Podcast na Karel Poláček

Kapitoly

Tragický paradox

Válečná léta

Demokratický proud

Poláčkova nejznámější díla

Neposlušný student

Válka a novinařina

Tragický osud

Maloměstská kronika

Bylo nás pět

Poláčkův styl a kritika

Poláček a film

Mládí a studia

Válka a novinářská dráha

Osobní život a perzekuce

Poslední cesta

Ostrá kritika nové šlechty

Závěr a odkaz

Přepis

Jakub: Věděli jste, že jedna z nejzábavnějších českých knih, Bylo nás pět, vznikla v koncentračním táboře?

Klára: Je to tak. Ta představa je mrazivá, že? Právě ten kontrast dělá z Karla Poláčka tak fascinující postavu.

Jakub: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcastu, kde rozebíráme literaturu jednoduše. Kláro, kde vlastně Poláček začínal?

Klára: Byl to hlavně novinář a humorista. Začínal ve dvacátých letech v humoristických časopisech, kde se potkal třeba s bratry Čapkovými a působil i v Lidových novinách.

Jakub: Takže měl k humoru blízko odjakživa, to je jasné.

Klára: Určitě. Ale pak přišla okupace a všechno se změnilo. Aby mohl dál publikovat, psal pod jménem svého přítele, malíře Vlastimila Rady. Bylo to obrovské riziko.

Jakub: A pak přišel ten tragický konec…

Klára: Ano. V roce 1943 byl deportován do Terezína. Tam, v těch strašných podmínkách, napsal právě nesmrtelné dílo Bylo nás pět. O rok později zemřel v Osvětimi.

Jakub: To je neuvěřitelně silný příběh. Kam bychom ho tedy zařadili literárně?

Klára: Patří do takzvaného demokratického proudu meziválečné literatury. Spolu s Čapkem a dalšími prosazoval humanistické a demokratické hodnoty, často ovlivněné pragmatismem. Nechtěli lidi poučovat, ale spíš je vést k přemýšlení.

Jakub: Takže humorista s hlubokým přesahem. Díky moc. A teď se pojďme podívat na jeho další známá díla.

Klára: Jasně. Tak když se řekne Poláček, spoustě lidí se asi vybaví hlavně humoristické romány. Třeba *Muži v ofsajdu*... to je geniální sonda do duše fotbalových fanoušků. Nebo *Hostinec u kamenného stolu*.

Jakub: Jo, ty znám! A pak je tu ta velká pentalogie, že? O životě na maloměstě před první světovou válkou. *Okresní město* a další.

Klára: Přesně tak. Bohužel ten pátý díl se prý ztratil, což je obrovská škoda. Ale nesmíme zapomenout na jeho nejsilnější knihu, *Bylo nás pět*. Tu psal v nejtěžším období života, těsně před transportem.

Jakub: To je neuvěřitelný kontrast. Pojďme si říct víc o jeho životě. Odkud vlastně pocházel?

Klára: Narodil se v roce 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Jeho otec byl židovský obchodník. A co se týče školy... no, nebyl to zrovna vzorný student.

Jakub: Povídej! To mě vždycky zajímá u velkých autorů.

Klára: Z gymnázia v Rychnově ho vyhodili. Prý za špatné chování a ještě horší známky. Nakonec sice odmaturoval a začal studovat práva na Karlově univerzitě, ale jeho srdce ho táhlo jinam.

Jakub: A do toho pak přišla první světová válka, která všechno změnila.

Klára: Přesně. Narukoval, ale na víc než na četaře to nedotáhl. Poslali ho na ruskou frontu, kde padl do zajetí. Domů se vrátil až po válce.

Jakub: A po návratu se rovnou vrhnul na psaní?

Klára: Ano, začal psát pro humoristické časopisy a tam se seznámil s bratry Čapkovými. Nakonec zakotvil jako fejetonista v Lidových novinách, což byla tehdy velká věc.

Jakub: Takže se stal součástí té prvorepublikové kulturní elity. Je hrozně smutné, jak to s ním dopadlo.

Klára: Je. Kvůli svému židovskému původu byl perzekuován. Svou dceru stihl poslat do bezpečí do Velké Británie, ale on sám byl v roce 1944 transportován do Osvětimi, kde na začátku roku 1945 zemřel. Roku 1995 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.

Jakub: Silný a tragický osud. Pojďme se teď podrobněji podívat na jeho styl psaní v díle, které jsi zmínila jako jeho nejznámější…

Klára: Přesně tak. Tím dílem je jeho velkolepá, i když nedokončená, pentalogie. Poláček chtěl napsat velký román o životě na českém maloměstě. Věřil totiž, a teď budu citovat, že „český politický život tkví svými kořeny v rakouské minulosti“.

Jakub: Takže chtěl ukázat, jak nás Rakousko-Uhersko formovalo, i po jeho zániku?

Klára: Přesně. A povedlo se mu vydat čtyři díly, než jeho život tragicky přerušila válka.

Jakub: Jaké to byly díly? Předpokládám, že na sebe navazují.

Klára: Ano, je to taková kronika. První, Okresní město z roku 1936, se odehrává v malém městě těsně před první světovou válkou. Ukazuje ten klidný, zaběhnutý život.

Jakub: A pak přijde zlom.

Klára: Přesně. V druhém díle, Hrdinové táhnou do boje, válka propukne. Je tam skvělá věta, že lidé „s konzervami a vojenskou výzbrojí vyfasovali i vůli erární“. Prostě museli chtít bojovat, protože jim to nařídil stát.

Jakub: To je geniální postřeh. A co dál?

Klára: Třetí díl, Podzemní město, se celý odehrává na ruské frontě. Popisuje, jak si vojáci v zákopech vytvořili takové náhradní, surogátní město. A poslední vydaný díl, Vyprodáno, zachycuje poslední rok války, to vyhladovělé zázemí a boje na italské frontě.

Jakub: Takže vlastně provedl čtenáře celou válkou, od toho poklidného začátku až po ten hořký konec.

Klára: Přesně tak. A co je na tom fascinující… ukazuje, že ani taková katastrofa jako světová válka vlastně nedokáže natrvalo změnit lidi. Jak sám napsal, válka „není přece jen s to, aby natrvalo změnila lidské ustrojení a lidské stavovství.“

Jakub: Lidi zůstanou stejní, jen se změní kulisy kolem nich.

Klára: Ano. Jeho totiž, a to je další jeho citát, nelákala „individuální psychologie tak jako psychologie davu a stavu“. Zajímalo ho, jak fungují skupiny, ne jednotlivci.

Jakub: A jak na to reagovala kritika? Tenhle přístup musel být docela nový.

Klára: Byl. A třeba kritička Alena Hájková ocenila, že se v téhle kronice dokázal obejít „bez kazatelského tónu i přičinlivého komentáře“. Prostě jen ukazoval realitu, bez moralizování.

Jakub: Dobře, to je ta jeho velká, vážná sága. Ale co to dílo, které zná snad úplně každý, i ten, kdo jinak moc nečte? Mluvím samozřejmě o Bylo nás pět.

Klára: Ano, to je kapitola sama pro sebe. Je to vlastně jedno z jeho posledních děl. Napsal ho krátce před transportem do Terezína a poprvé vyšlo až po válce, v roce 1946.

Jakub: To je neuvěřitelné. V tak těžké době napsat tak veselou a milou knížku.

Klára: Je to jeho testament humoru. Úplně v něm změnil perspektivu. Už to není pohled dospělého pozorovatele, ale díváme se na svět očima dítěte, malého kluka Petra Bajzy.

Jakub: A ten jazyk! To je přece to, co tu knihu dělá geniální.

Klára: Rozhodně. Je to mistrovské dílo jazykové komiky. Poláček tam geniálně míchá hovorovou řeč kluků s obraty z dobrodružných knížek a frázemi ze školních slohových prací.

Jakub: To znám… „Pročež jsem pravil, nechť se odebere do příslušných míst.“ Něco takového by dospělý nikdy neřekl.

Klára: Přesně to! Kritik Radko Pytlík to popsal skvěle. Řekl, že Poláček tou parodií školního, strojeného vyjadřování, ukázal „kouzelný dětský svět bez chtěné naivity a poučování“.

Jakub: Prostě čistá radost z vyprávění. A kromě toho napsal v té době i něco dalšího?

Klára: Ano, vedl si také deník. Ten si psal v roce 1943, těsně před odchodem do Terezína. Poprvé vyšel v roce 1959 pod názvem Se žlutou hvězdou. To je naopak velmi silné a tragické čtení.

Jakub: Zmiňovala jsi jeho specifický styl. Jak bys ho popsala obecněji, napříč jeho tvorbou?

Klára: Jeho styl je většinou hodně úsporný, lakonický. Žádné zbytečné ozdoby, je antiromantický. Ale když chce, umí být i patetický, třeba v románu Vyprodáno.

Jakub: Takže stručný a k věci.

Klára: Přesně. A často s komickým efektem používal takzvaný stálý přívlastek. Třeba „pan Fajst, obchodník chmelem“. Ten chmel tam je pokaždé, i když to vůbec nesouvisí s dějem.

Jakub: Jasně, to vytváří takový komický rituál.

Klára: Přesně. Kvůli tomuhle posmutnělému humoru a odporu k prázdným frázím ho často srovnávali s Antonem Pavlovičem Čechovem.

Jakub: To je velká pocta. Takže ho kritici milovali?

Klára: To právě vůbec ne. Přijetí bylo dost smíšené. Třeba taková autorita jako F. X. Šalda jeho kvality vůbec neuznával. Ty jazykové prostředky, které my dnes obdivujeme, třeba to opakování frází, Šalda odsoudil jako „chudobu stylu“.

Jakub: Vážně? Co se mu na tom nelíbilo?

Klára: Šalda si myslel, že Poláček je prostě jen suchý a nudný. Třeba o románu Hlavní přelíčení napsal, že je to práce „věcná, suchá, střízlivá až do nudy“. Prostě to nepochopil.

Jakub: To je fascinující, jak se pohled na autora může změnit. Jeho humor byl ale určitě vděčný pro filmaře, ne? Zfilmovalo se něco z jeho děl?

Klára: Ó, ano. A hodně! On sám se na scénářích i podílel. Třeba slavní Muži v offsidu z roku 1931, to je podle jeho románu. Nebo Načeradec král kibiců a U nás v Kocourkově.

Jakub: Takže byl u zrodu českého zvukového filmu.

Klára: V podstatě ano. A adaptace vznikaly i mnohem později. Hostinec „U kamenného stolu“ byl zfilmován hned po válce. A pak přišla televize.

Jakub: Tam se určitě objevil seriál Bylo nás pět…

Klára: Samozřejmě, legendární seriál z roku 1994. Ale vznikly i televizní filmy jako Michelup a motocykl nebo Uctivá poklona, pane Kohn. Jeho dílo je pro filmaře a diváky stále nesmírně atraktivní.

Jakub: To dává smysl. Jeho postavičky jsou tak živé, že si o to filmové zpracování přímo říkají. Je to obrovské dědictví, které po sobě zanechal. A to i přesto, jak tragicky jeho život skončil.

Klára: Přesně tak. Ten Řád Tomáše Garrigua Masaryka, který dostal v roce 1995 in memoriam, si rozhodně zasloužil.

Jakub: Silný příběh a ještě silnější dílo. Díky moc, Kláro, za tenhle vhled do světa Karla Poláčka. Jeho humor i jeho vážnější poloha jsou něco, co rozhodně stojí za to objevovat.

Klára: To rozhodně. A ten jeho příběh je stejně fascinující a spletitý jako jeho knihy. Narodil se v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka.

Jakub: Takže měl zázemí, ale slyšel jsem, že se školou to nebylo úplně růžové.

Klára: To tedy nebylo. Z gymnázia ho dokonce vyhodili za „vzdorovité chování“. Asi budoucí spisovatel.

Jakub: To zní trochu povědomě z mých školních let. Takže jak to nakonec zvládl?

Klára: Nakonec odmaturoval v Praze a dokonce začal studovat práva na Karlově univerzitě. Ale víc ho to táhlo k divadlu. V Rychnově vedl studentské loutkové divadlo, pro které i sám psal.

Jakub: Takže už od mládí měl umělecké sklony. To se pak projevilo naplno.

Klára: Přesně tak. Ale do toho přišla první světová válka. Narukoval a prošel si ruskou i italskou frontou.

Jakub: Zajímalo by mě, jestli tam potkal nějakého toho „Švejka“.

Klára: Právě že ne. Sám napsal, že za čtyři roky vojákování Švejka vůbec nepotkal. Říkal, že vojáci sice neměli rádi Rakousko, ale dřeli do úmoru.

Jakub: To je zajímavý postřeh. A co po válce? Vrátil se k právům?

Klára: Kdepak. Začal pracovat jako úředník, ale hlavně začal psát. Nejdřív do satirických časopisů a pak se přes Lidové noviny dostal mezi slavné pátečníky. Stal se z něj blízký přítel bratří Čapků.

Jakub: Takže se rychle uchytil v té nejlepší společnosti. To musela být skvělá doba.

Klára: Určitě. Stal se z něj respektovaný novinář, fejetonista a hlavně soudničkář. Psal pro Lidové noviny a později pro Melantrich. Jeho soudničky byly legendární.

Jakub: A jak to měl v osobním životě? Ví se něco o jeho rodině?

Klára: Oženil se s Adélou Herrmannovou a měli spolu dceru Jiřinu. Ale manželství prý nebylo moc šťastné a nakonec se rozvedli. To už se ale blížila ta nejtemnější doba.

Jakub: Myslíš nástup nacismu.

Klára: Ano. Kvůli svému židovskému původu musel v roce 1939 opustit redakci. Bylo to pro něj hrozně těžké. Přišel o práci, která ho naplňovala.

Jakub: To si ani nedokážu představit. Co dělal potom?

Klára: Přežíval, jak se dalo. Pracoval jako knihovník v Židovské náboženské obci. A to nejdůležitější... podařilo se mu poslat dceru Jiřinu do bezpečí do Anglie.

Jakub: Alespoň malá útěcha v té hrůze. Ale jeho samotného ten osud neminul, že?

Klára: Bohužel ne. V červenci 1943 byl i se svou družkou Dorou Vaňákovou deportován do Terezína. O rok později pak následoval transport do Osvětimi.

Jakub: A tam jeho stopa končí?

Klára: Dlouho se myslelo, že zemřel v plynové komoře hned po příjezdu. Ale v devadesátých letech se objevila svědkyně, která to vyvrátila.

Jakub: Opravdu? To je neuvěřitelné.

Klára: Ano. Potvrdila, že Poláček přežil Osvětim a účastnil se i pochodu smrti do jiného tábora. Poslední zmínka o něm je z 19. ledna 1945. Co se stalo pak, už nikdo neví.

Jakub: Takže ani neznáme přesné místo a den... Je to neuvěřitelně silný a tragický příběh. Děkuji, Kláro. A teď se pojďme podívat na to, co po sobě zanechal – na jeho nesmrtelné dílo.

Klára: Přesně tak, Jakube. Ačkoli ho milujeme jako humoristu, jeho dílo má i neuvěřitelně ostrou, kritickou a společenskou stránku. To je něco, co se často přehlíží.

Jakub: Zajímavé. A kde se tento jeho kritický duch projevil nejvíc? Máš nějaký konkrétní příklad?

Klára: Jistě. Skvělým příkladem je povídka „Poslední svého rodu“. Už podtitul „Metempsychóza čili stěhování duší“ napovídá, že půjde o něco víc.

Jakub: Stěhování duší... a do koho se tam stěhovaly?

Klára: V tomto případě do nově vzniklé šlechty po pozemkové reformě. Poláček v povídce ostře kritizoval lidi, kteří se dostali k majetku ne zrovna čistým způsobem.

Jakub: Takže to byla v podstatě investigativní satira v literární podobě?

Klára: Dá se to tak říct. Pod maskou šlechtice Oktáva Vraného ztvárnil skutečného senátora Josefa Vraného, který díky machinacím získal velkostatek Horní Libchavu.

Jakub: Páni, to muselo být tenkrát pozdvižení. A byl v tom sám?

Klára: Kdepak. Jeho partnerem v povídce je Armand z Dubických, což je zase narážka na Vraného politického spolupracovníka Jana Dubického. Poláček je vtipně posadil do herny Šlechtického klubu, kde si naříkají, že by o svůj majetek mohli přijít.

Jakub: Ta ironie je dokonalá. Takže odkaz Karla Poláčka je nejen smích, ale i velmi silné mravní poselství a kritika společnosti.

Klára: Přesně tak. Jeho dílo je nadčasové, protože lidská chamtivost a hloupost se bohužel moc nemění.

Jakub: Děkuji ti mnohokrát, Kláro, za další fascinující vhled. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi u Studyfi Podcastu.

Klára: Mějte se krásně a na shledanou.