Podcast na Ladislav Stroupežnický - Naši furianti

Kapitoly

Úvodní finta

Furianti, rezonéři a ti druzí

Jazyk jako klíč k úspěchu

Strategie pro neumělecký text

Co je to furiantství?

Spor o ponocného

Paličský list a láska

Rozuzlení s Habršperkem

Formální analýza

Srovnání s dalšími díly

Autor a jeho doba

První dramaturg Národního

Tragédie a Furianti

Od veselohry k tragédii

Rozchod s romantismem

Vrcholný realismus a další autoři

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Petr: V čem u Furiantů chybuje u maturity osmdesát procent studentů? Není to v ději ani v postavách. Je to v jedné drobnosti, která rozhoduje mezi jedničkou a trojkou. A my si dnes ukážeme, jak na ni už nikdy nezapomenout.

Karolína: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcast.

Petr: Super. Takže Naši furianti, realistická komedie. Karol, kde začít, když v dramatu není klasický vypravěč?

Karolína: Začni u toho, jak se děj posouvá. Je to jen pomocí dialogů, tedy přímé řeči postav. Autor, Stroupežnický, k nám mluví jen ve velmi podrobných scénických poznámkách.

Petr: Dobře. A ty postavy, to je přehlídka charakterů! Máme tu dva hlavní kohouty, starostu Dubského a radního Buška.

Karolína: Přesně. Oba jsou furianti – tvrdohlaví, ješitní sedláci, co chtějí mít za každou cenu hlavní slovo. Jdou proti sobě vlastně jen z principu.

Petr: Trochu mi to připomíná některé rodinné oslavy. Kdo tam tedy vnáší rozum?

Karolína: To jsou takzvaní rezonéři. Postavy, které mluví za autora a zastupují zdravý rozum. Tady je to hlavně voják Bláha, symbol cti, a především švec Habršperk. Ten je chytrý, všechno prokoukne a spor nakonec vyřeší.

Petr: Takže rezonér je takový ten kamarád, který vám řekne pravdu, i když ji nechcete slyšet. A co ti ostatní?

Karolína: Pak je tu krejčí Fiala, ztělesněné patolízalství a faleš, a samozřejmě mladí milenci, Václav a Verunka, kteří jsou obětí sporu svých otců. Klasika.

Petr: A teď k tomu, co jsi slíbila na začátku. Ta jedna věc, která tolik lidí poplete. Co to je?

Karolína: Je to jazyk! Konkrétně jihočeské nářečí. Není to jen ozdoba, je to absolutně klíčový prvek, který dělá hru realistickou. Stroupežnický ten jazyk dokonale odposlouchal.

Petr: Aha! Takže nestačí jen říct, že mluví nespisovně. Musím zmínit přímo dialektismy?

Karolína: Přesně! Slova jako „tutě“ místo tady nebo „hubačí“ místo odmlouvá. K tomu přidej lidová rčení, občasné nadávky, germanismy a vojenský slang u Bláhy. Tohle je ta slíbená „aha“ chvíle – ta směsice tvoří dokonalý obraz vesnice.

Petr: Perfektní. To dává smysl. Ale u maturity dostanu i druhý, neumělecký text. Co s ním?

Karolína: To je ta druhá polovina úspěchu. Postupuj systematicky. Zaprvé, najdi souvislost s Furianty. Popisuje text třeba premiéru hry? Nebo životopis autora?

Petr: Dobře. Krok jedna: najít spojitost.

Karolína: Krok dva: urči komunikační situaci. Kdo to píše a pro koho? Je to historik pro studenty, nebo novinář pro širokou veřejnost? Podle toho poznáš i funkční styl – odborný, nebo publicistický.

Petr: To zvládnu. A co dál?

Karolína: Pak už jen určíš slohový postup a útvar – je to zpráva, recenze, životopis? A hlavně, to je nejdůležitější: odliš fakta od autorových názorů. Říká, že se hra hrála v roce 1887? To je fakt. Tvrdí, že je to nejlepší česká hra? To je jeho domněnka. A máš hotovo.

Petr: Přesně tak. A když už umíme určit autora, pojďme se vrhnout na samotnou analýzu díla. To je to, co vás u maturity potká na sto procent. A jako modelový příklad jsme si vybrali klasiku... Naši furianti.

Karolína: Skvělá volba, Petře. Děj se odehrává v roce 1869 v jihočeské vesničce Honice. A klíčem k celé hře je pochopit, co to vlastně znamená... furiantství.

Petr: To zní jako někdo, kdo je pořádně naštvaný. Něco jako já, když mi spadne internet.

Karolína: Blízko! Furiant je člověk, který je strašně tvrdohlavý, pyšný a ješitný. Musí mít vždycky pravdu a hlavně se snaží ukázat, že je lepší a bohatší než soused.

Petr: Aha, takže takové to klasické české „kdo z koho“.

Karolína: Přesně. Celá hra stojí na sporu dvou největších furiantů ve vesnici: starosty Dubského a prvního radního Buška. Ti dva se prostě nesnáší a musí si neustále něco dokazovat.

Petr: A o co se přou tentokrát?

Karolína: O místo ponocného, tedy nočního hlídače. Starosta Dubský navrhuje vysloužilého vojáka, poctivého Bláhu. Jenže radní Bušek, jen aby šel proti starostovi, navrhne krejčího Fialu.

Petr: Takže se rozjede hádka, předpokládám.

Karolína: Obrovská furiantská hádka! Každý si dokazuje svou moc a vliv. Hlasování dopadne nerozhodně, ale starosta použije své právo a místo dá Bláhovi. Bušek zuří. Tím začíná první dějství.

Petr: Ale to asi není všechno, že? Do toho se určitě zamotá i něco dalšího.

Karolína: Samozřejmě. Syn starosty Dubského, Václav, totiž miluje Verunku, dceru radního Buška. Kvůli nenávisti jejich otců je ale jejich svatba naprosto nemyslitelná. Je to taková vesnická verze Romea a Julie.

Petr: Akorát bez jedu a dýky, doufám.

Karolína: Přesně tak. Situaci navíc zkomplikuje výhrůžný dopis, který starosta najde na vratech. Stojí v něm, že pokud se ponocným nestane Fiala, celá vesnice lehne popelem.

Petr: Páni. Takže podezření padne na koho? Na odmítnutého Bláhu?

Karolína: Bingo. Bušek s Fialou ho okamžitě obviní. Starosta pod tlakem Bláhu odvolá a v hospodě se to skoro porve. Ale pak na scénu vstupuje švec Habršperk, takový vesnický detektiv.

Petr: A ten to rozlouskne?

Karolína: Přesně. Zjistí, že dopis napsal Fialův syn na otcův příkaz. A teď to nejlepší... Habršperk ví, že Bušek, ten velký sedlák, je ve skutečnosti pytlák. Jednou tajně střelil zajíce.

Petr: To snad ne! A použije to proti němu?

Karolína: Ano. V podstatě ho vydírá. Buď přiznáš, že Fiala je podvodník a povolíš svatbu, nebo všem řeknu, že jsi pytlák. Pro Buška by to byla obrovská ostuda.

Petr: A furiant Bušek se zlomí?

Karolína: Přesně tak. Kapituluje. Bláha dostane své místo, Fiala je potrestán a mladí se můžou vzít. A furianti se, alespoň naoko, usmíří.

Petr: Super, děj máme. Takže klíčový úkol u maturity je teď zařadit úryvek. Říct, jestli je to ta hádka na začátku, nebo třeba Habršperkovo vydírání na konci.

Karolína: Ano. A pak se vrhnout na témata a motivy. Hlavní téma je tu jasné: kritika furiantství, pýchy a pokrytectví. Žádná idealizovaná česká vesnička.

Petr: A motivy jsou ty dílčí prvky, že? Třeba ta volba ponocného, zakázaná láska, paličský list...

Karolína: Přesně. Pak zmíníte časoprostor – rok 1869, vesnice Honice. A kompozici, která je chronologická, rozdělená do čtyř dějství. Literární druh je drama a žánr... realistická vesnická hra.

Petr: Skvěle. A co srovnání s jinými díly, které se často nabízí?

Karolína: Dobrá poznámka. Můžete to srovnat třeba s Kalibovým zločinem, což je ale psychologický román o muži, kterého žena utýrá k smrti. Úplně jiná atmosféra.

Petr: Nebo se Strakonickým dudákem, ne?

Karolína: Ano, ale to je zase romantická pohádka, báchorka. Furianti jsou tvrdý realismus. A podobně třeba Gazdina roba od Preissové je zase tragédie, kde hrdinka spáchá sebevraždu.

Petr: Takže je důležité ukázat, že rozumíme těm rozdílům v žánru a tématu. Perfektní. Tohle byl vyčerpávající návod, Karolíno, díky moc.

Petr: Takže děj a postavy Furiantů už známe. Abychom ale plně pochopili, proč je ta hra tak geniální, musíme se podívat na její kontext. Tedy kdy a proč vlastně vznikla.

Karolína: Přesně tak, Petře. A tím se dostáváme k literárněhistorickému kontextu. Tady se totiž skrývá klíč k pochopení Stroupežnického záměru.

Petr: Dobře, tak začněme autorem. Ladislav Stroupežnický. Kam ho máme časově zařadit?

Karolína: Jednoduše do druhé poloviny 19. století. Žil v letech 1850 až 1892. A teď to důležité... Byl jedním z prvních dramaturgů čerstvě otevřeného Národního divadla.

Petr: Aha, takže měl obrovský vliv na to, co se tehdy hrálo. Nebyl to žádný neznámý autor, co píše pro zábavu.

Karolína: To rozhodně ne. A právě v Národním divadle měli Naši furianti premiéru. Bylo to 3. května 1887 a režii měl Josef Šmaha.

Petr: To je super přesné datum, to se bude u maturity hodit. Takže si to můžeme představit... nová hra ve zbrusu novém národním symbolu. To musel být velký tlak.

Karolína: Obrovský! A tady je ten háček. Stroupežnický nepřišel s nějakou idealizovanou pohádkou o hodných českých lidičkách. Právě naopak. Ukázal je takové, jací opravdu jsou... i s jejich chybami.

Petr: Takže to nebylo úplně vlastenecké pohlazení po duši? To zní zajímavě. Čím přesně se tedy jeho tvorba lišila od ostatních?

Karolína: Výborná otázka. A tím se dostáváme přímo k rysům realismu v jeho díle, na které se podíváme hned teď.

Petr: Tak a teď se přesuneme k dalšímu klíčovému autorovi. Řeč bude o Ladislavu Stroupežnickém. Mnozí ho znají, ale jeho role byla mnohem větší, než si myslíme.

Karolína: Přesně tak, Petře. Nebyl jen dramatik, ale od roku 1882 až do své smrti taky první dramaturg Národního divadla. V podstatě formoval, co se tam hrálo.

Petr: A taky jak se to hrálo, že? Je považován za průkopníka realismu.

Karolína: Ano. A co je na tom nejzajímavější… neměl žádné literární vzdělání. Dokonce ho vyhodili z reálky pro špatný prospěch. Všechno čerpal jen z pozorování života kolem sebe.

Petr: To je neuvěřitelné. Ale jeho život nebyl zrovna jednoduchý, že?

Karolína: To rozhodně ne. V sedmnácti se pokusil o sebevraždu. Přežil, ale přišel o část obličeje, což ho pochopitelně navždy poznamenalo.

Petr: Přesto dokázal napsat jednu z našich nejslavnějších komedií, Naše furianty.

Karolína: To je pravda. A ti furianti byli tak realističtí, protože to byly v podstatě kopie skutečných lidí z jeho rodné vesnice. Jen ji přejmenoval z Cerhonic na Honice.

Petr: Takže taková malá pomsta sousedům? A co další díla?

Karolína: Psal i historické veselohry jako Zvíkovský rarášek nebo Paní mincmistrová. Ale jeho poslední hra, Na Valdštejnské šachtě, už byla temná tragédie o ztroskotání ideálů. Ukazuje to jeho obrovský rozsah.

Petr: Skvěle. Takže od Stroupežnického si pamatujeme hlavně Furianty a jeho zásadní roli v Národním divadle. Pojďme se teď podívat na dalšího autora, který venkovské téma pojal zase trochu jinak.

Petr: Takže charaktery a děj máme za sebou. Ale abychom tomu dílu fakt rozuměli, musíme ho zasadit do kontextu. Karolíno, kam přesně Naši furianti patří?

Karolína: Skvělá otázka, Petře. Patří do českého literárního realismu konce 19. století. A tady je to klíčové... realismus znamenal naprostý zlom.

Petr: Zlom? V jakém smyslu?

Karolína: Představ si to tak, že předtím existoval takový tylovský mýtus. Josef Kajetán Tyl psal hry, kde byl sedlák vždycky morálně čistý, hodný vlastenec.

Petr: Takový ideální superhrdina z vesnice.

Karolína: Přesně! A Stroupežnický s tímhle skoncoval. Ukázal, že lidi na vesnici můžou být lakomí, tvrdohlaví – prostě furianti – a že jim jde hlavně o majetek. Žádná idylka.

Petr: Dobře, takže Stroupežnický byl takový průkopník. Kdo na něj navázal?

Karolína: Přímo na něj navázali bratři Mrštíkové. Jejich drama *Maryša* je absolutní vrchol českého realismu. Taky z vesnice, taky o majetku, ale je to drsná tragédie.

Petr: A co další autoři? Byli i jiní?

Karolína: Určitě. Třeba Gabriela Preissová, která psala podobně drsná dramata, ale bez té Stroupežnického komediální lehkosti. A pak v próze máme Karla Václava Raise, který se taky zaměřoval na destruktivní vliv majetku na vztahy.

Petr: Super, díky za přehled. Kdybys to měla shrnout do jedné věty pro maturanty, co je nejdůležitější si pamatovat?

Karolína: Že realismus, a hlavně Naši furianti, zbořil mýtus o dokonalém venkově. Místo toho ukázal skutečné lidi s jejich chybami, touhou po majetku a složitou psychologií.

Petr: Perfektní! Tak jo, to bylo pro dnešek vše. Doufáme, že teď máte v realismu mnohem jasněji. Díky moc, Karolíno.

Karolína: Já děkuju za pozvání. A vám, studentům, držíme palce!

Petr: Mějte se fajn a uslyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu!