Podcast na Medicinalizace v sociologické perspektivě

Kapitoly

Mýtus o medicíně

Co je to medicinalizace?

Kdo za to může?

Zdravé vztahy a zdravý sex

Co je to medikalizace?

Extrémní příklady

Klady, zápory a jazyk

Jak to celé funguje?

Moc a Michel Foucault

Síla péče

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Adam: Většina lidí si myslí, že medicína se zabývá jen nemocemi. Angína, zlomená noha, chřipka... Ale co kdybych ti řekl, že se čím dál víc zabývá i úplně normálními aspekty života, jako je těhotenství nebo stárnutí?

Eliška: Přesně tak. Ukazuje se, že to je jen polovina pravdy. A tenhle proces, kdy se běžné věci přesouvají do péče lékařů, má i své jméno – medicinalizace. Tohle je Studyfi Podcast.

Adam: Medicinalizace… to zní složitě. Co si pod tím mám představit?

Eliška: Ve skutečnosti je to jednoduché. Je to proces, kdy se z normálních životních situací stávají "medicínské problémy". Třeba porod byl dřív čistě rodinná záležitost, dnes probíhá téměř výhradně v nemocnicích.

Adam: Takže něco, co bylo dřív normální, je dnes pod dohledem doktorů.

Eliška: Přesně. Už v 50. letech sociolog Talcott Parsons mluvil o medicíně jako o formě sociální kontroly a definoval takzvanou "roli nemocného". Tím, že něco označíme lékařským termínem, dáváme moc do rukou lékařů.

Adam: A proč se to děje? Má z toho někdo prospěch?

Eliška: Dobrá otázka. Kritici jako Ivan Illich už v 70. letech upozorňovali, že lékaři tím získávají obrovskou dominanci ve společnosti. Najednou rozhodují nejen o nemocech, ale i o tom, kdo může řídit auto, kdo je psychicky způsobilý k práci, nebo kdo je zodpovědný za zločin.

Adam: Počkat, takže můj doktor by mohl teoreticky rozhodnout, jestli jsem vhodný kandidát na prezidenta?

Eliška: Zjednodušeně řečeno, ano! Tím, že definuje, co je a není "zdravé" nebo "normální". A obrovskou roli v tom hraje taky farmaceutický průmysl.

Adam: Jasně, více diagnóz znamená více prodaných léků. Tomu se říká medicínsko-průmyslový komplex, že?

Eliška: Trefa. Neustále přibývá "medicínsky relevantních situací", na kterých se dá vydělat. Řešíme běžné problémy farmaky, místo abychom třeba jen upravili životní styl.

Adam: Takže se to netýká jen těla, ale i naší psychiky a chování?

Eliška: Určitě. Další sociolog, Irving Zola, tvrdil, že jsme medicinalizovali celou naši existenci. Všimni si, jak dnes běžně mluvíme o "zdravých vztazích", "zdravém týmu" v práci, nebo dokonce o "zdravém sexu".

Adam: To je pravda! Jako by všechno muselo mít nálepku "zdravé", aby to bylo správně.

Eliška: A co teprve psychiatrizace každodenního života. Běžná úzkost, smutek nebo problémy v komunikaci se hned označují za diagnózy jako úzkostná porucha nebo deprese. Místo trestu pro zločince se pak často volá po jejich "léčení".

Adam: Takže klíčové je rozlišovat, co je skutečný zdravotní problém a co jen přirozená součást života. Díky za objasnění, Eliško! To mě přivádí k dalšímu tématu...

Eliška: Přesně tak, Adame. A to, o čem se bavíme, má i svůj odborný název: medikalizace.

Adam: Medikalizace? To zní... medicínsky. Co to přesně znamená?

Eliška: Znamená to, že zdravotnictví postupně přebírá úkoly, které dřív řešila třeba rodina nebo církev. Mluvím o věcech jako antikoncepce, neplodnost, nebo i péče o staré lidi.

Adam: Chápu. Ale to zní vlastně docela logicky a prospěšně, ne?

Eliška: V mnoha ohledech ano. Problém ale nastává, když se jako lékařský problém začnou řešit i věci, které jsou jen běžné lidské „nedostatky“. Třeba plešatost, úzké rty nebo akné.

Adam: No počkej, tak to bych si nechal líbit. Lék na plešatost beru hned!

Eliška: A právě o to jde! Najednou tu máme riziko, že se léky neužívají k léčbě poruch, ale jen k „vylepšení“ funkcí. Třeba antidepresiva na špatnou náladu nebo léky na podporu erekce... stává se z toho životní styl.

Adam: Takže se z medicíny stává obrovský byznys.

Eliška: Přesně. Někdy se mluví o takzvaném „medicínsko-průmyslovém komplexu“. To je obrovská, provázaná síť farmaceutických firem, pojišťoven, nemocnic, lékařských fakult... Všichni na tom mají ekonomický zájem.

Adam: To zní trochu děsivě.

Eliška: A to není všechno. Tím nejtemnějším příkladem je takzvaná trestní psychiatrie v totalitních režimech.

Adam: Trestní psychiatrie?

Eliška: Ano. Představ si, že když kritizuješ vládu, tak tě neoznačí za zločince, ale za duševně nemocného. A místo do vězení tě pošlou na „léčení“ do psychiatrické léčebny.

Adam: Páni. To je hrůza. Ale je medikalizace vždycky jen špatná?

Eliška: To vůbec ne! Má i své světlé stránky. Vezmi si třeba nepozorného žáka ve škole. Když dostane diagnózu hyperaktivity, může z toho obrovsky profitovat, protože se mu dostane správné podpory.

Adam: To dává smysl. Pomůže to problému dát jméno a řešení.

Eliška: Přesně tak. A je zajímavé sledovat, jak se to odráží i v jazyce. Běžně mluvíme o „diagnostice“ auta nebo o „finanční injekci“ pro firmu.

Adam: To je pravda, nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.

Eliška: A existuje i opačný proces – demedicinalizace. Třeba homosexualita byla dříve považována za nemoc, ale dnes už naštěstí není.

Adam: A jak se tedy z něčeho normálního stane medicínský problém?

Eliška: Je to proces v pěti krocích. Nejdřív se nějaký jev identifikuje jako problém. Pak se klasifikuje, zařadí se do systému. Potom přijde diagnóza, která to „vědecky“ vysvětlí. Navrhne se léčba neboli intervence a nakonec prognóza. A v tu chvíli už je to plně pod lékařskou kontrolou.

Adam: Takže je to vlastně proces, kdy se z normálních životních situací stávají lékařské problémy... se všemi klady i zápory. Díky moc za vysvětlení, Eliško. Ale pojďme se podívat na nemoc z úplně jiné stránky...

Eliška: Přesně tak. A tady se skvěle hodí myšlenky francouzského filozofa Michela Foucaulta. On se totiž díval na to, jak se mocenské vztahy v historii proměňovaly.

Adam: Mocenské vztahy... to zní dost abstraktně. Jak to souvisí se zdravím a nemocí?

Eliška: Souvisí to s tím, jak společnost kontroluje jedince. Foucault říká, že ve středověku se moc zaměřovala hlavně na tělo. Vzpomeň si na veřejné tresty a mučení. Cílem bylo skrze bolest těla podrobit si ducha.

Adam: Takže když chtěli, abych poslouchal, prostě mě zmlátili. Jednoduché a efektivní.

Eliška: Přesně. Ale nebylo to zas tak efektivní, protože mocní tehdy moc nerozuměli lidské psychice. Proto to hrubé násilí.

Adam: A co se změnilo? Začali jsme chodit k psychologům místo na mučidla?

Eliška: V podstatě ano! S nástupem racionalismu se moc přesunula od těla k duši. Foucault tomu říká „pastorální moc“.

Adam: Pastorální... jako od pastýře, co se stará o ovečky?

Eliška: Přesně! Je to moc prostřednictvím péče. Místo fyzického násilí se používá strach a psychologický nátlak, aby se lidé ochotně nechali vést. Represe těla se změnila v represi ducha.

Adam: Takže abych to shrnul, dnes jsme probrali, jak se z běžných věcí stávají nemoci a jak se společenská kontrola přesunula od fyzických trestů k psychologické „péči“. Páni, to bylo hodně informací.

Eliška: Ale skvěle jsi to shrnul. Děkuji za pozvání, Adame.

Adam: Já děkuju tobě, Eliško. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. Uslyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu.