Podcast na Metabolismus bílkovin a jeho poruchy

Kapitoly

Mýtus o svalech

Neustálý koloběh aminokyselin

Co je to kvalitní bílkovina?

Dusíková bilance: Jste v plusu, nebo v mínusu?

Jak tělo tráví steak

Když trávení selže

Stavitelé a demoliční četa

Buněčný úklid: Od lysozomů po proteazomy

Detoxikace: Jak se zbavit amoniaku

Hlavní body na závěr

Dusíková bilance

Buněčný úklid aneb recyklace proteinů

Amoniak – tichý nepřítel

Od aminokyselin k bílkovinám

První krok: Transkripce

Druhý krok: Translace

Kdo šlape na plyn?

Když se tělo splete

Mechanismus celiakie

Přepis

Ondřej: Většina lidí si myslí, že bílkoviny jsou jen na jednu věc: nabírání svalů v posilovně. Prostě proteinový shake po tréninku a hotovo.

Eliška: Přesně tak si to spousta lidí představuje. Ale co kdybych ti řekla, že je to jen malý kousek skládačky? Ve skutečnosti tvoje tělo každý den rozloží a znovu postaví bílkoviny o váze jednoho velkého steaku, ať už cvičíš, nebo ne.

Ondřej: Cože? Každý den? I když se jen válím u učení? To zní… neefektivně.

Eliška: Možná to tak zní, ale je to naprosto klíčové pro přežití. Tenhle neustálý koloběh je srdcem metabolismu bílkovin. A přesně o tom si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Ondřej: Dobře, ten steak denně mě dostal. Jak to tedy funguje? Kde se všechny ty bílkoviny berou a kam mizí?

Eliška: Představ si to jako obrovskou, dynamickou zásobárnu aminokyselin v těle. Říkáme tomu „aminokyselinový pool“. Je to taková pohotovostní sada stavebních kamenů, které jsou neustále k dispozici.

Ondřej: Takže takové lego kostičky, které čekají, až je tělo použije?

Eliška: Přesně! A teď to nejlepší. Denně se v tomto koloběhu otočí asi 250 až 300 gramů bílkovin. To je mnohem víc, než kolik jich sníme v jídle. Většina pochází z recyklace našich vlastních, starých nebo poškozených proteinů.

Ondřej: Takže jsme vlastně mistři v recyklaci! To je docela uklidňující.

Eliška: Jsme. A tento obrat se dramaticky mění podle situace. Když jsi nemocný a máš zánět, tělo začne horečně rozkládat svalové bílkoviny, aby získalo aminokyseliny pro výrobu proteinů akutní fáze v játrech, které bojují se zánětem.

Ondřej: Aha, takže tělo obětuje svaly, aby posílilo imunitu. To dává smysl.

Eliška: Přesně. A protože si některé aminokyseliny, takzvané esenciální, neumíme vyrobit sami, musíme je přijímat v potravě. A tady se dostáváme k pojmu „kvalita proteinu“.

Ondřej: To zní jako něco z reklamy na fitness doplňky. Co to doopravdy znamená?

Eliška: Je to docela vědecké, neboj. Jde o dvě hlavní věci. První je stravitelnost – tedy kolik procent dusíku z bílkoviny se nám vůbec podaří vstřebat.

Ondřej: Takže i když sním tunu něčeho, nemusím z toho dostat všechno?

Eliška: Přesně tak. A druhá věc je biologická hodnota. Ta nám říká, kolik z toho vstřebaného dusíku tělo skutečně použije na stavbu vlastních bílkovin. Čím víc esenciálních aminokyselin, tím lépe.

Ondřej: Takže ideální bílkovina je taková, kterou snadno strávím a tělo ji umí maximálně využít. Chápu. A kolik bychom jich měli denně sníst?

Eliška: Pro běžný život se doporučuje asi 0,8 gramu na kilogram tvé váhy. Ale třeba děti, těhotné ženy nebo pacienti po operaci potřebují mnohem víc, klidně až 2 gramy na kilogram.

Ondřej: Zmínila jsi dusík. Vím, že je v aminokyselinách, ale proč je tak důležitý? Slyšel jsem o pojmu „dusíková bilance“.

Eliška: Skvělá otázka! Dusíková bilance je v podstatě účetnictví bílkovin v našem těle. Porovnáváme, kolik dusíku (tedy bílkovin) přijmeme v potravě a kolik ho vyloučíme, hlavně močí.

Ondřej: Takže příjem versus výdej. Jako u peněz.

Eliška: Přesně! A můžeš být ve třech stavech. Buď jsi na nule – vyrovnaná bilance, což platí pro většinu zdravých dospělých. Příjem se rovná výdeji.

Ondřej: OK, to je základ.

Eliška: Pak můžeš být v pozitivní dusíkové bilanci. To znamená, že víc dusíku zadržuješ, než vylučuješ. Tělo si staví nové tkáně – typické pro rostoucí děti, těhotné ženy nebo kulturisty, co nabírají svaly.

Ondřej: Anabolismus, růst. Jasně.

Eliška: A opakem je negativní bilance. Tělo ztrácí víc dusíku, než přijímá. To je katabolický, rozkladný stav. Dochází k němu při hladovění, vážných nemocech, po operacích nebo u neléčené cukrovky. Tělo v podstatě požírá samo sebe, aby získalo energii.

Ondřej: Páni. Takže tenhle jednoduchý poměr nám může říct strašně moc o celkovém stavu organismu.

Eliška: Přesně tak. A teď se pojďme podívat na začátek toho všeho – na trávení. Co se stane s tím steakem, když ho sníš?

Ondřej: No, putuje do žaludku, kde je kyselo. To je asi tak všechno, co si pamatuju.

Eliška: To je skvělý začátek! V žaludku na něj čeká kyselina chlorovodíková a enzym zvaný pepsin. Ten se ale musí nejdřív aktivovat právě tou kyselinou. Bez ní je líný a nepracuje.

Ondřej: Takže pepsin je takový temný hrdina, který potřebuje extra kyselé prostředí, aby se probudil k životu?

Eliška: To je dokonalé přirovnání! Ano, je to tak. Pepsin začne bílkoviny štěpit na menší kousky. Ale hlavní práce se odehrává až dál, v tenkém střevě.

Ondřej: Tam nastupují posily?

Eliška: Přesně. Slinivka břišní tam pošle celý arzenál enzymů – trypsin, chymotrypsin a další. Ty pokračují v demolici a štěpí bílkoviny na úplně nejmenší dílky, tedy aminokyseliny, dipeptidy a tripeptidy.

Ondřej: A ty už se můžou vstřebat do krve?

Eliška: Ano. Přes buňky střevní sliznice se dostanou do krve a putují portální žílou rovnou do jater. Játra si vezmou, co potřebují, a zbytek pošlou dál do těla, do toho našeho aminokyselinového poolu.

Ondřej: Co se stane, když tenhle precizní systém selže? Třeba když slinivka nepošle ty enzymy.

Eliška: To je vážný problém. Říká se tomu insuficience exokrinního pankreatu. Tělo pak nedokáže bílkoviny správně trávit, což vede k podvýživě a dalším problémům. Stává se to třeba u chronické pankreatitidy nebo cystické fibrózy.

Ondřej: A co jiné poruchy? Slyšel jsem třeba o Hartnupově nemoci.

Eliška: Ano, to je vzácné genetické onemocnění. Jde o defekt transportéru, který přenáší určité neutrální aminokyseliny ze střeva do buněk. Takže i když je sníš, tělo je nedokáže vstřebat a využít.

Ondřej: To je zrada. Jídlo je tam, ale tělo si ho neumí vzít.

Eliška: Přesně. A pak je tu samozřejmě celiakie, což je vlastně autoimunitní reakce na lepek, což je bílkovina. Tělo napadá vlastní střevní sliznici, což vede k atrofii klků a masivním problémům se vstřebáváním živin, nejen bílkovin.

Ondřej: Dobře, takže máme aminokyseliny v našem „poolu“. Jak z nich tělo staví nové bílkoviny? A co řídí, kdy se má stavět a kdy bořit?

Eliška: Stavění se odborně říká proteosyntéza a je to vlastně překlad genetické informace z mRNA do řetězce aminokyselin na ribozomech. Je to jako číst recept a podle něj skládat korálky na šňůrku.

Ondřej: A kdo je ten šéfkuchař, který rozhoduje, co se bude vařit?

Eliška: Těch šéfkuchařů je víc, jsou to hlavně hormony. Hlavním stavitelem, tedy anabolickým hormonem, je inzulín. Taky růstový hormon a androgeny. Ty všechny dávají signál: „Stavějte!“

Ondřej: A kdo velí demoliční četě? Kdo spouští proteolýzu, tedy rozklad?

Eliška: Tady přichází na scénu hlavně kortizol, stresový hormon. Když je tělo ve stresu, v nemoci nebo hladoví, hladina inzulínu klesne a kortizolu stoupne. To je signál: „Potřebujeme energii a stavební materiál! Bouráme svaly!“

Ondřej: Takže kortizol je ten zlý, co nám ničí svaly?

Eliška: Není to tak černobílé. V akutní situaci je to život zachraňující mechanismus. Uvolní aminokyseliny, aby z nich játra mohla vyrobit glukózu nebo ty obranné proteiny. Problém je, když je stres chronický.

Ondřej: Když už se tedy bílkovina rozkládá, jak to přesně probíhá? Kdo jsou ti buněční popeláři?

Eliška: Máme několik úklidových systémů. Jeden z nich jsou lysozomy. To jsou takové váčky plné agresivních enzymů. Fungují jako žaludek buňky – pohltí, co je potřeba zlikvidovat, a rozloží to.

Ondřej: Taková malá spalovna odpadu.

Eliška: Přesně. Pak máme specializované proteázy jako kaspázy, které hrají klíčovou roli v programované buněčné smrti, apoptóze. Jsou to takoví buněční kati, kteří vykonají rozsudek, když je buňka poškozená a je potřeba ji odstranit čistě a bez zánětu.

Ondřej: To zní trochu děsivě, ale asi je to potřeba.

Eliška: Rozhodně. A pak tu máme ten nejelegantnější systém: proteazom. To je obrovský proteinový komplex, který funguje jako skartovačka na nepotřebné nebo špatně složené bílkoviny přímo v cytoplazmě.

Ondřej: A jak proteazom ví, kterou bílkovinu má skartovat?

Eliška: Dostane speciální označení! Malá bílkovina jménem ubikvitin se na ni přilepí jako štítek „k likvidaci“. Je to v podstatě takový polibek smrti pro daný protein. Proteazom pak protein s tímto štítkem rozpozná a rozloží ho.

Ondřej: Polibek smrti! To si budu pamatovat. Takže ubikvitin je takový buněčný exekutor.

Eliška: Přesně. A když rozložíme aminokyseliny, zůstane nám uhlíkatá kostra, kterou můžeme použít jako zdroj energie, a pak ten dusík. A ten je problém.

Ondřej: Proč? Myslel jsem, že ho potřebujeme.

Eliška: Potřebujeme ho vázaný v aminokyselinách. Ale když se uvolní, vzniká z něj vysoce toxická látka – amoniak, neboli čpavek. Pro mozek je to jed.

Ondřej: Takže se ho musíme rychle zbavit. Jak?

Eliška: Tady nastupuje další klíčový proces v játrech, a to je močovinový cyklus. Je to geniální metabolická dráha, která vezme dvě molekuly toxického amoniaku a přemění je na neškodnou, vodou rozpustnou močovinu.

Ondřej: A tu pak jednoduše vyčůráme.

Eliška: Přesně tak. Játra vyrobí močovinu, pošlou ji do krve, ledviny ji odfiltrují do moči a je pryč. Je to náš hlavní detoxikační mechanismus pro dusík.

Ondřej: Co se stane, když tenhle cyklus nefunguje? Jsou na to nějaké nemoci?

Eliška: Bohužel ano. Jsou to vzácné, ale velmi vážné genetické poruchy, kdy chybí některý z enzymů močovinového cyklu. V těle se pak hromadí amoniak, což vede k otoku mozku, křečím a může to skončit i fatálně, hlavně u novorozenců.

Ondřej: Páni, to byla tedy jízda. Od steaku přes buněčné skartovačky až po detoxikaci v játrech. Zkusme to na závěr shrnout. Co je ten nejdůležitější vzkaz?

Eliška: Zaprvé, metabolismus bílkovin je neuvěřitelně dynamický. Není to jen o stavbě svalů, ale o neustálé recyklaci a přestavbě celého těla.

Ondřej: Ten steak denně, to si pamatuju. Co dál?

Eliška: Zadruhé, dusíková bilance je jako barometr našeho zdraví. Ukazuje nám, jestli tělo staví, nebo naopak chátrá. Pozitivní bilance znamená růst, negativní znamená problém.

Ondřej: A zatřetí?

Eliška: A zatřetí, tělo má úžasně sofistikované systémy jak na trávení a využití bílkovin, tak na likvidaci odpadu, jako je toxický amoniak. Močovinový cyklus v játrech je naprosto klíčový pro naše přežití.

Ondřej: Skvělé. Myslím, že teď už se na proteinový shake budu dívat úplně jinak. Díky moc, Eliško!

Eliška: Rádo se stalo, Ondřeji.

Ondřej: Takže když už vím, jak tělo zpracovává bílkoviny, napadá mě... jak vlastně ví, jestli jich má dostatek, nebo naopak moc? Existuje nějaký způsob, jak to měřit?

Eliška: Skvělá otázka, Ondřeji. Ano, existuje a říká se tomu dusíková bilance. Je to vlastně jednoduchá matematika. Porovnáváme, kolik dusíku přijmeme, hlavně v bílkovinách, s tím, kolik ho vyloučíme, především močí.

Ondřej: Aha, takže příjem versus výdej. Co se považuje za normální stav?

Eliška: Za normální se považuje vyrovnaná bilance. To znamená, že příjem se rovná výdeji. Je to stav, ve kterém se nachází většina zdravých dospělých. Ale jsou situace, kdy je bilance buď pozitivní, nebo negativní.

Ondřej: A co to znamená? Kdy je třeba pozitivní?

Eliška: Pozitivní bilanci, tedy stav, kdy tělo víc dusíku zadržuje, než vylučuje, vidíme třeba u dětí a dospívajících, kteří rostou. Nebo u sportovců, kteří budují svalovou hmotu, a taky u lidí v rekonvalescenci po nemoci. Tělo si zkrátka staví nové tkáně.

Ondřej: To dává smysl. A negativní je tedy opak?

Eliška: Přesně tak. Negativní bilance nastává při stresu, hladovění nebo vážných nemocech. Tělo začne rozkládat vlastní bílkoviny, hlavně ze svalů, aby získalo energii. Je to takový nouzový režim, který ale nemůže trvat dlouho.

Ondřej: Takže dusíková bilance je vlastně takový ukazatel celkového zdraví. Fascinující.

Ondřej: Když mluvíš o tom, jak tělo bílkoviny buduje a zase rozkládá... jak vlastně buňka pozná, kterou bílkovinu má „uklidit“? Musí v tom být nějaký systém, ne?

Eliška: Naprosto. Buňka má dvě hlavní úklidové čety. Tou první jsou lyzozomy. Představ si je jako takové malé recyklační stanice, které se postarají o velké kusy odpadu nebo o bílkoviny, které už mají hodně odslouženo.

Ondřej: A ta druhá četa?

Eliška: Ta je o dost sofistikovanější. Jmenuje se ubikvitin-proteazomový systém. Funguje to tak, že buňka označí poškozenou nebo nepotřebnou bílkovinu malou „cedulkou“ zvanou ubikvitin.

Ondřej: Jako když na něco nalepíš štítek „k recyklaci“?

Eliška: Přesně! Je to taková molekulární nálepka smrti. Jakmile je bílkovina takto označená, putuje do speciální „drtičky“, které se říká proteazom. Ten ji rozloží zpátky na aminokyseliny a buňka je může znovu použít. Je to neuvěřitelně efektivní.

Ondřej: Potřeboval bych takový ubikvitin na maily ve schránce.

Eliška: To asi všichni. Zajímavé je, že když tenhle systém zablokujeme, můžeme tím léčit některé druhy rakoviny. Existují léky, inhibitory proteazomu, které zabrání nádorovým buňkám, aby se zbavovaly svých poškozených proteinů, a tím je vlastně donutí spáchat sebevraždu.

Ondřej: Páni. Takže něco tak základního jako buněčný úklid má přímý dopad na léčbu nemocí. A co další systémy? Zmínila jsi jen dva.

Eliška: Ještě existují třeba kaspázy. To jsou speciální enzymy, které se aktivují, když má buňka projít programovanou buněčnou smrtí, tedy apoptózou. Jsou to takoví buněční popravčí, kteří zajistí, aby se buňka rozpadla čistě a bezpečně.

Ondřej: Dobře, takže bílkoviny se rozkládají... a při tom vzniká amoniak, který jsi zmiňovala minule jako toxický. Proč je vlastně pro tělo tak nebezpečný? Co přesně dělá?

Eliška: Amoniak je velký problém hlavně pro mozek. Je toxický hned z několika důvodů. Zaprvé, narušuje energetický metabolismus mozkových buněk. V podstatě jim brání efektivně vyrábět energii v Krebsově cyklu.

Ondřej: Takže jim v podstatě dojde šťáva.

Eliška: Dá se to tak říct. Zadruhé, když se ho mozek snaží detoxikovat, vzniká v buňkách hodně glutaminu. To způsobí, že do nich nasávají vodu, a buňky začnou otékat. A otok mozku, to je samozřejmě obrovský problém.

Ondřej: To zní opravdu nebezpečně. A ten třetí důvod?

Eliška: Třetí důvod je, že amoniak narušuje komunikaci mezi neurony. Mění rovnováhu neurotransmiterů, což vede k poruchám funkce centrálního nervového systému.

Ondřej: A jak se to projeví navenek? Jaké jsou příznaky?

Eliška: Příznaky jsou dost vážné. Začíná to třesem, zmateností, problémy s řečí. Může se objevit rozmazané vidění a v nejhorších případech to končí kómatem a smrtí. To je stav, který vidíme u pacientů s těžkým selháním jater, protože právě játra jsou hlavní továrnou na detoxikaci amoniaku.

Ondřej: Rozumím. Takže zdravá játra jsou naprosto klíčová, aby nás tenhle tichý nepřítel neotrávil. Díky tomu, co jsi řekla, si teď mnohem víc uvědomuju, jak je celý ten systém propojený. Od jídla na talíři až po chemii v mozku.

Eliška: Přesně o tom to je. Všechno souvisí se vším.

Ondřej: Skvělé. To mě přivádí k další otázce... aminokyseliny. Jsou všechny stejné, nebo jsou některé důležitější než jiné? O esenciálních a neesenciálních aminokyselinách si povíme hned po krátké pauze.

Eliška: Jsme zpět. A ta otázka, Ondřeji, je skvělá. Ne všechny aminokyseliny jsou stejné, ale dnes se podíváme na to, co se s nimi děje dál. Jak z nich tělo vlastně postaví sval, enzym nebo hormon.

Ondřej: Takže opouštíme jednotlivé cihličky a jdeme se podívat, jak se z nich staví dům?

Eliška: Přesně tak! A ten proces se jmenuje proteosyntéza. Zní to složitě, ale v jádru je to vlastně geniálně jednoduché. Představ si to jako vaření podle kuchařky.

Ondřej: Dobře, vaření mi jde. Takže co je hlavní ingredience a co recept?

Eliška: Hlavní ingredience jsou právě ty aminokyseliny. A ten hlavní recept, ta obrovská kuchařka, to je naše DNA, bezpečně uložená v jádře buňky.

Ondřej: Rozumím. Ale přece si z té obrovské knihovny nebereme do kuchyně celou knihu, jen abychom uvařili jedno jídlo.

Eliška: Přesně! To by bylo strašně nepraktické a riskantní. Proto existuje první krok, kterému říkáme transkripce. Neboli přepis.

Ondřej: Takže si tu jednu stránku s receptem prostě okopírujeme?

Eliška: Ano! Z DNA se vytvoří kopie receptu v podobě molekuly, které říkáme mRNA. Messenger RNA, neboli informační RNA. Je to takový poslíček, který vezme ten jeden konkrétní recept a odnese ho z bezpečí jádra ven do buňky.

Ondřej: Takže mRNA je v podstatě lísteček s nákupním seznamem a postupem, který neseme do kuchyně.

Eliška: Dokonalá analogie. A ta kuchyně, kde se bude vařit, se jmenuje ribozom.

Ondřej: Dobře, poslíček doručil recept do ribozomu. Co se děje teď? Přichází na řadu ten druhý krok?

Eliška: Přesně tak. A jmenuje se translace. Tedy překlad. Ribozom si přečte recept na mRNA a začne podle něj sestavovat bílkovinu.

Ondřej: A jak ví, kterou aminokyselinu má přidat? Mluví ribozomy nějakou speciální řečí?

Eliška: V podstatě ano. Recept na mRNA je napsaný v kódu, kde vždy tři písmenka, takzvaný kodon, znamenají jednu konkrétní aminokyselinu. A tady přichází na scénu další pomocník, tRNA.

Ondřej: Další RNA? Začínám se v tom ztrácet.

Eliška: Neboj. Tohle je transportní RNA. Představ si ji jako donáškovou službu. Každá tRNA veze jednu konkrétní aminokyselinu a umí přečíst jen jeden konkrétní kodon na receptu.

Ondřej: Aha! Takže ribozom čte recept, zavolá si „Potřebuju prolin!“, a přijede tRNA, která má na sobě cedulku „prolin“ a přiveze ho.

Eliška: Přesně! Naváže se, předá aminokyselinu a odjede pro další. Mezi aminokyselinami vzniká peptidická vazba a řetězec se pomalu prodlužuje. Až ribozom narazí na „stop kodon“, což je signál „hotovo, konec vaření“.

Ondřej: A máme uvařeno. Tedy... máme vyrobenou bílkovinu.

Eliška: Ano. Ta se pak uvolní a může se ještě dál upravovat, aby byla plně funkční. Celý proces je neuvěřitelně rychlý a přesný.

Ondřej: Fascinující. Co ale celý ten proces vlastně spouští a reguluje? Nejedeme přece pořád na sto procent, ne?

Eliška: To určitě ne. Syntetizují se jen ty bílkoviny, které zrovna potřebujeme. Je to velmi efektivní. A co se týče zrychlení, tak velký vliv má třeba sympatikus, tedy naše „bojuj nebo uteč“ reakce.

Ondřej: Takže stres a adrenalin nakopnou výrobu bílkovin?

Eliška: Přesně tak. Dále sem patří třeba růstový hormon, androgeny jako testosteron, a co je hodně důležité — inzulin.

Ondřej: Inzulin? Ten si spojuju hlavně s cukrem.

Eliška: Správně, ale on je to takový generální stavbyvedoucí v těle. Když je inzulinu dostatek, je to pro buňky signál: „Máme spoustu energie a materiálu, pojďme stavět a růst!“ Takže silně podporuje proteosyntézu.

Ondřej: Takže když to shrnu: DNA je kuchařka, mRNA je opsaný recept, ribozom je kuchař a tRNA je donášková služba. A hormony jako inzulin nebo adrenalin jsou šéfkuchař, co křičí: „Rychleji, rychleji!“.

Eliška: To je naprosto perfektní shrnutí! Lepší bych to neřekla. Klíčové je, že tělo si umí přesně říct, co a kdy postavit.

Ondřej: Skvělé. Teď už rozumím tomu, jak se bílkoviny staví. Ale co když se nějaká bílkovina poškodí, nebo už prostě není potřeba? Existuje nějaký proces pro... řekněme... recyklaci?

Eliška: To je skvělá otázka. Protože někdy se imunitní systém, který by měl tělo chránit, tak trochu… splete. Místo aby útočil na viry a bakterie, začne bojovat proti vlastním buňkám. A to je princip autoimunity.

Ondřej: Takže si tělo myslí, že jeho vlastní části jsou nepřítel? To zní jako velký problém.

Eliška: Přesně tak. A skvělým příkladem v trávicím traktu je celiakie, které se někdy říká glutenová enteropatie.

Ondřej: Celiakie, jasně. To je ta nesnášenlivost lepku, že?

Eliška: Ano, ale je to mnohem víc než jen nesnášenlivost. Je to autoimunitní reakce. Víš, co ji spouští?

Ondřej: No... lepek?

Eliška: Lepek je jen spouštěč. Problém je v interakci mezi gliadinem, což je složka lepku, a naším vlastním enzymem – tkáňovou transglutaminázou.

Ondřej: Trans-co? To zní jako zaklínadlo z Harryho Pottera.

Eliška: Tkáňová transglutamináza. U lidí s genetickou predispozicí imunitní systém po kontaktu s lepkem začne vytvářet protilátky nejen proti lepku, ale i proti tomuto vlastnímu enzymu.

Ondřej: Takže útočí na jídlo i na sebe sama zároveň? To je dvojitá pohroma!

Eliška: Přesně. Hlavní škodu pak napáchají takzvané T-lymfocyty, které poškodí sliznici tenkého střeva. Ta pak atrofuje – zmenšuje se. Proto mají pacienti chronické průjmy, nadýmání a únavu.

Ondřej: A jak se to dá zjistit a léčit?

Eliška: Diagnostika je kombinací biopsie střevní sliznice a krevních testů na specifické protilátky. A jediná léčba je bohužel doživotní a přísná bezlepková dieta.

Ondřej: Páni. Takže od stavby bílkovin jsme se dostali až k tomu, jak může imunitní systém naše tělo ničit. Děkuju moc, Eliško, za všechny tyhle informace. Bylo to fascinující.

Eliška: Rádo se stalo, Ondřeji. Jsem ráda, že jsme to mohli probrat.

Ondřej: A děkujeme i vám, našim posluchačům. To byl další díl Studyfi Podcastu. Mějte se hezky a u slyšenou příště!