Podcast na Lidské smysly a smyslové orgány

Kapitoly

Jak vidíme mobil

Receptory, naši agenti

Anatomie oka ve třech vrstvách

Svět vzhůru nohama

Tyčinky a čípky

Od očí k uším

Cesta zvuku uchem

Z vln na signály

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tereza: Ondřeji, vsadím se, že první věc, kterou jsi dnes ráno udělal, bylo, že jsi sáhnul po telefonu a začal scrollovat.

Ondřej: Přiznávám se bez mučení. Ale proč se ptáš?

Tereza: Protože ten proces – jak se světlo z displeje dostane do tvé hlavy a stane se z něj obraz – je přesně to, o čem si dnes budeme povídat. Je to naprostá magie!

Ondřej: To není magie, ale biologie. A je to ještě fascinující, než si myslíš.

Tereza: Tak pojďme na to. Posloucháte Studyfi Podcast, kde se učíme na maturitu jednoduše a srozumitelně.

Ondřej: Všechno začíná u smyslů. Jejich úkolem je sbírat informace z okolí. Světelné, chemické, mechanické… cokoliv. A k tomu mají speciální buňky – receptory.

Tereza: Receptory… to zní jako něco na synapsích v mozku.

Ondřej: Správná poznámka! Ale pozor, tohle je jiný význam. Smyslové receptory jsou jako malí agenti. Jejich jediný úkol je převést energii podnětu – třeba foton světla – na nervový signál, kterému rozumí mozek.

Tereza: Takže máme fotoreceptory pro světlo, chemoreceptory pro chuť a čich…

Ondřej: Přesně tak. Exteroreceptory sledují vnější svět a interoreceptory zase to, co se děje uvnitř těla. Dnes se zaměříme na ty nejdůležitější – fotoreceptory v oku. Zrak nám totiž dodává až 90 % informací.

Tereza: Dobře, pojďme se podívat na oko. Jak je vlastně postavené?

Ondřej: Představ si ho jako takovou kouli ze tří vrstev. Ta vnější je pevná, ochranná – to je bělima, a vepředu průhledná rohovka.

Tereza: Chápu. Co je pod ní?

Ondřej: Střední vrstva je cévnatka, která oko vyživuje. Vpředu přechází v řasnaté těleso a barevnou duhovku, která funguje jako clona foťáku. Uprostřed ní je zornice.

Tereza: A ta úplně nejvnitřnější vrstva? To bude asi to nejdůležitější, že?

Ondřej: Přesně! To je sítnice. Náš biologický film nebo spíš digitální senzor, kde se celý obraz zachycuje.

Tereza: Takže světlo projde rohovkou, zornicí… a co dál?

Ondřej: Pak narazí na čočku. Spolu s rohovkou, komorovou vodou a sklivcem tvoří optický systém oka. A teď přijde ten vtip. Tenhle systém promítne na sítnici obraz, který je reálný, zmenšený a… převrácený!

Tereza: Počkat, takže já teď tebe vidím hlavou dolů?

Ondřej: Tvoje oko ano! Ale mozek je naštěstí chytrý a obraz si automaticky otočí zpátky. Dělá to od narození, takže si to ani neuvědomujeme.

Tereza: A co se děje na té sítnici? Jak se z toho světla stane signál?

Ondřej: Na sítnici jsou dva typy fotoreceptorů. Máme asi 120 milionů tyčinek, které jsou super citlivé na světlo. Díky nim vidíme za šera, ale jen černobíle.

Tereza: Takže to jsou ty, co používáme v noci. A přes den?

Ondřej: Přes den nastupuje asi 6 milionů čípků. Jsou méně citlivé, ale zato umí barvy. Máme tři druhy – pro červenou, zelenou a modrou. Nejvíc jich je v místě zvaném žlutá skvrna, což je místo nejostřejšího vidění.

Tereza: Fantastické. Takže vidění je vlastně neuvěřitelná spolupráce fyziky, chemie a biologie.

Ondřej: Přesně tak. A to jsme se ještě ani nedostali k tomu, jak to všechno zpracovává mozek. Ale o nervech si povíme příště.

Tereza: Takže nervy si necháme na příště. Ale co ostatní smysly? Zvlášť sluch mě teď zajímá. Jak vlastně funguje to, že slyšíme?

Ondřej: Skvělá otázka! Sluch je další fascinující systém. Ve zkratce, je to o transformaci mechanických zvukových vln na elektrické signály, kterým rozumí mozek.

Tereza: Dobře, tak popořadě. Kde ta cesta začíná?

Ondřej: Začíná to ušním boltcem, který zvuk zachytí jako takový trychtýř. Zvuk pak putuje zvukovodem a narazí do bubínku, který se rozvibruje.

Tereza: A za bubínkem už je střední ucho, že? S těmi vtipnými kůstkami.

Ondřej: Přesně tak. Kladívko, kovadlinka a třmínek. Nejsou tam pro legraci, fungují jako pákový systém, který vibrace zesílí a přenese je na oválné okénko vnitřního ucha.

Tereza: Takže takový mechanický zesilovač. Chytré.

Ondřej: Velmi chytré. A aby se vyrovnával tlak, máme Eustachovu trubici, která spojuje střední ucho s nosohltanem. Proto pomáhá polykání v letadle.

Tereza: Co se děje dál ve vnitřním uchu? Tam už je ten slavný hlemýžď, ne?

Ondřej: Přesně. V kostěném hlemýždi jsou tekutiny a hlavně Cortiho orgán. A tady se děje to kouzlo.

Tereza: Jaké kouzlo?

Ondřej: Jsou tam tisíce vláskových buněk. Vibrace z tekutiny je rozhýbou a tenhle mechanický pohyb se přemění na elektrický signál. Ten pak sluchový nerv pošle do mozku.

Tereza: Fantastické. Takže abych to shrnula – boltec zvuk sebere, kůstky ho zesílí a vláskové buňky v hlemýždi ho přeloží pro mozek.

Ondřej: To je perfektní shrnutí! A ještě bonus – ve vnitřním uchu máme i vestibulární aparát, který hlídá naši rovnováhu. Ale to už je na další povídání.

Tereza: Od vidění barev po udržení rovnováhy… naše smysly jsou opravdu neuvěřitelné. Moc ti děkuju, Ondřeji, za všechny informace.

Ondřej: Já děkuju za skvělé otázky, Terezo. Bylo to fajn.

Tereza: Vám, milí posluchači, taky děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste se naučili něco nového. Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu!