Podcast na Joseph Heller - Hlava XXII

Kapitoly

Ten absurdní háček

Kdo je kapitán Yossarian?

Obchodník se smrtí a další postavy

Proč je to víc než jen vtipná kniha?

Útěk jako jediné řešení

Jazyk a styl

Kdo byl Joseph Heller

Další autoři a díla

Shrnutí a závěr

Přepis

Adam: Představ si, že se hlásíš na svou vysněnou letní brigádu. V inzerátu píšou, že berou jen lidi se zkušenostmi. Jenže ty zkušenosti můžeš získat jenom na téhle brigádě. Zní to jako začarovaný kruh, ze kterého není cesty ven, co?

Lucie: Přesně tenhle pocit absolutní bezmoci je jádrem jedné z nejslavnějších knih 20. století. Vítejte u Studyfi Podcast.

Adam: Ahoj Lucie! Takže Hlava XXII, o které dnes mluvíme, je vlastně popis přesně takovéhle situace?

Lucie: Ahoj Adame! Přesně tak. Hlava XXII je fiktivní, ale geniálně vymyšlený armádní paragraf v románu Josepha Hellera. Je to symbol byrokratické absurdity. Říká, že voják může být propuštěn z armády, pokud je blázen.

Adam: To zní celkem logicky. Kde je tedy ten háček?

Lucie: Háček je v tom, že pokud voják sám požádá o propuštění, protože se bojí o život a považuje se za blázna... dokazuje tím, že je příčetný! Žádný blázen by přece nechtěl chránit svůj život takhle racionálně.

Adam: Takže když požádáš, dokážeš, že nejsi blázen, a proto tě nemůžou propustit. A když nepožádáš, tak tě taky nepustí, protože o to nežádáš. To je dokonalá past.

Lucie: Bingo. To je Hlava XXII v celé své kráse. Hlavní hrdina, kapitán Yossarian, se to snaží vysvětlit doktoru Daneekovi, ale ten mu jen řekne: „Hlava vás začíná bolet z Hlavy XXII, ne ze mě.“

Adam: Dobře, pojďme si přiblížit toho Yossariana. Kdo to vlastně je a proč se tak zoufale snaží dostat z armády?

Lucie: Yossarian je kapitán a bombometčík u amerického letectva za druhé světové války. Ze začátku je to možná idealista, ale válka ho rychle semele. Zlomový moment nastane, když mu v náručí umírá jeho kamarád Snowden.

Adam: To muselo být strašné. Chápu, že po něčem takovém už nechce dál létat.

Lucie: Přesně. Od té chvíle se pro něj válka stává osobním bojem o přežití. Ztrácí všechny ideály a snaží se z toho systému za každou cenu uniknout. A používá k tomu opravdu tragikomické metody.

Adam: Jako třeba?

Lucie: Třeba se na slavnostní přehlídce před generálem objeví úplně nahý. Doufá, že ho prohlásí za blázna. Ale velitelé to vždycky nějak obrátí a absurdně to označí za projev zdravého vlastenectví nebo tak něco.

Adam: To je neuvěřitelné. A aby toho nebylo málo, tak jim prý velitel Cathcart neustále zvyšoval počet povinných letů, že?

Lucie: Ano, to je další hřebíček do rakve. Pokaždé, když se někdo přiblíží k počtu misí, po kterém by mohl jít domů, Cathcart ten limit prostě zvedne. Cíl se neustále vzdaluje.

Adam: Román je plný bizarních postav. Která je podle tebe, kromě Yossariana, nejvýraznější?

Lucie: Jednoznačně Milo Minderbinder! To je šéfkuchař, který z války udělá neuvěřitelný byznys. Založí si obchodní impérium M&M a obchoduje se vším a se všemi. Dokonce i s nepřítelem.

Adam: Počkat, on obchodoval s Němci? Během války?

Lucie: Jistě! Pro Mila neexistují hranice, jen zisk. Vrcholem všeho je, když od své vlastní letky skoupí padáky, aby je se ziskem prodal, a místo nich dá pilotům do batohů jen letáčky s reklamou na svou firmu.

Adam: To si děláš legraci! To je absolutní ztělesnění toho, jak válka pokřiví lidský charakter. Zisk je důležitější než životy vlastních kamarádů.

Lucie: Přesně tak. Milo je symbolem lidské degenerace a absurdity, kde kapitalistická logika vítězí nad zdravým rozumem. A pak je tu třeba Nately, který se zamiluje do prostitutky, ale je zabit při náletu. Jeho smrt pak spustí další řetězec absurdních a tragických událostí.

Adam: Když to poslouchám, je to celé tak absurdní, až je to vtipné. Ale asi to není jenom humoristický román, že?

Lucie: Vůbec ne. Je to protiválečný román a hlavně satira. Používá humor a nadsázku, aby ukázal nesmyslnost války a odlidštěnost armádní byrokracie. Často se přirovnává k Haškovu Švejkovi, ale je mnohem temnější a drsnější.

Adam: V čem je ten hlavní rozdíl oproti Švejkovi?

Lucie: Zatímco Švejk systém rozkládá svou předstíranou hloupostí zevnitř a vlastně mu to prochází, Yossarian je inteligentní člověk, který tu absurditu chápe, bojuje proti ní a prohrává. Jeho zoufalství je naprosto reálné.

Adam: Takže je to dílo, které je vlastně pořád aktuální. Ta kritika byrokracie a nesmyslných pravidel se dá vztáhnout na spoustu dnešních situací, i mimo armádu.

Lucie: Rozhodně. Ta mašinérie, která mele jednotlivce bez ohledu na logiku nebo lidskost, je nadčasové téma. Hlava XXII je prostě všude, kde pravidla zvítězí nad zdravým rozumem.

Adam: Jak to s Yossarianem celé dopadne? Podaří se mu z toho kolotoče nakonec nějak uniknout?

Lucie: Ano, ale ne tak, jak si původně představoval. Po všech neúspěšných pokusech, zradě od Mila a poté, co ho pobodá Natelyho přítelkyně, která ho viní z jeho smrti, Yossarian pochopí, že v rámci systému vyhrát nemůže.

Adam: Takže co udělá?

Lucie: Rozhodne se dezertovat. Prostě uteče. Odlétá do neutrálního Švédska, aby se konečně stal znovu pánem svého života a vymanil se z té válečné mašinérie.

Adam: To je vlastně jediné logické řešení v nelogickém světě. Útěk jako forma vítězství.

Lucie: Přesně tak. Autor, který sám zažil válku jako letec, tím chtěl ukázat, jaký drtivý dopad má válka na lidskou psychiku. A že někdy je nejstatečnější věc prostě říct ‘ne’ a zachránit si vlastní život a zdravý rozum.

Adam: Takže ten dialog je postavený na hlavu, to už víme. Ale co ten jazyk samotný? Je tam něco specifického?

Lucie: Určitě. Všimni si, že Yossarian klade doktorovi hlavně zjišťovací a doplňovací otázky. Chce jasné a konkrétní odpovědi v tom chaosu.

Adam: A samozřejmě je nedostává.

Lucie: Přesně tak. Jazyk je celkově dost věcný a přímý. A když už se objeví emoce, je to skrze nespisovná nebo i zhrubělá slova jako „cvok“ nebo že v tom „lítá“.

Adam: Takže žádné složité metafory nebo básnické obraty?

Lucie: Vůbec ne. Chybí tu tropy a figury. Je to syrové, což ten pocit absurdity vlastně jenom posiluje.

Adam: To dává smysl. A to nás přivádí k autorovi, Josephu Hellerovi. Kdo to vlastně byl?

Lucie: Joseph Heller byl americký spisovatel, který žil ve 20. století. A co je nejdůležitější... sám zažil druhou světovou válku jako letec. Přesně jako jeho postavy.

Adam: Aha, takže psal o něčem, co znal z první ruky. To je vždycky znát.

Lucie: Přesně tak. Vystudoval sice na prestižních univerzitách, ale ta válečná zkušenost ho formovala nejvíc. Proto jsou jeho díla tak plná kritiky války, její mašinérie a nesmyslných nařízení.

Adam: A jako zbraň si vybral právě černý humor a satiru.

Lucie: Ano. Byl označován za jednoho z nejlepších satiriků své doby. Ten humor v jeho knihách často vyrůstá z utrpení, což je pro něj typické. Není to jen Hlava XXII, napsal i další díla jako *Něco se stalo* nebo *Zavíráme*.

Adam: A jak Heller zapadá do literatury té doby? Bylo víc takových autorů, kteří reflektovali válku?

Lucie: Rozhodně. Literatura druhé poloviny 20. století je samozřejmě obrovsky pestrá, ale ta reakce na válku je jedním z hlavních proudů. A Heller patří přesně do té satirické linie.

Adam: Kdo další by stál za zmínku?

Lucie: Tak třeba Američan Norman Mailer a jeho román *Nazí a mrtví*. Nebo William Styron a jeho neuvěřitelně silná *Sophiina volba* o rozhodování v koncentračním táboře.

Adam: To je úplně jiný tón než u Hellera...

Lucie: Ano, mnohem tragičtější. Pak tu máme třeba francouzského autora Roberta Merleho s knihou *Smrt je mým řemeslem*. A zajímavý je i Thomas Keneally a jeho *Schindlerova archa*, podle které vznikl slavný film Schindlerův seznam.

Adam: Skvělé. Tím jsme vlastně probrali všechno podstatné k Hlavě XXII. Pojďme to na závěr celé shrnout.

Lucie: Určitě. Klíčové je pochopit, že Hlava XXII není jen kniha o válce, ale hlavně satira na byrokracii a absurditu moci. Hlavní hrdina se snaží dostat z armády, ale naráží na paradoxní pravidlo – Hlavu 22.

Adam: A právě tenhle paradox je jádrem celého díla. Viděli jsme to na tom úryvku s doktorem, který je plný absurdního humoru.

Lucie: Přesně. A když to všechno zasadíme do kontextu života Josepha Hellera a poválečné literatury, která kritizovala válečné hrůzy, celý obraz do sebe krásně zapadne. Tak, a to je pro dnešek všechno.

Adam: Díky moc, Lucko, za další skvělé vysvětlení. A děkujeme i vám, že jste poslouchali náš Studyfi Podcast. Doufáme, že vám to k maturitě pomohlo. Tak zase příště, ahoj!

Lucie: Mějte se, ahoj.