Podcast na Karel Hynek Mácha - Máj

Kapitoly

Proč je Máj tak temný?

Poutník je sám autor

Nepochopený génius

Rozbor na závěr

Struktura a žánr

Kdo je kdo v Máji

Tragický příběh v kostce

Máchova básnická kouzla

Proč je Máj dodnes aktuální

Bouře v duši i ve společnosti

Karel Hynek Mácha, superstar romantismu

Kdo další psal romanticky?

Romantismus ve světě

Máj, srdce romantismu

Máj dnes a shrnutí

Přepis

Natálie: Přemýšleli jste někdy, proč je nejslavnější česká báseň o lásce... vlastně tak neuvěřitelně depresivní?

Tomáš: To je skvělá otázka. Většina lidí si představí rozkvetlé stromy, ale zapomíná na popravu a sebevraždu.

Natálie: Přesně! Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde zkoumáme literaturu tak, aby dávala smysl. Dnes se podíváme na Máj od Karla Hynka Máchy.

Tomáš: A začneme rovnou na konci. Po vší té tragédii se na scénu vrací poutník. A víš, kdo to je?

Natálie: No, kdo? Někdo, kdo šel náhodou kolem?

Tomáš: Vůbec ne. Ten poutník je sám Mácha. Vrací se na místo popravy prvního května a přemýšlí o životě, o smrti... a o svém vlastním osudu. Ztotožňuje se s Vilémem.

Natálie: Takže celá ta báseň je vlastně... jeho osobní zpověď?

Tomáš: Dá se to tak říct. Je to oslava májové přírody, která je v drsném kontrastu s tragikou lidského života. To je ten klíčový konflikt.

Natálie: A jak to tehdy lidé přijali? Předpokládám, že nebyli nadšení z básně, kde je hlavní hrdina vrah.

Tomáš: Byla to naprostá katastrofa. Vůbec to nepochopili. Obdivovat vraha? Pro tehdejší společnost nemyslitelné. Mácha vlastně ostře kritizoval společenské pořádky.

Natálie: Takže báseň byla spíš pro náročnější čtenáře, kteří se dokážou vcítit do postav.

Tomáš: Přesně. Není to zrovna jednoduché čtení k odpolední kávě.

Natálie: To teda není. Mám pocit, že Rudolfovi Hrušínskému to šlo z okna embéčka ve filmu Vesničko má středisková o dost lépe.

Tomáš: To rozhodně! Jeho „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“ je legendární.

Natálie: Když jsme u toho konce... ten poslední úryvek je neuvěřitelně silný. Celá ta atmosféra je taková pochmurná, až nihilistická.

Tomáš: Ano, a všimni si, jak se mění forma. Mácha začíná v ich-formě, mluví o sobě: „to dětinský můj věk“. Pak ale přejde k er-formě, když popisuje poutníka.

Natálie: A ten slavný verš: „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“ To je oxymóron jako z učebnice.

Tomáš: Přesně tak. Je to plné básnických prostředků. Metafory, přirovnání, zvukomalba... Celé je to geniálně poskládané. Autor v podstatě říká: můj život je jako tenhle tragický Máj.

Natálie: Takže Máj není jen o lásce, ale o hluboké kritice, existenciální úzkosti a osobní bolesti. To je fakt silné. A od Máchovy deprese se teď přesuneme k něčemu veselejšímu.

Tomáš: No, „veselejšímu“ je asi silné slovo. Analýza Máje nás sice dostane z Máchovy hlavy, ale ten příběh samotný... to taky není zrovna komedie.

Natálie: Dobře, beru zpět. Zůstaneme u tragédií. Tak se do toho pojďme pustit. Jak bychom měli Máj literárně zařadit?

Tomáš: Skvělá otázka. Máj je lyricko-epická báseň. To zní složitě, ale vlastně to jen znamená, že kombinuje dvě věci. Máme tu epickou složku, což je ten příběh – děj o Vilémovi a Jarmile.

Natálie: A ta lyrická složka?

Tomáš: To jsou ty pocity. Úvahy o životě, smrti, přírodě... Všechny ty vnitřní monology a popisy, které vyjadřují emoce. Je to v podstatě příběh vyprávěný skrze pocity.

Natálie: Takže děj i nálada zároveň. A jak je to celé uspořádané?

Tomáš: Báseň má čtyři zpěvy a dvě mezihry, kterým se říká intermezza. A úplně na začátku je ještě taková vlastenecká předmluva, dedikace. Takže struktura je docela promyšlená.

Natálie: Pojďme k postavám. Hlavní hrdina je Vilém. Kdo to vlastně je?

Tomáš: Vilém je „strašný lesů pán“. To je prototyp romantického hrdiny. Je to loupežník, vyděděnec společnosti. Vyhnal ho vlastní otec a on se musel nějak protlouct.

Natálie: „Strašný lesů pán“... to zní spíš jako jméno pro záporáka z pohádky.

Tomáš: To je právě to. Romantismus miloval takové rozervané postavy na okraji společnosti. Vilém je žárlivý, pomstychtivý, ale zároveň hluboce miluje Jarmilu a přemýšlí o smyslu života. Není černobílý.

Natálie: A co Jarmila? Ta je jenom ta nešťastně zamilovaná, že?

Tomáš: Přesně. Je to oddaná, milující dívka, která ale doplatí na činy mužů kolem ní. Její osud je tragický a vlastně dost pasivní. Čeká na Viléma, a když se dozví pravdu, spáchá sebevraždu.

Natálie: To je drsné. A pak je tu ten otec, který to všechno spustí.

Tomáš: Ano, Vilémův otec. Ten je vykreslen jako svůdce a nečestný člověk. Právě on svede Jarmilu, což Viléma vyprovokuje k činu. Je to takový katalyzátor celé tragédie.

Natálie: A v básni se objevuje i sám autor, že? Jako postava Hynka.

Tomáš: Správně. Ve čtvrtém, posledním zpěvu, vstupuje do děje poutník Hynek. To je sám Mácha. Vrací se na místo popravy a ztotožňuje se s Vilémovým osudem. Je to takový epilog, kde autor reflektuje celý ten příběh.

Natálie: Dobře, postavy máme. Mohl bys pro nás shrnout ten děj, zpěv po zpěvu?

Tomáš: Jasně. Takže první zpěv. Je prvního máje, večer u jezera. Jarmila čeká na Viléma, ale místo něj přijede posel se zprávou, že Vilém je ve vězení, protože zabil svůdce své milé... který byl shodou okolností jeho vlastní otec.

Natálie: A Jarmila se ze zoufalství utopí v jezeře. Hned na začátku taková tragédie.

Tomáš: Přesně. Druhý zpěv se odehrává ve vězení. Vilém přemýšlí o svém životě, o vině, o tom, co bude po smrti. To je ta slavná pasáž plná existenciálních otázek. Je to vlastně jeden velký filozofický monolog.

Natálie: A co ty intermezza? Slyšela jsem, že jsou docela strašidelná.

Tomáš: Jo, jsou. První intermezzo je půlnoční scéna na popravišti, kde se sbor duchů chystá přivítat nového člena. Je to hodně ponuré a gotické. Skvěle to buduje atmosféru.

Natálie: Uf. A pak přichází vrchol ve třetím zpěvu.

Tomáš: Ano. Třetí zpěv je samotná poprava. Mácha tu geniálně používá kontrast. Popisuje nádherné májové ráno, zpěv ptáků, lidi spěchající na slavnost... a tou „slavností“ je Vilémova poprava. Vilém se loučí se zemí, se svou vlastí. Je to nejsilnější část básně.

Natálie: A po popravě následuje druhé intermezzo?

Tomáš: Přesně tak. V něm slyšíme nářek Vilémových druhů, ostatních loupežníků, kteří truchlí pro svého vůdce. A pak už je jen čtvrtý zpěv, epilog, kde se po letech objevuje poutník Hynek a uzavírá celý příběh zamyšlením nad lidským osudem.

Natálie: Mluvili jsme o obsahu, ale co forma? Čím je Máj tak výjimečný po jazykové stránce?

Tomáš: Tady je Mácha naprostý mistr. Především používá takzvaný jambický verš. To je rytmus, který připomíná tlukot srdce. Zní to jako „ta-TUM, ta-TUM, ta-TUM“.

Natálie: Takže báseň má svůj vlastní puls. To je zajímavé.

Tomáš: Přesně. Dává to textu neuvěřitelnou melodičnost. A pak je tu samozřejmě spousta básnických prostředků. Třeba epiteta, básnické přívlastky, jako „večerní máj“ nebo „bledá tvář“.

Natálie: Nebo personifikace, tedy zosobnění, kdy neživé věci jednají jako lidé. „Jezero si šeptá“ a podobně.

Tomáš: Ano. A už jsme zmínili oxymórony. Celé je to neskutečně obrazivé a zvukomalebné. Mácha si s jazykem opravdu hraje, aby vytvořil co nejintenzivnější prožitek.

Natálie: Takže když to shrneme, Máj není jenom tragická romance. Je to mnohem víc, že?

Tomáš: Rozhodně. Je to hlavně ostrá kritika tehdejší společnosti. Společnosti, která podle Máchy odvrhne jedince jako Viléma a v podstatě ho donutí stát se zločincem. Vilém není jen vrah, je to oběť.

Natálie: Oběť svého otce a vlastně i celého systému.

Tomáš: Přesně. Báseň pokládá otázky o vině, trestu, spravedlnosti a smyslu života. A to jsou témata, která jsou aktuální i dnes. Kolik lidí se cítí společností nepochopeno nebo vytlačeno na okraj?

Natálie: A ten motiv rodičů, kteří se nestarají o své děti... ten je bohužel taky věčný.

Tomáš: Bohužel ano. Máj je prostě nadčasové dílo. Můžeme ho číst jako příběh o nešťastné lásce, jako filozofickou úvahu o smrti, nebo jako sociální kritiku. A v každé té rovině funguje dokonale.

Natálie: Klíčový poznatek tedy je... že Máj je mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Není to jen povinná četba, je to dílo, které nás nutí přemýšlet.

Tomáš: Přesně tak. A to je známka skutečného umění. A myslím, že tímto zamyšlením bychom mohli analýzu Máje uzavřít.

Natálie: Souhlasím. Od Máchovy poezie plné otazníků se teď přesuneme k něčemu, co má mnohem jasnější pravidla. Podíváme se na...

Tomáš: No, s těmi jasnějšími pravidly bych byl opatrný. Romantismus je totiž pravý opak pravidel. Je to spíš... řízený chaos.

Natálie: Řízený chaos? To zní jako moje pondělní rána. Takže co to přesně ten romantismus je?

Tomáš: Vznikl na začátku 19. století v Anglii a byla to v podstatě vzpoura. Vzpoura proti rozumu, proti společnosti, proti svázanosti. Romantici kladli na první místo cit, individualitu a fantazii.

Natálie: Takže hrdina už není dokonalý gentleman, ale spíš takový… rozervaný rebel?

Tomáš: Přesně! Typický romantický hrdina je výjimečný jedinec, často v konfliktu se světem. Je osamělý, nechápe ho okolí a inspiraci hledá v přírodě, v historii, v tajuplných zříceninách.

Natálie: A to všechno se dělo v době našeho národního obrození, že?

Tomáš: Ano, konkrétně ve třetí fázi, zhruba od roku 1830. Byla to doba revolučních nálad po celé Evropě. Mladou generaci u nás hodně ovlivnilo třeba povstání v Polsku, které chápali jako spravedlivý boj.

Natálie: A do téhle bouřlivé doby se narodil Karel Hynek Mácha. Ten ztělesňoval romantického hrdinu i ve svém vlastním životě, že?

Tomáš: Naprosto. Byl to člověk plný vášně a vnitřních rozporů. Miloval cestování... a to myslím vážně. S kamarádem došel pěšky až do Benátek! Představ si to!

Natálie: Pěšky do Itálie? Dneska si stěžujeme na cestu autem na chalupu.

Tomáš: Přesně tak. On se toulal po českých hradech, kreslil je, psal si deníky. Ta jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Nebyl to jen autor Máje, napsal i prózy jako Cikáni nebo Marinka.

Natálie: A přitom ho ve své době moc nechápali, viď?

Tomáš: Vůbec. Byl příliš moderní, příliš jiný. Jeho život byl krátký a dramatický. Zemřel v pouhých 26 letech v Litoměřicích na cholerinu, krátce po hašení požáru.

Natálie: To je neuvěřitelně tragické. Takový talent a tak brzký konec.

Tomáš: Přesně. A i když je Mácha tou největší ikonou, nebyl jediný, kdo u nás romantismus tvořil.

Natálie: Koho bychom měli zmínit? Tipuju Karla Jaromíra Erbena.

Tomáš: Správný tip. Erben je druhá klíčová postava. Ale jeho romantismus byl jiný. Zatímco Mácha se nořil do své duše, Erben se nořil do lidové slovesnosti. Sbíral písně, říkadla a pověsti.

Natálie: A z toho pak vznikla legendární Kytice. A taky pohádky jako Zlatovláska nebo Tři zlaté vlasy děda Vševěda, které známe všichni.

Tomáš: Ano. Jeho pohádky jsou takové obecnější, nadčasové. A pak tu byl třeba Josef Kajetán Tyl, Máchův kolega z divadla, i když ten se postupně přikláněl spíše k realistickému zobrazení života.

Natálie: Takže abychom to shrnuli: Český romantismus nebyl jen o Máchovi. Byla to pestrá scéna plná rozervaných duší, sběratelů pohádek a divadelníků. Klíčové je, že umění se propojilo se životem a city dostaly přednost před rozumem.

Tomáš: Perfektní shrnutí. A od téhle citové bouře se teď přesuneme k něčemu, co se snažilo svět naopak popsat velmi střízlivě a realisticky…

Natálie: Víš, Tomáši, než se vrhneme na ten střízlivý realismus, napadá mě… neměli bychom se ještě na chvilku zastavit u romantismu? Abychom viděli, jak to vypadalo jinde v Evropě a měli takové to správné srovnání.

Tomáš: To je skvělý nápad. Kontext je klíčový. Tak třeba ve Francii v té době zářil Victor Hugo. To jméno zná asi každý. Napsal Chrám Matky Boží v Paříži nebo Bídníky. To jsou naprosto ikonická díla.

Natálie: Přesně. A v Anglii to bylo zase trochu jiné. Měli tam Jane Austenovou a její „rodinné romány“ jako Pýcha a předsudek. To je takový klidnější, společenský romantismus.

Tomáš: Ano, ale pak tam měli i ty pravé romantické rebely! Třeba George Gordon Byron. To byl takový rockový zpěvák své doby. Jeho Childe Haroldova pouť je plná vzdoru a autobiografických prvků. On opravdu žil to, co psal.

Natálie: Rockový zpěvák, to sedí! A vedle něj Percy Shelley, jehož manželka Mary mimochodem napsala Frankensteina. A nesmíme zapomenout na Waltera Scotta, který je považován za zakladatele historického románu. Jeho Ivanhoe je klasika.

Tomáš: Přesně tak. Takže vidíme, že romantismus měl spoustu podob. Od velkých dramat přes společenské romány až po historická dobrodružství. A to všechno tvořilo atmosféru, ve které vznikal i ten náš, český romantismus.

Natálie: A když už jsme u toho, pojďme se podívat na absolutní vrchol českého romantismu. Dílo, které zná každý školák – Máj od Karla Hynka Máchy.

Tomáš: Ano, Máj. To je lyricko-epická báseň, kterou si Mácha v roce 1836 vydal na vlastní náklady. A co je zajímavé, je to jediná kniha, která vyšla za jeho života.

Natálie: Příběh je notoricky známý, ale zkusme ho rychle shrnout. Je to o Vilémovi, strašném lesů pánu, který zabije svůdce své milé Jarmily. A pak zjistí, že ten svůdce byl jeho vlastní otec.

Tomáš: Přesně. Je to tragédie plná viny, lásky a hlavně existenciálních otázek. Vilém ve vězení nepřemýšlí jen o svém osudu, ale o smyslu života a smrti jako takové. To bylo na tehdejší dobu neuvěřitelně moderní a provokativní.

Natálie: A ten jazyk! Je tak specifický. „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.“ To má neuvěřitelnou hudebnost a atmosféru.

Tomáš: Mácha byl mistr eufonie, tedy zvukomalebnosti. Používal archaismy jako „an“, „lučinou“ nebo „skalinou“ a řečnické otázky, které vtahují čtenáře přímo do děje. Je to prostě umělecké dílo v každém verši.

Natálie: Jak vlastně Máj rezonuje dnes? Kromě toho, že je to povinná četba. Vím, že vznikl i film…

Tomáš: Ach ano, film z roku 2008. Řekněme to diplomaticky – s předlohou má společného jen málo. Kritici i diváci ho moc dobře nepřijali. Zpracování bylo dost kýčovité a ta hluboká lyrická složka se úplně vytratila.

Natálie: Takže klíčové je držet se knihy. Dobře, pojďme to celé shrnout. Dnes jsme uzavřeli velkou kapitolu české literatury 19. století. Od národního obrození, přes romantické bouře Máchy a Erbena, až po pohled do Evropy.

Tomáš: Je to fascinující cesta. Od snahy zachránit jazyk jsme se dostali k hlubokým filozofickým otázkám o lidském osudu. Umění se propojilo se životem a emoce dostaly hlavní slovo. To je asi ten nejdůležitější odkaz romantismu.

Natálie: Perfektní shrnutí. Tomáši, moc děkuji za skvělý přehled. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu.

Tomáš: Mějte se krásně a na slyšenou!