Podcast na Mezinárodní organizace

Kapitoly

Kdo jsou ti lidé v modrých vestách?

Klub bohatých zemí a obchod

Ropa a bezpečnost v Evropě

Ozvěny studené války

Globální giganti: OSN a NATO

Amnesty International

Poválečný obchod a GATT

Co je Schengen?

Cestování bez hranic

Základy Evropské unie

Společné vládnutí a kritika

Přepis

Eliška: Viděli jste někdy v televizi záběry pozorovatelů v modrých přilbách nebo vestách na nějaké napjaté hranici, třeba na východě Ukrajiny?

Filip: Určitě ano, ty záběry jsou v médiích docela často.

Eliška: A říkali jste si, kdo jsou ti lidé a kdo je tam poslal? No, za tím stojí přesně jedna z organizací, o kterých si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Filip: Přesně tak. Dnes se ponoříme do světa mezinárodních organizací. Možná to zní jako suchá teorie, ale ve skutečnosti ovlivňují všechno od ceny benzínu až po mír ve světě.

Eliška: Tak kde začneme? Která je ta první zkratka, kterou bychom si měli zapamatovat?

Filip: Začněme třeba u OECD. To je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Představ si to jako takový exkluzivní klub 34 hospodářsky nejsilnějších států světa. A co je super, od roku 1995 je tam i Česká republika.

Eliška: Takže jsme v elitním klubu? Co ten klub dělá?

Filip: V podstatě se snaží, aby ekonomika všech členů šlapala jako hodinky. Koordinují spolupráci, lákají investice a snaží se odstraňovat bariéry v mezinárodním obchodu. Cílem je prostě ekonomický růst a co nejnižší nezaměstnanost.

Eliška: A když mluvíš o obchodu, to mi připomíná WTO. Světová obchodní organizace.

Filip: Správně! WTO je takový globální rozhodčí pro mezinárodní obchod. Řeší spory a nastavuje pravidla pro všechny. A pak tu máme i regionální dohody, jako byla NAFTA – dohoda o volném obchodu mezi USA, Kanadou a Mexikem, která vytvořila obří společný trh.

Eliška: Dobře, to dává smysl. A co OPEC? To slyším pořád ve zprávách v souvislosti s cenami benzínu.

Filip: Přesně! OPEC je Organizace zemí vyvážejících ropu. Založilo ji pět zemí, které těží víc ropy, než samy spotřebují. Jejich hlavním cílem je koordinovat produkci, aby... no, aby cena ropy byla tam, kde ji chtějí mít.

Eliška: Takže když rodiče nadávají na drahý benzín, můžou za to tihle pánové?

Filip: Částečně ano. Ale není to tak jednoduché. Schází se dvakrát ročně a na všem se musí shodnout jednomyslně, což je skoro nemožné. Každý stát má trochu jiné zájmy.

Eliška: A teď se vraťme k těm pozorovatelům z úvodu. Kdo to tedy je?

Filip: To nás přivádí k OBSE – Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Ta sdružuje 57 států, a ne jen z Evropy, ale i třeba USA a Kanadu. Jejím cílem je zajišťovat mír a přesně tohle dělá – vysílá pozorovatelské mise do problematických oblastí, jako je právě východní Ukrajina.

Eliška: Jasně. Existují i nějaké organizace, které už nefungují, ale měli bychom o nich vědět?

Filip: Rozhodně. Hlavně dvě z doby studené války. Tou první byla RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci. To byl takový ekonomický blok komunistických států pod vedením Sovětského svazu, založený v roce 1949. Po pádu komunismu se v roce 1990 v tichosti rozpustila.

Eliška: A ta druhá bude asi vojenská, že?

Filip: Přesně tak. Varšavská smlouva. Vznikla v roce 1955 jako vojenská protiváha NATO. A bohužel se nechvalně proslavila v roce 1968, kdy její vojska, kromě Rumunska, vtrhla do Československa, aby potlačila Pražské jaro.

Eliška: To je temná kapitola našich dějin.

Filip: To ano. Organizace se rozpadla hned po pádu Sovětského svazu v roce 1991.

Eliška: Pojďme k těm největším hráčům současnosti. Co třeba OSN – Organizace spojených národů?

Filip: Tak to je ten největší hráč na hřišti. Vznikla hned po druhé světové válce, v říjnu 1945, s cílem zabránit dalším světovým konfliktům. Dnes má 193 členů, což je prakticky celý svět. Sídlo má v New Yorku.

Eliška: A jaké má hlavní orgány?

Filip: Nejdůležitější jsou dva. Valné shromáždění, kde má každý stát jeden hlas, ale jeho rozhodnutí jsou spíš jen doporučení. A pak je tu Rada bezpečnosti.

Eliška: A ta už je silnější?

Filip: Mnohem. Má odpovědnost za udržení míru. Má pět stálých členů – vítězné mocnosti druhé světové války: USA, Rusko, Čína, Velká Británie a Francie. A tihle mají právo veta.

Eliška: Právo veta? Co to znamená?

Filip: Znamená to, že kterýkoliv z těchto pěti států může zablokovat jakékoliv rozhodnutí. A to je obrovský problém, protože se často neshodnou. Třeba Rusko a Čína často vetují návrhy západních zemí.

Eliška: Takže OSN je trochu bezzubá?

Filip: Někdy ano. Její vojenské jednotky, takzvané modré přilby, mají velmi omezené pravomoci. Ale OSN má i spoustu přidružených organizací jako UNESCO, které chrání památky, nebo Světovou zdravotnickou organizaci, která řeší globální zdravotní krize.

Eliška: A posledním velkým hráčem je NATO, že?

Filip: Přesně tak. Organizace Severoatlantické smlouvy. Vojenský pakt západních demokracií, který vznikl v roce 1949 jako obrana proti Sovětskému svazu. A co je pro nás klíčové, od roku 1999 jsme jeho členy i my, společně s Polskem a Maďarskem.

Eliška: Takže teď chápeme, proč jsou tyhle univerzální deklarace tak klíčové. Ale kdo reálně dohlíží na to, aby se dodržovaly? Kdo se zastane lidí, jejichž práva jsou porušována?

Filip: Skvělá otázka, Eliško. Existuje spousta organizací, ale jedna z nejznámějších je určitě Amnesty International. Vsadím se, že ten název už jste někdy slyšeli.

Eliška: Určitě. Ale co přesně dělají? Není to jen o... posílání naštvaných dopisů?

Filip: To je častá představa, ale jejich práce je mnohem hlubší. Založili ji v roce 1961 britští a američtí právníci. Jejich hlavní cíl je bojovat za lidi, kteří jsou nespravedlivě vězněni.

Eliška: A co to znamená „nespravedlivě“?

Filip: Třeba za politické smýšlení, náboženské přesvědčení nebo barvu pleti. Klíčové je, že tito lidé — takzvaní vězni svědomí — sami nepoužívají ani nepropagují násilí.

Eliška: Rozumím. A jak jim konkrétně pomáhají?

Filip: Poskytují jim právní, lékařskou a další pomoc a usilují o spravedlivé soudy. A co je pro nás obzvlášť zajímavé — v 70. a 80. letech se hodně angažovali i ve prospěch našich disidentů.

Eliška: To je skvělý příklad toho, jak mezinárodní spolupráce může reálně pomoct. Díky za to objasnění, Filipe. A když už mluvíme o mezinárodní úrovni, pojďme se podívat na další klíčové instituce...

Eliška: Takže poválečná obnova ekonomiky byla fakt klíčová. Ale jak se zajistilo, aby se země nezačaly zase ekonomicky, no, šikanovat navzájem?

Filip: Skvělá otázka! Právě proto vznikla v roce 1947 Všeobecná dohoda o clech a obchodu. Většina lidí ji ale zná pod zkratkou GATT.

Eliška: GATT... to zní jako jméno robota z nějakého starého sci-fi filmu.

Filip: Možná trochu, ale jeho mise byla naprosto pozemská. Cílem bylo prosadit svobodný obchod a zabránit hospodářské diskriminaci mezi státy. Prostě aby si všichni hráli fér.

Eliška: Takže snížit cla a další bariéry, aby zboží mohlo proudit volněji?

Filip: Přesně tak. Představ si to jako odstranění mýtných bran na dálnici mezi zeměmi. A tady je zajímavý fakt... Československo bylo u toho skoro od začátku.

Eliška: Vážně? Kdy jsme se připojili?

Filip: Hned v roce 1948. Což je docela paradox, když si uvědomíme, co se u nás v tom roce zrovna dělo s nástupem komunismu.

Eliška: To teda jo. Byli jsme součástí dohody o volném obchodu a zároveň jsme stavěli železnou oponu. To je docela na hlavu.

Filip: Je. Ale ukazuje to, jak silná ta myšlenka spolupráce po válce byla. A samotná dohoda GATT byla jen začátek, později z ní vznikla ještě mnohem důležitější organizace.

Eliška: ...a právě ta svoboda pohybu je něco, co dneska bereme jako samozřejmost. Ale nebylo to tak vždycky.

Filip: Přesně tak. A klíčové slovo je tady Schengenský prostor, nebo jak se slangově říká, prostě Schengen.

Eliška: Tak Filipe, vysvětli nám to. Co to ten Schengen vlastně je? Zní to trochu jako nějaký druh sýra.

Filip: Sýr to není, i když by to bylo fajn. Je to vlastně území většiny evropských států, kde můžeme překračovat hranice bez jakýchkoliv kontrol.

Eliška: Takže žádné fronty, žádné ukazování pasu na každém rohu?

Filip: Přesně. Prostě sedneš do auta nebo vlaku a jedeš. Česká republika se k téhle super partě přidala v roce 2004.

Eliška: To už je pěkná řádka let. A ví se, kdo se přidal jako poslední?

Filip: Jo, to je docela čerstvá zpráva. Zatím posledním členem je Chorvatsko. Takže na dovolenou k moři zase o něco jednodušší.

Eliška: Takže můj pas může v klidu chytat prach v šuplíku, když jedu k sousedům do Německa?

Filip: V podstatě ano. I když občanku bys u sebe mít měla. Ale ty klasické hraniční kontroly, jak je známe ze starých filmů, ty jsou pryč.

Eliška: To je obrovská výhoda. Ale znamená to, že neexistují vůbec žádná pravidla? Na to se podíváme hned vzápětí...

Eliška: A jako úplně poslední téma tu máme něco, co ovlivňuje náš život každý den... Evropskou unii.

Filip: Přesně tak. Základem všeho jsou takzvané čtyři svobody. Je to volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu. Díky tomu můžeme snadno cestovat, pracovat nebo nakupovat v jiných členských státech.

Eliška: Takže to není jen o těch slavných dotacích, jak si někteří myslí.

Filip: Přesně. I když ty jsou taky důležité. Ale ten původně hospodářský projekt se postupně přelil i do dalších oblastí a dnes je EU naprosto unikátní.

Eliška: Jak unikátní? Stále jsme přece nezávislé státy.

Filip: Jsme, ale zároveň máme společný legislativní rámec, společně volené orgány jako Evropský parlament a soudní dvůr. Některé státy mají i společnou měnu, euro.

Eliška: To ale musí nutně vyvolávat i odpor, ne? Tolik společných pravidel...

Filip: Přesně tak. A těmto kritikům říkáme euroskeptici. Mají pocit, že té integrace je už moc a chtějí znovu posílit individuální zájmy jednotlivých států.

Eliška: Takže je to vlastně neustálé přetahování. Tím jsme probrali všechna hlavní témata. Od historie až po současnou politiku.

Filip: Doufám, že vám to pomohlo si to všechno utřídit a že to u maturity prodáte!

Eliška: Přesně tak! Moc ti děkuju, Filipe. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Mějte se hezky!

Filip: Na slyšenou!