Podcast na Literární směry a období

Kapitoly

Přísná pravidla klasicismu

Osvícenství: Vláda rozumu

Romantismus: Vzpoura citů

Postmoderna: Hra na pravdu

Zpátky do 19. století

Od snů k realitě

Člověk jako zvíře

A co u nás v Čechách?

Extrémní realismus

Český naturalismus: Maryša

Od krásy k brutalitě

Láska navzdory válce

Člověk ve světě bez smyslu

Dystopie a totalitní vize

Velký bratr tě sleduje

Tři literární proudy

Oficiální literatura pod cenzurou

Svoboda v samizdatu

Svět magie a pevných pravidel

Harry Potter a otcové zakladatelé

Návrat domů: Vrchlický

Temná krása: Dekadence

Čeští buřiči

Ztracená generace a loučení

Přepis

Karolína: …počkej, takže celý klasicismus je vlastně jen o dodržování přísných pravidel? To je neuvěřitelné!

Jakub: Přesně tak! Ahoj a vítejte, posloucháte Studyfi Podcast. V 17. století klasicismus miloval řád, rozum a kázeň. Všechno muselo být podle antického vzoru.

Karolína: Takže žádné velké experimenty?

Jakub: Vůbec ne. V divadle třeba platilo pravidlo tří jednot – jeden čas, jedno místo, jeden děj. A žánry se nesměly míchat. Tragédie byla pro šlechtu, komedie pro lid.

Karolína: A hrdina musel potlačit city ve jménu povinnosti. To zní dost... chladně.

Jakub: To ano. Skvělým příkladem je Molièrův Lakomec. Harpagonova posedlost penězi naprosto ničí jeho rodinu. To je klasicismus v praxi.

Karolína: A jak se od toho liší osvícenství v 18. století? To je přece taky o rozumu.

Jakub: Dobrá otázka! Rozdíl je v tom, k čemu ten rozum slouží. Klasicismus ho používá k udržení řádu. Osvícenství ho používá k poznávání světa a boji proti předsudkům.

Karolína: Takže je to spíš vědecký přístup?

Jakub: Přesně! Vznikají encyklopedie, kritizuje se církev a absolutismus. Hrdinou už není šlechtic, ale chytrý, praktický měšťan. Jako Truffaldino ve hře Sluha dvou pánů od Goldoniho.

Karolína: Dobře, a pak přijde romantismus a všechno to hodí do koše, že?

Jakub: V podstatě ano. V první polovině 19. století přichází totální revolta proti rozumu a pravidlům. Dominují emoce, fantazie a láska k divoké přírodě.

Karolína: Bouřky, hřbitovy, jezera… To je ono?

Jakub: To je ono. Hrdina je osamělý vyvrhel – tulák, zbojník, vrah. Prožívá tragickou lásku a bouří se proti společnosti. Jako Vilém v Máchově Máji.

Karolína: Nebo postavy v Erbenově Kytici, které bojují s neúprosným osudem. Chápu. Úplný opak klasicismu.

Jakub: A teď skočíme až na konec 20. století k postmoderně. Ta jde ještě dál.

Karolína: Jak to myslíš?

Jakub: Postmoderna popírá, že existuje jedna jediná pravda. Hraje si se čtenářem, používá ironii, cituje jiná díla a maže hranici mezi vysokým uměním a brakem.

Karolína: To zní jako chaos.

Jakub: Je to spíš hra. Zatímco existencialista má úzkost z toho, že svět nemá smysl, postmoderní autor se tomu směje. Je to takový literární trolling.

Karolína: To je skvělé přirovnání! Jako Klub rváčů od Palahniuka, kde si nejsi jistý vůbec ničím.

Jakub: Přesně. Nebo Havlovo Odcházení, kde postavy citují samy sebe a boří divadelní iluzi. Je to zkrátka velká, chytrá hra s textem.

Karolína: Super, takže postmoderna je taková hra s textem. Ale pojďme skočit o století zpátky. Co se dělo před touhle vší dekonstrukcí, v 19. století? Tam to bylo asi o dost vážnější.

Jakub: To rozhodně! I když i tam si autoři hráli, ale spíš s emocemi čtenářů. První polovinu století totiž ovládal romantismus. A to byla velká, temná a vášnivá jízda.

Karolína: Romantismus... To si představím hrdiny na útesech, bouři a nešťastnou lásku. Něco jako Edgar Allan Poe?

Jakub: Přesně tak! Poe je archetyp. Jeho báseň Havran, to je čistá esence romantismu. Máme tu trýznivou vzpomínku na mrtvou lásku, žal a postupný propad do šílenství. Všechno je osudové, temné a nevyhnutelné.

Karolína: A co jeho slavné povídky? Ty jsou spíš hororové, ne?

Jakub: Jsou, ale vycházejí ze stejných principů. Hrůza z neznáma, strach ze smrti, rozpad lidské psychiky... To všechno jsou typicky romantická témata. Je to fascinace temnotou v nás.

Karolína: Dobře, to dává smysl. Ale vím, že pak přišel nějaký velký zlom. Lidi asi přestalo bavit být neustále nešťastně zamilovaní.

Jakub: Přesně tak! Zhruba v polovině století toho měli všichni dost. Přišla reakce – realismus. Autoři se odvrátili od romantického snění a řekli si: „Pojďme se podívat, jak svět skutečně vypadá.“

Karolína: Takže místo hradů a duchů začali popisovat obyčejný život?

Jakub: Přesně. Chtěli být objektivní, skoro jako vědci. A často byli i kritičtí. Kritizovali společenské problémy, korupci, hloupost... Třeba jako Nikolaj Vasiljevič Gogol v Revizorovi.

Karolína: Á, Revizor! To je ta skvělá komedie o tom, jak se celé město bojí falešného úředníka. To je přece satira, ne?

Jakub: Ano, a je to dokonalý příklad kritického realismu. Gogol nemilosrdně ukazuje maloměstskou byrokracii, úplatkářství a strach z autority. Popisuje realitu tak přesně, až je to k smíchu. I když vlastně spíš k pláči.

Karolína: A slyšela jsem ještě o naturalismu. To je to samé jako realismus, nebo je v tom nějaký háček?

Jakub: To je skvělá otázka, často se to plete. Představ si naturalismus jako realismus na steroidech. Je to jeho extrémní, drsnější verze.

Karolína: Drsnější? Jak jako drsnější?

Jakub: Naturalisté byli ovlivnění biologií, hlavně Darwinem. Říkali, že člověk nemá žádnou svobodnou vůli. Že je jen produktem – nebo spíš obětí – své dědičnosti a prostředí, ve kterém vyrůstá. Jsme jen zvířata ovládaná pudy.

Karolína: Páni, to je dost pesimistické. Takže hrdina v realismu se může rozhodovat, ale v naturalismu je jeho osud předem daný?

Jakub: Přesně! To je ten klíčový rozdíl. Realista jako Balzacův Otec Goriot ještě může bojovat. Ale hrdinové u naturalistů, jako je Émile Zola nebo Guy de Maupassant, nemají šanci. Jejich osud je nezvratný. Třeba v Maupassantově povídce Kulička vidíme, jak pud sebezáchovy a falešná morálka převálcují všechno ostatní.

Karolína: A jak to v té době vypadalo u nás? Jeli jsme taky na vlně realismu, nebo jsme měli nějakou vlastní cestu?

Jakub: Obojí. Měli jsme samozřejmě skvělé realisty, ale zároveň tu byla velmi zajímavá skupina autorů kolem časopisu Lumír. Říkáme jim Lumírovci.

Karolína: Lumírovci... To zní jako nějaký superhrdinský tým.

Jakub: Vlastně trochu jo! Jejich super-schopností bylo psát dokonalé verše. Jejich heslem bylo „umění pro umění“. Chtěli povznést českou literaturu na světovou úroveň. Byli kosmopolitní, překládali, hráli si s formou…

Karolína: Takže neřešili ani tak problémy chudých vesničanů, ale spíš abstraktní krásu?

Jakub: Přesně. Zatímco realismus se rýpal ve špíně současnosti, Lumírovci jako Jaroslav Vrchlický utíkali do historie nebo do světa fantazie. Třeba jeho Noc na Karlštejně je taková milá, vtipná oslava Karla IV. a síly lásky. Úplný protipól drsného naturalismu.

Karolína: Chápu. Takže i v jednom období existovalo víc proudů najednou. No a pak přišel konec století, a s ním zase úplně nové myšlenky...

Jakub: Přesně tak. A ty myšlenky byly často dost temné. Na scénu totiž přichází naturalismus, což je takový realismus na steroidech.

Karolína: Na steroidech? Jak to myslíš?

Jakub: No, představ si, že realismus objektivně popisuje svět, ale naturalismus jde ještě dál. Je ovlivněný biologií a Darwinem. Říká, že člověk nemá svobodnou vůli.

Karolína: Počkat, cože? Takže žádné velké činy z lásky nebo nenávisti?

