Podcast na Migrace a urbanizace v raně novověké Evropě

Kapitoly

Mýtus o nehybnosti

Paradox mobility

Kdo byl typický migrant?

Proč se stěhovali?

Druhy migrace

Města jako magnety

Evropa v pohybu: Regionální rozdíly

Závěrečné shrnutí

Přepis

Vojtěch: Co když ti řeknu, že na jednu z nejčastějších maturitních otázek ohledně raného novověku, konkrétně na mobilitu, osmdesát procent studentů odpoví špatně? Myslí si totiž, že lidé se tehdy skoro nehýbali z místa.

Tereza: A přitom je to jeden z největších mýtů. Právě pochopení tohohle paradoxu – že společnost byla zároveň neuvěřitelně zakotvená, ale i neustále v pohybu – je klíčem k jedničce.

Vojtěch: Tak přesně na tohle se dnes podíváme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Vojtěch: Dobře, Terezo, tak jak to tedy bylo? Byli lidé v raném novověku, tedy v 15. až 18. století, peciválové, nebo cestovatelé?

Tereza: Obojí. A to je ten slíbený paradox. Na mikroúrovni, když se podíváš na většinu lidí na venkově, tak ti se opravdu za celý život nevzdálili víc než pár kilometrů od domova. Měli silné rodinné a majetkové vazby, vysoká endogamie... Zkrátka byli zakotvení.

Vojtěch: To zní logicky. Tak kde je ten pohyb?

Tereza: Na makroúrovni. Když se na společnost podíváme jako na celek, zjistíme, že byla neustále v pohybu. Byla to takzvaná selektivně mobilní společnost. Určité segmenty populace byly extrémně mobilní a právě tyhle skupiny poháněly obrovské změny, jako byl třeba růst měst.

Vojtěch: Takže ne všichni seděli doma za pecí.

Tereza: Přesně tak. Francouzští historici tomu dokonce říkali „remuement d'hommes“ – neustálé hemžení lidí. A to hlavně od 16. století, kdy po velkých morových ranách začala populace zase růst.

Vojtěch: Dobře, když tedy mluvíme o těch mobilních skupinách, kdo to typicky byl? Sbalila se celá rodina a šla hledat štěstí jinam?

Tereza: To bylo spíš výjimečné, i když se to dělo, třeba u náboženských migrantů. Ale typický migrant byl mladý, svobodný muž. Často to byla pracovní síla – budoucí řemeslník, tovaryš, nádeník, voják nebo námořník.

Vojtěch: A co ženy?

Tereza: Ženy také migrovaly, ale typicky na mnohem kratší vzdálenosti. Většinou do deseti kilometrů, často kvůli sňatku nebo službě v jiné domácnosti. Muži se vydávali na mnohem delší cesty.

Vojtěch: Takže migrace byla vlastně součástí životního cyklu?

Tereza: Přesně tak! Pro mnoho mladých lidí to byla běžná fáze života. Odešli se něco naučit, vydělat si peníze, získat zkušenosti a pak se třeba vrátili domů, aby založili rodinu. Služba u sedláka nebo ve městě se často měnila každý rok, takže i tahle mikromobilita byla obrovská.

Vojtěch: A co je k tomu vedlo? Jaké byly ty hlavní důvody, proč někdo opustil svůj domov?

Tereza: Používáme k tomu takzvané push a pull faktory. Push faktory jsou ty, které tě z domova doslova vytlačují. Schválně, co myslíš, že to mohlo být?

Vojtěch: Hádal bych... přelidnění na venkově, takže nebylo dost půdy pro všechny? Možná války nebo vysoké daně?

Tereza: Perfektní. Přesně to jsou ty hlavní. Nedostatek příležitostí, bída, války, náboženský útlak. To všechno lidi nutilo hledat štěstí jinde.

Vojtěch: A pull faktory jsou tedy to, co je lákalo?

Tereza: Ano, to jsou lákadla. Především pracovní příležitosti ve městech, volná půda v koloniích nebo v méně osídlených oblastech. Města byla obrovským magnetem. Slibovala práci, anonymitu a šanci na lepší život.

Vojtěch: Pojďme si ty migrace trochu roztřídit. Zní to, jako by existovalo mnoho různých typů.

Tereza: Rozhodně. Nejčastější byla ekonomická migrace – lidé šli prostě za prací. Hlavně do průmyslových měst v Anglii jako Manchester nebo do přístavů jako Amsterdam či Liverpool.

Vojtěch: A co ti, kteří nechtěli odejít natrvalo?

Tereza: Pro ty tu byla velmi rozšířená sezónní migrace. Byla dočasná a cyklická. Na jaře odešli na práci a na zimu se vrátili domů. Týkalo se to zemědělství – žně, vinobraní – ale i rybolovu nebo řemesel. Byl to způsob, jak si doplnit příjem a přežít v chudých horských regionech.

Vojtěch: Takže takoví první nomádi, jen místo kaváren měli pole a moře?

Tereza: A místo wifiny spíš jen víru v dobrou úrodu. Ale ano, je to dobrá paralela. Propojovalo to celé regiony a zásobovalo města. Z Bretaně takhle každoročně odcházelo třeba osm tisíc mužů na lov tresek.

Vojtěch: To je obrovské číslo. Ale ne všechny migrace byly dobrovolné, že?

Tereza: Bohužel ne. Nucená migrace je temnou kapitolou. Hlavně z náboženských důvodů. V roce 1492 byli vyhnáni Židé ze Španělska, později i z Portugalska. V 17. století byli ze Španělska vyhnáni Moriskové, potomci Arabů. A pak samozřejmě útěky protestantů, například hugenotů z Francie, po celé Evropě.

Vojtěch: A to muselo mít obrovský dopad na země, kam přišli.

Tereza: Obrovský a často pozitivní! Tito uprchlíci byli často vysoce kvalifikovaní řemeslníci a obchodníci. Takže pro cílovou zemi to byl obrovský ekonomický přínos. To nás přivádí ke kvalifikované migraci.

Vojtěch: Jako takový „brain drain“ raného novověku?

Tereza: Dá se to tak říct. Řemeslníci, umělci, bankéři, architekti... Jejich mobilita byla součástí jejich kariéry. Třeba Italové byli po celé Evropě, Švýcaři zase známí jako pekaři, cukráři, ale i jako žoldnéři. Jejich mobilita byla strategií, jak si udržet a rozšířit své podnikání.

Vojtěch: Zmínila jsi, že města byla velkým lákadlem. Jak moc ovlivnila migrace jejich růst?

Tereza: Zásadně. Většina měst v raném novověku by bez migrace vymřela. Města měla totiž vyšší úmrtnost než porodnost kvůli špatné hygieně a nemocem. Jejich růst byl poháněn výhradně neustálým přílivem lidí z venkova.

Vojtěch: Takže Londýn nebo Paříž fungovaly jako takové demografické vysavače?

Tereza: Přesně. Londýn v 17. století absorboval až 8000 migrantů ročně, což byla polovina celého populačního růstu Anglie. Platila tu i určitá hierarchie. Malá města přitahovala lidi z nejbližšího okolí, velká města z celého regionu a metropole jako Londýn či Amsterdam z celé Evropy.

Vojtěch: A zůstávali tam lidé natrvalo?

Tereza: Spousta jich přicházela jen dočasně. Učňové, služebnictvo, nádeníci. Často se po pár letech vraceli domů. Města ale zároveň fungovala jako distribuční centra, propojovala regiony a státy a organizovala se kolem nich veškerá migrace.

Vojtěch: Byly v téhle mobilitě velké regionální rozdíly? Pohybovali se Angličané stejně jako třeba Francouzi?

Tereza: Vůbec ne. Ty rozdíly byly obrovské. Anglie byla extrémně mobilní, migrace tam byla běžnou součástí života mladých lidí. Nizozemsko bylo zase obrovským imigračním centrem, lákalo lidi z celé Evropy. V Amsterdamu v 17. století tvořili cizinci skoro 60 % najímaných námořníků.

Vojtěch: A co jih?

Tereza: Tam to bylo jiné. Třeba ve Francii byla mobilita obecně nižší, lidé byli více svázaní s půdou. Itálie byla rozdělená – sever s městy a přístavy byl velmi mobilní, zatímco v jiných částech byla migrace skoro zanedbatelná. Všechno záviselo na ekonomické struktuře, hustotě zalidnění a politické situaci.

Vojtěch: Dobře, Terezo, pojďme to na závěr shrnout. Co je ten klíčový poznatek o migraci v raném novověku, který by si měl každý odnést k maturitě?

Tereza: Zaprvé, migrace nebyla výjimka, ale strukturální rys společnosti. Zadruhé, ačkoliv byla masivní, většina lidí zůstávala na místě a dominovaly migrace na krátké vzdálenosti. Sezónní práce byla geniálním kompromisem mezi stabilitou a mobilitou.

Vojtěch: A zatřetí?

Tereza: Že raný novověk byla společnost neustále v pohybu. Klíčovými faktory byly ekonomika, náboženství a politika. A právě tahle kombinace migrace a růstu měst položila základy moderní Evropy. Bez pochopení migrace nepochopíme ani naši současnost.

Vojtěch: Skvěle řečeno. Děkujeme, že jsi nám to takhle objasnila. A vám děkujeme za poslech.

Tereza: Mějte se hezky a držíme palce u zkoušek!