Podcast na Komunikační tradice a neverbální komunikace

Kapitoly

Mýtus o komunikaci

Co jsou komunikační studia?

Zachránce jménem Robert Craig

Sedm tradic komunikace

Problémy v ráji

Revoluce v psychiatrii

Rychlý průlet tradicemi

Já, ty a náš vliv

Úvod do řeči těla

Co všechno je komunikace?

Proč nás tělo tak zajímá?

Různé pohledy, různé nástroje

Gramatika těla a osobní bublina

Věda, ne pop-psychologie

Moderní metody analýzy

Kde se vzala kinezika

Od videa k datům

Závěr

Přepis

Tereza: Většina lidí si myslí, že studovat komunikaci znamená jen naučit se hezky mluvit na veřejnosti.

Matěj: Přesně. Ale ve skutečnosti je to tak široký obor, že nemá ani pevné jádro. Je to spíš taková křižovatka mnoha různých věd!

Tereza: Vážně? Takže žádná jedna velká teorie komunikace neexistuje?

Matěj: Přesně tak! Vítejte u Studyfi Podcast.

Tereza: Tak dobře, Matěji, jestli to není jen o mluvení, co to tedy komunikační studia jsou? Zní to trochu... chaoticky.

Matěj: To je dobrý postřeh. Někdy se používají různé názvy – komunikační věda, komunikologie, komunikační studia... Ale v jádru jde o zkoumání toho, jak si lidé a entity vyměňují signály a významy.

Tereza: Entity? Jakože i firmy nebo... roboti?

Matěj: Přesně tak! A právě proto, že je to tak široké, hrozí tomu, čemu odborníci říkají „balkanizace“. Každá část si jede to svoje a moc nemluví s ostatními.

Tereza: Takže komunikační experti spolu vlastně moc nekomunikují? To je ironie.

Matěj: Trochu. Ale naštěstí se na konci devadesátých let objevil jeden teoretik, který se v tom pokusil udělat pořádek.

Tereza: A to byl kdo? Nějaký superhrdina komunikačních věd?

Matěj: Skoro. Jmenoval se Robert T. Craig a přišel s nápadem, že komunikační studia jsou hlavně praktická disciplína. Navrhl něco jako mapu, aby se v tom všichni vyznali.

Tereza: Mapu? Jak to myslíš?

Matěj: Říkal tomu metadiskurz. To je vlastně jen chytré slovo pro to, abychom měli způsob, jak mluvit o všech těch různých teoriích a přístupech, aniž bychom tvrdili, že jen jedna je ta správná.

Tereza: Takže místo hádání, kdo má pravdu, se snažil najít způsob, jak mohou všechny ty různé pohledy existovat vedle sebe a doplňovat se?

Matěj: Bingo! A aby to bylo přehlednější, rozdělil je do sedmi hlavních tradic.

Tereza: Sedm tradic... To zní jako ze Hry o trůny. Jaké to jsou?

Matěj: Neboj, je to méně krvavé. První je rétorická, ta úplně nejstarší, sahá až k Aristotelovi – jde o umění přesvědčivé řeči.

Tereza: Jasně, to dává smysl.

Matěj: Pak sémiotická, která zkoumá komunikaci jako systém znaků a symbolů. Třeba dopravní značky nebo emoji.

Tereza: Aha!

Matěj: Dále fenomenologická – ta se zaměřuje na dialog a osobní zkušenost s druhými. Kybernetická zase vnímá komunikaci jako zpracování informací, skoro jako u počítačů.

Tereza: Ok, to už je trochu techničtější.

Matěj: Přesně. Pak máme sociálně-psychologickou, která řeší, jak se navzájem ovlivňujeme. Šestá je sociokulturní, která říká, že komunikací vlastně vytváříme a udržujeme naši společnost a kulturu. A poslední, sedmá, je kritická tradice.

Tereza: A ta dělá co? Všechny ostatní kritizuje?

Matěj: Skoro! Zkoumá, jak se jazyk a komunikace používají k prosazování moci a ideologie. Třeba v politice nebo reklamě.

Tereza: Páni, to je docela komplexní mapa. Takže Craigův model je dneska brán jako... no, evangelium?

Matěj: No, to zase ne. Má své mouchy a dneska už čelí dost velké kritice. Je to přece jen skoro třicet let starý koncept.

Tereza: A co se mu vyčítá nejvíc?

Matěj: Tak zaprvé, je hodně zaměřený na západní, tedy euroamerickou kulturu. Úplně ignoruje komunikační tradice z Asie nebo Afriky, kde je třeba důležitější harmonie než přesné předání zprávy.

Tereza: To je pravda, na to jsem nepomyslela.

Matěj: Další velký problém je, že jeho model vznikl před masivním nástupem internetu a sociálních sítí. Vůbec nepočítá s médii nebo komunikací přes umělou inteligenci.

Tereza: Takže je trochu zastaralý.

Matěj: Přesně. A taky se mu vyčítá, že úplně opomíjí biologii – mimiku, neurofyziologické procesy, hlas... Všechno to, co dělá komunikaci tělesnou záležitostí.

Tereza: Takže abych to shrnula – Craig nám dal skvělou mapu, ale od té doby se svět změnil a my jsme objevili nové kontinenty, které na ní chybí.

Matěj: To je naprosto dokonalá metafora! Přesně tak. Jeho práce byla klíčová, ale věda se posouvá dál. A právě o tom, kam se posunula, si povíme v příští části.

Tereza: Dobře, tak Matěji, nasaď nám potápěčskou výbavu. Jsem připravená objevovat tyhle nové, dosud nezmapované kontinenty komunikace.

Matěj: Skvěle! Tak první takový „kontinent“ je kybernetická tradice. To zní možná trochu jako sci-fi, ale je to vlastně základ moderního chápání komunikace.

Tereza: Kybernetika? To si představím roboty a počítače. Co to má společného s tím, jak si povídám s kamarádkou u kafe?

Matěj: Víc, než bys čekala. Kybernetiku definoval Norbert Wiener jako teorii řízení a sdělování. A je jedno, jestli jde o stroje nebo živé organismy. Jde zkrátka o přenos informací.

Tereza: Aha, takže informace putuje z bodu A do bodu B.

Matěj: Přesně tak. Určitě znáš slavný model od Shannona a Weavera. Máš zdroj informací, ten je zakóduje, pošle přes kanál, příjemce si to dekóduje... a celé to může rušit nějaký šum.

Tereza: Takže když mi seká video hovor, je to vlastně ukázkový příklad komunikačního šumu v kybernetickém modelu?

Matěj: Naprosto! A právě tahle teorie nám dala slova, která běžně používáme: informační zdroj, příjemce, kanál, šum, kódování, zpětná vazba... Stala se součástí našeho jazyka, protože dává smysl. Je logická, funkční, materialistická. Prostě to sedí do našeho vnímání světa.

Tereza: Dobře, to chápu u technologií. Ale co lidské vztahy? Ty přece nejsou jen přenos dat.

Matěj: Správná otázka! A tady přichází na scénu Gregory Bateson. Antropolog, který udělal něco revolučního. Vzal principy kybernetiky a aplikoval je na lidskou komunikaci.

Tereza: Jak to myslíš?

Matěj: Bateson se zamyslel... Co když psychické problémy nejsou jen chyba v mozku jednoho člověka? Co když je to porucha v tom komunikačním „tanci“ mezi lidmi?

Tereza: Páni, to je docela odvážná myšlenka. Takže problém není ve mně, ale v našem systému komunikace?

Matěj: Přesně! Do té doby v psychiatrii dominoval takzvaný intrapsychický model – hledala se chyba uvnitř jedince. Ale Bateson a jeho kolegové přišli s interakcionistickým modelem. Najednou nebylo důležité, co je špatně s člověkem, ale jak funguje nebo nefunguje komunikační systém, jehož je součástí. Třeba rodina.

Tereza: Takže psychická nemoc jako systémová chyba... jako když spadne počítačová síť?

Matěj: Je to skvělá metafora! Ano. Problémy vznikají kvůli chybám v toku informací, nekontrolované zpětné vazbě nebo prostě zhroucení celého systému. Bateson viděl komunikaci jako „sociální matici“, kde jsme neustále bombardováni podněty.

Tereza: A co s tím má společného entropie, o které se mluví v podkladech?

Matěj: Entropie je v podstatě míra nejistoty nebo chaosu. Přirozená tendence k nepořádku. A komunikace, hlavně ta srozumitelná a předvídatelná, proti tomu chaosu bojuje. Přináší do systému řád a vzorec. Tomu se říká redundance.

Tereza: Dobře, kybernetika je tedy jeden velký kontinent. Ale Craig mluvil o sedmi. Můžeme si udělat takový rychlý průlet po těch dalších?

Matěj: Jasně, vezmeme to letem světem. Tak třeba ta úplně nejstarší je rétorická tradice. Ta se na komunikaci dívá jako na praktické umění projevu. Jak někoho přesvědčit.

Tereza: To zní jako Aristoteles a staré Řecko.

Matěj: Trefa! Aristotelova Rétorika je základ. Ale patří sem i moderní věci, třeba analýza politických projevů. Kenneth Burke například analyzoval Hitlerovu rétoriku a popsal, jak používal princip „my vs. oni“ nebo jak vytvářel iluzi, že celý národ mluví jedním hlasem.

Tereza: To je děsivé, ale fascinující. Co dál?

Matěj: Dál tu máme sémiotickou tradici. Ta říká, že komunikace je zprostředkování významů pomocí znaků. Neřeší ani tak přenos informací, jako spíš to, jak vůbec vzniká význam. Jak je možné, že se na něčem shodneme, i když každý máme svůj vlastní pohled na svět.

Tereza: Takže jazyky, kódy, kultura... to všechno spadá sem?

Matěj: Přesně. A pak je tu třeba tradice sociokulturní. Ta se ptá, jak komunikace vytváří, udržuje a mění společnost. Řeší rituály, sociální identity, normy... Jak nám obyčejný rozhovor pomáhá budovat celou společnost.

Tereza: A která z těch tradic je nejmladší? Nebo nejvíc „psychologická“?

Matěj: To by byla určitě sociálně-psychologická tradice. Ta je jedna z nejmladších a vnímá komunikaci jako sociální interakci a hlavně vliv. Jak manipulovat příčinami chování, abychom dosáhli určitých účinků.

Tereza: To zní trochu... manipulativně.

Matěj: Může být! Ale myslí se to v širším slova smyslu. Jde o přesvědčování. Velkou postavou je tu Carl Hovland z Yaleovy univerzity, který zkoumal vztahy mezi komunikačními stimuly – třeba reklamou – a tím, jak publikum mění názory.

Tereza: Takže veškerý výzkum toho, jak udělat efektivní reklamu nebo jak ovlivnit voliče, vychází odsud?

Matěj: V podstatě ano. Jeho „Yale Communication and Attitude Change Program“ byl v tomhle naprosto průkopnický. Zkoumali, kdo co říká, jakým kanálem a s jakým efektem. To je základ moderního marketingu a politické komunikace.

Tereza: Páni. Takže abychom to shrnuli – neexistuje jedna „teorie komunikace“. Je to spíš soubor různých brýlí, přes které se na ten samý jev můžeme dívat. Jednou vidíme přenos dat, podruhé umění přesvědčit, potřetí zase budování společnosti.

Matěj: Přesně tak! A každá z těch tradic nám odhalí něco jiného, něco cenného. A právě jednou z těch nejstarších a nejvlivnějších, tedy rétorikou, se budeme zabývat podrobněji příště.

Tereza: Matěji, zmínil jsi rétoriku, tedy umění přesvědčivé řeči. Ale co když... co když ta nejdůležitější komunikace probíhá úplně beze slov?

Matěj: To je skvělá myšlenka, Terezo! A trefila jsi hřebíček na hlavičku. Vstupujeme na pole takzvané neverbální komunikace. A hned na začátku je tu jeden paradox.

Tereza: Paradox? Jsem jedno ucho.

Matěj: Ten pojem je definovaný negativně. Říkáme, co to není, ne co to je. Neverbální komunikace je v podstatě… téměř veškerá lidská komunikace, s výjimkou mluvených nebo psaných slov.

Tereza: Takže vlastně skoro všechno. To je docela široké pole, ne?

Matěj: Obrovské! A někteří experti tu předponu „ne-“ nemají rádi. Zní to, jako by existovaly dva oddělené světy – ten verbální a pak ten zbytek. Ale tak to přece není, obojí je neustále propojené.

Tereza: Dobře, chápu. Znamená to tedy, že jakékoliv chování je komunikace? I když nic nedělám?

Matěj: To je právě velká debata. Existuje takzvaná minimalistická hypotéza. Představ si muže, který spí na letišti. Má zavřené oči, klidně dýchá. Ačkoliv nic aktivně „nedělá“, komunikuje naprosto jasně: „Nechte mě být, nechci s nikým mluvit.“

Tereza: Páni, to dává smysl. Takže i nečinnost je zpráva.

Matěj: Přesně. A pak je tu další fascinující věc – motorické mimikry. To je, když nevědomě napodobujeme výrazy nebo pohyby druhých. Vidíš někoho zranit se a sama sebou ucukneš bolestí.

Tereza: Jo, to znám! Dělám to pořád. Ale proč?

Matěj: Není to imitace, ale spíš způsob, jak říct „Cítím s tebou, rozumím ti.“ Ukazuje to empatii. Zajímavé je, že výzkumy ukázaly, že tyhle mikrovýrazy děláme hlavně tehdy, když nás ten druhý vidí. Je to tedy opravdu komunikační akt.

Tereza: Takže když předstírám soucit po telefonu, tak u toho nemusím kroutit obličejem. Dobré vědět!

Matěj: V podstatě ne. Telefon to stejně nepřenese.

Tereza: Když je to takhle komplexní, proč se o neverbální komunikaci začalo tak masivně mluvit zrovna v polovině 20. století?

Matěj: Skvělá otázka, souvisí to s celkovou atmosférou doby. Hlavně v 50. a 60. letech v Americe došlo k obrovskému posunu od konformity k individualismu. Lidé začali hledat „emoční pravdu“ a autentičnost.

Tereza: A slova jim přestala stačit?

Matěj: Přesně tak. Rostla skepse vůči politikům, reklamě... Jazyk začal být vnímán jako nástroj manipulace. A lidé si řekli: čemu můžeme věřit? A odpověď našli v těle. Tělo totiž lže mnohem hůř.

Tereza: Takže když na poradě vidím kolegu, jak si nervózně kouše nehty, zatímco říká „všechno je v pohodě“, mám věřit spíš těm nehtům?

Matěj: Jednoznačně těm nehtům! To je skvělý příklad takzvaných adaptérů, o kterých si ještě povíme. A pak přišel technologický zlom – vynález videorekordéru.

Tereza: To zní jako detail, ale asi to bylo klíčové, že?

Matěj: Absolutně. Najednou si vědci mohli stejné gesto pouštět znovu a znovu. Mohli analyzovat mikrovýrazy, které trvají zlomek sekundy. To otevřelo úplně nové dveře pro systematický výzkum.

Tereza: Dobře, takže máme video a chuť studovat. Ale jak se takový chaos pohybů, gest a pohledů vůbec dá vědecky uchopit? Kde začít?

Matěj: V zásadě existují dva hlavní přístupy. První je analytický – ten rozebírá komunikaci na jednotlivé části. Zkoumá zvlášť mimiku, zvlášť gesta, zvlášť doteky. Představ si to jako mechanika, který rozebere motor na součástky, aby pochopil, jak funguje.

Tereza: A ten druhý?

Matěj: Ten je integrativní neboli holistický. Ten říká, že nemůžeme vytrhnout úsměv z kontextu celé situace. Zkoumá neverbální chování jako součást celého komunikačního tance. To je spíš jako dívat se na auto v provozu, abychom pochopili jeho roli v dopravě.

Tereza: Chápu. Každý přístup nám asi odhalí něco jiného.

Matěj: Přesně. Ten analytický, „mechanický“ přístup je typický pro sociální psychologii. Ta hledá univerzální pravidla. Například psycholog Paul Ekman prokázal, že základní emoce jako radost, smutek nebo strach se v obličeji projevují stejně u všech lidí na světě.

Tereza: To je fascinující. A ten holistický?

Matěj: Ten zase dominuje v sociokulturní tradici. Tam se dívají, jak neverbální projevy utváří sociální řád. Jak třeba lékař a pacient používají prostor a pohledy k definování svých rolí. Pro ně je komunikace ze své podstaty multimodální – slova, gesta, prostor, to všechno hraje dohromady.

Tereza: Pojďme na nějaké konkrétní příklady. Zmínil jsi gesta a prostor. Jak se to zkoumá?

Matěj: Tak třeba pohyby těla zkoumá obor zvaný kinezika. Jeho zakladatel, antropolog Ray Birdwhistell, přišel s revoluční myšlenkou, že neverbální chování má svou vlastní gramatiku, podobně jako jazyk.

Tereza: Gramatiku? Takže existují nějaké „pohybové věty“?

Matěj: V podstatě ano. Tvrdil, že každý pohyb má význam a je kulturně naučený. To, jak Ital gestikuluje, je úplně jiné než jak to dělá Japonec. Paul Ekman později přišel s praktičtější klasifikací gest, kterou používáme dodnes.

Tereza: A to jsou ty adaptéry, které jsi zmiňoval?

Matěj: Ano! Máme emblémy – gesta s jasným překladem, jako palec nahoru. Ilustrátory, které doprovází řeč, třeba když rukama ukazujeme velikost ryby. Regulátory, kterými řídíme konverzaci, jako kývnutí hlavou. A pak adaptéry – to je to nervózní hraní si s vlasy nebo poklepávání tužkou. Často prozrazují naši úzkost.

Tereza: A co ten prostor?

Matěj: Tomu se věnuje proxemika, kterou založil Edward T. Hall. Zkoumá, jak vnímáme a používáme prostor. Každý máme kolem sebe takovou neviditelnou „bublinu“ osobního prostoru.

Tereza: Tu bublinu, kterou nám někteří lidé v MHD s oblibou narušují.

Matěj: Přesně tu! A ten pocit nepohodlí není jen psychologický, je i fyziologický. Aktivují se nám tepelné receptory, vnímáme dech a pach toho druhého. Je to hluboce zakořeněná biologická reakce na invazi do našeho teritoria.

Tereza: Takže když to shrnu, rozhodně to není jen o tom, že „když někdo zkříží ruce na prsou, je uzavřený“.

Matěj: Děkuju, že to říkáš! To je největší mýtus. Studium neverbální komunikace je přísná vědecká disciplína, ne nějaká pop-psychologie z časopisů. Vyžaduje to neuvěřitelně detailní práci.

Tereza: Jak to vypadá v praxi?

Matěj: Vědci používají systémy jako FACS – Facial Action Coding System. To je v podstatě anatomický atlas obličeje, který kóduje pohyb každého jednotlivého svalu. Neinterpretuje, jen popisuje. Úsměv není „radost“, ale „pohyb svalu číslo 6 a 12“.

Tereza: To zní strašně pracně.

Matěj: Je to tak. Analýzy probíhají na mikrourovni, sledují se pohyby v řádu milisekund, aby se zjistilo, jak se lidé střídají v rozhovoru. Nebo naopak na makroúrovni, kde se zkoumají celkové vzorce chování jako dominance nebo vřelost. A samozřejmě se řeší, jestli je lepší zkoumat lidi v laboratoři, kde mám vše pod kontrolou, nebo v terénu, kde je jejich chování autentické.

Tereza: Takže je to vlastně obrovský a komplexní svět, který se teprve učíme číst.

Matěj: Přesně tak. A je to svět, který nikdy nelže... nebo to alespoň neumí tak dobře jako naše slova. A právě o tom, jak se tyto dva světy – verbální a neverbální – propojují a vytvářejí význam, si budeme povídat příště.

Tereza: Dobře, takže jak vlastně tenhle svět, který prý nikdy nelže, vědci zkoumají? To přece musí být neuvěřitelně složité, sledovat každý malý pohyb.

Matěj: Dřív to byla hlavně ruční práce, představ si hodiny a hodiny koukání na video a počítání mrknutí. Dnes už naštěstí máme technologie.

Tereza: Počítače a umělá inteligence, předpokládám?

Matěj: Přesně tak. Automatická analýza obrazu pomocí AI nám ohromně pomáhá. Zvládne zpracovat obrovské množství dat rychle a hlavně objektivně. A pak tu máme třeba imerzivní virtuální prostředí.

Tereza: To zní jako ze sci-fi filmu. K čemu je to dobré?

Matěj: Můžeme v něm simulovat situace, které by v reálu byly neetické. Třeba zkoumat, jak lidé reagují, když jim virtuální postava extrémně naruší osobní prostor. Je to bezpečné a máme plnou kontrolu.

Tereza: To je fascinující. Ale kde se tenhle obor vůbec vzal? Kdo byl první, kdo řekl: „Hele, pojďme studovat gesta jako jazyk“?

Matěj: Skvělá otázka! Velkým průkopníkem byl americký antropolog Ray Birdwhistell. V padesátých letech přišel s pojmem „kinezika“.

Tereza: Kinezika... co to přesně je?

Matěj: Je to v podstatě studium toho, jak komunikujeme pohyby těla – výrazy tváře, gesty, postojem, dokonce i stylem chůze. Birdwhistell věřil, že naše pohyby mají strukturu podobnou jazyku.

Tereza: Takže každá kultura má svůj vlastní „pohybový slovník“ a „gramatiku“?

Matěj: V podstatě ano. Co je v jedné kultuře přátelské gesto, může být jinde urážka. Nejde jen o výraz emocí, je to naučený, sdílený kód.

Tereza: Dobře, takže máme video plné gest a pohledů. Jak se z tohohle materiálu stane něco, s čím může vědec pracovat? Jak se to dá zapsat?

Matěj: To je klíčový krok. Nestačí jen přepsat slova. Musíme vytvořit detailní transkript. A tady nastupuje třeba konverzační analýza, která má propracovaný systém značek.

Tereza: Proč je to tak důležité? Proč prostě nenapsat, co kdo řekl?

Matěj: Protože bychom přišli o hrozně moc informací! O váhání, o smíchu, o tom, kam se kdo díval, když něco říkal. Právě tyhle nuance často mění celý význam sdělení. Ten přepis nám vlastně dovolí interakci zpomalit a podívat se na ni pod mikroskopem.

Tereza: Takže když to shrnu, abychom opravdu pochopili lidskou komunikaci, nestačí jen poslouchat slova. Musíme se dívat, vnímat a hlavně to umět detailně zaznamenat a analyzovat. Je to tak?

Matěj: Přesně tak. Slova mohou klamat, ale tělo… to málokdy. A teprve spojením obojího dostaneme celý obrázek. Je to komplexní, ale neuvěřitelně poutavý svět.

Tereza: Matěji, moc ti děkuju za všechny vhledy. Bylo to skvělé. A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi. Doufáme, že se vám dnešní díl Studyfi Podcastu líbil a že se na svět kolem sebe teď budete dívat zase o trochu jinak. Mějte se krásně!

Matěj: Mějte se fajn a na slyšenou.