Jakub: V podstatě ne. Podle naturalistů jsme jen produktem dědičnosti a prostředí, ve kterém žijeme. Jsme ovládáni zvířecími pudy a náš osud je předem daný.

Karolína: To zní... dost depresivně.

Jakub: Je to drsné, to jo. Ale vznikla díky tomu neuvěřitelně silná díla. Skvělým českým příkladem jsou bratři Mrštíkové a jejich drama Maryša.

Karolína: Jasně, Maryšu znám! Mladá holka donucená ke svatbě se starým vdovcem Vávrou kvůli penězům.

Jakub: Přesně. Ona je dokonale naturalistická postava. Je uvězněná v prostředí vesnice, pod tlakem otce a společenských konvencí. Nemá úniku.

Karolína: A její osud se naplní, ať dělá, co dělá. Nakonec otráví Vávru kávou...

Jakub: Ano! To není čin ze svobodné vůle, ale zoufalý, pudový akt někoho zahnaného do kouta. To je čistý naturalismus.

Karolína: Páni. Takže na jedné straně máme Vrchlického a Lumírovce, kteří oslavují absolutní krásu a historii...

Jakub: ...a na druhé straně Mrštíky, kteří ti bez obalu ukážou tu největší brutalitu a beznaděj venkovského života. Oba směry přitom existovaly vedle sebe.

Karolína: Neuvěřitelný kontrast. A co se dělo dál? Kam se literatura posunula po tomhle všem?

Jakub: No, ten pocit konce století, únavy a dekadence se začal projevovat ještě víc. Ale o tom si povíme zase příště.

Karolína: Takže tu máme konec století, pocit únavy... a pak přijde první světová válka. To musel být pro literaturu absolutní šok.

Jakub: Obrovský. Úplně to změnilo pravidla hry. Najednou se autoři museli vyrovnat s něčím nepředstavitelným. A udělali to dvěma způsoby.

Karolína: Jakými?

Jakub: Jedni, jako třeba Francis Scott Fitzgerald, spadli do takzvané „Ztracené generace“. Cítili jen prázdnotu, cynismus, konec všech ideálů.

Karolína: To je ten autor Velkého Gatsbyho, že? Tam ta prázdnota úplně křičí z každé stránky.

Jakub: Přesně tak. Ale pak tu byla i druhá cesta. Cesta hledání naděje i v té největší tmě.

Karolína: A kdo se vydal touhle cestou? Kdo ještě věřil v dobro?

Jakub: Třeba francouzský spisovatel Romain Rolland. Jeho novela Petr a Lucie je toho dokonalým příkladem.

Karolína: O čem to je?

Jakub: Je to příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe zamilují v Paříži během bombardování. Je to neuvěřitelně křehký a čistý příběh lásky, který se odehrává na pozadí všudypřítomné smrti. Představ si ten kontrast — absolutní nevinnost uprostřed absolutní hrůzy.

Karolína: To je silné. Takže literatura se snažila najít lidskost i v té největší apokalypse.

Jakub: Přesně. Snažila se ukázat, že i když svět zešílel, ten lidský duch je nezdolný. Ale ne všichni to viděli takhle… optimisticky.

Karolína: Rozumím. Ta zkušenost byla tak drtivá, že někteří došli k závěru, že svět prostě... nemá smysl. Mám pravdu?

Jakub: Máš absolutní pravdu. A tím jsi právě popsala základní myšlenku existencialismu. Filozofického směru, který ovládl první polovinu 20. století.

Karolína: Existencialismus. To zní hrozně akademicky.

Jakub: Trochu jo, ale myšlenka je jednoduchá. Člověk je podle nich vržen do cizího, absurdního světa bez Boha. Cítí úzkost, neví, co si počít, ale... a to je to klíčové... musí si naprosto svobodně zvolit svůj osud a nést za něj plnou zodpovědnost.

Karolína: Takže žádné výmluvy na osud nebo na bohy.

Jakub: Žádné. A mistrem v zobrazení téhle absurdity a odcizení byl Franz Kafka. V jeho povídce Proměna se hlavní hrdina Gregor Samsa probudí jako brouk.

Karolína: Chudák Gregor.

Jakub: Přesně. A to nejhorší není ta proměna samotná. To nejhorší je, jak se k němu chová jeho vlastní rodina. Cítí se naprosto odcizený, ztrácí identitu, cítí vinu za něco, co nezpůsobil. To je existencialismus v praxi.

Karolína: Takže od vnější hrůzy války jsme se přesunuli k vnitřní hrůze jedince. Co přišlo potom? Svět se přece nezlepšil, přišla druhá světová válka.

Jakub: A s ní ještě temnější vize. Autoři se začali bát nejen války, ale hlavně toho, co přijde po ní. Začali se bát totalitních systémů, které by mohly ovládat každý aspekt lidského života.

Karolína: A tak vznikla dystopie?

Jakub: Bingo. Antiutopie neboli dystopie. Je to vize děsivé budoucnosti, kde stát kontroluje úplně všechno. Občany neustále sleduje, odebírá jim svobodu myšlení a trestá takzvaný „ideozločin“.

Karolína: Takže to už není jen sci-fi o robotech, jako třeba v Čapkově R.U.R.?

Jakub: Skvělý postřeh. Klasické sci-fi řešilo hlavně hrozby technologií. Dystopie řeší primárně politický útlak a ztrátu lidské svobody. A králem dystopie je bezesporu George Orwell.

Karolína: Jasně, 1984! To je kniha, ze které dodnes mrazí.

Jakub: Přesně. Orwell v ní stvořil svět, kterému vládne Velký bratr. Svět, kde neexistuje soukromí, kde se neustále přepisuje historie a kde se pomocí jazyka zvaného „newspeak“ manipuluje myšlení lidí.

Karolína: Ta myšlenka, že jazyk může omezit myšlení, je... děsivá.

Jakub: Je. A je to neuvěřitelně aktuální. Stejně jako jeho druhá slavná kniha, Farma zvířat. To je vlastně bajka, kde zvířata vyženou lidi z farmy, aby si vládla sama. Zní to jako pohádka, že?

Karolína: Jo, ale předpokládám, že to nemá šťastný konec.

Jakub: Ani náhodou. Prasata, která revoluci vedla, se postupně stanou ještě krutějšími tyrany, než byli lidé. Je to dokonalá alegorie na zradu jakékoliv revoluce.

Karolína: Páni. Takže světová literatura 20. století nám ukázala válku, absurditu i vizi totální kontroly. Docela depresivní výhled.

Jakub: Byl. A zatímco svět se děsil těchto fiktivních dystopií, v Československu jsme si jednu velmi reálnou totalitu začínali prožívat na vlastní kůži. Ale o tom, jak na ni reagovala naše literatura, si povíme zase příště.

Karolína: Tak na to jsem zvědavá. Jak se vůbec dala psát literatura v době, kdy vás za každé špatné slovo mohli zavřít?

Jakub: To je skvělá otázka! Česká literatura se tehdy rozdělila na tři hlavní proudy. Oficiální, tedy povolenou, pak exilovou a nakonec samizdatovou.

Karolína: Rozumím. Takže oficiální autoři byli ti, co mohli normálně publikovat?

Jakub: Přesně. Ale museli být opatrní. Cenzura byla všude. Psali tedy o tématech, která režimu nevadila – o druhé světové válce, o dětství, o přírodě...

Karolína: To zní trochu… bezpečně.

Jakub: Někdy ano. Ale i tady vznikaly klenoty! Vezmi si Ladislava Fukse a jeho Spalovače mrtvol. Na povrchu je to psychologický horor o tom, jak se z malého člověka stane nacistická zrůda.

Karolína: Páni. A to prošlo cenzurou?

Jakub: Prošlo. Protože se to tvářilo jako kritika nacismu. Ale každý v tom viděl tu děsivou paralelu s morálním úpadkem za komunismu. Nebo takový Ota Pavel, ten zase hledal absolutní svobodu v přírodě a rybaření.

Karolína: Dobře, to byl tedy ten "povolený" proud. A co ten druhý, ten tajný? Samizdat?

Jakub: Ano, samizdat! To byla literatura psaná naprosto svobodně, bez cenzury. Ale taky s obrovským rizikem. Texty se tajně přepisovaly na stroji přes kopíráky a šířily se mezi lidmi.

Karolína: A tam už šla kritika naplno?

Jakub: Naprosto. A jedním z hlavních žánrů se stalo absurdní drama. To dokonale ukazovalo, jak v totalitě slova ztratila smysl a komunikace se úplně rozpadla.

Karolína: Zní to jako něco od Václava Havla.

Jakub: Trefa! Jeho hra Audience je dokonalý příklad. Intelektuál Vaněk musí pracovat v pivovaru a jeho šéf, sládek, po něm chce, aby na sebe sám donášel Státní bezpečnosti.

Karolína: Počkej, cože? Aby donášel sám na sebe? To je geniálně absurdní.

