální, exilovou a samizdatovou tvorbu. Tři úplně oddělené světy. To je fascinující. Teď se pojďme podívat, jak to v té době vypadalo na Slovensku.

Jakub: Dobře, takže po tom všem válečném šílenství, co přišlo dál? To se literatura najednou jen tak... vrátila k normálu?

Lucie: To sotva. Naopak, přišel existencialismus. Ten řeší samotu člověka, absurditu života a úzkost, když Bůh neexistuje a smrt je definitivní konec.

Jakub: Páni, to zní... dost depresivně. Albert Camus nebo Sartre, že?

Lucie: Přesně. Ale někteří autoři byli spíš naštvaní než smutní. V Anglii vznikli „Rozhněvaní mladí muži“, kteří kritizovali konzumní společnost.

Jakub: A z nich se pak vyvinuli beatnici jako Kerouac, že? Ti byli ještě divočejší.

Lucie: Ano. A po nich přišel směr, který se rozhodl porušit úplně všechna pravidla – postmodernismus.

Jakub: Porušit pravidla jak? Jako psát pozpátku?

Lucie: Skoro! Je to o skepsi, experimentech. Autoři rozbíjejí časovou posloupnost, používají nespolehlivé vypravěče, míchají žánry... Je to literární hra.

Jakub: Takže takový Kurt Vonnegut a jeho Jatka č. 5 nebo Umberto Eco a Jméno růže?

Lucie: Přesně tak. U nás je typickým představitelem Milan Kundera nebo z novějších třeba Jáchym Topol. Je to fascinující svět, který zpochybňuje úplně všechno.

Jakub: To rozhodně. A když mluvíme o zpochybňování, pojďme se podívat na to, jak se tohle všechno projevilo v české literatuře po roce 1945...

Jakub: Takže jsme nechali postavy v dost komplikovaných situacích. Co se stane s Franzem, který byl tak posedlý Sabinou?

Lucie: To je právě obsahem šesté části, „Veliký pochod“. Franz se rozhodne zúčastnit pochodu na pomoc Kambodži, ale tady je ten háček – nedělá to ani tak pro lidi v nouzi, jako spíš pro Sabinu.

Jakub: Pro Sabinu, která je tisíce kilometrů daleko v Americe? To zní trochu… neefektivně.

Lucie: Přesně. Je přesvědčen, že ona by to schvalovala. Jenže pochod je neúspěšný. A v hotelu v Thajsku si Franz konečně uvědomí, že chce žít pro svou studentskou přítelkyni, ne pro iluzi Sabiny.

Jakub: Takže prozření na poslední chvíli?

Lucie: Doslova. Ještě ten večer vyjde do ulic a je zabit při přepadení. Jeho příběh tak končí velmi tragicky.

Jakub: Páni. A co Tomáš s Terezou? Mají aspoň oni šťastnější konec?

Lucie: Sedmá část, „Kareninův úsměv“, začíná idylicky. Žijí už dva roky spokojeně na venkově. Ale pak jejich pes Karenin onemocní rakovinou a zemře, což je pro ně velká rána.

Jakub: A aby toho nebylo málo, Tereza najde nějaké dopisy, že?

Lucie: Ano, a má strach, že jde o další milenku. Tomáš jí ale vysvětlí, že si píše se svým synem Šimonem. Nakonec si vše vyříkají a Tereza pochopí, jak moc pro ni Tomáš obětoval. Jsou spolu opravdu šťastní.

Jakub: Takže přece jen happy end?

Lucie: Bohužel ne. Krátce nato, možná hned další den, oba zemřou při autonehodě. A celý příběh symbolicky uzavírá Šimon, který o jejich smrti napíše Sabině.

Jakub: To je opravdu... nesnesitelně lehký konec pro všechny. Když teď známe děj, pojďme se podívat na hlavní motivy a symboly, které se v díle objevují.

Jakub: Super, myslím, že postavy máme rozebrané skvěle. Ale Kundera je známý i tím, že do svých děl vkládá spoustu odkazů. Pojďme se na to podívat jako na naše poslední téma.

Lucie: Přesně tak, Jakube. Tomu se říká intertextualita. A Nesnesitelná lehkost bytí je jich plná, odkazuje třeba na Sofoklova Krále Oidipa nebo Tolstého Annu Kareninu.

Jakub: Tak schválně, čím začneme? Co třeba ta slavná Beethovenova věta?

Lucie: Ano, „Es muss sein!“. Musí to být! To je z jeho posledního smyčcového kvarteta. V knize to symbolizuje přijetí osudu, což Tomáš několikrát rozebírá. Navíc právě Tereza ho k vážné hudbě přivedla.

Jakub: A kromě hudby tam máme i filozofy, že? Zmínila jsi Parmenida...

Lucie: Přesně. Jeho myšlenka, že tíha je negativní a lehkost pozitivní, je klíčová. Kundera si s tím ale hraje, hlavně u postavy Sabiny.

Jakub: Protože ona zradila všechno, aby byla „lehká“, ale nakonec to neunesla. Lehkost pro ni byla nesnesitelnější než tíha zrad.

Lucie: Přesně tak. A pak je tu ještě motiv dítěte v ošatce, starodávná metafora, která popisuje Terezino objevení se v Tomášově životě.

Jakub: Skvěle. Takže, abychom to shrnuli. Probrali jsme postavy, kompozici i tyhle chytré intertextuální odkazy. Doufám, že vám to u maturity pomůže. Lucie, moc ti děkuju.

Lucie: I já děkuju za pozvání. A studentům držím palce, zvládnete to!

Jakub: My taky. Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou.

Lucie: Na slyšenou.