Podcast na Kyselé deště a globální změna klimatu

Kapitoly

Co rozhoduje u maturity

Kyselý koktejl

Kdo za to může?

Mrtvé lesy a zničené sochy

Co s tím děláme?

Úvod do klimatických změn

Jak funguje skleníkový efekt

Hlavní skleníkové plyny

Důsledky a budoucnost

Mezinárodní dohody a závěr

Přepis

Adam: Tak schválně, Kristýno. Většina studentů u maturity řekne, že kyselé deště způsobuje oxid siřičitý ze spalování uhlí. Dostanou za to body?

Kristýna: Jo, dostanou. Tak na trojku, možná na dvojku. Ale jestli chcete jedničku, musíte přesně vědět, jakou roli v tom hrají i oxidy dusíku z aut a proč byl tenhle problém v osmdesátkách úplně jiný než dnes. A přesně to si teď ukážeme.

Adam: Tak to zní jako dobrý plán. Jdeme na to.

Kristýna: Posloucháte Studyfi Podcast.

Adam: Dobře, začněme úplně od základů. Co to vlastně ten „kyselý déšť“ je? Normální déšť přece není dokonale neutrální, ne?

Kristýna: Přesně tak. Běžná dešťová voda má pH kolem šesti. O kyselém dešti mluvíme, když pH klesne pod 5,6. Dnes je průměr tak 4 až 4,5, což je už pořádný skok.

Adam: A co to způsobuje? Jak se z deště stane taková... kyselina?

Kristýna: Je to takový chemický koktejl v atmosféře. Hlavní dvě ingredience jsou oxid siřičitý, tedy SO2, a oxidy dusíku, NOx. Ty se v oblacích smíchají s vodou a kyslíkem a vzniknou z nich kyseliny – kyselina sírová a kyselina dusičná. A ty pak s deštěm padají na zem.

Adam: Takže déšť má v podstatě agresivnější povahu než já před ranní kávou.

Kristýna: Dá se to tak říct! Některé extrémní srážky měly dokonce pH 2, což je srovnatelné s žaludečními šťávami.

Adam: Odkud se tyhle oxidy berou? Zmínila jsi spalování uhlí...

Kristýna: Ano, oxid siřičitý pochází hlavně ze spalování fosilních paliv s vysokým obsahem síry. U nás to bylo typicky hnědé uhlí. Jen pro představu, v roce 1982 jsme v Československu vypustili 2,3 milionu tun SO2. To je šílené číslo.

Adam: Páni. A dnes?

Kristýna: Díky odsíření elektráren to v roce 2000 bylo už „jen“ 265 tisíc tun. Obrovský pokrok. Jenže pak je tu ten druhý viník – oxidy dusíku.

Adam: A ty jsou z čeho? Auta?

Kristýna: Přesně. Vznikají při spalování v motorech, hlavně v dieselech, a také v elektrárnách. Tady ta čísla tak růžová nejsou. Kvůli nárůstu dopravy se jejich emise drží víceméně na stejné úrovni, i když máme katalyzátory a AdBlue.

Adam: Dobře, takže máme v atmosféře kyseliny. Co to dělá s přírodou a s námi?

Kristýna: Důsledky jsou drsné. U lidí to poškozuje dýchací cesty. V přírodě to mění pH půdy a vody, což je smrtící pro mnoho organismů. Z půdy se navíc uvolňuje hliník, který je pro kořeny stromů jako jed. Ničí jim to chlorofyl a lesy pak odumírají.

Adam: To jsou ty slavné zničené lesy v Krušných horách, že?

Kristýna: Přesně. To je učebnicový příklad. V sedmdesátých a osmdesátých letech tam docházelo k tak masivnímu úhynu smrčin, že to byla ekologická katastrofa. Stačila jedna mrazivá noc se šílenou koncentrací SO2 a tisíce hektarů lesa byly mrtvé.

Adam: A kromě lesů? Co třeba budovy?

Kristýna: Ty trpí taky. Kyseliny naleptávají vápenec na historických památkách a způsobují korozi kovových konstrukcí. Sochy ztrácí detaily, mosty reznou rychleji. Je to problém všude.

Adam: Takže co je řešení? Zmínila jsi odsíření.

Kristýna: To je prevence a klíčový krok. V elektrárnách se do spalin přidává třeba hydroxid vápenatý, který SO2 zneutralizuje a jako vedlejší produkt vznikne sádrovec. Ten se pak dá využít ve stavebnictví. Dva v jednom!

Adam: A co když už je škoda napáchaná? Třeba v těch lesích?

Kristýna: Tam se přistupuje k takzvanému vápnění. Letadla nebo vrtulníky rozprašují nad lesy mletý vápenec, aby se neutralizovala kyselost půdy a dala se lesu šance na obnovu. Je to ale spíš taková náplast na obrovskou ránu.

Adam: Rozumím. Takže nejdůležitější je prostě ty škodliviny do vzduchu vůbec nepouštět. To dává smysl. A teď se pojďme podívat na další téma...

Kristýna: Přesně tak. A právě to nás přivádí k našemu poslednímu, ale asi nejdůležitějšímu tématu – ke klimatickým změnám. Všechny tyhle problémy, o kterých jsme se bavili, jsou totiž spojené nádoby.

Adam: Takže kyselé deště souvisí s klimatickou změnou? Myslel jsem, že to jsou dvě různé věci.

Kristýna: Souvisí. Zdrojem jsou často ty samé emise z průmyslu a dopravy. Ale klimatická změna je mnohem komplexnější problém. Začněme úplně od základu – co to vlastně je?

Adam: No, že se otepluje planeta, ne?

Kristýna: V podstatě ano. Klima je dlouhodobý stav počasí v nějaké oblasti. A to naše globální klima se prokazatelně mění. Teploty stoupají. A teď ta hlavní otázka – můžeme za to my, lidi, nebo je to přirozený proces?

Adam: A jaká je odpověď? Protože slýchám obě verze.

Kristýna: Přesně. Existují dva hlavní pohledy. Jeden říká, že Země prochází přirozenými cykly oteplování a ochlazování – doby ledové a meziledové – a my jsme teď zrovna v té teplejší fázi. Tenhle názor ale mezi vědci moc neobstojí.

Adam: A ten druhý?

Kristýna: Druhý, a to je názor drtivé většiny vědecké komunity, říká, že za současné rychlé oteplování můžou hlavně lidské aktivity. Tedy antropogenní vlivy.

Adam: Jako kácení lesů, průmysl a tak?

Kristýna: Přesně. Kácení lesů, masivní zemědělství, zástavba krajiny a hlavně… spalování fosilních paliv. To všechno mění složení atmosféry.

Adam: Dobře, a to nás dostává ke skleníkovému efektu, že? To je ten hlavní viník?

Kristýna: Je to viník, ale zároveň je pro nás životně důležitý. Je v tom trochu paradox.

Adam: Počkat, jak to? Myslel jsem, že je to něco špatného.

Kristýna: Vůbec ne. Skleníkový efekt je přirozený jev. Bez něj by průměrná teplota na Zemi byla asi o 33 stupňů Celsia nižší. Takže by tu byl pěkný mráz a život, jak ho známe, by neexistoval.

Adam: Aha! Takže problém není ten efekt samotný, ale to, že ho nějak zesilujeme?

Kristýna: Přesně jsi to trefil! Problém je, že my lidé do atmosféry vypouštíme obrovské množství takzvaných skleníkových plynů. A ty ten přirozený efekt nebezpečně zesilují. Funguje to jednoduše – sluneční záření ohřeje zemský povrch. Ten pak teplo vyzařuje zpátky.

Adam: A ty plyny ho chytí a nepustí dál do vesmíru. Jako sklo ve skleníku. Chápu.

Kristýna: Přesně tak. Zadržují teplo v atmosféře a tím oteplují celou planetu. A čím víc těch plynů tam je, tím víc tepla se tu drží.

Adam: A které plyny to tedy jsou? Vždycky se mluví hlavně o CO2.

Kristýna: Oxid uhličitý, tedy CO2, je ten nejznámější. Není jedovatý, je to přirozená součást atmosféry. Vzniká při dýchání, sopečné činnosti, ale hlavně při spalování fosilních paliv. Zhruba 40 % z uhlí, 40 % z ropy a 20 % ze zemního plynu. A v atmosféře zůstává strašně dlouho, zhruba 100 let.

Adam: Sto let? Páni. Takže i kdybychom dnes přestali úplně všechno pálit, tak to bude mít vliv ještě na naše pravnoučata.

Kristýna: Bohužel ano. Ten dopad má obrovské zpoždění. A jen pro představu o množství – světová produkce je asi 4 tuny CO2 na obyvatele za rok. Ale třeba v Česku je to 10 tun. A v USA dokonce 16 tun.

Adam: To jsou šílená čísla. A jsou i jiné plyny?

Kristýna: Ano, a některé jsou i účinnější v zadržování tepla. Třeba metan, CH4. Vzniká hlavně při rozkladu organických látek v zemědělství – třeba při pěstování rýže nebo z odpadu hospodářských zvířat.

Adam: Takže vtipy o krávách vlastně nejsou tak úplně od věci?

Kristýna: Přesně tak, nejsou. Metan je sice v atmosféře kratší dobu, asi 4 roky, ale je to velmi potentní skleníkový plyn. Dále máme oxidy dusíku, ozón a pak různé průmyslové plyny jako freony.

Adam: A pak je tu ještě vodní pára, ne? O té se moc nemluví.

Kristýna: Správně! Vodní pára je ve skutečnosti nejvýznamnější skleníkový plyn. Ale její množství v atmosféře je dané hlavně teplotou. Je to spíš takový zesilovač – čím je tepleji, tím víc páry se odpaří, a tím se oteplování dál zrychluje.

Adam: Dobře, takže plynů přibývá, planeta se otepluje. Co to pro nás konkrétně znamená? Jak moc se vlastně oteplilo?

Kristýna: Ta změna je dramatická. Před průmyslovou revolucí byla koncentrace CO2 asi 280 ppm, což znamená 280 molekul na milion molekul vzduchu. Dnes jsme už nad 415 ppm. To je nejvíc za posledních 800 tisíc let.

Adam: To je obrovský skok. A o kolik se tedy ještě oteplí?

Kristýna: Modely se různí, ale mluví se o tom, že do konce století by se průměrná globální teplota mohla zvýšit o 2 až 4 stupně Celsia oproti konci 20. století. Politici se snaží dohodnout na cíli udržet oteplení pod 2 stupni, ideálně pod 1,5 stupně. Ale reálnější scénáře, pokud nic nezměníme, mluví spíš o 3,5 stupních.

Adam: A co by to způsobilo? Tři a půl stupně nezní jako konec světa, když si vezmu rozdíl mezi létem a zimou.

Kristýna: To je častý omyl. Bavíme se o globálním průměru. I malá změna průměru znamená obrovské lokální extrémy. Čekaly by nás častější vlny veder, ničivá sucha, ale na druhou stranu i extrémní povodně, silnější hurikány a rozsáhlé požáry.

Adam: Takže rozkolísané počasí. Co ještě?

Kristýna: Ten seznam je dlouhý a dost děsivý. Tání ledovců. Jen roztátí Grónského ledovce by zvedlo hladiny oceánů o 5 až 7 metrů. To by znamenalo zaplavení obrovských pobřežních oblastí, kde žijí stamiliony lidí. Celé státy by mohly zmizet.

Adam: To si ani nedokážu představit.

Kristýna: A s tím souvisí migrace, problémy se zásobováním vodou, šíření tropických nemocí do našich končin a bohužel i masivní vymírání druhů. Odhaduje se, že by mohlo nevratně zmizet 20 až 30 % všech rostlin a živočichů.

Adam: Dobře, to je… hodně. Dělá se s tím něco na mezinárodní úrovni? Nějaké dohody?

Kristýna: Ano, snahy tu jsou. První velkou dohodou byl Kjótský protokol z roku 1997, který zavázal státy snížit emise. Problém byl, že některé velké znečišťovatele, jako tehdy USA, se nepřipojily.

Adam: A co je teď?

Kristýna: Dnes máme Pařížskou dohodu z roku 2015. Její cíl je udržet oteplování výrazně pod 2 stupni, ideálně do 1,5 stupně. Česká republika se v rámci EU zavázala snížit emise do roku 2030 o nejméně 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Adam: Takže plán máme. Teď ho jen dodržet.

Kristýna: Přesně. A to je ta nejtěžší část. Je to neustálý souboj mezi ekonomikou a ochranou planety. Ale klíčové je, že řešení existují. Jen je musíme začít opravdu ve velkém používat.

Adam: Kristýno, moc děkuju. Probrali jsme toho dnes opravdu hodně. Od ozonové díry, přes kyselé deště až po klimatickou změnu. Je to trochu zdrcující, ale zároveň mám pocit, že tomu teď mnohem lépe rozumím.

Kristýna: To byl cíl. Klíčové je nebát se, ale chápat souvislosti. Protože jen tak můžeme dělat správná rozhodnutí, ať už jako jednotlivci, nebo jako celá společnost. Není to beznadějné, jen je nejvyšší čas jednat.

Adam: Přesně tak. Doufám, že jsme našim posluchačům dnes dodali nejen informace, ale i trochu naděje a motivace. Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Mějte se hezky a uslyšíme se příště.

Kristýna: Na slyšenou!