Podcast na Kubismus: Historie, charakteristika a umělci

Kapitoly

Zmatení v galerii

Kostka, která urazila

Rozbij a znovu postav

Proč bořit stará pravidla?

Fáze 1: Analytický Rozklad

Fáze 2: Syntetická Skládačka

Hudba, barvy a rytmus: Orfismus

Hvězdný tým: Picasso a Braque

Česká specialita: Kubismus v architektuře

Co si odnést k maturitě?

Orfismus a exploze barev

Ruská avantgarda a nadvláda geometrie

Sochařství a elegance Art Deco

Česká stopa

Sochařství a abstrakce

Český architektonický unikát

Malíři a sochaři doby

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Představte si studenta, říkejme mu třeba Tomáš. Stojí v galerii moderního umění a kouká na obraz. Má to být portrét ženy, ale něco je strašně špatně. Její nos je vidět z profilu, ale obě oči koukají přímo na něj. Jedno rameno je jakoby zepředu, druhé zezadu... celé je to rozlámané na kousky a zase poskládané dohromady. Tomáš si říká: „Tohle má být umění? Vždyť to vypadá, jako by to malíř skládal poslepu!“

Barbora: Ten pocit naprostého zmatení znám. A přesně tenhle moment, kdy se snažíte pochopit, proč obraz vypadá jako rozbité zrcadlo, je perfektní vstupní branou do světa kubismu. Posloucháte Studyfi Podcast.

Petr: Dobře, Barb, tak začněme od začátku. Kubismus. Už ten název zní tak nějak... technicky. Odkud se vzal?

Barbora: Je to vlastně docela vtipná historka. Název pochází z francouzského slova „cube“, což znamená kostka. A pozor, původně to vůbec nebyla pochvala. V roce 1908 malíř Henri Matisse viděl obraz od Georgese Braquea, „Domy v l'Estaque“, a popsal ho jako změť malých kostek.

Petr: Takže to myslel posměšně?

Barbora: Přesně tak. A pak se toho chytil umělecký kritik Louis Vauxcelles a použil to jako hanlivou urážku. Jenže, jak už to v umění bývá, umělci si ten název vzali za svůj a udělali z něj značku. Klasika.

Petr: Dobře, takže kostky. Co to ale v praxi znamená? Jak poznám kubistický obraz, kromě toho, že mi z něj jde hlava kolem?

Barbora: Ten zmatek je vlastně klíčový znak. Kubismus úplně zahodil tradiční perspektivu. Místo aby malíř namaloval třeba jablko tak, jak ho vidí z jednoho místa, snažil se ho na plátno dostat ze všech úhlů najednou.

Petr: Jak jako najednou? To zní jako nějaký vizuální paradox.

Barbora: Přesně! Představ si, že ten objekt – ať už je to postava, nebo zátiší – rozložíš na základní geometrické tvary. Hlavně na krychle, ale i kužely a válce. Tuhle hromadu střepů pak na plátně poskládáš zpátky dohromady. Výsledkem je, že vidíš přední stranu, boční stranu i vršek zároveň.

Petr: Aha, proto ta žena se dvěma nosy! Jeden byl zepředu, druhý z profilu.

Barbora: Přesně tak. Říká se tomu mnohonásobná perspektiva. Dalším typickým znakem je potlačení hloubky. Popředí a pozadí často splývají. Všechno je takové zploštělé.

Petr: A co barvy? Většina těch obrazů, co si vybavuju, je taková... hnědo-šedá. Nic moc veselého.

Barbora: Máš pravdu, hlavně v jedné z fází, které se říká analytický kubismus, byla barevnost hodně omezená. Šlo jim totiž hlavně o formu a konstrukci, o tu myšlenku za obrazem, ne o emoce nebo krásu v tradičním slova smyslu. Barva byla podružná.

Petr: Dobře, chápu, co dělali. Ale... proč? Proč na začátku 20. století najednou parta umělců v Paříži řekla: „Kašleme na realitu, jdeme všechno rozbíjet na kostky“?

Barbora: Skvělá otázka. Byla to reakce na několik věcí. Zaprvé, navazovali na postimpresionistu Paula Cézanna. On byl první, kdo začal říkat, že realitu lze redukovat na základní geometrické tvary. Je považován za takového duchovního otce kubismu.

Petr: Takže to nevzniklo úplně z ničeho.

Barbora: Vůbec ne. A druhý obrovský vliv mělo takzvané „primitivní umění“. Evropští umělci objevovali africké a oceánské sochy a masky. Fascinovalo je, jak neevropsky a zjednodušeně dokázaly vyjádřit podstatu věcí, bez všech těch akademických pravidel.

Petr: Takže se chtěli vrátit k nějakým kořenům, k něčemu syrovějšímu?

Barbora: Ano, přesně. Cítili, že akademické umění je svazuje. Chtěli se osvobodit. Kubismus byl jen jedním z mnoha „ismů“, které v té době vznikaly – futurismus, fauvismus, expresionismus... byla to divoká a bouřlivá doba v umění.

Petr: Zmínila jsi analytický kubismus. To zní jako něco z laboratoře. Co to přesně je?

Barbora: Ten název je docela přesný. Vznikl kolem roku 1910 a jak slovo analýza napovídá, umělci v téhle fázi realitu hlavně rozebírali. Analyzovali ji. Rozkládali objekty na co nejmenší fragmenty a geometrické plošky.

Petr: To jsou ty hnědé a šedé obrazy, o kterých jsem mluvil?

Barbora: Přesně ty. Barvy šly úplně stranou, aby nerušily. Vznikaly téměř monochromatické malby. Cílem bylo zkoumat strukturu a tvar, ne vytvořit hezký obrázek. Objekty se v té změti plošek někdy až úplně rozpadaly a ztrácely.

Petr: Zní to jako zábava pro diváka, snažit se poznat, co na tom obraze vlastně je.

Barbora: Je to trochu detektivka. Ale ukazuje to, jak moc jim šlo o ten intelektuální proces za malbou. Byla to analýza světa štětcem.

Petr: A co přišlo po téhle analytické depresi?

Barbora: Přišla syntéza! Kolem roku 1912 se objevil syntetický kubismus. Jestli analýza byla o rozebírání, syntéza je o skládání. Ale ne zpátky do původní podoby.

Petr: Takže skládali věci novým způsobem?

Barbora: Ano. Obrazy se zjednodušily, tvary byly větší a celistvější. A hlavně – vrátila se barva! Díla z téhle fáze jsou mnohem živější a barevnější. A přišla jedna naprostá revoluce.

Petr: Jaká?

Barbora: Koláž. Umělci jako Picasso a Braque začali na plátno lepit skutečné věci. Ústřižky novin, kousky tapet, etikety z lahví... Cokoli, co se jim hodilo. Tím propojili vysoké umění s obyčejným, každodenním světem.

Petr: Páni, to muselo být pro tehdejší publikum docela šok. Mít v galerii na obraze nalepené noviny.

Barbora: Byl to obrovský skandál a zároveň geniální tah. Ukázali, že obraz nemusí jen něco iluzivně zobrazovat, ale může být prostě objektem sám o sobě, složeným z různých materiálů.

Petr: Existovaly i nějaké další odnože?

Barbora: Určitě. Krátkou, ale zajímavou fází byl orfismus. Název odkazuje na Orfea z řecké mytologie, tedy na hudbu a harmonii. Umělci se snažili, aby jejich obrazy působily jako hudební skladby.

Petr: Malování hudby? Jak se to dá udělat?

Barbora: Používali k tomu hlavně barvu. Živé, jasné barvy a dynamické, často kruhové tvary měly v divákovi vzbudit pocit rytmu, pohybu a energie. Barva se tu úplně odpoutala od reality a stala se hlavním nositelem emocí. Bylo to už jen krůček k úplné abstrakci.

Petr: Když se řekne kubismus, většině lidí se asi jako první vybaví Pablo Picasso. Byl opravdu tak dominantní?

Barbora: Byl to absolutní gigant, o tom žádná. Ale kubismus nevymyslel sám. Jeho klíčovým partnerem byl Georges Braque. Byli jako umělecká dvojčata, pracovali tak úzce spolu, že v rané fázi je někdy těžké rozeznat jejich díla od sebe.

Petr: Takže to byl týmový sport?

Barbora: Na začátku rozhodně. Picasso byl ten divočejší, ten, kdo přišel s přelomovým dílem „Avignonské slečny“ už v roce 1907, které je považováno za úplný začátek kubismu. Braque byl zase systematičtější a analytičtější. Navzájem se neuvěřitelně posouvali.

Petr: A byli tam i další hráči?

Barbora: Samozřejmě. Nesmíme zapomenout na Juana Grise, který přinesl do syntetického kubismu barvu a jasnější strukturu, nebo Fernanda Légera, jehož kubismus byl ovlivněn světem strojů a průmyslu a někdy se mu říká „tubismus“ kvůli jeho válcovitým tvarům.

Petr: Vím, že kubismus měl velký ohlas i u nás. Bylo na tom českém kubismu něco speciálního?

Barbora: Bylo, a to něco naprosto unikátního. Zatímco ve světě byl kubismus primárně malířský a sochařský směr, v Čechách se jako na jediném místě na světě přenesl i do architektury a užitého umění.

Petr: Takže máme kubistické domy?

Barbora: Přesně tak! Třeba Dům U Černé Matky Boží v Praze od Josefa Gočára. Architekti se snažili fasády rozlámat na geometrické plochy, podobně jako malíři rozbíjeli objekty na plátně. A nejen to, máme i kubistický nábytek, keramiku, dokonce i kubistické věšáky na kabáty. Je to český světový unikát.

Petr: To je super. Takže to nebyl jen nějaký importovaný styl, ale Češi si ho přetvořili po svém.

Barbora: Úplně. Vytvořili vlastní, svébytnou kapitolu v dějinách kubismu, což je naprosto fascinující.

Petr: Dobře, Barb, bylo to nabité informacemi. Kdybychom to měli shrnout pro studenta, který se to potřebuje naučit k maturitě, co jsou ty nejdůležitější body?

Barbora: Zaprvé, název pochází ze slova „kostka“ a původně to byla urážka. Zadruhé, hlavní myšlenkou je zobrazit objekt z více úhlů pohledu najednou, rozložený na geometrické tvary.

Petr: A ty dvě hlavní fáze...

Barbora: Ano. Analytický kubismus – ten je o rozkladu, je skoro monochromatický, hnědo-šedý. A syntetický kubismus – ten je o skládání, je barevnější a používá koláže.

Petr: A hlavní jména?

Barbora: Zakladatelé jsou Pablo Picasso a Georges Braque. To je naprostý základ. A pro nás Čechy je důležitý ten přesah do architektury a designu.

Petr: Perfektní. Takže když příště Tomáš půjde do galerie a uvidí portrét s nosem na straně, už nebude zmatený, ale řekne si: „Aha, mnohonásobná perspektiva! To bude raný analytický kubismus!“

Barbora: Přesně tak! A možná si to i začne užívat. Kubismus není o tom, aby se líbil na první pohled. Je to výzva pro náš mozek a náš způsob vidění světa.

Petr: Jasně. Takže kubismus nebyl konec, ale spíš takový velký třesk, po kterém se umění rozlétlo do spousty nových směrů, že?

Barbora: Přesně tak! Skvělá metafora. Kubismus otevřel dveře a umělci začali zkoumat, co všechno je za nimi.

Petr: A kam vedly jedny z těch prvních dveří?

Barbora: Jedny z nejdůležitějších vedly k barvám. Zatímco raný kubismus byl spíš šedivý a hnědý, někteří umělci si řekli: „A dost!“ a vrátili do hry barvu. Tomuhle směru se říká Orfismus.

Petr: Orfismus? To zní jako něco z řecké mytologie. Orfeus, ne?

Barbora: Správně. Název odkazuje na Orfea a jeho hudbu. Umělci jako Robert Delaunay chtěli malovat obrazy, které budou působit jako hudba. Barevné, rytmické, plné emocí. Jeho Eiffelova věž je toho skvělým příkladem.

Petr: A tady máme i českou stopu, že? František Kupka!

Barbora: Ano! Kupka je absolutní gigant. Žil ve Francii, ale narodil se v Opočně. Jeho slavný obraz Amorfa. Dvoubarevná fuga je v podstatě vizuální hudební skladba. Je to jeden z prvních čistě abstraktních obrazů vůbec.

Petr: Dobře, takže Francie hraje barvami. Co se tou dobou dělo jinde v Evropě? Třeba v Rusku?

Barbora: V Rusku to vzali po svém a ještě radikálněji. Vznikl tam třeba kubofuturismus. Ale hlavně suprematismus, který založil Kazimír Malevič.

Petr: Suprematismus... To zní hodně sebevědomě.

Barbora: To ano. Malevič věřil, že umění se má úplně oprostit od zobrazování reality. Chtěl malovat jen čisté pocity pomocí základních tvarů a barev. Think of it this way: jeho nejslavnější dílo je Bílá na bílé.

Petr: Počkat, to je... bílý čtverec na bílém pozadí?

Barbora: Přesně. Je to absolutní nula formy, čistá myšlenka. Pro někoho je to vrchol umění, pro jiného prostě bílý čtverec. Ale ten dopad to mělo obrovský.

Petr: A co sochaři? Jak se oni popasovali s rozbitím tvarů? Nemohli přece jen tak rozřezat sochu na kousky.

Barbora: To je skvělá otázka. Sochaři jako Constantin Brancusi nebo Alexander Archipenko nešli cestou destrukce, ale zjednodušení. Hledali absolutní, čistou podstatu tvaru. Brancusiho Polibek jsou jen dva spojené bloky kamene, ale ta emoce tam je neuvěřitelná.

Petr: To mi připomíná, jak se kubistické tvary dostaly i do designu a módy. Mám na mysli Art Deco.

Barbora: Výborně! Přesně tam to směřovalo. Třeba polská malířka Tamara de Lempicka. Její portréty, jako Dívka s rukavicemi, jsou elegantní, stylové, ale to pozadí a práce s tvary jasně odkazují na kubismus. Je to takový „ochočený“ kubismus pro moderní svět.

Petr: A teď zpátky k nám domů. Zmínili jsme Kupku, ale kdo další tady v Čechách na tu vlnu naskočil?

Barbora: U nás to byla hlavně skupina Osma a později Spolek výtvarných umělců Mánes. Jména jako Emil Filla, Bohumil Kubišta nebo Antonín Procházka jsou naprosto zásadní.

Petr: Emil Filla, to je pojem.

Barbora: Rozhodně. Filla byl jedním z prvních, kdo kubismus přijal za svůj. Jeho obraz Kuřák je fantastickou ukázkou, jak se dá analytický kubismus aplikovat na portrét. Rozloží postavu, ale zároveň zachová její charakter.

Petr: Skvěle. Prošli jsme si cestu od Picassa až k české avantgardě. Je úžasné vidět, jak jedna myšlenka dokáže za pár let změnit celý svět umění.

Barbora: Přesně tak. A to jsme teprve na začátku dvacátého století. Po všech těhle „ismech“ přišla další vlna, která chtěla prozkoumat nejen to, co vidíme, ale i to, co se nám zdá...

Petr: Počkat, sny... to zní jako surrealismus. K tomu se určitě dostaneme. Ale než se ponoříme do podvědomí, co se dělo se sochařstvím? Zasahovaly tyhle „ismy“ i do něj, nebo si sochaři dál tesali své mramorové fešáky?

Barbora: Mramoroví fešáci museli z podstavce dolů. Sochařství prošlo naprosto stejnou revolucí. Umělci se přestali soustředit na dokonalé zobrazení reality. Chtěli se dostat k podstatě věci.

Petr: K podstatě? Co to znamená v praxi? Jakože socha koně už nevypadá jako kůň?

Barbora: Přesně tak. Skvělým příkladem je Constantin Brâncuși. On je považován za jednoho z otců moderní sochy. Řekl, že ho nezajímá vnější forma, ale vnitřní idea, esence.

Petr: Dobře, to zní dost filozoficky. Dej mi příklad.

Barbora: Jeho slavná série se jmenuje Pták v prostoru. Není to socha ptáka s křídly a peřím. Je to dokonale hladký, vertikální tvar z leštěného bronzu. Brâncuși nechtěl zobrazit ptáka, ale samotný akt letu, tu energii stoupající vzhůru.

Petr: Takže je to vlastně myšlenka zhmotněná v kovu. To je úplně jiný pohled na věc!

Barbora: Přesně. A to otevřelo dveře pro úplně nové materiály a formy. Už to nebylo jen o kameni. Sochařství se totálně osvobodilo.

Petr: Fascinující. Když se umění takhle osvobodilo v prostoru, to mě přivádí k myšlence... co taková architektura? Změnila se taky?

Barbora: No jéje, že se změnila! A jak! Právě v architektuře jsme světu ukázali něco naprosto unikátního. Vzali jsme francouzský kubismus a převedli ho do staveb. Vznikl tak český architektonický kubismus, což je světový unikát.

Petr: Počkat, to zní... no, dost neprakticky. Jak se dá bydlet v domě, který vypadá jako rozbité zrcadlo? To musí být samý ostrý roh.

Barbora: To je častá představa! Ale nešlo o to stavět doslova kostky. Architekti jako Josef Gočár nebo Josef Chochol používali lomené plochy a krystalické tvary hlavně na fasádách. Tím vytvořili neuvěřitelnou hru světla a stínu.

Petr: Aha, takže funkce zůstala, ale vzhled byl revoluční. Dej mi nějaký konkrétní příklad, ať si to umím představit.

Barbora: Takový nejznámější je asi Dům U Černé Matky Boží v Praze od Gočára. Nebo Kovařovicova vila od Chochola. Dokonce máme i kubistickou pouliční lampu od Emila Králíčka, což je absolutní rarita.

Petr: Takže ta energie a touha experimentovat prostupovala vším. Nejen architekturou. Předpokládám, že malíři a sochaři na tom byli podobně?

Barbora: Naprosto. To byla jedna velká vlna. V sochařství byl průkopníkem Otto Gutfreund se svou slavnou sochou Úzkost. A v malířství zase zářili třeba Václav Špála se svými barevnými Pradlenami nebo Josef Čapek a jeho slavný Piják.

Petr: Všechno to do sebe krásně zapadá. Je vidět, že umělci spolu mluvili, inspirovali se navzájem... byla to prostě jedna velká kreativní exploze.

Barbora: Přesně tak. Takže klíčový poznatek z dnešní epizody je, že české umění na začátku 20. století nebylo jen o kopírování zahraničních vzorů. Byli jsme odvážní, originální a v architektuře dokonce světově jedineční.

Petr: Lepší tečku bych nevymyslel. Bylo to fascinující. Děkujeme, že jste s námi dnes byli. A doufáme, že se vám umění dostalo pod kůži stejně jako nám.

Barbora: Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi podcastu zase na slyšenou!