Podcast na Loutkové a objektové divadlo

Kapitoly

Loutka jako symbol

Cesta historií: Od chrámu na trh

Baroko a národní hrdinové

Moderní loutka a předmětové divadlo

Česká stopa a typy loutek

Z čeho se loutka vyrábí?

Česká loutka, strážce jazyka

Z kočovného vozu do obýváku

Revoluce jménem Spejbl a Hurvínek

Od profíků po UNESCO

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tomáš: Většina lidí si myslí, že loutky jsou jenom pro děti. Ale co kdybych vám řekl, že úplně první loutky byly nástrojem kněžích ve starověkém Egyptě k demonstraci božské moci? Že to nebyla pohádka, ale seriózní magický rituál?

Lucie: Přesně tak! A do deseti minut pochopíte, proč loutkové divadlo funguje úplně jinak, než jak jste se ho učili vnímat.

Tomáš: Zní to skvěle. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tomáš: Takže, Lucie, pojďme na to od začátku. Co je to vlastně loutkové divadlo, když to není jen Kašpárek pro nejmenší?

Lucie: V jádru je to divadelní žánr, kde hlavní roli nehraje člověk, ale neživý předmět – loutka. A tenhle předmět oživuje loutkoherec.

Tomáš: Oživuje… to zní trochu magicky. Což nás vrací k tomu Egyptu.

Lucie: A ono to magické je! Kouzlo je ve stylizaci a metafoře. Loutka nemusí vypadat jako člověk. Může být symbol, příšera, archetyp… cokoliv. Tím snadno překročí limity živého herce.

Tomáš: Chápu. Člověk těžko zahraje strom nebo abstraktní pocit, ale loutka může být navržená přesně tak.

Lucie: Přesně! A proto měly loutky původně rituální funkci. Nebyla to zábava, ale způsob, jak komunikovat s bohy, věštit nebo provádět očistné rituály.

Tomáš: Takže jak se z posvátného rituálu stala lidová zábava?

Lucie: Byla to dlouhá cesta. Začneme ve starověku. V Egyptě, jak jsi zmínil, kněží používali sošky s pohyblivými údy, které ovládali skrytými nitěmi. Demonstrovali tak přítomnost božstva.

Tomáš: Byli to tedy takoví první mistři speciálních efektů.

Lucie: V podstatě ano, byli neuvěřitelní mechanici. Ale první, kdo z loutky udělal zábavu, byli staří Řekové. Říkali jim „neurospasta“, což znamená „tahané za nitě“. Byli to v podstatě předchůdci dnešních marionet.

Tomáš: A co Asie? Zmínila jsi Indonésii.

Lucie: Ano, ale za skutečnou vlast loutkářství je považována Indie. Tam se první zmínky objevují už ve 2. století před naším letopočtem. Loutkář tam byl chápán jako vypravěč božských příběhů a Indie dala světu prakticky všechny typy loutek, které známe.

Tomáš: Fascinující. A co Evropa ve středověku? Tam to s božskými příběhy bylo složitější, ne?

Lucie: Bylo. Loutky se sice objevovaly v kostelech, třeba ve scénách s jesličkami, ale postupně byly pro církev moc… světské. Moc komické a drsné. Takže je doslova vykázali z chrámů na tržiště a jarmarky.

Tomáš: A tam se z nich stala ta lidová zábava, kterou známe. Loutkář s vozíkem a improvizované hry plné satiry.

Lucie: Přesně. Bylo to umění pro prostý lid, které si často a rádo dělalo legraci z vrchnosti.

Tomáš: Takže v baroku už to byla čistě pouliční záležitost?

Lucie: Právě že naopak! V baroku se loutky vrátily do přízně šlechty a církve. Stala se z nich luxusní zábava pro zámecká a klášterní divadla.

Tomáš: Jak vypadaly takové barokní loutky?

Lucie: Byly technicky dokonalé. Měly propracované mechanismy, hýbaly očima, otevíraly ústa… Celá představení napodobovala velkou barokní operu s bohatými kostýmy a složitými efekty jako blesky a kouř.

Tomáš: A tehdy se zrodil Faust, že?

Lucie: Ano! Příběh o učenci, který upsal duši ďáblu, byl pro loutkové divadlo ideální. Umožňoval spoustu triků, proměn a pekelných scén. Barokní loutka byla prostě složitý stroj, který měl diváka ohromit.

Tomáš: A co 19. století? To už se blížilo tomu, co známe dnes?

Lucie: Ano, to byla éra národních loutkových hrdinů. Každá země si vytvořila svého typického hrdinu. V Anglii to byl agresivní maňásek Punch…

Tomáš: Počkat, Punch? Jako z „Punch and Judy“? Ten, co všechny mlátí?

Lucie: Přesně ten. Ve Francii měli Guignola, lyonského dělníka, v Rusku Petrušku, který se pral s policií, a v Německu Kasperleho, předka našeho Kašpárka.

Tomáš: Takže Kašpárek má německé kořeny? Zajímavé! Všechny ty postavy zní dost satiricky a odbojně.

Lucie: A byly! Loutka měla tu výhodu, že na ni byla menší cenzura. Mohla si dovolit kritizovat režim mnohem víc než živý herec.

Tomáš: A jak do toho všeho zapadá 20. století a moderna?

Lucie: Ve 20. století se na loutku začali dívat jinak avantgardní umělci. Viděli v ní symbol „dokonalého herce“, protože loutka nemá ego a přesně plní režisérovu vizi.

Tomáš: To dává smysl. Žádné hvězdné manýry.

Lucie: Přesně. Ale hlavní změna přišla v 60. a 70. letech, kdy se zrodilo něco nového: předmětové divadlo.

Tomáš: Předmětové divadlo? To zní… abstraktně. Jaký je v tom rozdíl?

Lucie: Je to forma loutkového divadla, kde roli loutky přebírá běžný, obyčejný předmět. Bota, kabát, klíče… cokoliv.

Tomáš: Takže místo vyřezávané loutky vezmu starou botu a hraju s ní divadlo?

Lucie: Přesně tak! A funguje to na stejném principu oživování. Loutkář, který je na scéně často vidět, dává tomu předmětu pohybem a fantazií lidské vlastnosti.

Tomáš: A proč zrovna bota? Proč ne loutka?

Lucie: Protože ten předmět už má svůj vlastní příběh, svou „paměť“. Stará, ošoupaná bota nese úplně jiný význam a emoce než nablýskaná nová bota z obchodu. A divák to okamžitě podvědomě chápe.

Tomáš: Aha! Takže loutkové divadlo vytváří umělý svět, který kopíruje ten náš, ale předmětové divadlo využívá reálné věci s jejich historií a dává jim nový smysl.

Lucie: Skvěle shrnuto. Kořeny to má v avantgardě 20. let, kdy umělci jako dadaisté začali na scénu tahat obyčejné věci, aby rozbili klasické divadlo. Ale jako samostatný žánr se to zrodilo až v 60. letech, hlavně ve Francii.

Tomáš: Mělo předmětové divadlo nějaký ohlas i u nás?

Lucie: Obrovský! Máme tu světově proslulou českou stopu. V 60. letech začal režisér Josef Krofta v hradeckém divadle DRAK kombinovat loutky s reálnými předměty. Třeba vytvářel válečné stroje z kovového šrotu. Ten předmět se stal okamžitě srozumitelnou metaforou.

Tomáš: Divadlo DRAK, to je pojem. Takže jsme vlastně byli u zrodu moderního loutkářství.

Lucie: Rozhodně. A když už jsme u toho, pojďme si rychle projít základní typy loutek. Určitě je znáš, ale je dobré si ujasnit, jak se vodí.

Tomáš: Jasně, jsem připraven. Ukaž mi, co v tom je.

Lucie: Takže zaprvé maňásek. Toho zná každý. Loutka na ruku, ovládaná zespoda. Ukazováček v hlavě, palec a prostředníček v rukách. Je super rychlý a mrštný, ideální pro komedie.

Tomáš: Chápu. A dál?

Lucie: Dále javajka. Taky se ovládá zespoda. Loutka je nasazená na hlavní tyči a ruce se vodí dalšími tenkými hůlkami. Pohyb je díky tomu velmi lyrický, skoro taneční. Název má podle ostrova Jáva.

Tomáš: To zní elegantně. Co dalšího?

Lucie: Pak máme manekýna. To je členitá loutka, často v životní velikosti. Loutkář stojí přímo za ní nebo vedle ní a vodí ji přímo rukama. Tady je loutkář na scéně přiznaný, je součástí děje.

Tomáš: A poslední? Něco mi chybí…

Lucie: Stínová loutka. To je plochá loutka, která se zezadu přitlačuje na osvětlené plátno. Divák nevidí loutku, ale jen její stín, její siluetu. Často bývají perforované, aby stín vytvářel krásné vzory.

Tomáš: Super, v tom mám teď jasno. Poslední otázka, která mě pálí: z čeho se takové loutky vyrábí? Předpokládám, že základ je dřevo.

Lucie: Ano, tradiční materiál číslo jedna je lipové dřevo. Je lehké, měkké, dobře se řeže a hlavně nepraská. Dělají se z něj hlavy a končetiny marionet a klasických maňásků.

Tomáš: Lípa, to dává smysl. Ale co ty levnější, nebo modernější materiály?

Lucie: Hodně se používá papírovina, tedy směs rozmočeného papíru a lepidla. Je to levné, lehké a po zaschnutí překvapivě tvrdé. Skvělé pro amatérská divadla.

Tomáš: A co ty moderní loutky, které hýbou obličejem, jako třeba Muppets?

Lucie: Ty jsou často z molitanu. Je pružný a umožňuje právě tu mimiku. Pak samozřejmě textil na kostýmy a těla, a pro obří loutky do průvodů se používá polystyren, protože je extrémně lehký.

Tomáš: A co nějaké hi-tech materiály? Používá se třeba 3D tisk?

Lucie: Samozřejmě! Moderní hmoty jako plasty a 3D tisk jsou dnes klíčové. Umožňují vyrobit s naprostou přesností drobné mechanické součástky, klouby, nebo mechanismy pro pohyb očí a úst.

Tomáš: Takže si dneska můžu Kašpárka prostě vytisknout?

Lucie: Teoreticky ano, minimálně jeho vnitřní konstrukci. A nesmíme zapomenout na kůži a pergamen, které jsou tradičním materiálem pro stínové loutky v Asii, protože jsou pevné, ale zároveň průsvitné.

Tomáš: Páni. Takže od rituálních sošek v Egyptě, přes satirické hrdiny na tržištích až po 3D tištěné mechanismy a oživlé staré boty. To je neuvěřitelná cesta. Teď už chápu, že loutkářství je mnohem víc než jen divadlo pro děti.

Lucie: Přesně tak. A když mluvíme o tom, jak je loutkářství mnohem víc, tak Česko je toho naprosto dokonalým příkladem. U nás totiž loutka nebyla jen zábava... byla to v podstatě národní instituce.

Tomáš: Národní instituce? To zní dost velkolepě na Kašpárka na pouti.

Lucie: Ale je to tak! Musíme se vrátit do 18. a 19. století, do zlatého věku kočovných loutkářů. Města byla tehdy silně poněmčená, oficiálně se mluvilo německy.

Tomáš: Jasně, období národního obrození a tak dále.

Lucie: Přesně. A právě kočovní loutkáři jezdili po venkově, po malých vesnicích, a hráli výhradně česky. Pro spoustu lidí to byla jediná forma kultury v jejich rodném jazyce.

Tomáš: Takže loutka byla vlastně takový strážce češtiny v době útlaku? To je fascinující.

Lucie: Ano, udržovali jazyk a národní identitu naživu. A nebylo to jen tak nějaké povolání, bylo to rodinné dědictví. Řemeslo se předávalo z generace na generaci ve slavných rodech, jako byli Kopečtí, Dubští nebo Maisnerovi.

Tomáš: Matěj Kopecký! To jméno znám ze školy. Symbol národního buditelství, že?

Lucie: Ten nejslavnější. Díky jeho synovi, který sebral a tiskem vydal jeho hry, se nám zachoval celý tradiční repertoár. Hrály se hlavně adaptace rytířských her, třeba o Faustovi nebo Jenovéfě, upravené tak, aby jim prostý lid rozuměl.

Tomáš: Dobře, takže máme kočovné loutkáře, kteří zachraňují národ. Co se dělo dál? Přece nejezdí s vozy dodnes.

Lucie: To ne. Na přelomu 19. a 20. století se stala úžasná věc. Loutkářství se přesunulo z jarmarků do měšťanských obýváků a sokoloven.

Tomáš: Jakože si lidi hráli divadlo doma?

Lucie: Přesně tak! V Česku vypukl doslova fenomén stolních divadélek. Skoro každá rodina měla doma malé loutkové divadlo. Vyráběly se pro ně sériově loutky a tiskly se nádherné, umělecky propracované dekorace.

Tomáš: To zní skvěle. Taková kreativní rodinná aktivita místo koukání na televizi.

