Podcast na Michal Viewegh - Báječná léta pod psa

Kapitoly

Kde začít s rozborem?

Autor a kontext doby

Žánr, postavy a jazyk

Máchův Máj

Erbenova Kytice

Válečné drama a metafora

Satira a alegorie

Psychologický rozklad a zvrácenost

Tragikomedie a dospívání

Kafkova Proměna

Americký sen a zklamání

Farma zvířat jako alegorie

Srdcem, ne očima

Když komedie mění pravidla

Humor jako únik

Vzpomínky na Berounce

Tatínek snílek a obchodník

Drsný svět Želar

Vesnice jako hrdina

Jazyk horalů

Klasická česká díla

Zlomové 20. století

Zahraniční autoři a závěr

Přepis

Tereza: Představte si studentku, třeba Annu. Sedí nad Starými řeckými bájemi a pověstmi a v hlavě má úplné prázdno. Ví, že to má rozebrat k maturitě, ale… kde vůbec začít? Posloucháte Studyfi Podcast.

Lukáš: Anina situace je naprosto běžná, Terezo. Ale žádný strach, rozebrat klasické dílo není tak složité, když víte, na co se zaměřit. Pojďme na to krok za krokem.

Tereza: Skvěle! Takže kde by ta naše fiktivní Anna měla začít? U autora?

Lukáš: Přesně tak. Eduard Petiška. Důležité je, že kniha vyšla v roce 1958. To byla dost specifická doba, konec padesátých let u nás.

Tereza: Jasně, socialismus. To znamená, že autoři neměli úplnou tvůrčí svobodu, že?

Lukáš: Přesně. A právě převyprávění antických mýtů byla pro Petišku taková bezpečná půda. Nemohl se dostat do potíží, jako kdyby psal o tehdejší současnosti.

Tereza: To dává smysl. A co literární zařazení? To je taky důležité.

Lukáš: Určitě. Jde o epiku, konkrétně žánr mýtus a báje. Vypravěč je anonymní, v er-formě, a v textu najdete monology i dialogy postav.

Tereza: A postavy… bohové jako Zeus, hrdinové jako Herakles… Ti jsou nezapomenutelní.

Lukáš: To rozhodně. A všímejte si jazyka. Je spisovný, ale najdete v něm archaismy jako „rouno“ nebo „zbroj“. A hlavně takzvané epitety, tedy básnické přívlastky. Třeba „vševidoucí Zeus“.

Tereza: Takže Zeus viděl i to, co neměl?

Lukáš: Zcela určitě. Ale to je klíč – když si dílo takhle rozložíte na části, najednou to celé začne dávat smysl.

Tereza: Takže romantismus nebyl jen o vzdychání u jezera. Bylo to období plné velkých otázek a bouřliváků.

Lukáš: Přesně tak. A nejlepším příkladem je samozřejmě Karel Hynek Mácha a jeho Máj. To je takový manifest českého romantismu.

Tereza: Máj... to je ta báseň, co se všichni učíme zpaměti, ale málokdo ji vlastně chápe. O čem to doopravdy je?

Lukáš: V jádru je to tragický příběh. Loupežník Vilém zabije svůdce své milé Jarmily, aniž by tušil, že zabil vlastního otce.

Tereza: Páni, to je docela telenovela. A co je na tom tak romantického?

Lukáš: Právě ten Vilém! Je to typický romantický hrdina – vyvrhel, co stojí proti společnosti. Ale hlavně... ve vězení neřeší svou popravu, ale to, co bude po ní. Bojí se prázdnoty, nicoty.

Tereza: Takže ta slavná věta „Hynku, Viléme, Jarmilo!“ na konci je vlastně ztotožnění autora s tou beznadějí?

Lukáš: Přesně. Je to vrcholné dílo plné oxymoronů jako „světlo temné“ a úvah o smyslu života, které tehdejší vlastenecká společnost vůbec nepřijala.

Tereza: Dobře, Mácha je tedy ten temný rebel. Ale co druhý velký romantik, Karel Jaromír Erben? Ten byl jiný, že?

Lukáš: Úplně jiný. Erben se nebouřil. Obrátil se k lidovým pověstem a tradicím. Jeho Kytice je sbírka třinácti balad, které mají jasný řád.

Tereza: Jaký řád? Vždyť jsou to taky dost drsné příběhy.

Lukáš: To jsou, ale klíčový je motiv viny a trestu. Když postava, většinou žena-matka, poruší nějaký morální zákon... třeba mateřskou lásku... přijde nevyhnutelný a často krutý trest.

Tereza: Aha, takže Erben vlastně varuje před porušením základních lidských pravidel. To dává smysl.

Lukáš: Ano. A používá k tomu úžasně zvukomalebný jazyk a krátké, úderné verše, které zní skoro jako přísloví. Žádné dlouhé filozofování jako u Máchy.

Tereza: Takže máme rebela Máchu a moralistu Erbena. Zdá se, že český romantismus byl docela vážná záležitost. Ale nebylo to tak vždy, že?

Lukáš: To rozhodně ne! Abychom si od vší té tragédie trochu odpočinuli, příště se podíváme na dílo, které naopak přineslo spoustu smíchu. Dokonce i na Karlštejn.

Tereza: A přesně tahle analýza postav a motivů je klíčová i u české klasiky, kterou si dneska probereme. Často se na ni koukáme jen jako na povinnou četbu, ale jsou to neuvěřitelné příběhy.

Lukáš: Přesně tak, Terezo. Jsou to díla, která nejen odrážejí svou dobu, ale často ji i předbíhají. A dnes se podíváme na pár kousků, které mají co říct i nám.

Tereza: A začneme hned z ostra... Čapkovou Bílou nemocí. To je dílo, které mi dodnes nahání husí kůži.

Lukáš: Není divu. Čapek to napsal v roce 1937 a ten strach z nacismu je v tom úplně hmatatelný. Reagoval na reálné nebezpečí a snažil se varovat Evropu, která zavírala oči.

Tereza: Takže ta "bílá nemoc" není jen nějaká epidemie, že?

Lukáš: Vůbec ne. Je to hlavně metafora pro fašismus. Morová rána, která napadá lidské mozky a bere jim morálku. Geniální a děsivé zároveň.

Tereza: A proti tomu stojí doktor Galén... takový tichý, skoro až bojácný hrdina.

Lukáš: Ano, chudý lékař, který objeví lék, ale odmítá ho dát mocným a bohatým, dokud nezastaví válku. Je to pacifista s neuvěřitelně pevnou páteří. V kontrastu s Maršálem, který mluví jen v rozkazech.

Tereza: Jenže ten konec... je tak zdrcující. Dav, který chce válku, Galéna ušlape a lék zničí.

Lukáš: Přesně. Je to neuvěřitelně silné varování, které, jak víme, zůstalo nevyslyšeno. A jeho nadčasovost je mrazivá.

Tereza: Tak pojďme na něco... no, veselejšího, i když jen na první pohled. Král Lávra od Karla Havlíčka Borovského.

Lukáš: Ano, na první pohled pohádka o králi s oslíma ušima. Ale ve skutečnosti je to ostrá politická satira na poměry v Rakouské monarchii.

Tereza: Takže Lávra není jen tak nějaký král z Irska?

Lukáš: Kdepak. Havlíček nemohl přímo kritizovat císaře Františka Josefa I. Byla přísná cenzura. Tak si vypůjčil starou irskou pověst a použil ji jako alegorii, jako jinotaj.

Tereza: Takže král, který kvůli svému tajemství a ješitnosti nechává popravovat nevinné holiče... to má být císař?

Lukáš: Přesně. Je to kritika omezenosti a krutosti panovníka. A Havlíček to píše s takovým lidovým humorem, jako by ten příběh vyprávěl někde v hospodě. Je to vlastně vtipný a ironický komentář k moci.

Tereza: A nakonec to všechno "vykecá" basa na plese.

Lukáš: Ano, basa, které muzikant vyřízl kolíček z vrby, kam Kukulín vykřičel to tajemství. Geniální pointa. Umění a pravda si vždycky najdou cestu ven.

Tereza: Od satiry se teď přesuneme k mnohem temnějšímu dílu. Ke Spalovači mrtvol od Ladislava Fukse.

Lukáš: Tak to je opravdu silná káva. Příběh Karla Kopfrkingla, zaměstnance krematoria, který se pod vlivem nacistické ideologie postupně mění v monstrum.

Tereza: Mě na tom vždycky děsilo, jak on sám sebe vidí jako milujícího manžela a otce. A přitom... ty jeho řeči o osvobození duše zpopelněním...

Lukáš: Přesně. Fuks mistrně používá eufemismy, tedy zjemňování. Kopfrkingl neříká "zabiju tě", ale "osvobodím tvou duši". Když se chystá oběsit svou ženu, tak se jí zeptá: "Co abych tě, drahá, oběsil?" Je to morbidní, groteskní a naprosto mrazivé.

Tereza: A to neustálé opakování frází... "moje čarokrásná", "já, abstinent"... jako by si tím neustále potvrzoval svou vlastní iluzi o sobě.

Lukáš: Ano, a do toho symbolika... krematorium jako továrna na smrt, zrcadla jako symbol jeho narcismu. Je to dokonalá studie psychologického rozkladu člověka pod tlakem zvrácené ideologie.

Tereza: A na závěr tu máme Bohumila Hrabala a Ostře sledované vlaky. Tady se válka a vážná témata mísí s něčím úplně jiným.

Lukáš: Přesně. Hrabal je mistr tragikomedie. Hlavní hrdina, Miloš Hrma, neřeší ani tak válku, jako spíš své osobní, intimní problémy. Konkrétně... své selhání při první erotické zkušenosti.

Tereza: Takže zatímco kolem jezdí německé transporty, on řeší, že se chce stát "mužem". To je tak hrabalovské.

Lukáš: Přesně. A ten jazyk je úžasný. Příběh vypráví sám Miloš, takže na všechno koukáme jeho naivníma, mladýma očima. A postavy na nádraží... výpravčí Hubička, který razítkuje zadek telegrafistce... to jsou obyčejné lidské starosti uprostřed historické katastrofy.

Tereza: Ale nakonec se z Miloše stane hrdina. Po tom, co mu partyzánka Viktoria Freie "pomůže" s jeho problémem, získá sebevědomí a splní svůj úkol.

Lukáš: Ano, hodí bombu na německý vlak, ale sám při tom zemře. Jeho poslední slova, když umírá vedle německého vojáka, jsou legendární: "Měli jste sedět doma na prdeli." To shrnuje celou tu absurditu války.

Tereza: Takže vidíme, že česká klasika není vůbec nudná. Jsou to silné, nadčasové příběhy. Ať už jde o politickou satiru, psychologický horor nebo tragikomedii o dospívání.

Lukáš: Přesně tak. A my se příště podíváme na to, jak se tyhle motivy a témata promítají do moderní literatury. Uvidíte, že se spousta věcí vlastně vůbec nezměnila.

Tereza: A právě to nás myslím skvěle posouvá do 20. století. Opouštíme velká historická plátna a noříme se do mysli jedince. A tam to, Lukáši, někdy bývá pěkně temné.

Lukáš: To teda jo. A asi není lepší příklad než pražská německá literatura a Franz Kafka. To je autor, kterého studenti buď milují, nebo nesnáší. Nic mezi tím.

Tereza: Já se nedivím. Vezměme si jeho nejslavnější povídku, Proměna. Hlavní hrdina, Řehoř Samsa, se jedno ráno probudí a zjistí, že je z něj obří hmyz. Co to jako je?

Lukáš: Je to absurdní, viď? Ale tady je ten klíčový bod... Kafka vůbec neřeší, *jak* se to stalo. To je prostě daný fakt. Celá kniha je o tom, co tato proměna udělá s jeho rodinou.

Tereza: Takže to není fantasy, ale spíš psychologické drama?

Lukáš: Přesně tak. Kafka sám žil v takové trojité izolaci – byl to Žid, mluvící německy, žijící v českém prostředí Prahy. A tenhle pocit odcizení a bezmoci dal právě do svých děl.

Tereza: A co tedy ten brouk symbolizuje?

Lukáš: Je to metafora vyhoření a ztráty užitečnosti. Dokud Řehoř dřel, splácel dluhy a živil rodinu, byl v pořádku. Jakmile se proměnil v odporný hmyz, který je jen na obtíž, rodina ho postupně odvrhne.

Tereza: To je strašně kruté. Zvlášť ta jeho sestra, Markéta, která se o něj zpočátku stará...

Lukáš: Ano, ale i její soucit se časem změní v odpor. A je to právě ona, kdo první řekne, že „toho“ tvora se musí zbavit. Otec ho dokonce zraní jablkem, které mu uvízne v krunýři a způsobí infekci, na kterou Řehoř umírá. Je to symbol vyhnání z ráje rodinného kruhu.

Tereza: Takže poučení je, že jakmile přestanete být produktivní, jste na odpis? To je dost depresivní. Není v té době něco... optimističtějšího?

Lukáš: No, optimismus se v literatuře po první světové válce a během hospodářské krize hledá těžko. Ale máme tu autory, kteří tu kritiku společnosti podávají jinak. Třeba John Steinbeck a jeho novela O myších a lidech.

Tereza: Tu znám! Příběh dvou dělníků, George a Lennieho, kteří sní o vlastním malém hospodářství. To zní vlastně docela nadějně.

Lukáš: Zní, ale odehrává se to v době krize v USA. Steinbeck ukazuje, že ten slavný „americký sen“ byl pro ty nejchudší jen iluzí. Jejich touha po kousku vlastní půdy a svobody naráží na krutou realitu.

Tereza: A končí to tragicky, když George musí Lennieho, svého mentálně zaostalého kamaráda, sám zastřelit.

Lukáš: Přesně. A to není akt nenávisti, ale zoufalý projev lásky. Chce ho uchránit před lynčem a mučením. V tu chvíli umírá nejen Lennie, ale i jejich společný sen. Je to neuvěřitelně silné a hluboce lidské.

Tereza: Takže zase kritika, tentokrát kritika snu, který se nedá naplnit. Co takhle politická satira? Tam se určitě najde víc humoru.

Lukáš: Rozhodně! A králem politické satiry je George Orwell a jeho Farma zvířat. To je geniální alegorie na ruskou revoluci a nástup komunismu.

Tereza: Zvířata vyženou farmáře a začnou si vládnout sama. To zní jako pohádka.

Lukáš: Začíná to jako pohádka, ale končí jako horor. Moc postupně převezmou chytrá prasata. Ta zavedou mnohem krutější totalitu, než byla ta lidská. Každá postava má svůj reálný předobraz.

Tereza: Povídej...

Lukáš: Starý Major, který s myšlenkou revoluce přijde, je Marx a Lenin. Vůdce Napoleon je Stalin. Kuliš, kterého vyžene, je Trockij. A kůň Boxer, který jen dře a věří heslům, představuje naivní pracující lid, který režim nakonec semele.

Tereza: To je vlastně geniální, jak to zjednodušil. A co to slavné heslo?

Lukáš: Přesně. Z původních sedmi přikázání se postupně stávají jen fráze. To vrcholí legendární větou, kterou prasata dopíší na zeď: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“ V tom je celé poselství té knihy.

Tereza: To dokonale vystihuje zvrácenost totalitní ideologie. Jak vidím, literatura 20. století se opravdu nebála rýpat do bolavých míst společnosti.

Lukáš: Přesně tak. Ať už šlo o odcizení jedince, sociální nespravedlnost, nebo politickou tyranii. A právě o tom, jak se autoři vyrovnávali s tyranií a válkou, si budeme povídat příště, když se zaměříme na českou literaturu za okupace.

Tereza: Takže teď už víme, co všechno při analýze hledat. Ale teorii stranou, pojďme se podívat na pár konkrétních příkladů. Lukáši, máš pro nás nějaké dílo, na kterém si to ukážeme?

Lukáš: Jasně! Co třeba klasika, kterou zná naprosto každý – *Malý princ* od Exupéryho.

Tereza: To zní skvěle. Tak co je u něj nejdůležitější pro rozbor?

Lukáš: Tady je naprosto klíčový kontext. Kniha vznikala za druhé světové války, kdy byl autor v exilu v USA. Je to jeho reakce na krizi lidstva, takový útěk k čistotě dětství.

Tereza: Takže to není jenom hezká pohádka o chlapci z jiné planety.

Lukáš: Vůbec ne. Je to filozofická pohádka pro dospělé. Ta liška, růže, baobaby... to všechno jsou alegorie a symboly. Třeba baobaby představují zlo, které je potřeba zničit v zárodku.

Tereza: Páni, dost jasná metafora na nacismus, když to takhle řekneš.

Lukáš: Přesně. A ta slavná věta od lišky: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné,“ shrnuje celé humanistické poselství knihy o přátelství a odpovědnosti.

Tereza: Dobře, to byla epika. A co třeba drama? Něco veselejšího?

Lukáš: Skvělý nápad. Vezměme si *Sluha dvou pánů* od Goldoniho. To je úplný opak. Italské osvícenství, osmnácté století.

Tereza: Tam je hlavní ten věčně hladový Truffaldino, že? Ten, co se snaží sloužit dvěma pánům najednou, hlavně aby se dvakrát najedl.

Lukáš: Přesně tak! Ale co je fakt zajímavé – Goldoni touhle hrou reformoval divadlo. Před ním herci hlavně improvizovali za maskami.

Tereza: A co udělal jinak?

Lukáš: On jim ty masky v podstatě sundal a dal jim pevný text. Text plný živých, hovorových dialogů a slovních hříček. Vnesl do toho řád, ale zachoval tu lidovost a skvělý humor.

Tereza: Super. A na závěr nějaký český zástupce?

Lukáš: Určitě *Bylo nás pět* od Karla Poláčka. To je mistrovské dílo jazykové komiky.

Tereza: Á, Petr Bajza a jeho „čehož následkem jsem dostal přes držku“.

Lukáš: Přesně to! Ten kontrast mezi snahou mluvit dospěle a spisovně a tou klukovskou realitou je geniální. Ale i tady je ten kontext neuvěřitelně silný a vlastně dost smutný.

Tereza: Povídej.

Lukáš: Poláček to psal v době, kdy jako Žid čekal na transport do koncentračního tábora. Ta kniha byla jeho únikem z kruté reality a vzpomínkou na dětství. Najednou ten laskavý humor dostává úplně jiný rozměr.

Tereza: To je pravda. Když člověk zná tyhle okolnosti, vidí to dílo úplně jinak. Takže klíčové je vždycky propojit samotný text s dobou vzniku a životem autora.

Lukáš: Přesně tak. To je základ úspěšné analýzy.

Tereza: Díky, Lukáši. A teď, když máme rozebrané konkrétní knihy, pojďme se podívat, jak všechny tyhle poznatky správně poskládat dohromady a napsat z nich skvělou úvahu nebo esej.

Tereza: A přesně tenhle únik od reality normalizace je vidět i u dalších autorů. Co třeba Ota Pavel? Ten se k politice moc nevyjadřoval, že?

Lukáš: Přesně tak. Pro něj byla útočištěm příroda, rybaření a hlavně vzpomínky na dětství. A to všechno dal do své nejslavnější knihy.

Tereza: Mluvíš o *Smrti krásných srnců* z roku 1971. To je ten známý soubor povídek, že?

Lukáš: Ano. Je to silně autobiografická próza. Vypravěčem je sám Pavel a s láskou a dojetím vzpomíná na svou rodinu, kterou v knize pojmenoval Popperovi.

Tereza: V čem je ta kniha tak výjimečná?

Lukáš: Je to ten neuvěřitelný kontrast. První polovina je plná humoru a úsměvných historek... hlavně díky tatínkovi. Ale pak přijde válka a všechno se změní.

Tereza: Tak nám pověz víc o tom tatínkovi. Leo Popper, že?

Lukáš: Přesně. To byl úžasný snílek a obchodní cestující pro Elektrolux. Ale jeho vášní byly ženy a hlavně ryby. Jednou třeba koupil rybník, kde měly být stovky kaprů... a nakonec v něm plaval jeden jediný.

Tereza: To zní jako skvělý "kšeft".

Lukáš: Přesně. Ale i tohohle věčného optimistu zlomila až válka. Byl Žid, takže přišel zákaz rybolovu, transporty do koncentráku... a ta lehkost a humor se z knihy najednou vytratí. Je to opravdu mrazivé.

Tereza: Takže název *Smrt krásných srnců* vlastně symbolizuje konec těchhle krásných časů?

Lukáš: Přesně tak. Je to symbol konce bezstarostného dětství a příchodu kruté reality. Pavel mistrovsky střídá vtipné dialogy se syrovými popisy a ten přechod je opravdu silný.

Tereza: Díky za skvělý vhled, Lukáši. Od Pavlových nostalgických a často humorných vzpomínek se teď přesuneme k něčemu mnohem drsnějšímu a syrovějšímu.

Tereza: Takže od toho poetického světa Oty Pavla se přesuneme do úplně jiného prostředí. Do mnohem drsnější přírody.

Lukáš: Přesně tak. Vítej ve světě Květy Legátové a její slavné sbírky povídek Želary. Vyšla až v roce 2001, ale zachycuje život v horské vesnici v Beskydech od dvacátých let až po druhou světovou válku.

Tereza: Želary… to zní tak nějak tajemně a syrově. Jaká je tam atmosféra?

Lukáš: Syrová je to správné slovo. Je to svět plný bídy, alkoholismu, domácího násilí... Legátová nic nepřikrášluje, používá až naturalistické popisy. Ale zároveň je to svět, kde se city neříkají, ale ukazují činy.

Tereza: To zní jako velký kontrast k Pavlovu humoru. Takže tady se moc smát nebudeme?

Lukáš: Moc ne. Spíš ti bude mrazit v zádech. Ale je to neuvěřitelně silné čtení. Autorka na motivy sbírky napsala i novelu Jozova Hanule, která byla pak úspěšně zfilmována.

Tereza: A kdo jsou hlavní hrdinové? Máme tu nějakou jednu ústřední postavu?

Lukáš: Právě že ne! A to je na tom to skvělé. Hlavním hrdinou je vlastně celá vesnice. Každá povídka dává prostor někomu jinému a střídá se vyprávění v er-formě i ich-formě.

Tereza: Takže je to taková mozaika osudů, kde každý kousek je stejně důležitý.

Lukáš: Přesně. Potkáš tam třeba malého kluka Lipku, který je tak trochu divoch, nebo babku kořenářku Luckovou, která si umí srovnat i ty největší chlapy. Žádná z postav není černobílá.

Tereza: A jak postavy mluví? Používá autorka nějaké nářečí, aby to bylo autentické?

Lukáš: Ano, a to je další silná stránka knihy. Postavy mluví specifickým goralským nářečím, používají málo slov. Je to jazyk hor, drsný a přímý, stejně jako jejich život.

Tereza: Takže jazyk dokonale dotváří tu atmosféru. Je to fascinující, jak se dá skrze literaturu nahlédnout do takto izolovaných a drsných světů.

Lukáš: Souhlasím. Je to opravdu silný literární zážitek. A od této syrové reality se teď přesuneme k autorovi, který realitu naopak ohýbal a hrál si s ní ve velkém.

Tereza: Tak a tím jsme probrali asi nejtěžší část. Ale co samotné čtení?

Lukáš: Přesně tak. Jako poslední bod tu dnes máme ten obávaný seznam literárních děl k maturitě.

Tereza: Ten seznam je opravdu dlouhý. Kde začneme?

Lukáš: Pojďme na to rychle. Petiška, Staré řecké báje a pověsti, 1958. A hned skok zpátky: Goldoni, Sluha dvou pánů, 1745.

Tereza: Na to navážu. Náš Máj od Máchy z 1836. A Erbenova Kytice z roku 1853. Klasiky, co nikdy nezklamou.

Lukáš: A co Noc na Karlštejně od Vrchlického, 1884? A Borovského Král Lávra, který vyšel až v roce 1870.

Tereza: Dobře, teď díla z roku 1915. Kafka a jeho Proměna, a Viktor Dyk s Krysařem. To je docela temný rok, co?

Lukáš: To rozhodně. Já přidám něco veselejšího. Poláčkovo Bylo nás pět z roku 1943.

Tereza: K tomu se hodí Malý princ od Exupéryho, také z roku 1943. A Čapkova Bílá nemoc, 1937.

Lukáš: Nezapomeňme na Hrabala a Ostře sledované vlaky z roku 1965 a Fuksův Spalovač mrtvol z 1967. Silné příběhy.

Tereza: A co světová literatura? Třeba Hemingway, Stařec a moře, 1952. Nebo Orwellova Farma zvířat, 1945.

Lukáš: A Steinbeck, O myších a lidech, 1937. Ze seznamu nevynecháme ani Otu Pavla a jeho Smrt krásných srnců, 1971.

Tereza: A ještě moderní věci! Viewegh, Báječná léta pod psa, 1992, Legátová a Želary z 2001, a dokonce i sci-fi Duna od Herberta z roku 1965!

Lukáš: Uf, to byl maraton. Klíčové je nepanikařit a začít číst včas. To je hlavní rada na závěr.

Tereza: Přesně tak. A to je pro dnešek z naší strany vše. Doufáme, že vám náš přehled pomohl se zorientovat.

Lukáš: Děkujeme za poslech. Držíme vám palce a těšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Na slyšenou!

Tereza: Mějte se krásně a čtěte!