Podcast na Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven

Kapitoly

Mýtus o rozboru díla

První pohled na text

Zasazení do kontextu

Klíčové postavy konfliktu

Jazyk jako nástroj

Co znamená „Vyhoďme ho z kola ven“?

Legenda jménem Přelet nad kukaččím hnízdem

Kdo byl Ken Kesey?

Vliv Beat Generation

Další literární rebelové

Klíčový je vypravěč

Rozpočitadlo a symbolika

Proč Kesey nesnášel film?

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Ondřej: Většina studentů si myslí, že analýza díla k maturitě je jen o tom, naučit se zpaměti děj a jména postav. Ukázat, že jste knihu četli. Ale ono je to celé úplně jinak.

Tereza: Přesně tak, Ondřeji. Ve skutečnosti je to spíš detektivní práce. Hledáte stopy, které autor v textu zanechal, a snažíte se odhalit, jak a proč to celé funguje. Je to mnohem zábavnější, než to zní.

Ondřej: Detektivní práce… to se mi líbí! Tak se na to pojďme podívat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Ondřej: Takže, dnes tu máme ukázku z knihy Kena Keseyho, Vyhoďme ho z kola ven. Můžeš nám ji přiblížit?

Tereza: Jasně. Představte si, že jste v psychiatrické léčebně. Vypravěčem je náčelník Bromden, poloviční indián, který předstírá, že je hluchoněmý. A navíc trpí schizofrenií a halucinacemi.

Ondřej: Páni, takže čtenář vlastně nikdy neví, co je realita a co jen jeho představa? To zní… složitě.

Tereza: Přesně. A tahle ukázka je jedna z jeho halucinací. Vidí starého plukovníka Mattersona, jak si čte z vlastní dlaně. A to, co čte, je naprosto surreální. „Amerika je… švestka. Broskev… bombón.“

Ondřej: Amerika je bombón? Tak to bych si dal líbit. Co to má ale znamenat?

Tereza: Kesey nám tím ukazuje naprosto rozložené vnímání světa jednoho z pacientů. Není to logické, je to proud obrazů a pocitů. A to je pro atmosféru celé knihy klíčové.

Ondřej: Dobře, takže máme halucinaci. Kde v příběhu se asi tak nacházíme?

Tereza: Jsme zhruba v polovině knihy. Na scénu už přišel hlavní hrdina, Randle McMurphy. To je takový rebel a svobodomyslný chlapík, který se do blázince nechal zavřít schválně, aby se vyhnul práci na farmě.

Ondřej: Klasik.

Tereza: Přesně. A tenhle McMurphy naruší zavedený, přísný řád oddělení, kterému vládne Velká sestra – slečna Ratchedová. On je život, energie a chaos. Ona je systém, kontrola a útlak.

Ondřej: Takže začíná boj…

Tereza: Začíná boj. McMurphy se vsadí s ostatními pacienty, že tu její nadvládu zlomí. Učí je hrát basket, vezme je na rybářský výlet... Snaží se jim ukázat, že i za zdmi léčebny mohou být svobodní.

Ondřej: A náčelník Bromden, náš vypravěč, je u toho všeho?

Tereza: Ano. A McMurphy je první, kdo v něm vidí víc než jen trosku. Spřátelí se a Bromden na něj dokonce promluví, čímž odhalí své tajemství. McMurphyho to ale vůbec nepřekvapí, naopak, je nadšený. Jejich přátelství je jedním z nejdůležitějších motivů knihy.

Ondřej: Pojďme si přiblížit ty hlavní hráče. Slečna Ratchedová, ta Velká sestra… Zní jako hlavní záporačka.

Tereza: A taky že je. Je to mistrovská manipulátorka. Chladná, bezcitná a všechno musí mít pod absolutní kontrolou. Pacienty i personál. Používá jejich strach a slabosti proti nim.

Ondřej: A proti ní stojí McMurphy.

Tereza: Přesně. Ten je její pravý opak. Je hlučný, plný života, a hlavně se jí nebojí. Pro ostatní pacienty je symbolem naděje. Jenže systém, který sestra Ratchedová představuje – ten v knize nazývají Kombajn – ho nakonec pomalu začne mlít.

Ondřej: To zní dost ponuře. A co další pacienti? Zmínila jsi třeba Billyho Bibbita.

Tereza: Ano, Billy je klíčová postava. Je to mladý kluk, který hrozně koktá a má obrovský strach ze své matky, která je shodou okolností kamarádka sestry Ratchedové. Je symbolem nevinnosti zničené manipulací.

Ondřej: Takže McMurphy bojuje nejen za sebe, ale i za lidi jako je Billy.

Tereza: Přesně tak. Snaží se jim vrátit sebevědomí. Ale jak uvidíme, souboj s tak propracovaným systémem útlaku je skoro nemožný.

Ondřej: Vraťme se k té naší ukázce. Mluvili jsme o tom, že je surreální. Jakými konkrétními prostředky toho autor dosahuje? Ta detektivní práce, pamatuješ?

Tereza: Pamatuju. Tak první stopa: jazyk. Kesey používá slang pacientů, třeba slovo „chronik“. Tím nás okamžitě vtáhne do jejich světa. Používá i nespisovné tvary jako „železnýma obručema“.

Ondřej: To působí autentičtěji, že?

Tereza: Ano. A pak tu máme obraznost. Třeba metafora „vrásčité písmo té dlouhé žluté dlaně“. My hned vidíme ty rýhy v kůži jako nějaký starý text. Nebo přirovnání, že každý chloupek a vráska jsou veliké, „jako bych si ho prohlížel mikroskopem“.

Ondřej: Tím zdůrazňuje tu halucinaci, to pokřivené vnímání.

Tereza: Přesně. To je hyperbola, tedy nadsázka. Ukazuje nám svět Bromdenovýma očima, kde je všechno obrovské, děsivé a zdeformované. Jazyk tady není jen popisný, on přímo tvoří tu atmosféru strachu a odcizení.

Ondřej: A co samotný název? Ten je taky dost zvláštní.

Tereza: Je to z dětského rozpočítadla. „Jeden, dva, tři – my jsme bratři; kterej je to mezi námi, co si zalez do tý slámy: ten, ten, nebo ten, vyhoďme ho z kola ven.“

Ondřej: Takže jde o vyloučení někoho, kdo je jiný?

Tereza: Přesně. Je to o tom, jak společnost násilně vyloučí jedince, který nezapadá, který by mohl systém nějak narušit nebo ohrozit. A to je přesně případ McMurphyho.

Ondřej: To je vlastně dost aktuální téma, i dnes. Boj jedince proti systému, strach z odlišnosti…

Tereza: Naprosto. Kniha se ptá, co je vlastně normální a co je bláznovství. A jestli je lepší být svobodný „blázen“, nebo „normální“ člověk spoutaný pravidly společnosti. Ten smysl díla je v tom, že svoboda duše je to nejdůležitější a že vždycky existuje cesta ven.

Ondřej: Většina lidí ale asi zná spíš film Miloše Formana, Přelet nad kukaččím hnízdem.

Tereza: Určitě. Ten film z roku 1975 je naprostá legenda. Získal pět Oscarů a Jack Nicholson v roli McMurphyho je ikonický.

Ondřej: Takže autor knihy, Ken Kesey, musel být nadšený, ne?

Tereza: Právě že vůbec! Tohle je skvělá perlička. Kesey ten film údajně nikdy neviděl. Nesouhlasil s prodejem práv, vadilo mu, že vypravěčem není indián Bromden, a hlavně prý nesnášel Jacka Nicholsona.

Ondřej: Cože? Vždyť byl geniální!

Tereza: Byl. Ale Kesey měl prostě jinou představu. To je skvělý příklad toho, jak se literární dílo a jeho filmová adaptace můžou lišit, i když je film sám o sobě mistrovské dílo.

Ondřej: Takže klíčový poznatek pro studenty? U maturity je dobré zmínit obojí, ale vědět, že film není totéž co kniha.

Tereza: Přesně tak. Porovnání s filmovou verzí je vždycky bonusový bod. Ukazuje to váš přehled. Takže, abychom to shrnuli, analýza díla není strašák, ale příležitost stát se na chvíli literárním detektivem.

Ondřej: Takže jsme rozebrali dílo, ale co autor? Kdo byl vlastně Ken Kesey? Mám pocit, že to nebyl žádný suchar, co seděl celé dny u stolu.

Tereza: To rozhodně nebyl! Původně chtěl být herec, studoval divadelní umění. Ale pak se dostal na kurz tvůrčího psaní na Stanfordu a to ho změnilo.

Ondřej: Počkat, herec? Takže možná proto se tak hádal s Formanem o filmové verzi? Chtěl si v tom sám zahrát?

Tereza: Kdo ví! Ale teď přijde to nejzajímavější. Aby se uživil, vzal si práci jako noční hlídač na psychiatrickém oddělení. To byl jeho přímý zdroj inspirace.

Ondřej: To dává smysl. Ale slyšel jsem i něco o drogách…

Tereza: Ano, a to je klíčové. V té době se účastnil vládních experimentů s psychedelickými látkami, jako bylo LSD. Všechno legálně, jako pokusná osoba. Tyhle zážitky naprosto ovlivnily jeho pohled na realitu a vnímání.

Ondřej: Takže kam ho v literatuře zařadit? Byl to úplný solitér, nebo patřil k nějakému hnutí?

Tereza: Skvělá otázka. Řadíme ho k postmoderní literatuře, ale byl silně ovlivněný Beat Generation. Sám se s nimi i znal.

Ondřej: To jsou ti slavní beatnici, že? Jack Kerouac a Allen Ginsberg?

Tereza: Přesně. Po úspěchu prvního románu byl Kesey obviněn z držení marihuany, utekl do Mexika a po návratu si odseděl půl roku.

Ondřej: To zní… divoce.

Tereza: A bude to ještě divočejší! Po propuštění nasedl s partou přátel do pomalovaného autobusu a vydal se na cestu napříč Amerikou. Právě během téhle jízdy se seznámil s Kerouackem a Ginsbergem.

Ondřej: Takže to byl takový literární road trip!

Tereza: Přesně tak! Kerouac je známý pro svůj román "Na cestě", který je v podstatě manifestem beatniků. A Ginsberg zase pro svou báseň "Kvílení". Všichni sdíleli touhu po svobodě a rebelii proti společnosti.

Ondřej: A byli i další autoři, kteří navazovali na tenhle styl? Na tu syrovost a upřímnost?

Tereza: Určitě. Skvělým příkladem je Charles Bukowski. Ten je sice o generaci starší, ale jeho tvorba z osmdesátých let je považována za pokračování beatnické tradice.

Ondřej: To je ten s alter egem Henry Chinaski, že?

Tereza: Přesně on. Jeho styl je ještě drsnější, plný alkoholu, žen a pohrdání konvencemi. Díla jako "Všechny řitě světa i ta má" mluví za vše.

Ondřej: Ten název je dost výmluvný. Takže abychom to shrnuli, Kesey nebyl jen spisovatel. Byl součástí širšího kulturního hnutí, které zpochybňovalo autority a hledalo nové cesty.

Tereza: Přesně. A když pochopíme tenhle kontext – tu rebelii Beat Generation a touhu po svobodě – mnohem lépe pochopíme i hlavní myšlenku románu "Vyhoďme ho z kola ven".

Ondřej: Super! Máme tedy autora i kontext. Teď se pojďme podívat na jazyk a styl, kterým je kniha napsaná.

Tereza: Jasně. A to je na té knize možná to nejzajímavější, hlavně pro maturitu. Kniha totiž není vyprávěná z pohledu hlavního hrdiny, McMurphyho.

Ondřej: Počkat, jak to? Vždyť je to jeho příběh. Kdo to tedy vypráví?

Tereza: Vypráví to takzvaný Náčelník Bromden. Je to obrovský indián, který předstírá, že je hluchoněmý. A to je naprosto geniální tah od Keseyho.

Ondřej: Proč? Co to přináší příběhu?

Tereza: Všechno! Tím, že ho ostatní považují za nesvéprávného, slyší a vidí věci, které by se před ním jinak neřekly. Stává se takovým neviditelným pozorovatelem systému.

Ondřej: Takže je to vlastně nespolehlivý vypravěč? Jeho pohled je zkreslený?

Tereza: Přesně tak. Vnímá realitu přes své schizofrenické vize. Mluví o „Kombajnu“, což je pro něj metafora pro ten drtivý, odlidštěný systém. Často se ztrácí v mlze, ať už skutečné, nebo metaforické.

Ondřej: Dobře, to je skvělý postřeh k ústní zkoušce. Pojďme k názvu – „Vyhoďme ho z kola ven“. To zní jako dětská hra.

Tereza: Však to taky je. Ten název pochází ze starého anglického dětského rozpočítadla. Ta poslední věta zní „...one flew over the cuckoo's nest“, tedy „jeden přeletěl nad kukaččím hnízdem“. A kukaččí hnízdo je v angličtině slangový výraz pro blázinec.

Ondřej: A ta česká verze, „Vyhoďme ho z kola ven“?

Tereza: Ta odkazuje na jinou dětskou říkanku, ale význam je podobný. Jde o násilné vyloučení jedince, který je jiný. Který nezapadá a mohl by narušit zavedený řád. To je přece celý příběh McMurphyho.

Ondřej: Jasně, on je ten, kdo narušuje pravidla sestry Ratchedové, a proto musí být z kola ven. Skvělé.

Ondřej: Když se řekne „Přelet nad kukaččím hnízdem“, skoro každý si vybaví slavný film Miloše Formana. To je přece obrovská pocta pro autora, ne?

Tereza: No... jak se to vezme. Tohle je docela pikantní příběh. Ken Kesey ten film údajně nikdy neviděl. A nesnášel ho.

Ondřej: Cože? Proč proboha? Vždyť získal pět Oscarů!

Tereza: Měl několik důvodů. Zaprvé, Forman se rozhodl, že vypravěčem nebude Náčelník Bromden. Chtěl objektivnější pohled, takže celý ten princip nespolehlivého vypravěče zmizel.

Ondřej: Aha, to chápu. To je dost zásadní změna.

Tereza: Přesně. A zadruhé... Kesey absolutně nemohl vystát Jacka Nicholsona v hlavní roli. Prostě mu neseděl.

Ondřej: Takže jeden z nejlepších herců historie mu nestačil. To musel být Kesey opravdu svéráz.

Tereza: To rozhodně byl. Ale i přes jeho odpor je film skvělý, jen je prostě... jiný než kniha. U maturity je dobré tenhle rozdíl zmínit.

Ondřej: Perfektní. Terezo, pojďme to na závěr celé shrnout. Kdyby si maturanti měli odnést tři klíčové věci o téhle knize, co by to bylo?

Tereza: Zaprvé, kontext. Beat generation, rebelie proti systému, osobní zkušenost Keseyho. Zadruhé, vypravěč. Náčelník Bromden a jeho nespolehlivý, subjektivní pohled. A zatřetí, hlavní myšlenka. Je to nadčasový boj jedince za svobodu a lidskou důstojnost proti manipulativní moci.

Ondřej: A taky, že autor nesnášel oscarový film podle své knihy.

Tereza: Přesně tak. To na komisi určitě udělá dojem.

Ondřej: Skvělé. Tím jsme se dostali na konec našeho dnešního dílu. Doufáme, že vám naše povídání o Kenu Keseym pomůže u maturity zazářit. Terezo, moc ti děkuji.

Tereza: Já taky děkuju za pozvání. A všem maturantům držím palce. Nebojte se toho, zvládnete to!

Ondřej: Přesně tak. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Ahoj!

Tereza: Ahoj!