Jakub: Že jo? A přesně takhle samizdat a absurdní drama odhalovaly tu zvrácenou logiku celého režimu. Ukazovaly, že císař je nahý.

Karolína: Skvělé. A ten třetí proud, exilová literatura, to byli autoři, kteří utekli na Západ?

Jakub: Přesně tak. Ale o jejich často hořkých osudech si povíme zase příště.

Karolína: Dobře, tak od hořkých osudů teď skočme k něčemu... mnohem magičtějšímu. Současná fantasy! Co tenhle žánr, který všichni milují, vlastně definuje?

Jakub: Je to dneska fenomén. Základem je samozřejmě magie, nadpřirozené bytosti a celé vymyšlené světy. Ale pozor, není to jen únik z reality. Často v sobě nese hlubší morální ponaučení nebo skrytou kritiku, třeba rasismu.

Karolína: Takže taková pohádka pro dospělé? A jak je to s pravidly vyprávění? Liší se to od postmoderny?

Jakub: Přesně naopak! A to je ten klíčový rozdíl. Postmoderna pravidla boří, ale fantasy autoři je bedlivě dodržují. Nabízejí klasický lineární příběh, mýtus hrdiny a jasnou hranici mezi dobrem a zlem.

Karolína: Rozumím. A teď ta nejznámější kniha... řekla bych, že ji znají i ti, co nečtou. Harry Potter a Kámen mudrců.

Jakub: Přesně tak, dílo od J. K. Rowlingové. Je to vlastně vývojový román ve fantasy kabátu. Najdeme tam všechny klíčové motivy: sílu přátelství, mateřské lásky, odvahu a samozřejmě boj sirotka se zlem.

Karolína: A koho dalšího bychom si měli k maturitě připomenout?

Jakub: Určitě nesmíme zapomenout na "otce zakladatele" žánru, J. R. R. Tolkiena s Pánem prstenů. A z těch modernějších pak třeba George R. R. Martina. To jsou ta největší jména.

Karolína: Skvělé, fantasy máme zmapované. Příště se ale vrátíme zpátky na zem, konkrétně do české kotliny.

Jakub: Přesně tak! A začneme zvesela, historickou veselohrou *Noc na Karlštejně* od Jaroslava Vrchlického. To je taková sázka na jistotu, která oslavuje Karla IV. a sílu lásky.

Karolína: Ta láska, která poruší i císařův zákaz vstupu žen na hrad, že? To je hlavně o těch komických záměnách.

Jakub: Jistě. A pro kontext, k maturitě se hodí znát i jména jako Josef Václav Sládek nebo Julius Zeyer. Ale pojďme teď do trochu temnějších vod.

Karolína: Dobře, kam teď? Posouváme se na konec 19. století?

Jakub: Ano, k dekadenci. To je směr plný zmaru, pesimismu a schválné provokace. Umělci tehdy úmyslně hledali krásu v ošklivosti, rozkladu a nudě moderního světa.

Karolína: Zní to jako umělecký protest proti všednosti. Kdo je typickým představitelem?

Jakub: Jednoznačně Oscar Wilde. Jeho *Obraz Doriana Graye* je dokonalá ukázka narcismu a rozkladu morálky. A jeho komedie *Jak je důležité míti Filipa* zase skvěle paroduje povrchnost britské smetánky.

Karolína: A jak na tohle reagovali Češi? Měli jsme taky své dekadenty?

Jakub: Měli, ale hlavně jsme měli generaci anarchistických buřičů. Ti na rozdíl od dekadentů neseděli v salonech, ale šli provokovat přímo do ulic. Bojovali proti státu, církvi, armádě… prostě proti všemu.

Karolína: Takže takoví punkáči své doby.

Jakub: Dá se to tak říct! Jejich ikonou je Viktor Dyk a jeho novela *Krysař*. To je geniální dílo o pomstě, zklamání z lásky a o hamižnosti maloměšťáků.

Karolína: A s příchodem 20. století přišla válka... a s ní takzvaná ztracená generace.

Jakub: Přesně. Autoři jako Erich Maria Remarque v románu *Na západní frontě klid* popsali naprostý šok a trauma vojáků. Ukázali generaci, která v zákopech ztratila všechny iluze.

Karolína: Tak, a to je od nás pro dnešek i pro celou naši literární sérii vše. Prošli jsme toho opravdu hodně, od antiky až po modernu.

Jakub: To ano. Doufáme, že vám naše tipy pomohly a že si čtení užijete. Držíme palce nejen u maturity! Mějte se krásně!

Karolína: Ahoj!