Lucie: A tady je ten klíčový moment... do tvorby loutek a kulis se zapojili nejvýznamnější umělci té doby. Mikoláš Aleš, Artuš Scheiner... najednou to nebyla jen lidová zábava, ale esteticky hodnotný obor na pomezí umění a řemesla.

Tomáš: Dobře, to dává smysl. A pak přišlo 20. století a s ním... předpokládám, že teď přijdou na řadu dvě velmi známé dřevěné hlavy.

Lucie: Přesně tak! Zásadní přelom přinesl Josef Skupa a jeho Spejbl a Hurvínek. Tyhle loutky už nebyly jen nějaké pohádkové typy jako princezna nebo čert.

Tomáš: To rozhodně ne. Hurvínek umí být pěkně drzý a Spejbl je věčný popleta.

Lucie: A v tom je ta genialita! Skupa jim dal lidskou psychologii. Poprvé loutky řešily běžné, civilní problémy. Mezigenerační spory, politické narážky, každodenní starosti... Získaly si tak dospělé i děti.

Tomáš: A jejich popularita je neuvěřitelná. Vždyť fungují dodnes.

Lucie: A nejen to. Díky Skupovi se Česko stalo světovým centrem loutkářství. Víte, kde byla založena nejstarší mezinárodní divadelní organizace na světě, UNIMA?

Tomáš: V Paříži? V Londýně?

Lucie: V Praze! V roce 1929. To jen dokazuje, jakou prestiž české loutkářství mělo.

Tomáš: Takže jsme světová velmoc v loutkách. Co se dělo po válce? Zůstalo to tak?

Lucie: Ještě se to posílilo. Po roce 1945 se z loutkářství stalo státem podporované, vysoce profesionální umění. Vznikla síť stálých kamenných divadel, jako je dnešní Minor v Praze nebo Alfa v Plzni.

Tomáš: Takže už žádné kočování, ale pevné scény a soubory.

Lucie: Přesně. A taky vzdělávání. V roce 1952 vznikla na pražské DAMU úplně první katedra loutkářství na světě. Mohli jste jít na vysokou školu a studovat loutkoherectví.

Tomáš: To je neuvěřitelné. A nesmíme zapomenout na Jiřího Trnku, ten přece proslavil české loutky ve filmu po celém světě.

Lucie: Samozřejmě, Trnkovy Staré pověsti české jsou absolutní klenot. A inovace pokračovaly. V 60. letech přišlo třeba Divadlo DRAK s revolucí, kdy loutkář vystoupil zpoza paravánu a začal hrát na scéně s loutkou jako rovnocenný partner.

Tomáš: Počkat, to mi připomíná to japonské Bunraku, o kterém jsi mluvila. Tam jsou vodiči taky vidět.

Lucie: Přesně! Říká se tomu odkryté loutkářství. A celý tenhle bohatý příběh, ta unikátní tradice, byla nakonec korunována v roce 2016, kdy bylo české a slovenské loutkářství zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Tomáš: Páni. Tak to je opravdu velká věc.

Lucie: Přesně tak. Je to potvrzení, že loutka je univerzální jazyk, který neustále žije a vyvíjí se.

Tomáš: Takže když to celé shrneme... Začali jsme u tisíce let starých rituálních sošek, prošli jsme přes jarmareční satiriky, kteří se vysmívali vrchnosti, až k českým loutkářům, kteří chránili náš jazyk.

Lucie: A od nich jsme se dostali k psychologickým postavám jako Spejbl a Hurvínek, k animovanému filmu a modernímu divadlu, kde loutka spolupracuje s digitální projekcí. Je to neuvěřitelný oblouk.

Tomáš: Je. Klíčový poznatek pro mě je, že loutkářství není jen nostalgická vzpomínka. Je to živé, moderní umění, které má hluboké kořeny, ale zároveň se nebojí experimentovat.

Lucie: Lépe bych to neřekla. Je to most mezi nejstarší tradicí a nejmodernější technologií. A fantazie je v něm stále to nejdůležitější.

Tomáš: Lucie, moc ti děkuju. Tohle bylo naprosto skvělé a otevřelo mi to úplně nový pohled na svět, který jsem myslel, že znám. A doufám, že i našim posluchačům.

Lucie: Já taky děkuju za pozvání, Tomáši. Bylo mi potěšením.

Tomáš: Tak se mějte krásně, učte se a třeba si zkuste doma oživit nějaký předmět. Třeba zrovna tu starou botu. U dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou.