Podcast na Kultura, média a náboženství

Kapitoly

Úvod do kultury

Materiální a duchovní kultura

Masová kultura

Co je náboženství a víra

Formy víry

Dělení a znaky náboženství

Církev, sekta a nová hnutí

Bůh a spasitel

Bible a historie

Schizma a svátky

Kořeny a historie

Spisy, tradice a svátky

Antisemitismus a současnost

Pět pilířů islámu

Zrod a rozdělení

Islám dnes

Úvod do hinduismu

Bohové a duše

Karma a společnost

Cesta prince Siddhárthy

Harmonie a řád v Číně

Závěr

Přepis

Tomáš: Když jsi dneska projížděl Instagram nebo TikTok, napadlo tě, že se vlastně probíráš kulturou? Každý ten meme, každá písnička… to je přesně ono.

Eliška: Přesně tak! Kultura není jenom o opeře a galeriích. Je to v podstatě všechno, co jako lidé vytváříme.

Tomáš: O tom si dneska popovídáme. Tohle je Studyfi Podcast.

Eliška: Kultura je tedy soubor všech výsledků naší fyzické i duševní činnosti. Dává našemu životu řád a smysl.

Tomáš: Dobře, ale co to znamená v praxi? Je můj mobil kultura?

Eliška: Určitě! To je ukázka materiální kultury. Sem patří všechny hmotné věci – stroje, budovy, oblečení, prostě cokoliv, na co si můžeš sáhnout.

Tomáš: A co je ten zbytek? Ten, na který si sáhnout nemůžu?

Eliška: To je duchovní kultura. Ta zahrnuje nápady, zvyky, umění, vědu, ale taky třeba morálku a zákony. Je to vlastně takový neviditelný software naší společnosti.

Tomáš: Takže materiální je hardware a duchovní je software? To se mi líbí!

Eliška: Přesně tak. A když se ten „software“ a „hardware“ propojí přes masmédia, jako je televize nebo internet, vzniká masová kultura.

Tomáš: Aha, takže zpátky k těm memes a virálním videím.

Eliška: Přesně. Cílem masové kultury je pobavit co nejširší publikum. Má dva hlavní znaky: masovost, tedy obrovské množství obsahu i příjemců, a standardizaci.

Tomáš: Standardizaci? Jako že je všechno na jedno brdo?

Eliška: V podstatě ano. Všimni si, kolik filmů nebo písniček se drží osvědčených a velmi podobných vzorců. Je to prostě sázka na jistotu, která osloví většinu.

Tomáš: To dává smysl. Takže když je masová kultura taková sázka na jistotu, co je pak... náboženství? To je přece taky plné vzorců a příběhů, ne?

Eliška: To je skvělý přechod, Tomáši. Ano, i náboženství má své vzorce, ale jeho podstata je jinde. Je to hluboký, osobní vztah člověka k něčemu, co ho přesahuje. K nějaké skutečnosti mimo naši každodenní zkušenost.

Tomáš: Takže Bůh, nebo bohové?

Eliška: Může být. Ale taky to může být něco tajemného, nepopsatelného. Náboženství se snaží vysvětlit smysl života, ukazuje nám mravní hodnoty a dává naději. Je to vlastně specifická forma víry.

Tomáš: Víra... to je prostě přesvědčení, že něco existuje, i když to nemůžu dokázat, že?

Eliška: Přesně tak. Je to důvěra v něco, co je rozumově nevysvětlitelné. Ale zajímavé je, že latinský výraz pro náboženství, *religio*, pochází ze slova „svázat“. Takže jde o jakousi vazbu, svazek s Bohem.

Tomáš: Aha, takže věda, která to zkoumá, je... religionistika?

Eliška: Správně. Ta popisuje myšlenky, rituály a porovnává různá náboženství, aniž by je hodnotila.

Tomáš: Dobře. A jaké různé formy té víry vlastně existují? Určitě to není jen o jednom Bohu.

Eliška: Kdepak. Máme třeba fetišismus, což je víra v nadpřirozenou sílu předmětů, takzvaných fetišů.

Tomáš: Tak to zní trochu jinak, než jak to slovo lidé používají dneska.

Eliška: To rozhodně. Pak je tu třeba totemismus, kde kmen uctívá totem jako ztělesnění nadpřirozené bytosti. Nebo démonismus, což je víra v síly bytostí jako u čarodějnictví.

Tomáš: A co víra v bohy?

Eliška: To je teismus. Ten se dělí na polyteismus, tedy víru ve více bohů, jako bylo ve starověkém Řecku, a monoteismus, víru v jednoho Boha.

Tomáš: A co když někdo věří, že Bůh je úplně ve všem?

Eliška: To je panteismus. A pak je tu samozřejmě i opak – ateismus. Ale pozor, to není jen „nevěřím“. Ateista musí umět logicky zdůvodnit, proč Bůh podle něj neexistuje.

Tomáš: A jak se náboženství dělí? Jsou nějaké kategorie?

Eliška: Jsou. Ta nejzákladnější jsou kmenová náboženství, která se předávají jen ústně v odlehlých oblastech. Pak národní náboženství, která jsou vázaná na konkrétní národ s písmem a posvátnými texty.

Tomáš: A ta největší?

Eliška: To jsou světová neboli nadnárodní náboženství. Jejich význam přerostl hranice země původu. Můžeme je rozdělit na teistická, jako je křesťanství nebo islám, a na takzvané karmanové systémy.

Tomáš: Karma... to znám. Co uděláš, to se ti vrátí?

Eliška: V podstatě ano. Jde o koloběh životů, kde tvé skutky v tomto životě určí ten další. Typickým příkladem je hinduismus a buddhismus.

Tomáš: A co mají všechna náboženství společného?

Eliška: Tři základní znaky. Zaprvé příběh, tedy mýty a vyprávění. Zadruhé etický model, tedy pravidla, jak se chovat. A zatřetí rituál, tedy obřady a zvyky.

Tomáš: Počkej, a jaký je rozdíl mezi náboženstvím a církví? Není to to samé?

Eliška: Není. Náboženství je ta víra, to přesvědčení. Církev je instituce, ta organizace, která tu víru spravuje a šíří.

Tomáš: Aha. A co je potom sekta? To slovo má dost negativní nádech.

Eliška: Právem. Sekta je uzavřená skupina s autoritářským vůdcem, která často manipuluje se svými členy, blokuje informace a izoluje je od okolního světa a rodiny. Odchod bývá velmi problematický.

Tomáš: To zní děsivě. Vznikají dneska ještě nějaká nová náboženství?

Eliška: Ano, říkáme jim nová náboženská hnutí. Vznikají hlavně od druhé poloviny 20. století. Některá čerpají z křesťanství, jiná z východních náboženství, jako třeba Haré Krišna. Další jsou takzvané psychokulty, třeba Scientologická církev.

Tomáš: A některé z nich jsou právě ty nebezpečné sekty?

Eliška: Přesně tak. Upevňují strach, vyžadují bezmeznou poslušnost a omezují svobodu. Na druhém konci spektra pak stojí fundamentalismus.

Tomáš: Co to je?

Eliška: To je ultrakonzervativní hnutí uvnitř zavedeného náboženství, které lpí na doslovném výkladu textů a často je velmi nesnášenlivé k ostatním. Ale to už je téma samo pro sebe.

Tomáš: Dobře, pojďme se tedy podívat na to nejrozšířenější světové náboženství. Křesťanství.

Eliška: Určitě. Klíčová je víra v trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého. A samozřejmě v Ježíše Krista, kterého považují za spasitele a Božího syna.

Tomáš: A jejich svatá kniha je Bible, že? Ale slyšel jsem, že má dvě části.

Eliška: Přesně tak. Křesťané převzali židovskou bibli, tu nazvali Starým zákonem, a doplnili ji o Nový zákon. Ten popisuje život a učení Ježíše, hlavně ve čtyřech evangeliích.

Tomáš: Aha, takže takový 'sequel'.

Eliška: Dá se to tak zjednodušeně říct. Historie křesťanství byla ale divoká. Nejdřív byli pronásledováni, až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal Edikt milánský.

Tomáš: A tím se všechno vyřešilo?

Eliška: Ne tak docela. Největší rozkol, Velké schizma, přišel v roce 1054. Tehdy se křesťanství rozdělilo na západní římskokatolickou a východní pravoslavnou církev.

Tomáš: Rozumím. A co ty nejznámější svátky? Vánoce a Velikonoce?

Eliška: Přesně. Vánoce slaví narození Krista, Velikonoce jeho zmrtvýchvstání, což je pro věřící nejdůležitější událost. A den Páně je neděle.

Tomáš: Skvělý přehled. Ze stejné oblasti vzešlo i další velké náboženství... Co se podívat na islám?

Eliška: Ještě před islámem bychom se měli podívat na judaismus. Je to totiž nejstarší monoteistické náboženství a jeho kořeny sahají až 2000 let před naším letopočtem.

Tomáš: Takže jeden bůh. A kdo jsou zakladatelé?

Eliška: Přesně. Uctívají jediného boha, JHVH neboli Jahve. Za praotce národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák a vnuk Jákob.

Tomáš: A co ten známý příběh o odchodu z Egypta?

Eliška: Ten je klíčový. Po něm později vytvořili království a král Šalamoun nechal postavit slavný Chrám v Jeruzalémě. Ten se stal centrem jejich víry, ale byl bohužel zničen.

Tomáš: A to vedlo k jejich rozptýlení po světě, že?

Eliška: Ano, po roce 70 našeho letopočtu začala takzvaná druhá diaspora. Židovský národ byl rozptýlen do celého světa.

Tomáš: Dobře. A co jejich svatá kniha? Něco jako Bible?

Eliška: Jejich základním spisem je Tóra, což je pět knih Mojžíšových. A jejich duchovními centry nejsou kostely, ale synagogy, kde bohoslužby vede rabín.

Tomáš: Rozumím. A svátky? My máme Vánoce, oni mají Chanuku?

Eliška: Přesně tak. Chanuka je svátek světel. Ale jejich nejdůležitějším dnem odpočinku je každou sobotu Šabat. A vůbec nejposvátnějším dnem v roce je Jom kipur, den smíření.

Tomáš: Historie Židů je bohužel poznamenaná i obrovským utrpením...

Eliška: Ano, náboženská a později rasová nenávist, antisemitismus, je provázela po staletí a vyvrcholila holocaustem ve 20. století.

Tomáš: A jak to vypadá dnes? Jsou všichni Židé stejní?

Eliška: Vůbec ne. Judaismus má čtyři hlavní proudy – od striktně ortodoxního přes konzervativní až po reformovaný, který se snaží víru spojit s moderním světem. Je v tom docela zmatek.

Tomáš: Takže teď už se konečně můžeme přesunout k tomu islámu, o kterém jsme mluvili?

Eliška: Jasně, pusťme se do toho. Islám je nejmladší z velkých monoteistických náboženství a dneska je druhé největší na světě. Všechno se točí kolem jedinosti boha, Alláha, a posvátnosti Koránu.

Tomáš: A kromě Koránu, jsou tu i jiné důležité texty?

Eliška: Určitě. Je tu Hadith, sbírka činů a výroků proroka Muhammada. Dává to kontext ke Koránu.

Tomáš: Dobře. Často slyším o pilířích islámu. Co to přesně je?

Eliška: To je pět základních povinností: vyznání víry, pět denních modliteb, almužna pro chudé, půst během ramadánu a pouť do Mekky.

Tomáš: Ten ramadán zní dost náročně. Celý den bez jídla a pití...

Eliška: Je to zkouška vůle. Ale večer se pak rodiny a přátelé sejdou u jídla. Je to i hodně společenská událost.

Tomáš: A jak to celé vlastně začalo? Kdo byl Muhammad?

Eliška: Byl to obchodník z Mekky. V 7. století se mu podle tradice zjevil anděl Gabriel a zvěstoval mu, že je božím prorokem.

Tomáš: A to všichni hned přijali? To zní jako recept na problém.

Eliška: Vůbec ne! Měl spoustu nepřátel. Proto v roce 622 přesídlil do Medíny. Tahle událost, hidžra, je začátkem islámského kalendáře.

Tomáš: A po jeho smrti se hned rozštěpili, že? Sunnité a šíité?

Eliška: Přesně. Sunnité chtěli voleného vůdce, prvním se stal Abú Bakr. Šíité věřili, že vůdcem má být někdo z Muhammadovy rodiny, jako jeho zeť Alí.

Tomáš: To napětí je cítit dodnes. A co ten negativní obraz islámu, který dnes často vidíme?

Eliška: Souvisí to s teroristy, kteří se k radikálnímu islámu hlásí. Je ale klíčové odlišovat činy malé skupiny extrémistů od víry více než miliardy lidí.

Tomáš: Jasně. Takže je to mnohem komplexnější náboženství, než se zdá z novinových titulků.

Eliška: Přesně tak. Základem je oddanost bohu a komunitě, které se říká Umma.

Tomáš: Rozumím. Co kdybychom se teď přesunuli na úplně jiný kontinent? Třeba do Indie?

Eliška: Skvělý nápad! Indie je kolébkou hinduismu. Ale pozor, není to úplně náboženství, jak si ho představujeme my v Evropě.

Tomáš: Jak to myslíš? Že to nemá jednoho zakladatele nebo jednu knihu?

Eliška: Přesně tak. Je to spíš soubor různých náboženských a filozofických tradic, které jsou neuvěřitelně staré. Některé kořeny sahají až dva tisíce let před náš letopočet.

Tomáš: Páni, to je opravdu dlouhá historie.

Eliška: Ano. A mají spoustu bohů, ale ti nejdůležitější jsou tři: Bráhma jako stvořitel, Višnu jako udržovatel a Šiva jako ničitel.

Tomáš: Stvořitel, udržovatel a ničitel... to zní jako dokonalý životní cyklus.

Eliška: Přesně. Všichni jsou ale jen projevem jedné obrovské vesmírné energie, které se říká Bráhman. A každý člověk má v sobě kousek téhle energie – nesmrtelnou duši zvanou átman.

Tomáš: Takže jsme všichni tak trochu božští?

Eliška: V podstatě ano. A to, kam se narodíš v dalším životě, závisí na tvé karmě, tedy na součtu tvých činů.

Tomáš: Aha, takže to známé „karma je zdarma“ platí doslova. A co ten kastovní systém?

Eliška: Ten dělí společnost na skupiny, třeba bráhmany neboli kněží a kšatrije, tedy válečníky. Základem učení jsou posvátné texty Védy a eposy jako Mahábhárata.

Tomáš: Rozumím. Je to fascinující. Co kdybychom se od bohů přesunuli k člověku, který se sám stal osvíceným? Mluvím o Buddhovi.

Eliška: Přesně tak. Buddha, původně princ Siddhártha Gautama, je neuvěřitelná postava. Jeho otec ho držel v paláci, aby ho uchránil před veškerým utrpením světa.

Tomáš: Takže taková zlatá klec? Co se stalo?

Eliška: Unikl ven a uviděl to, co mu otec tajil – stáří, nemoc a smrt. To ho naprosto zlomilo a ve 30 letech opustil rodinu a začal hledat smysl života.

Tomáš: A našel ho... pod stromem, že?

Eliška: V podstatě ano, při meditaci. Stal se Buddhou, tedy „Osvíceným“. Jeho učení, sepsané ve spisech Tři koše, není o víře v bohy, ale o cestě k vnitřnímu osvobození.

Tomáš: Rozumím. A co ty další směry, které se často zmiňují, jako konfucianismus?

Eliška: Ten pochází z Číny. Jeho zakladatel Konfucius kladl důraz na Li – tedy správné chování, disciplínu a úctu. Cílem je mravní dokonalost člověka.

Tomáš: A protikladem je taoismus?

Eliška: Ne úplně protikladem, spíš jiným pohledem. Filosof Lao-c' popsal svět jako rovnováhu sil jin a jang. Studené a teplé, ženské a mužské. Člověk má žít v harmonii s přirozeným řádem.

Tomáš: Úžasné. Od starověkých bohů přes osvícení až po harmonii. Moc ti děkuju, Eliško, za skvělý přehled.

Eliška: Taky děkuju, Tomáši. A vám, našim posluchačům, přejeme klidný den a spoustu úspěchů u studia. Na slyšenou!