Podcast na Lidská embryologie

Kapitoly

Plán těla

Osa hlava-ocas

Osa břicho-záda

Záhada levé a pravé strany

Hlavní gen pro levou stranu

Shrnutí a výhled

Skládání srdce

Přepážky v síních

Rozdělení komor a cév

Z jedné trubice

První mozkové váčky

Pět dílů skládačky

Mícha a její vrstvy

Kdo za co může

Kosti trupu a stěhování buněk

Rozdělení svalů podle původu

Jak vznikají končetiny

Svaly a nervy v končetinách

Ze střeva plíce

Růst plicního stromu

Rotace žaludku

Střeva na cestách

Společný začátek

Kdo je kdo? Gonády

Dvě sady trubek

Velké finále a sestup

Přepis

Vojtěch: …počkej, takže v podstatě už ve druhém týdnu, kdy je to jen shluk pár buněk, to embryo už ví, kde bude mít hlavu a kde nohy? To je naprosto neuvěřitelné.

Barbora: Přesně tak! A nejen to. Už v tu chvíli je dané, co budou záda a co bude břicho. Je to jako by se rýsoval základní plán těla.

Vojtěch: Páni. Dobře, tak tohle si musíme rozebrat úplně od začátku. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s embryoložkou Barborou ponoříme do úplných základů života.

Barbora: Ahoj Vojto, ahoj všichni. Je to fascinující téma. Tyhle úplně první kroky rozhodují o všem, co přijde potom.

Vojtěch: Tak pojďme na to. Jak tedy takový shluk buněk pozná, kde je „nahoře“? Kde bude hlava?

Barbora: Všechno to začíná už ve druhém týdnu. Část buněk, kterým říkáme hypoblast, se prostě rozhodne namigrovat na jedno místo. To místo se stane budoucí hlavovou částí.

Vojtěch: Počkat, jen tak se rozhodne? To zní trochu náhodně.

Barbora: Vypadá to tak, ale není. Ta skupinka buněk, odborně AVE neboli přední viscerální endoderm, tam začne produkovat speciální faktory. Jsou to takové signální molekuly, které říkají: „Tady! Tady bude hlava!“

Vojtěch: Jako když zapíchnete vlaječku do mapy. A jak se ty signály jmenují?

Barbora: Jsou to proteiny se jmény jako LIM1, HESX1 nebo cererus. Nemusíte si je všechny pamatovat, ale je důležité vědět, že právě ony dávají pokyn ke vzniku hlavy. Tím je daná kraniokaudální osa, tedy osa hlava-ocas.

Vojtěch: Dobře, osu hlava-ocas máme. Co osa břicho-záda? To je taky takhle brzy?

Barbora: Je to ještě jednodušší. V téhle fázi máme dvě hlavní vrstvy buněk. Vrchní se jmenuje epiblast a spodní hypoblast. A to je všechno.

Vojtěch: To jako vážně? Takže co je nahoře, budou záda, a co je dole, bude břicho?

Barbora: Přesně tak. Strana epiblastu je dorzální, tedy zádová. Strana hypoblastu je ventrální, tedy břišní. Hotovo, vyřešeno. Někdy jsou ty nejsložitější věci založené na úplně jednoduchých principech.

Vojtěch: To se mi líbí. Zatím je ta embryologie docela přehledná.

Barbora: No, tak teď to trochu zkomplikujeme. Nejtěžší oříšek je totiž určení pravé a levé strany.

Vojtěch: Proč? Vždyť to vypadá symetricky. Ruka jako ruka.

Barbora: Zvenku ano, ale uvnitř ne. Srdce je vlevo, játra vpravo, slezina vlevo... Tato asymetrie je pro život naprosto klíčová a zakládá se až ve třetím týdnu vývoje.

Vojtěch: A jak se to stane? Jak tělo ví, že srdce má dát doleva?

Barbora: Tady hraje hlavní roli protein jménem nodal. Ten se z nějakého důvodu začne hromadit pouze na levé straně vyvíjejícího se embrya. Nikdo vlastně úplně přesně neví proč, ale jedna z teorií mluví o roli řasinek, které ho tam jakoby „nameou“.

Vojtěch: Počkej, jako malé košťátka, které zametají jeden protein na jednu hromádku?

Barbora: Přesně tak si to můžeš představit! A tenhle nodal pak spustí celou kaskádu dalších reakcí. Všechno to vede k jednomu klíčovému genu – PITX2.

Vojtěch: PITX2. To zní důležitě. Co přesně dělá?

Barbora: Je to takzvaný „master gene“, hlavní gen, který v podstatě zapne program „levá strana“ ve všech buňkách, kde je to potřeba. V srdci, ve střevech, v žaludku...

Vojtěch: Takže kdybych tenhle gen neměl, tak mám orgány rozházené, jak se jim zlíbí?

Barbora: Přesně. Jeho porucha může vést k vážným vývojovým vadám. Nebo v lepším případě k něčemu, čemu říkáme situs inversus, kdy jsou všechny orgány zrcadlově obráceně. Srdce vpravo, játra vlevo...

Vojtěch: A dá se s tím normálně žít?

Barbora: Pokud je všechno jen zrcadlově otočené a nic nechybí, tak ano. Člověk o tom často ani nemusí vědět, dokud nejde na rentgen. Ale jakákoliv jiná chyba v téhle levo-pravé signalizaci je většinou smrtelná.

Vojtěch: Takže abychom to shrnuli. Už ve třetím týdnu má embryo jasně danou osu hlava-ocas, břicho-záda a taky levo-pravou asymetrii, i když to ještě vůbec nevypadá jako člověk.

Barbora: Přesně tak. Je to jen takový trojvrstevný terčík, ale plán je hotový. Všechny tři základní osy těla jsou na svém místě.

Vojtěch: A jakmile je tenhle základní plán hotový, může se začít stavět, že? To je ta slavná gastrulace?

Barbora: Přesně. Ale to je proces, který si zaslouží vlastní kapitolu. Teprve tam se začnou tvořit základy pro všechny orgány a tkáně v těle.

Vojtěch: Takže máme ten základní plán těla. Který orgán se hlásí o slovo jako první? Předpokládám, že ten nejdůležitější – srdce.

Barbora: Přesně tak. Srdce je absolutní průkopník. A nezačíná jako nějaký složitý orgán. Na začátku je to jen jednoduchá trubice.

Vojtěch: Jedna trubice? A z toho vznikne čtyřkomorové srdce, jak ho známe? To zní jako kouzlo.

Barbora: Je to spíš takové embryonální origami. Tahle srdeční trubice se začne prodlužovat, ohýbat a rotovat. Tomuto procesu říkáme vytvoření srdeční kličky.

Vojtěch: Takže se to prostě jen tak zkroutí?

Barbora: V podstatě ano. Představ si to tak, že část pro budoucí síně se posouvá nahoru a dozadu, zatímco část pro komory a výtokové cévy jde dolů a dopředu. Tím se vytvoří základní tvar písmene S nebo U.

Vojtěch: Aha, takže to není jen náhodné zmačkání, ale přesně daný proces. To dává smysl.

Barbora: Přesně. A co je důležité, k té původní trubici se postupně přidávají další a další buňky z takzvaného sekundárního srdečního pole. Z nich pak vznikne třeba pravá komora a výtoková část srdce.

Vojtěch: Dobře, takže klička je hotová. Máme základní tvar, ale uvnitř je to pořád jedna velká dutina, ne? Jak se to rozdělí na síně a komory?

Barbora: Začne proces zvaný septace, tedy tvorba přepážek. Jako první přijdou na řadu síně. Ze stropu společné síně začne dolů růst taková blanitá lišta – septum primum.

Vojtěch: První přepážka. A ta to prostě celé přehradí?

Barbora: Skoro. Než doroste úplně dolů, v její horní části se programovanou buněčnou smrtí vytvoří nový otvor, foramen secundum. Je to taková pojistka, aby krev mohla dál proudit.

Vojtěch: To je chytré. Stavitelé udělají díru ve zdi, ještě než ji dostaví.

Barbora: Přesně tak! A hned vedle ní začne růst druhá, mnohem silnější přepážka, septum secundum. Ta ale nikdy nedoroste úplně a zanechá otvor, kterému říkáme foramen ovale.

Vojtěch: Oválné okénko. To je to slavné spojení mezi síněmi, které máme před narozením?

Barbora: Přesně to. Zbytek té první, tenčí přepážky funguje jako jednosměrná záklopka, která umožňuje krvi proudit z pravé do levé síně. To je pro oběh plodu naprosto klíčové.

Vojtěch: Takže síně máme rozdělené. A co komory a ty velké cévy, aorta a plicnice?

Barbora: U komor je to trochu jinak. Přepážka roste odspodu nahoru, ale neuzavře se úplně. Zůstane tam otvor. A zároveň se začne dělit i výtoková část, tedy společný truncus arteriosus.

Vojtěch: Jak se může rozdělit trubice, kterou už teče krev?

Barbora: Tady je to fascinující. Uvnitř téhle společné cévy začnou proti sobě růst dva valy. A teď to přijde – ty valy nerostou rovně, ale obtáčí se kolem sebe ve spirále.

Vojtěch: Jako dva hadi, co se do sebe zaklesnou?

Barbora: Krásné přirovnání! Přesně tak. Srůstem těchto spirálních valů se společný kmen rozdělí na aortu a plicnici. A zároveň se tím uzavře i ten zbývající otvor mezi komorami.

Vojtěch: Páni. A proto se aorta a plicnice tak zvláštně kříží, když vycházejí ze srdce.

Barbora: Přesně to je ten důvod! A tady je ještě jedna perlička – na tvorbě těchto přepážek se podílejí i buňky neurální lišty.

Vojtěch: Počkej, to jsou přece buňky, ze kterých vznikají nervy a části obličeje, ne?

Barbora: Ano. Proto jsou závažné srdeční vady výtokové části často spojené právě s rozštěpovými vadami obličeje. Všechno je propojené.

Vojtěch: To je neuvěřitelné. Takže složitý vývoj srdce a cév je vlastně jen začátek, že? Ta krev musí taky někam téct.

Barbora: Přesně. Tím se dostáváme k fascinujícímu světu embryonálního a fetálního krevního oběhu. Ale to je zase další velká kapitola.

Vojtěch: Tak další velká kapitola... to zní skoro děsivě. Když mluvíme o nervové soustavě, kde vůbec začínáme? Z čeho vzniká mozek a mícha?

Barbora: Z něčeho neuvěřitelně jednoduchého! Všechno to začíná jako taková plochá destička buněk, která se sroluje a vytvoří strukturu zvanou neurální trubice. To je absolutní základ všeho.

Vojtěch: Takže celý náš komplexní mozek byl na začátku jen... trubka?

Barbora: Přesně tak! Jednoduchá dutá trubka. Ale velmi rychle se to začne komplikovat. V té hlavové části se trubice rozšíří a vytvoří tři primární mozkové váčky.

Vojtěch: Tři váčky. To zní ještě docela zvládnutelně. Jaké to jsou?

Barbora: Máme prosencephalon, neboli přední mozek, pak mesencephalon, střední mozek, a rhombocephalon, zadní mozek. Zní to jako zaklínadla, já vím.

Vojtěch: Prosencephalon, mesencephalon, rhombocephalon... to zní spíš jako jména transformerů, než části embrya.

Barbora: To si budu pamatovat! Ale aby to nebylo tak jednoduché, celá ta trubice se začne ohýbat. Jednak kvůli růstu celého embrya a taky kvůli lebce. Vznikají takzvané flexury, neboli ohyby.

Vojtěch: Takže se to nejen rozšiřuje, ale i skládá jako origami. Co se děje dál s těmi třemi váčky?

Barbora: Dělí se dál! Tady přichází ta klíčová fáze. Z těch tří se jich stane pět. Prosencephalon se rozdělí na telencephalon a diencephalon.

Vojtěch: Okay...

Barbora: Mesencephalon zůstává, nedělí se. A rhombocephalon se rozdělí na metencephalon a myelencephalon. A právě mezi nimi vzniká další ohyb, takzvaná flexura pontis.

Vojtěch: Páni, to je najednou spousta nových jmen. Takže z těch pěti váčků už pak vzniká finální mozek, jak ho známe?

Barbora: Přesně. Telencephalon vytvoří mozkové hemisféry. Z diencephalonu vznikne thalamus a hypothalamus. Z metencephalonu se stane mozeček a Varolův most, a myelencephalon dá vzniknout prodloužené míše.

Vojtěch: Dobře, to byl mozek v kostce. A co ten zbytek té původní trubice? Co mícha?

Barbora: Skvělá otázka. Tam je ten vývoj trochu jiný. Po uzavření trubice se buňky uvnitř začnou bleskově množit a měnit. Vzniknou z nich neuroblasty, které vytvoří takovou vrstvu kolem centrálního kanálku.

Vojtěch: A to je...?

Barbora: To je budoucí šedá hmota míchy. Vlákna z těchto neuroblastů pak míří ven, k okraji trubice. Obalí se myelinem a vytvoří bílou hmotu.

Vojtěch: Takže už v téhle fázi je jasně dané, co bude šedá a co bílá hmota. Fascinující. A co ty nervy, které z míchy vycházejí?

Barbora: I to je předem dané! Už při samotném uzavírání trubice se buňky rozdělí. Části, které tvoří jakoby hřbet trubice, se říká alární ploténka. Z ní vzniknou senzitivní části – zadní míšní rohy.

Vojtěch: Takže alární ploténka je o vnímání a citlivosti.

Barbora: Přesně. A buňky, které jsou naopak na břišní straně, v té původní brázdě, tvoří bazální ploténku. Z ní vzniknou motorické přední míšní rohy. Ty, které ovládají svaly.

Vojtěch: Alární pro smysly, bazální pro pohyb. To se dá zapamatovat. Ale co mě vždycky zajímalo... proč mícha neprobíhá celou páteří až dolů?

Barbora: Protože páteř a obaly míchy rostou mnohem rychleji než samotná mícha. Takže jak embryo roste, konec míchy se jakoby posouvá výš a výš. U dospělého člověka končí zhruba v úrovni prvního nebo druhého bederního obratle.

Vojtěch: Aha! Takže to není chyba, ale vlastnost. Tím máme tedy centrální nervový systém. Ale co ty miliony nervů, které vedou všude po těle? Ty vznikají jak?

Barbora: No a tím se dostáváme k buňkám neurální lišty. To je další naprosto neuvěřitelný příběh o cestování buněk po celém těle.

Vojtěch: Neurální lišta… takže buňky cestují po těle jako nějací nomádi. A co kosti a svaly? Ty taky takhle cestují?

Barbora: Přesně tak! Skvělý příklad jsou žebra a hrudní kost. Ty sice vznikají ze sklerotomu, tedy ze somitu, ale z části, která nezůstane u páteře.

Vojtěch: A kam se vydá?

Barbora: Migruje do takzvané somatopleury. To je vlastně základ boční a přední tělní stěny. Think of it this way... žebra přece musí obepnout hrudník zepředu, ne?

Vojtěch: Jasně, nemůžou zůstat jen na zádech. To by vypadalo dost divně.

Barbora: Přesně. Takže buňky musí doputovat na své finální místo. Nemůžou vzniknout tam, kde ve finále nebudou.

Vojtěch: Dobře, to dává smysl. A co svaly, které s těmi kostmi hýbou? Ty se berou kde?

Barbora: Ty pocházejí z myotomu, další části somitu. Ten se rozdělí na dvě hlavní skupiny. První, menší část, je dorzomediální. Z ní vznikají takzvané epaxiální svaly.

Vojtěch: Epaxiální... to zní složitě.

Barbora: Jsou to prostě hluboké zádové svaly. Svaly podél páteře. A ta druhá, větší část, je ventrolaterální a dává vzniknout hypaxiálním svalům.

Vojtěch: A to je ten zbytek? Jako svaly na břiše, na hrudníku…

Barbora: Přesně tak. Ale tady je to ještě zajímavější. Tyhle hypaxiální svaly vznikají dvěma způsoby. Buď takzvanou myotomovou extenzí, což je starší mechanismus, kdy buňky v podstatě jen prorůstají na své místo.

Vojtěch: Takže se jen tak natáhnou, kam potřebují. A ten druhý způsob?

Barbora: Ten druhý je opravdová migrace. Buňky si prostě sbalí kufry a přestěhují se. Takhle vznikají třeba svaly jazyka, bránice a hlavně... svaly končetin.

Vojtěch: Aha! Takže se dostáváme ke končetinám. Jak vlastně taková ruka nebo noha vyroste? To přece není jen tak.

Barbora: To rozhodně není. Asi ve čtvrtém týdnu se na boku embrya objeví takové malé výchlipky — končetinové pupeny.

Vojtěch: Jako malé ploutvičky?

Barbora: V podstatě ano. Podkladem je mezenchym a na konci pupenu je klíčová struktura, apikální ektodermová lišta. Ta funguje jako takový šéf stavby a říká buňkám pod sebou, aby se množily a diferencovaly.

Vojtěch: A jak se z toho pupenu stane třeba ruka s prsty?

Barbora: Postupně. Nejdřív se konec oploští a vytvoří základ dlaně. Pak se pupen jakoby „zaškrtí“ a oddělí se ruka od zbytku paže. A pak přijde ta nejdivnější část — rotace.

Vojtěch: Rotace? Jakože se celá končetina otočí?

Barbora: Ano. Horní končetina se otočí tak, že extenzory, třeba triceps, jsou vzadu a palec směřuje ven. Dolní končetina se naopak otočí tak, že extenzory, jako kvadriceps, jsou vepředu a palec směřuje dovnitř, k ose těla.

Vojtěch: To je... zvláštní. A svaly do té rostoucí končetiny naskáčou jak? Zase si sbalí ty kufry?

Barbora: Přesně! Buňky myotomů migrují do základu končetiny. A co je naprosto klíčové — téměř okamžitě za nimi prorůstají nervy.

Vojtěch: Takže nervy vědí, kam jít? Sledují ty svalové buňky?

Barbora: Přesně tak. Nervová vlákna z míšních nervů vrůstají do dvou hlavních skupin svalových základů. Do dorzálního, ze kterého budou extenzory, a do ventrálního pro flexory.

Vojtěch: A z toho pak vzniknou ty složité nervové pleteně, které známe?

Barbora: Ano. Vlákna se pak zpětně spojují a vytvářejí hlavní nervy. Pro ruku například nervus radialis pro extenzory a ulnaris a medianus pro flexory. U nohy je to podobné s nervus femoralis a dalšími.

Vojtěch: Páni. Takže celé to dokonale zkoordinované mistrovské dílo... kosti, svaly, nervy... vzniká vlastně během pár týdnů. Neuvěřitelné. Ale jak se do těch nových končetin dostane krev? To musí být další logistická noční můra.

Barbora: Přesně tak. Je to podobný princip, cévy tam prostě prorůstají za rostoucí tkání. Ale když mluvíš o logistické noční můře... počkej, až uslyšíš, jak vzniká trávicí a dýchací systém. To je teprve jízda.

Vojtěch: Tyhle dva systémy spolu souvisí? Vždycky jsem si myslel, že jsou to úplně oddělené věci.

Barbora: Na začátku jsou v podstatě jedno a to samé! Představ si primitivní trávicí trubici, takové jednoduché střevo. A z jeho přední stěny se zhruba ve čtvrtém týdnu začne vychlipovat malý pupen.

Vojtěch: Pupen? Jako na stromě?

Barbora: Přesně! Říká se tomu laryngotracheální vychlípka. A z téhle jediné malé vychlípky vznikne celý dýchací systém. Hrtan, průdušnice, plíce... všechno.

Vojtěch: Páni. Takže plíce nám v podstatě vyrostly ze střeva?

Barbora: Víceméně ano. Ta vychlípka se pak musí oddělit od budoucího jícnu. Vytvoří se tam takové dvě řasy, které srostou a vytvoří přepážku. Jako když zapneš zip a rozdělíš jednu velkou kapsu na dvě.

Vojtěch: A co se děje s tou vychlípkou dál? Jak z ní vzniknou celé plíce?

Barbora: Začne se větvit. Úplně jako strom. Nejdřív se rozdělí na dvě hlavní větve – základy pro pravou a levou plíci. Pravá se pak hned dělí na tři, levá na dvě... přesně podle toho, kolik laloků plíce mají.

Vojtěch: A to větvení pokračuje dál a dál, až do těch nejmenších sklípků?

Barbora: Přesně. Má to několik fází. Nejdřív vzniká jenom ten "potrubní" systém, pak se začnou tvořit dýchací sklípky a kolem nich hustá síť kapilár. A tady je klíčový moment...

Vojtěch: Povídej.

Barbora: Kolem 24. týdne začnou buňky v plicích produkovat surfaktant. To je látka, která brání tomu, aby se sklípky po výdechu slepily. Bez ní by plod nebyl schopen samostatně dýchat.

Vojtěch: Takže to je ten zlomový bod pro přežití nedonošených dětí?

Barbora: Přesně tak. Je to jeden z nejdůležitějších milníků.

Vojtěch: Dobře, dýchací systém mi dává smysl. Ale co ten zbytek té původní trubice? Co třeba žaludek?

Barbora: Žaludek je kapitola sama pro sebe. Ten taky začíná jako jednoduché rozšíření té trubice, ale pak provede neuvěřitelně složitou rotaci.

Vojtěch: Rotaci? Jako že se otočí?

Barbora: A ne jednou! Nejdřív se otočí o 90 stupňů kolem své podélné osy. Představ si, že to, co bylo původně vpředu, je teď vlevo. A to, co bylo vzadu, je teď vpravo a roste mnohem rychleji – proto má žaludek to velké zakřivení.

Vojtěch: To je divočina! A ta druhá rotace?

Barbora: Pak se ještě překlopí kolem předozadní osy. Spodní část se posune doprava a nahoru, a horní část doleva a dolů. Tím získá svou finální, šikmou polohu.

Vojtěch: A k čemu je to dobré?

Barbora: Ta rotace za sebou táhne i závěsy, ve kterých je žaludek upevněný. A tím se v břišní dutině vytvoří různé prostory a vaky, jako třeba bursa omentalis. Je to základ pro celé finální uspořádání orgánů.

Vojtěch: Takže žaludek rotuje na místě... a co zbytek střev? Ten je přece hrozně dlouhý.

Barbora: A to je právě ten problém. Střevo roste tak neuvěřitelně rychle, že se v šestém týdnu prostě nevejde do malé břišní dutiny.

Vojtěch: A co udělá?

Barbora: Udělá něco nečekaného. Část střevních kliček se dočasně vysune ven z těla embrya, do pupečníku. Tomu říkáme fyziologická herniace.

Vojtěch: Cože? Střeva má dočasně mimo tělo? To zní... riskantně.

Barbora: Je to naprosto normální! A zatímco jsou venku, otočí se o 90 stupňů proti směru hodinových ručiček. Pak, kolem desátého týdne, se břišní dutina zvětší a střeva se začnou vracet zpátky.

Vojtěch: A při tom návratu se děje co?

Barbora: Dokončí rotaci! Otočí se o dalších 180 stupňů. Celkem tedy 270 stupňů. Díky tomu se tlusté střevo dostane do své typické polohy, kde rámuje tenké střevo.

Vojtěch: Páni. Takže celé to složité uspořádání břicha, které známe z atlasů, je výsledkem jedné velké rotace a dočasného 'výletu' mimo tělo. Neuvěřitelné. A co se stane, když se třeba něco z toho otočí špatně?

Barbora: To je skvělá otázka, Vojtěchu. Když se rotace nepovede, může to vést k vážným problémům, jako je zauzlení střev. Ale to je téma na celý další díl! Dneska se pojďme podívat na systém, který se vyvíjí hned vedle a je stejně fascinující – urogenitální systém.

Vojtěch: Urogenitální? Takže močové cesty a pohlavní orgány dohromady?

Barbora: Přesně tak. Na začátku je všechno spojené. Představ si takovou společnou výpusť, které říkáme kloaka. Do ní ústí jak budoucí střevo, tak základ močopohlavního systému.

Vojtěch: A jak se to rozdělí? To asi nechceme mít propojené navždy.

Barbora: Rozhodně ne. Mezi nimi vyroste přepážka, takzvané septum urorectale, a ta kloaku rozdělí na zadní anální kanál a přední sinus urogenitalis.

Vojtěch: A ten sinus je základem pro všechno to ostatní?

Barbora: Ano! Jeho horní část vytvoří močový měchýř. Střední, pánevní část, se u žen stane celou močovou trubicí a u mužů její částí a prostatou. A ta poslední, spodní část, dá vzniknout u mužů spongiózní části uretry a u žen poševní předsíni.

Vojtěch: Dobře, to je ta 'uro' část. A co ta 'genitální'? Kde se vezmou varlata a vaječníky?

Barbora: Vše začíná už ve čtvrtém týdnu, kdy se objeví prvopohlavní buňky ve žloutkovém váčku. Ty pak améboidními pohyby putují až do základu těla, do takzvané genitální lišty.

Vojtěch: Počkat, ony tam samy doputují? Jako malí průzkumníci?

Barbora: Přesně tak! A teď přichází ten klíčový moment. Pokud má plod chromozom Y, je na něm gen SRY. Ten funguje jako hlavní vypínač, který řekne: 'Budeme dělat varlata!'

Vojtěch: A co když ten gen chybí?

Barbora: Pokud SRY gen není, což je případ plodu XX, vývoj se automaticky ubírá cestou k vaječníkům. Je to takový 'defaultní' program přírody.

Vojtěch: Takže máme gonády. A co všechny ty vývodné cesty? Jak se to pospojuje?

Barbora: Tady je to geniální. Každý plod má na začátku DVA systémy vývodných cest. Wolffův vývod a Müllerův vývod. Vypadá to jako soutěž.

Vojtěch: Hormonální Hunger Games! Kdo vyhraje?

Barbora: U mužů začnou buňky ve varlatech produkovat testosteron, který podporuje Wolffův vývod. Z něj vznikne třeba nadvarle. A jiné buňky tvoří anti-Mülleriánský hormon, který, jak název napovídá, Müllerův vývod doslova zničí.

Vojtěch: A u žen?

Barbora: U žen se tyto hormony netvoří. Takže bez testosteronu Wolffův vývod zanikne. A bez AMH naopak Müllerův vývod přežívá a vyvíjí se z něj vejcovody a děloha. Zajímavé je, že děloha vzniká spojením dvou základů, a pokud se nespojí správně, mohou vzniknout vady jako dvourohá děloha.

Vojtěch: A co vnější pohlavní orgány? Tam je to taky na začátku stejné?

Barbora: Přesně. Máme indiferentní stadium s hrbolkem a valy. Pod vlivem androgenů z varlat hrbolek vyroste v penis a valy srostou v šourek. Bez těchto hormonů z hrbolku vznikne klitoris a valy zůstanou nesrostlé jako stydké pysky.

Vojtěch: Páni. Takže je to opravdu jen o přítomnosti nebo nepřítomnosti pár signálů. A co ten slavný sestup varlat?

Barbora: Ten je nutný pro správnou tvorbu spermií, protože potřebují nižší teplotu. Takový vazivový pruh, gubernaculum, je stáhne z břišní dutiny přes tříselný kanál až do šourku. Vaječníky sestupují také, ale jen kousek, do malé pánve.

Vojtěch: Neuvěřitelné. Celý ten komplexní systém je výsledkem kaskády genetických a hormonálních rozhodnutí. Děkujeme, Barboro, za další úžasný vhled do tajů embryologie.

Barbora: Já děkuji za pozvání, Vojtěchu. Klíčové je si pamatovat společný základ a rozhodující roli SRY genu a hormonů.

Vojtěch: To si určitě zapamatujeme. Pro dnešek je to od nás vše. U dalšího dílu Studyfi Podcastu se na vás těšíme. Na slyšenou!

Barbora: Na slyšenou!