Podcast na Mezinárodní obchod a globální ekonomika

Kapitoly

Velcí hráči na scéně

Jak to všechno funguje dohromady

Sítě, ne řetězce

Pilíře GPN: Hodnota a moc

Jak se to celé řídí?

Křivka úsměvu

Kdo je kdo v řetězci

Cesta na vrchol

Pět typů řízení

Proč se vztahy liší?

Koordinace v praxi

Recept na superschopnost

Kdo udává trendy

Sázky na budoucnost

Hra o pivo

Struktura a chování

Příčiny efektu biče

Data, informace, znalosti

Když jeden ví víc

Morální hazard a starý Řím

Tři tváře analýzy

Fundamentální detektivka

Křišťálová koule z grafů

Duše investora

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tomáš: Dobře, tohle jsem vůbec netušil — a myslím, že to musí slyšet všichni. Že když si koupím nový telefon, tak se vlastně účastním něčeho, čemu se říká 'internacionalizace výroby'. To je neuvěřitelné!

Klára: Přesně tak! Není to jen o tobě a obchodě. Je to součást obrovského, propojeného systému. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tomáš: Takže, kdo jsou ti hlavní hráči v téhle globální hře? Kromě mě a mého nového telefonu, samozřejmě.

Klára: Dobrá otázka. Představ si to jako několik úrovní. Máme tu mezinárodní organizace jako OSN nebo Světová obchodní organizace. Ty nastavují určitá pravidla.

Tomáš: Jasně, to jsou ti velcí rozhodčí.

Klára: Pak tu jsou regionální integrační seskupení. To je třeba Evropská unie. Skupina států, které se rozhodly úzce spolupracovat, aby odstranily překážky v obchodu a posílily své ekonomiky.

Tomáš: A ta spolupráce má různé stupně, že? Slyšel jsem o zóně volného obchodu nebo celní unii...

Klára: Přesně! Je to jako postupovat do dalších levelů. Začíná to zónou volného obchodu a může to skončit až politickou unií, což je nejvyšší forma integrace.

Tomáš: Páni, to je jako levelování postavy ve videohře, ale pro státy!

Klára: Dá se to tak říct. A nesmíme zapomenout na nadnárodní společnosti. Obrovské firmy, které působí ve spoustě zemí a mají ohromný vliv. Často větší než některé menší státy.

Tomáš: Dobře, takže máme organizace, státy a firmy. A jak jsou propojené? Jen tím, že si navzájem prodávají zboží?

Klára: To je základ, ale zdaleka ne všechno. Další klíčovou formou integrace je pohyb kapitálu. Firmy investují v zahraničí – tomu se říká přímé zahraniční investice. Hledají nové trhy nebo nižší náklady.

Tomáš: Takže přesouvají výrobu tam, kde se jim to víc vyplatí.

Klára: Přesně. A pak je tu migrace pracovní síly. Lidé se stěhují za prací, hlavně z chudších zemí do bohatších. Peníze, které pak posílají domů rodinám, se nazývají remitence a jsou pro mnoho ekonomik obrovsky důležité.

Tomáš: To je fascinující. Takže nejen zboží a peníze, ale i lidi a... co ještě?

Klára: Vědecko-technické znalosti! To je obrovská věc. Prodej patentů, licencí, školení expertů... V dnešní době se informace šíří rychleji než kdy dřív.

Tomáš: A všechny tyhle procesy dohromady vedou k těm velkým trendům, o kterých se mluví? Jako je globalizace?

Klára: Ano. Ale je dobré rozlišovat. Nejdřív přichází internacionalizace – tedy propojování národních ekonomik. A globalizace je pak ten konečný výsledek, takový finální stav propojení.

Tomáš: Chápu. Takže abychom to shrnuli: světová ekonomika je složitá síť různých hráčů propojených obchodem, investicemi, lidmi a informacemi. A celé to směřuje k větší a větší provázanosti.

Klára: Perfektně řečeno. Je to dynamický systém, který ovlivňuje každodenní život nás všech.

Tomáš: Dobře, takže je to dynamický systém. Ale existuje pro tuhle obrovskou provázanost nějaký konkrétnější termín?

Klára: Určitě. Odborníci mluví o takzvaných Globálních produkčních sítích, zkráceně GPN. Klíčové je to slovo „sítě“.

Tomáš: Proč sítě, a ne třeba řetězce? To se používá taky, ne? Globální hodnotové řetězce…

Klára: Přesně tak. Ale koncept sítí je mnohem širší. Představ si řetězec jako jednu rovnou linku – od suroviny k produktu. Jednoduché a lineární.

Tomáš: Chápu. Jako montážní linka.

Klára: Ano. Ale síť je spíš jako pavučina. Vztahy jdou nejen vertikálně, ale i horizontálně. Všechno je propojené se vším. Je to mnohem komplexnější obrázek reality.

Tomáš: Dobře, pavučina dává smysl. A co tu pavučinu drží pohromadě? Jaké jsou základní principy těchhle sítí?

Klára: Vychází to ze tří hlavních kategorií. První je „hodnota“, druhou je „moc“ a třetí „zakotvení“.

Tomáš: Začněme hodnotou. To zní jasně, prostě cena produktu.

Klára: Je to trochu složitější. Tady se hodnota vnímá spíš jako „nadhodnota“. Zjednodušeně je to rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník svou prací vytvoří, a mzdou, kterou za ni dostane.

Tomáš: Aha! Takže ten zisk, který si nechá firma.

Klára: Přesně. A firmy se v rámci sítí snaží tuhle hodnotu posilovat a zachytit. A k tomu potřebují tu druhou kategorii – moc.

Tomáš: Jasně, kdo má moc, ten diktuje podmínky a bere si větší díl koláče.

Klára: V podstatě ano. A moc může být různá. Korporátní, tu má vedoucí firma. Institucionální, tu má stát svými zákony. Nebo třeba kolektivní, když se spojí odbory nebo zákazníci.

Tomáš: Takže máme komplexní pavučinu, kde se bojuje o hodnotu pomocí moci… upřímně, to zní jako absolutní chaos. Jak se to dá vůbec řídit?

Klára: To je skvělá otázka. Analytici, jako třeba Gereffi, se na to podívali a definovali tři klíčové ukazatele, které určují, jak se síť řídí.

Tomáš: Jsem jedno ucho.

Klára: Zaprvé, komplexita transakcí. Tedy jak složité informace si firmy musí předávat. Zadruhé, možnost kodifikace. Tedy jestli se tyhle informace dají jednoduše sepsat do manuálu.

Tomáš: To mi připomíná, když se snažím z babičky dostat recept. „Přidej mouky, aby to nebylo moc řídké.“ To se nedá kodifikovat!

Klára: To je dokonalý příklad nízké kodifikace! A třetí faktor je schopnost dodavatelů. Prostě jestli jsou dost dobří na to, aby splnili zadání.

Tomáš: Takže komplexita, možnost sepsání a schopnosti. A kombinace těhle tří věcí určí, kdo má v síti navrch?

Klára: Přesně tak. Vznikají tím různé mocenské vztahy – od volného trhu, kde si nikdo nic nediktuje, až po přísnou hierarchii, kde jedna firma řídí všechno shora dolů.

Tomáš: Fascinující. Takže celý tenhle systém vlastně fragmentuje výrobu po celém světě. Jaké to má reálné důsledky pro jednotlivé státy a jejich ekonomiky?

Klára: No, ty důsledky jsou obrovské. A ne vždycky spravedlivé. Přidaná hodnota totiž v těhle řetězcích nevzniká rovnoměrně. Vůbec ne.

Tomáš: Jak to myslíš, nerovnoměrně? Jakože ten, kdo to montuje, dostane míň než ten, kdo to navrhl?

Klára: Přesně tak. Graficky se to znázorňuje pomocí takzvané „smiling curve“ neboli usmívající se křivky.

Tomáš: Usmívající se křivky? To zní skoro až zlověstně vesele.

Klára: Možná trochu. Ale představ si písmeno U. Na jednom horním konci máš výzkum, vývoj a design. Tam je obrovská přidaná hodnota. Na druhém horním konci je marketing, branding a prodej. Zase obrovská hodnota.

Tomáš: A dole, v té nejnižší části křivky?

Klára: Tam je ta samotná výroba a montáž. A tam je hodnota, a tedy i marže, úplně nejnižší. Proto se výroba tak často přesouvá do zemí s levnou pracovní silou.

Tomáš: Dobře, to dává smysl. A kdo jsou ti jednotliví hráči v tom řetězci? Jsou tam nějací klíčoví dodavatelé?

Klára: Rozhodně. Hned pod vůdčími společnostmi, které mají značku, jsou klíčoví dodavatelé. A tady je důležité rozlišovat dva typy. Máme OEM a ODM.

Tomáš: Okej, to zní jako zkratky z nějakého sci-fi filmu.

Klára: Skoro. OEM, neboli Original Equipment Manufacturer, je firma, která vyrábí součástky nebo celé produkty, které pak jiná firma prodává pod svou značkou. Třeba Foxconn, který vyrábí iPhony pro Apple.

Tomáš: Jasně. A to ODM?

Klára: ODM – Original Design Manufacturer – jde ještě o krok dál. Tady si odběratel, třeba nějaká značka notebooků, zadá jen základní parametry. Ale celou technologii a design si řeší výrobce sám. Má mnohem větší know-how.

Tomáš: Takže se firma může v tom řetězci posouvat? Z obyčejného montovače se stát třeba právě ODM?

Klára: Ano, a to je cíl všech! Tomuto procesu se říká upgrading. Konkrétně když firma přebírá složitější funkce, mluvíme o funkčním upgradingu. Z montáže se posune k designu a pak třeba i k vlastní značce.

Tomáš: A to je ta ideální cesta pro rozvoj ekonomik, ne? Že se místní firmy posouvají nahoru po té usmívající se křivce.

Klára: Přesně. A když se daří zvyšovat ekonomickou úroveň a zároveň i sociální standardy, jako jsou třeba lepší pracovní podmínky, mluvíme o takzvaném „high-road growth“. Celé regiony se pak snaží o „strategické párování“, tedy vytvořit takové podmínky, aby přilákaly ty správné sítě a umožnily tenhle růst.

Tomáš: To je fascinující. V podstatě jde o takový globální tanec mezi firmami a státy. Zajímalo by mě, jak se liší řízení těhle řetězců třeba v automobilovém průmyslu oproti módě.

Klára: To je skvělá otázka, Tomáši, protože jsi narazil přesně na ten klíčový rozdíl. V podstatě mluvíme o dvou úplně odlišných vesmírech – o řetězcích řízených výrobcem a řetězcích řízených kupujícím.

Tomáš: A hádám správně, že automobilky jsou ten výrobce a móda ten kupující?

Klára: Přesně tak. U aut je výroba extrémně náročná na kapitál a technologie. Ford nebo Škoda mají obrovskou moc, protože vlastní to klíčové know-how a továrny. Koordinují tisíce dodavatelů.

Tomáš: Takže oni diktují pravidla hry.

Klára: Víceméně. Naopak v módě, takový H&M nebo Zara nevlastní skoro žádné továrny. Jejich síla je ve značce, marketingu a v obrovské prodejní síti.

Tomáš: Takže oni jsou ten „kupující“, který si jen objednává zboží u továren po celém světě?

Klára: Jsi na to kápnul. Oni zadávají design, specifikace, a pak si vybírají, kdo jim to v Asii nebo Turecku nejlevněji a nejrychleji vyrobí. Síla je v jejich rukou, ne v rukou té továrny.

Tomáš: Dobře, to dává smysl. A jak konkrétně se ty vztahy v řetězcích liší? Existují nějaké... kategorie?

Klára: Kategorie existují na všechno. Akademici jich definovali pět. Od nejvolnějšího po nejpřísnější.

Tomáš: Jsem jedno ucho.

Klára: Tak zaprvé je tu „tržní“ vztah. To je jako když jdeš na farmářský trh. Koupíš zeleninu, zaplatíš a jdeš. Žádné závazky, příště můžeš jít jinam.

Tomáš: Jednoduché. A dál?

Klára: Pak je „modulární“. Dodavatel vyrábí celý modul, třeba palubní desku do auta, přesně podle specifikací. Je to užší vztah, ale pořád docela flexibilní.

Tomáš: Chápu. Třetí?

Klára: „Vztahový“. Tady už je to složitější. Informace se těžko předávají na papíře, takže je potřeba důvěra, reputace, častá komunikace. Vzniká vzájemná závislost.

Tomáš: Jako když máš dvorního dodavatele, kterému prostě věříš.

Klára: Přesně. A pak jsou dva typy, kde už je to drsnější. „Závislý“ typ je, když je malý dodavatel v podstatě v pasti velkého odběratele. Ten ho hodně kontroluje.

Tomáš: Au. A ten poslední?

Klára: Poslední je „hierarchický“. To je, když si firma řekne: „Kašlu na dodavatele, vyrobím si to sám.“ Prostě si to začlení do vlastní struktury. Je to vertikální integrace.

Tomáš: Páni, to je celá škála. Ale co určuje, který typ vztahu se použije? Proč si firma nevybere vždycky ten nejlevnější, tržní?

Klára: Protože to nejde. Záleží na třech věcech. Zaprvé, na komplexitě produktu. Čím složitější věc, tím těžší je to jen tak někomu zadat.

Tomáš: Jasně, motor do letadla není tričko.

Klára: Přesně. Zadruhé, jak snadno jdou informace „kodifikovat“ – tedy sepsat do manuálu. Když to nejde, musíš s dodavatelem mluvit, vysvětlovat. To je ten vztahový typ.

Tomáš: A ta třetí věc?

Klára: Schopnosti dodavatelů. Máš v okolí firmy, které to zvládnou? Pokud ne, a produkt je složitý, asi si ho radši vyrobíš sám. To je ta hierarchie.

Tomáš: Takže to není jen o ceně. Je to o informacích, důvěře a schopnostech. Ale jak se tohle všechno koordinuje uvnitř firmy? Tam přece nemáš trh.

Klára: Správná poznámka. Tam fungují necenové mechanismy. Nejjednodušší je přímá supervize – prostě šéf řekne podřízenému, co má dělat.

Tomáš: Klasika.

Klára: Jo. Pak je tu standardizace. Můžeš standardizovat pracovní procesy, výsledky, co mají lidi umět, nebo dokonce normy chování – čemuž říkáme firemní kultura.

Tomáš: Takže všichni táhnou za jeden provaz, protože ví, jak se to dělá a proč.

Klára: Přesně tak. A poslední je vzájemné přizpůsobení. To je ta neformální komunikace mezi kolegy, když si potřebují něco rychle vyjasnit u kafe.

Tomáš: To zní hrozně komplexně. Člověk aby si to nakreslil. Mám pocit, že když se v jednom takovém řetězci něco pokazí, může to spustit naprostou lavinu...

Klára: Přesně tak. A právě proto firmy nečekají, až je lavina smete. Aktivně se snaží svou pozici vylepšit. Jedním ze způsobů je třeba upgrading skrze fúze a akvizice.

Tomáš: Takže když jsi malý dodavatel, prostě si koupíš někoho většího a silnějšího?

Klára: V podstatě ano. Získáš tak přístup k jeho technologiím, zdrojům, know-how... Je to taková zkratka na vyšší úroveň. Často to dělají třeba čínské firmy, aby rychle dohnaly konkurenci.

Tomáš: Chápu, kupují si vlastně konkurenční výhodu.

Klára: Přesně! A tím se dostáváme k jádru věci – k tomu, co tu konkurenční výhodu vlastně tvoří. Existuje na to skvělý model, jmenuje se VRIN.

Tomáš: VRIN? To zní jako nějaké zaklínadlo.

Klára: Trochu. Je to zkratka čtyř vlastností, které musí zdroje firmy mít, aby byly opravdu cenné. Musí být hodnotné, tedy Valuable, vzácné, tedy Rare...

Tomáš: Počkej, počkej... dál hádám! Nenapodobitelné a nenahraditelné?

Klára: Přesně! Inimitable a Non-substitutable. Když máš zdroj, který splňuje všechna čtyři kritéria, máš v ruce něco jako firemní superschopnost.

Tomáš: Takže každá firma hledá svůj vlastní kryptonit pro konkurenci.

Klára: Přesně tak. Ale nestačí mít jen superschopnost, musíš taky vědět, kde ji nejlépe použít. A to hodně závisí na tvé pozici v hodnotovém řetězci.

Tomáš: Jako jestli jsi na začátku, uprostřed, nebo na konci výroby?

Klára: Ano. Klíčové je, že čím blíž jsi ke koncovému zákazníkovi, tím větší máš prostor pro inovace. Víš, co lidé chtějí, a můžeš na to reagovat.

Tomáš: Takže firmy, co prodávají přímo lidem, jsou vlastně ti, co udávají trendy? A ostatní v řetězci se musí přizpůsobit?

Klára: V zásadě ano. Tyhle firmy, takzvaní integrátoři, mají nejlepší informace a můžou tak efektivněji inovovat. Ten tlak se pak šíří dolů řetězcem.

Tomáš: A co ten tlak vlastně pohání v globálním měřítku? Proč je to všechno tak rychlé a propojené?

Klára: To jsou takzvané hnací síly globalizace. Třeba technologická revoluce – internet a rychlá doprava všechno propojily. Nebo sociální změny, jako je konzumerismus, kdy lidé chtějí pořád nové a lepší věci.

Tomáš: Rozumím. A v tomhle globálním kasinu asi firmy musí používat i nějaké finanční strategie, aby se zajistily, ne?

Klára: Určitě. Skvělý příklad jsou futures kontrakty. Je to v podstatě sázka na budoucí cenu nějaké komodity.

Tomáš: Jakože se dopředu domluvím, za kolik něco koupím nebo prodám?

Klára: Přesně. Když spekuluješ na růst ceny, zaujmeš dlouhou pozici – zavážeš se k nákupu. Když čekáš pokles, zaujmeš krátkou pozici – zavážeš se k prodeji.

Tomáš: Takže je to způsob, jak si pojistit cenu. To je chytré. Ale zní to taky jako něco, co by nás zavedlo do úplně jiného tématu...

Klára: A máš pravdu, zavede. Vede nás to k řízení dodavatelského řetězce. Je na to skvělá simulace, jmenuje se „Beer Game“.

Tomáš: Hra o pivo? To zní jako můj páteční večer. O co v ní jde?

Klára: Není to o pití. Představ si řetězec: pivovar, distributor, velkoobchod a maloobchod. Každý článek objednává od toho předchozího a cílem je mít co nejnižší náklady.

Tomáš: A kde je ten háček?

Klára: V tom, že „struktura vytváří chování“. I když všichni chtějí spolupracovat, systém je sám nutí dělat chyby. Malá změna poptávky u zákazníka se cestou k pivovaru obrovsky zvětší.

Tomáš: Jako když hodíš kamínek do vody a vlny jsou dál od středu větší a větší?

Klára: Přesně tak. Tomuhle se říká efekt biče. A hráči se typicky uchýlí ke dvěma strategiím. Buď jsi „panikář“...

Tomáš: To zní jako já před zkouškou.

Klára: Ten nejdřív šetří zásoby, pak nestíhá a v panice objedná hrozně moc. Nebo jsi „bezpečný přístav“ a držíš obří zásoby pořád, což je ale strašně drahé.

Tomáš: Dobře, takže ten efekt biče je hlavní problém. Co ho způsobuje v reálném světě?

Klára: Je toho víc. Třeba zpoždění v dodávkách, přehnané reakce na vyprodání zásob, nebo naopak když se firmy snaží zredukovat zásoby a přestanou objednávat úplně.

Tomáš: Takže v podstatě lidské chyby a špatná komunikace.

Klára: Přesně. K tomu přidej nárazovou reklamu, která uměle vychýlí poptávku, nebo dokonce falešné objednávky. Klíčová je prostě nízká důvěra mezi firmami v řetězci.

Tomáš: Rozumím. Takže máme systém, který z lidí dělá panikáře, a spoustu faktorů, které to ještě zhoršují. To zní jako recept na katastrofu.

Klára: Přesně. A naprostým základem, jak se z takové katastrofy dostat, je správně pracovat s informacemi. Ale ještě předtím jsou data.

Tomáš: Data, informace, znalosti... to zní jako mantra ze školy. Je v tom fakt takový rozdíl?

Klára: Obrovský! Představ si jen datum, třeba desátého listopadu. Samo o sobě je to jen syrový údaj, bezvýznamná hodnota. Prostě data.

Tomáš: Jasně, nic mi to neřekne. Je to jen číslo.

Klára: Přesně. Ale když řeknu, že 10. listopadu má narozeniny pan Novák, už je to informace. Vzala jsi data a dala jsi jim kontext a smysl.

Tomáš: Aha! A znalost je tedy co? Že bych mu měl koupit dárek a nezapomenout popřát?

Klára: Třeba to. Nebo že si díky té informaci spočítáš, že mu za rok bude šedesát. Znalost je informace, kterou aktivně použiješ k rozhodnutí. A tu tě nikdo nenaučí, tu musíš získat sám.

Tomáš: Dobře, to dává smysl. Ale co když ty informace nemají všichni stejné? Což se asi děje pořád.

Klára: A to je přesně ten problém! Tomu se říká informační asymetrie. Jeden zkrátka ví mnohem víc než ten druhý. Znáš to z autobazarů, ne?

Tomáš: Jo, klasika. Prodejce ví, že auto bylo bourané a motor sotva drží pohromadě, ale já vidím jenom nablýskaný lak. To je ono?

Klára: Přesně! A to vede k takzvanému nepříznivému výběru. Protože se bojíš, že tě někdo napálí, radši koupíš levnější auto. A trh tak postupně zaplaví šunty, protože kvalitní vozy se za nízkou cenu nevyplatí prodávat.

Tomáš: Takže špatné zboží vytlačuje to dobré jenom kvůli nedostatku informací. To je vlastně i princip pojišťovnictví.

Klára: Bingo. Já vím o svém zdraví víc než pojišťovna, takže se jim to snažím zatajit, abych platil míň. Oni se naopak snaží tu asymetrii co nejvíc snížit.

Tomáš: A s tím souvisí i morální hazard? Ten název zní dost... nebezpečně.

Klára: To taky je. Morální hazard nastává až *po* uzavření transakce. Je to situace, kdy se jedna strana začne chovat jinak, protože nenese plné riziko. Půjčíš si peníze a pak začneš zběsile riskovat, protože to nejsou tvoje peníze.

Tomáš: Rozumím. A jak to souvisí s tím starým Římem a obilím, o kterém jsme mluvili?

Klára: Tam byla ta informační asymetrie obrovská. Než zpráva o úrodě v Egyptě doputovala po moři do Říma, trvalo to týdny!

Tomáš: Takže obchodníci v Římě vlastně vůbec netušili, jestli bude obilí dostatek, nebo ne. Stříleli ceny od boku.

Klára: V podstatě ano. Ale na lokálním trhu, vesnici od vesnice, to fungovalo. Farmář znal obchodníka, ten znal jeho... tyhle vztahy tváří v tvář ten morální hazard omezovaly. Věděli, s kým mají tu čest.

Tomáš: Takže problém nastal až na tom velkém, anonymním trhu. Řešením tedy musí být lepší a rychlejší informace. Což nás skvěle přivádí k dalšímu tématu – jak se tyhle informace vlastně šíří v dnešních globálních sítích.

Klára: Přesně tak. A způsob, jakým investoři tyhle informace zpracovávají, nás přivádí k investičním analýzám.

Tomáš: To zní... analyticky. Máme tedy nějaké základní typy?

Klára: V zásadě tři. Fundamentální, technickou a psychologickou. Každá se na trh dívá úplně jinak.

Tomáš: Fajn, pojďme na tu první. Fundamentální analýza? Co to je?

Klára: Ta jde nejvíc do hloubky! Zkoumá vnitřní hodnotu firmy. Prochází její účetnictví, data, management... prostě všechno.

Tomáš: Takže se snaží zjistit, jestli je akcie levná nebo drahá oproti tomu, jak si firma doopravdy vede?

Klára: Přesně tak. Je to detektivní práce. Zjišťuješ, zda je cena na trhu správná, podhodnocená, nebo nadhodnocená.

Tomáš: Dobře. A co ta technická analýza? To je ten pohled do křišťálové koule přes grafy?

Klára: V podstatě ano. Technická analýza zkoumá historický vývoj cen a snaží se z něj předpovědět budoucnost. Je to hodně o vzorcích a trendech.

Tomáš: Zní to dost subjektivně.

Klára: To taky je. Jejím cílem je spíš určit, co je pravděpodobnější, ne co se stoprocentně stane.

Tomáš: A poslední je psychologická. To zkoumáme duši akciového trhu?

Klára: Spíš duši investora! Zkoumá, jak emoce – strach, chamtivost, davové šílenství – ovlivňují rozhodování. Tady se nezkoumá cenný papír, ale člověk.

Tomáš: Takže abychom to shrnuli: fundament kouká na zdraví firmy, technická na historické grafy a psychologická na náladu davu.

Klára: Skvěle řečeno. Každá má něco do sebe a nejlepší je často jejich kombinace.

Tomáš: Kláro, moc děkuji za skvělé vysvětlení. A vám, posluchačům, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu.

Klára: Mějte se krásně a investujte s rozumem!