Podcast na Loutkové a objektové divadlo

Kapitoly

Úvod do loutkového divadla

Co je loutkové divadlo?

Kořeny ve starověku

Cesta Evropou: Z kostela na trh

Národní hrdinové a 19. století

Loutka ve 20. století a česká stopa

Česká loutkářská tradice

Spejbl, Hurvínek a profesionalizace

Druhy loutek: Kdo je kdo?

Z čeho se loutka vyrábí?

Zlatý věk a strážci jazyka

Revoluce jménem Spejbl a Hurvínek

Loutka dnes a zítra

Druhy loutek

Z čeho se vyrábí

Co je předmětové divadlo

Kořeny v avantgardě

Francouzská vlna a paměť předmětů

Od chrámu na tržiště

Barokní návrat a národní hrdinové

Loutka jako dokonalý herec

Přepis

Filip: Představ si, že sedíš u maturity. Vytáhneš si otázku a stojí na ní: Loutkové divadlo. Víš, co odděluje průměrnou známku od jedničky?

Lucie: To je skvělá otázka, Filipe. Průměrnou známku ti zajistí, když řekneš Spejbl, Hurvínek a Matěj Kopecký. Ale tu jedničku získáš, když dokážeš vysvětlit, proč loutka v Egyptě byla posvátný rituál, proč se jí v baroku báli i šlechtici a jak se z kusu molitanu v Americe stala globální televizní hvězda.

Filip: Páni. Takže je za tím mnohem víc, než se zdá. Jsem zvědavý!

Lucie: Přesně tak. A my si to teď celé rozebereme. Tohle je Studyfi Podcast.

Filip: Dobře, Lucie, tak pojďme na to úplně od začátku. Co to vlastně je loutkové divadlo? Zní to jednoduše, ale ta definice je asi klíčová.

Lucie: Určitě. V jádru je to divadelní žánr, kde hlavní roli nehraje živý herec, ale neživý předmět – loutka. A ten, kdo ji oživuje, kdo jí dává pohyb a hlas, je loutkář, neboli loutkovodič.

Filip: Takže loutka je vlastně takový zástupce herce. Ale proč je to tak fascinující už tisíce let? Lidi přece vědí, že to není živé.

Lucie: A v tom je to kouzlo! Loutka nemusí kopírovat realitu. Může být symbol, příšera, archetyp... Dokáže věci, které by živý herec nikdy nezvládl. Představ si, že máš na scéně znázornit třeba Chamtivost. Herec by to musel složitě hrát, ale loutka může být přímo zosobněním chamtivosti. Třeba s obrovskýma rukama a bezednou pusou.

Filip: Rozumím. Překračuje limity lidského těla. A říkala jsi, že to začalo jako rituál?

Lucie: Ano, původně to nebyla zábava. Lidé věřili, že skrze loutky mohou komunikovat s bohy, věštit budoucnost nebo provádět ochranné rituály. Byla v tom magie. Až o hodně později se z toho stala lidová zábava a ve 20. století dokonce i sofistikované umění pro dospělé.

Filip: Takže pojďme na tu historii. Kde se loutka vzala poprvé? Asi ne v Čechách, že?

Lucie: To rozhodně ne. Musíme se vrátit tisíce let zpátky. Třeba do starověkého Egypta. Tamní sošky s pohyblivými údy nebyly hračky. Kněží je používali při obřadech, aby lidem ukázali přítomnost božstva. Byli to mistři mechaniky, ovládali je skrytými nitkami a táhly.

Filip: To zní skoro jako nějaký trik.

Lucie: Svým způsobem ano. Ale pak přišli Řekové. Těm se loutky líbily, říkali jim *neurospasta*, což znamená „tahané za nitě“. A byli první, kdo loutku oddělili od náboženství a udělali z ní zábavu pro lidi na tržištích. Vlastně tak vynalezli předchůdce dnešní marionety.

Filip: A co Asie? Ta je prý kolébkou loutkářství.

Lucie: To je pravda, hlavně Indie. Tam loutkáře chápali jako vypravěče božských příběhů. A co je fascinující, Indie vyvinula všechny základní typy loutek, které známe dodnes – od marionet, přes stínové až po tyčové loutky.

Filip: Dobře, takže z posvátných chrámů se loutky dostaly mezi obyčejné lidi. Jaká byla jejich cesta Evropou?

Lucie: Docela trnitá. Ve středověku se loutky objevovaly i v kostelích, třeba při vánočních hrách s jesličkami. Ale církvi postupně začaly vadit, protože byly moc komické a „světské“. Takže je z chrámů doslova vykázali.

Filip: A kam šly? Na ulici?

Lucie: Přesně tak. Na tržiště, jarmarky, do ulic. Loutkář byl často chudý umělec, který si všechno vybavení nosil v truhle na zádech. Hry byly improvizované, hrubé a často si dělaly legraci z vrchnosti. Loutka si mohla dovolit říct to, co člověk ne.

Filip: To dává smysl. A co baroko? To byla doba velkoleposti.

Lucie: A loutky se vrátily do módy! Šlechta a církev je znovu vzaly na milost, ale tentokrát jako luxusní zábavu. Vznikala technicky dokonalá divadla, která napodobovala velkolepé opery, s bohatými kostýmy a složitými efekty jako blesky nebo kouř. Loutka se stala fascinujícím strojem.

Filip: A není to právě v baroku, kdy se objevil Faust?

Lucie: Trefa! Příběh o učenci, který upsal duši ďáblu, byl pro loutkové divadlo jako stvořený. Všechny ty proměny, scény s čerty, triky... to loutky uměly dokonale. Byl to celoevropský hit.

Filip: Takže loutky už byly pevně usazené v Evropě. A v 19. století si prý každá země vytvořila svého vlastního hrdinu. Něco jako našeho Kašpárka?

Lucie: Přesně tak. Vycházeli z italské tradice, ale dostali místní charakter. V Anglii měli Punche, agresivního maňáska, který se s nikým nemazal.

Filip: To zní sympaticky.

Lucie: Ve Francii zase Guignola, dělníka, který mluvil lidovým jazykem a dělal si legraci z mocných. V Rusku to byl Petruška, který se neustále pral s policií, a v Německu Kasperle, což je vlastně předek našeho Kašpárka.

Filip: Takže loutka se stala hlasem lidu a mohla kritizovat režim, protože cenzura na ni byla kratší.

Lucie: Přesně. Zároveň v Paříži a Londýně vznikala velká divadla pro měšťany s úžasnými mechanickými triky a světelnými efekty. Loutkářství se rozvíjelo na všech frontách.

Filip: A co 20. století? To přineslo obrovské změny ve všem. Dotklo se to i loutek?

Lucie: A jak! Avantgardní umělci začali loutku vnímat jako symbol „dokonalého herce“. Proč? Protože loutka nemá ego a přesně plní vizi režiséra. Ale skutečnou revoluci přinesla televize a jeden muž – Jim Henson.

Filip: Tvůrce Muppets, že?

Lucie: Ano! On začal vyrábět loutky z měkkých, moderních materiálů jako molitan. Díky tomu měly neuvěřitelnou mimiku a byly perfektní pro detailní záběry kamery. Změnil tím svět loutek navždy. A samozřejmě nesmíme zapomenout na českou stopu.

Filip: K tomu se dostaneme, ale ještě jedna věc mě zaujala... předmětové divadlo. Zmínila jsi divadlo DRAK.

Lucie: Ano, to byla další revoluce v 60. letech. Režisér Josef Krofta v hradeckém divadle DRAK začal na scéně oživovat běžné předměty. Třeba válečné stroje sestavil z kovového šrotu. Ten předmět se stal symbolem, metaforou, kterou divák okamžitě pochopil.

Filip: Jaký je tedy rozdíl mezi loutkovým a předmětovým divadlem?

Lucie: Zjednodušeně: v loutkovém divadle vytváříme umělý svět, který napodobuje ten náš. Ale v předmětovém divadle loutkář využívá „paměť věcí“. Vezme starou, ošoupanou botu, která už má za sebou nějaký příběh, a dá jí na scéně úplně nový smysl. Ta bota nese jiný význam než úplně nová bota z obchodu.

Filip: Dobře, a teď to, na co všichni čekají. Česká republika jako loutkářská velmoc. Jak to celé začalo?

Lucie: Začalo to v 18. a 19. století, v takzvaném zlatém věku kočovných loutkářů. A tady je ten klíčový bod pro maturitu: loutka byla strážcem českého jazyka. Města byla poněmčená, ale loutkáři jezdili po venkově a hráli výhradně česky. Udržovali tak národní identitu.

Filip: A nejslavnější z nich byl Matěj Kopecký.

Lucie: Symbol národního obrození. A jeho syn udělal neuvěřitelnou věc – nechal vytisknout soubor jeho her, čímž zachránil tradiční repertoár pro další generace. Na přelomu století se pak divadlo přesunulo z vozů do měšťanských obýváků a sokoloven. Skoro každá rodina měla své malé stolní divadélko.

Filip: A pak přišel zlom. Přišel Josef Skupa.

Lucie: Přesně tak. V Plzni vytvořil Spejbla a Hurvínka. A jejich revolučnost byla v tom, že to nebyly jen pohádkové typy. Byla to dvojice otce a syna s lidskou psychologií, kteří řešili běžné, mezigenerační a dokonce i politické problémy. Tím si získali dospělé i děti.

Filip: A Praha se stala centrem světového loutkářství.

Lucie: Ano, v roce 1929 tu byla založena Mezinárodní loutkářská unie UNIMA, nejstarší mezinárodní divadelní organizace na světě. Po válce pak stát loutkářství masivně podporoval. Vznikla profesionální divadla jako Minor, katedra loutkářství na DAMU – první na světě – a samozřejmě génius Jiří Trnka, který loutky proslavil v animovaném filmu.

Filip: A nesmíme zapomenout, že české loutkářství je od roku 2016 zapsáno na seznamu UNESCO.

Lucie: Přesně tak. Je to naše nehmotné kulturní dědictví, na které můžeme být pyšní.

Filip: Fajn, v historii už mám jasno. Ale pořád mi dělají trochu problém ty typy loutek. Marioneta, maňásek... Jak se v tom vyznat?

Lucie: Je to jednodušší, než to zní. Marioneta je loutka na nitích, ovládaná shora pomocí dřevěného kříže, takzvaného vahadla. To je ten klasický český typ.

Filip: Jasně, tu znám. A maňásek?

Lucie: To je loutka na ruku. Loutkář má ruku přímo v ní. Ukazováček v hlavě, palec a prostředníček v rukách. Díky tomu je maňásek neuvěřitelně mrštný a skvělý pro komické scény.

Filip: A co ta... javajka?

Lucie: Javajka se jmenuje podle ostrova Jáva. Je vedená zespoda na hlavní tyči a její ruce se ovládají dalšími tenkými hůlkami. Její pohyb je díky tomu velmi lyrický, skoro jako tanec. Pak máme třeba ještě stínovou loutku – plochou, kterou loutkář vodí za plátnem proti světlu. Vidíme jen její siluetu.

Filip: Poslední praktická otázka. Z čeho se loutky vyrábí? Je to všechno jen vyřezané ze dřeva?

Lucie: Dřevo je základ, hlavně lipové. Je měkké, lehké a nepraská. To je materiál pro tradiční marionety. Ale používá se spousta dalších věcí. Třeba papírovina – směs papíru a lepidla – je lehká a tvrdá, ideální na hlavy maňásků.

Filip: A co ty moderní, jako byli Muppets?

Lucie: Ti jsou z molitanu. Ten je pružný a umožňuje skvělou mimiku. Dále se používá textil na kostýmy, polystyren na obří loutky do průvodů a dnes už samozřejmě i moderní plasty nebo 3D tisk na složité mechanické součástky, třeba pohyblivé oči.

Filip: Takže loutkář musí být řezbář, švec, krejčí i mechanik v jednom.

Lucie: V podstatě ano. Je to neuvěřitelně komplexní umění. A když si tohle všechno spojíte, od egyptských rituálů přes Matěje Kopeckého až po 3D tisk, máte tu jedničku z maturity jistou.

Filip: Skvělé, to bylo vyčerpávající! Loutky už nikdy neuvidím stejně. Co nás čeká dál?

Lucie: Dál nás čeká naše české pískoviště, Filipe. Protože jestli je někde loutkářství doma, tak u nás. Je to doslova součást naší národní DNA.

Filip: To zní jako téma přímo na jedničku u maturity.

Lucie: Přesně tak. V 18. a 19. století, v době národního obrození, to bylo klíčové. Zatímco města mluvila německy, po venkově jezdili kočovní loutkáři a hráli zásadně česky. Byli to takoví strážci jazyka.

Filip: Takže Kašpárek byl vlastně národní buditel?

Lucie: V podstatě ano. A nejslavnějším z nich byl samozřejmě Matěj Kopecký. Jeho rod, stejně jako třeba Dubští nebo Maisnerovi, si řemeslo předával z generace na generaci. Nebyla to práce, ale poslání.

Filip: Chápu. Takže loutky v té době nebyly jen pro zábavu, ale měly i obrovský společenský význam.

Lucie: Přesně. Na přelomu 19. a 20. století se to ale změnilo. Loutkářství se přesunulo z vozů do měšťanských obýváků a sokoloven. Skoro každá rodina měla doma malé loutkové divadélko.

Filip: A do toho se zapojili i velcí umělci, že?

Lucie: Ano! To je ten důležitý bod. Kulisy a loutky navrhovali třeba Mikoláš Aleš nebo Artuš Scheiner. Loutka se stala plnohodnotným uměním.

Filip: A pak přišlo 20. století a s ním... Skupa?

Lucie: Přesně tak! Josef Skupa v Plzni stvořil Spejbla a Hurvínka. A to byla revoluce. Poprvé loutky nehrály jen pohádky, ale řešily běžné, mezigenerační i politické problémy.

Filip: A hádají se dodnes. To je geniální.

Lucie: Je. A díky nim se Česko stalo světovou velmocí. V roce 1929 byla v Praze založena Mezinárodní loutkářská unie UNIMA, nejstarší mezinárodní divadelní organizace vůbec.

Filip: Páni. A co po válce?

Lucie: Po válce přišla profesionalizace. Vznikla síť kamenných divadel jako Minor, vznikla katedra loutkářství na DAMU... A samozřejmě Jiří Trnka, který proslavil českou loutku ve filmu po celém světě.

Filip: A co současnost? Žije loutka i v digitální době?

Lucie: Rozhodně. Dnes tu máme třeba objektové divadlo, kde ožívají běžné předměty, nebo propojení s videoprojekcí. A pak přišla další revoluce v Divadle DRAK – takzvané odkryté loutkářství, kdy herec hraje s loutkou na scéně jako partner.

Filip: Takže už se neschovává za paravánem.

Lucie: Přesně. A to všechno vedlo k tomu, že v roce 2016 bylo české a slovenské loutkářství zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Je to prostě světový fenomén.

Filip: Fantazie. Od kočovných vozů až po UNESCO... To byl skvělý přehled. Díky, Lucko. A od divadla se teď přesuneme k něčemu úplně jinému.

Lucie: Počkej, Filipe, ještě neodcházejme od loutek úplně! Jen se přesuneme od historie k tomu, jak vlastně fungují a z čeho jsou. To je totiž taky celá věda.

Filip: Dobře, tak mě proveď světem loutkových typů. Co je takový základ?

Lucie: Základem je dělení podle toho, jak se vodí. Vsadím se, že každý si hned vybaví maňáska. To je ta nejznámější spodová loutka.

Filip: Jasně, toho, co si nasadím na ruku a můžu s ním hned hrát?

Lucie: Přesně. Loutkář má ruku přímo v jeho těle. Ukazováček v hlavě, palec a prostředníček v rukách. Proto je tak mrštný a skvělý na komedii.

Filip: A co něco exotičtějšího? Zmínila jsi třeba... javajku? To zní trochu jako káva.

Lucie: Kávu si dáme potom. Javajka je taky vedená zespodu, ale na hlavní tyči, a ruce se jí vodí dalšími hůlkami. Její pohyb je proto lyrický, skoro taneční.

Filip: Rozumím. A z čeho se takové loutky vyrábí? Předpokládám, že základem je dřevo, že?

Lucie: Přesně tak. Tradičně je to lípa. Je lehká, měkká pro řezbáře a hlavně nepraská, když vysychá. Z ní se dělají hlavy, ruce i nohy.

Filip: A co když někdo nemá dílnu plnou lipového dřeva?

Lucie: Pak sáhne po papírovině. To je směs papíru a lepidla. A moderní loutky, třeba jako Muppets, jsou z molitanu, který umožňuje i mimiku obličeje.

Filip: Takže Kermit má vlastně obličej z molitanu! To dává smysl.

Lucie: Přesně! Na obří loutky do průvodů se zas hodí lehký polystyren. A pro jemnou mechaniku očí nebo úst se dnes běžně používá 3D tisk.

Filip: Páni, od lípy po 3D tisk... Svět loutek je mnohem techničtější, než jsem si myslel. Díky, Lucko. Teď už to ale opravdu stočíme jinam.

Lucie: Ale víš, co je ještě zajímavější, Filipe? Někdy nepotřebuješ ani tu lípu, ani 3D tiskárnu.

Filip: Počkat, jak se dá dělat loutkové divadlo bez loutek? To zní jako vaření bez jídla.

Lucie: Skoro! Mluvím o předmětovém divadle. Tam je hlavní hvězdou jakýkoliv neživý předmět. Funguje to na principu oživování.

Filip: Oživování? Takže vezmeš třeba... botu a hraješ s ní divadlo?

Lucie: Přesně! Loutkář, který je normálně vidět na scéně, ji vezme do ruky a svou fantazií z ní udělá postavu. Ta bota najednou může být neohrabaný člověk, nebo třeba auto.

Filip: Takže jde o metaforu a symboliku, ne o realistické zobrazení.

Lucie: Trefa. A právě ten loutkář, kterému se říká vodič, tomu předmětu dodává emoce a lidské vlastnosti.

Filip: To zní hrozně moderně. Kde se to vůbec vzalo?

Lucie: Kořeny jsou překvapivě staré. Najdeme je v avantgardě ve dvacátých letech dvacátého století.

Filip: Aha, takže futuristi a dadaisti?

Lucie: Přesně ti. Chtěli rozbít klasické divadelní formy. Začali na scéně experimentovat s obyčejnými věcmi a dokonce i stroji.

Filip: Takže takoví divadelní rebelové, co chtěli šokovat.

Lucie: V podstatě ano. Chtěli ukázat, že umění se dá najít i v obyčejné klice od dveří.

Filip: A kdy se z toho stal samostatný žánr?

Lucie: To až v šedesátých a sedmdesátých letech. Loutkáři prostě vylezli zpoza paravánů a zjistili, že silný příběh odvypráví i se starým kabátem nebo svazkem klíčů.

Filip: A nepotřebovali k tomu složitě vyřezávanou loutku.

Lucie: Přesně. A za kolébku moderního předmětového divadla se považuje Francie. Tamní umělci přišli s fascinující myšlenkou…

Filip: S jakou?

Lucie: Že každý předmět má svou vlastní paměť a příběh. Think of it this way... starý, rezavý nůž na scéně působí úplně jinak a nese jiné emoce než nablýskaný nový nůž.

Filip: Páni. O tomhle budu přemýšlet pokaždé, když vezmu do ruky tužku. Díky, Lucko. A od tužek se teď přesuneme k něčemu, co se píše na papír.

Lucie: Přesně tak. A víš, co se taky píše na papír a pak to ožije na scéně? Divadelní hry. A dneska se podíváme na ty, kde herci nepotřebují ego.

Filip: Loutky?

Lucie: Bingo! Jejich historie je fascinující. Všechny základní typy – marionety, stínové, tyčové – se zrodily v Indii. Ale v Evropě to měly chvíli těžké.

Filip: Jak to myslíš?

Lucie: Původně hrály i v kostelech, třeba v jesličkách. Ale církvi postupně přišly moc komické a světské. Tak je jednoduše vykázali ven, na tržiště a jarmarky.

Filip: Takže se z nich stala lidová zábava?

Lucie: Přesně. Loutkáři improvizovali, byli často hrubí a hlavně si dělali legraci z vrchnosti. Takoví první stand-up komici.

Filip: To zní skvěle. Vrátily se ještě někdy do přízně?

Lucie: Ano, v baroku! Najednou byly luxusní zábavou pro šlechtu. Vznikaly technicky dokonalé loutky, které hýbaly očima i ústy. Napodobovaly velkou operu, třeba s příběhem o Faustovi.

Filip: Páni. A co třeba náš Kašpárek?

Lucie: Ten patří do 19. století. Každá země si vytvořila svého hrdinu. V Anglii měli agresivního Punche, ve Francii dělníka Guignola, v Rusku Petrušku. Všichni byli hlasem lidu a kritizovali režim.

Filip: Takže loutka není jen pro děti, ale i nástroj satiry.

Lucie: A dokonce i symbol dokonalosti. Avantgardní umělci ve 20. století ji viděli jako ideálního herce. Nemá ego a přesně plní režisérovu vizi.

Filip: To je neuvěřitelné. Od rekvizit s vlastním příběhem až po loutky, které formovaly umění. Díky moc za skvělé tipy, Lucko.

Lucie: Rádo se stalo!

Filip: A vám děkujeme za poslech. Tohle byl Studyfi Podcast. Učte se chytře, ne tvrdě, a uslyšíme se příště.