Podcast na Josefinské reformy a Židé v českých zemích

Kapitoly

Mýtus o germanizaci

Židé v číslech

Konec viditelných symbolů

Univerzita a první překážky

Dvě podmínky a velká změna

Síla přeložené modlitby

Osobní proměna v zatopené Praze

Zrod českožidovství

Drtivá kritika Karla Havlíčka

Původ podle jména

Báseň z České včely

Lékař a básník Svatopluk Kadeřávek

Osudové setkání ve Vídni

Cesta k českým veršům

Sen o slovanském Rusku

Závěr a rozloučení

Přepis

Klára: Většina z nás si ze školy pamatuje Josefa II. hlavně jako toho přísného „germanizátora“, který se snažil všem vnutit němčinu.

Jakub: Přesně tak. Ale co kdybych ti řekl, že to je jen půlka pravdy? Ve skutečnosti měl Josef II. osobně nejraději francouzštinu, jazyk šlechty.

Klára: Cože? Tak proč tedy ta němčina? To mi nějak nesedí.

Jakub: Bylo to čistě pragmatické rozhodnutí. Věděl, že říše potřebuje jednotný úřední jazyk, aby mohla fungovat, a němčina byla jazykem obchodu a vzdělanců. Bylo to manažerské, ne emocionální rozhodnutí.

Klára: Aha! A právě o takových překvapivých souvislostech, které vám u zkoušek můžou zachránit kůži, je Studyfi Podcast.

Jakub: A tenhle jeho pragmatismus naprosto změnil život židovského obyvatelstva. Nejdřív si ale řekněme, o kolika lidech se vlastně bavíme.

Klára: Dobrý postřeh. Kolik Židů tedy v českých zemích v té době žilo?

Jakub: Díky prvním spolehlivějším sčítáním víme, že jen v Čechách to bylo přes 42 000 lidí. Centrem byla samozřejmě Praha s asi šesti a půl tisíci.

Klára: Páni. A na Moravě a ve Slezsku?

Jakub: Tam to bylo dalších zhruba 27 000. Takže dohromady mluvíme o skoro 70 000 lidech. To už je pořádná menšina, jejíž postavení se chystal Josef II. radikálně změnit.

Klára: Takže, co byl ten jeho první revoluční krok? Předpokládám, že nezačal jazykovou reformou u nich.

Jakub: To rozhodně ne. Začal něčím mnohem symboličtějším. Hned v roce 1781, rok po nástupu na trůn, zrušil povinnost nosit zvláštní označení.

Klára: Myslíš ta nechvalně známá žlutá kolečka a podobné věci?

Jakub: Přesně. Najednou mohli Židé vyjít na veřejnost bez tohohle hanlivého znamení. Představ si tu psychologickou úlevu. Z odpadlíka se stáváš… normálním člověkem.

Klára: To muselo být neuvěřitelné. Ale tuším, že jen u symbolů neskončil.

Jakub: Ani náhodou. Jeho další krok byl ještě odvážnější: umožnil židovským mužům studovat na univerzitě.

Klára: Wow! Takže dveře k nejvyššímu vzdělání se otevřely.

Jakub: Ano, i když pro ženy zůstaly zavřené ještě další století. Ale pro muže to byla revoluce. A víš, jaký obor si vybírali nejčastěji?

Klára: Nech mě hádat... medicínu?

Jakub: Blízko, ale ne. Právo! Bylo to logické – chtěli pochopit zákony, které definovaly jejich postavení, a naučit se jednat s úřady.

Klára: Takže první, co udělali, když dostali šanci, bylo naučit se pravidla hry, aby je už nikdo nemohl snadno obelstít. Chytré!

Jakub: Přesně tak. Ale ne všem se to líbilo. Vstup Židů na akademickou půdu vyvolal i vlnu nepokojů. Pokrok se zkrátka nikdy neobejde bez odporu.

Klára: To dává smysl. A co další oblasti? Umožnil jim třeba i podnikat?

Jakub: Umožnil. Mohli provozovat živnosti, což byla další obrovská změna. Ale mělo to dvě docela zásadní podmínky…

Klára: Dvě zásadní podmínky? Tak to mě zajímá. Jaké to byly?

Jakub: No, upřímně, byly spíš byrokratické. Ale co je mnohem zajímavější, je, jak se souběžně s tím měnilo vnímání Židů v celé společnosti. To nebyla jen změna v zákonech, ale i v hlavách lidí.

Klára: Aha, takže se posouváme od práva ke kultuře. Co se dělo tam?

Jakub: Přesně. V celé Evropě, ještě před rokem 1848, začala taková vlna sympatií k židovskému obyvatelstvu. Lidé se najednou začali zajímat o jejich kulturu.

Klára: Vážně? Čekala bych spíš opak. Jak se to projevovalo?

Jakub: Například v umění. V Berlíně měla obrovský úspěch Halévyho opera „Židovka“. Bylo to dílo, které Židy zobrazovalo citlivě a s pochopením. A i u nás se něco podobného objevilo.

Klára: I v Čechách? Povídej.

Jakub: Slavný dramatik Václav Klimenta Klicpera napsal drama „Izraelita“. Takže vidíš, že sympatie k Židům sílily a dostávaly se i na divadelní prkna.

Klára: To je fascinující. Takže umění pomáhalo bořit předsudky. Bylo ještě něco dalšího?

Jakub: Rozhodně. V roce 1837 se stala jedna klíčová věc. Poprvé vyšel překlad židovských modliteb do češtiny.

Klára: To zní jako detail, ale tuším v tom velký význam.

Jakub: Obrovský! Ale je vtipné, že to nemohlo vyjít v Čechách. Muselo to vyjít ve Vídni, která byla takovým svobodnějším slovanským centrem.

Klára: Proč to bylo tak důležité? Že si to mohli přečíst i Nežidé?

Jakub: Přesně. Do té doby bylo židovské náboženství pro většinu lidí obklopeno tajemstvím a nedůvěrou. A najednou si mohli přečíst jejich modlitby… a zjistili, že jsou krásné, morální a vlastně velmi lidské.

Klára: Takže to nabouralo tu starou nedůvěru, kterou tady léta živila třeba katolická církev?

Jakub: Přesně tak. Najednou ten obraz „cizího“ a „nebezpečného“ náboženství začal padat. Samozřejmě, stereotypy nezmizely mávnutím proutku.

Klára: Jaké třeba přetrvávaly?

Jakub: Pořád tu byly ty klasické antijudaistické představy. Že se Židé starají jen o sebe, že jsou paraziti… a dokonce se objevil i stereotyp, že v Evropě rozšiřují alkoholismus.

Klára: To zní opravdu logicky.

Jakub: Jistě. Ale proti těmhle nesmyslům stála právě tahle nová, pozitivní vlna zájmu. A od třicátých let se nám tu formuje nová generace, která je vůči Židům mnohem vstřícnější.

Klára: Takže se rodila nová, otevřenější generace. To je skvělá zpráva. Dokonce jsem slyšela, že se objevila myšlenka, že Židé byli původně Češi, kteří se jen poněmčili.

Jakub: Ano, to je pravda. Byl tu obrovský zájem o jejich kulturu i náboženství. A mám tu jeden naprosto úžasný doklad, takovou osobní zpověď. Je to od profesora geologie Jana Slavíka Krejčího ze 40. let 19. století.

Klára: Osobní zpověď? O čem psal?

Jakub: Vzpomíná na velkou povodeň v Praze a na to, jak ho návštěva židovského města úplně změnila. Na začátku píše, cituji: „Nerad jsem chodil do židovského města. Temné domy, nečistota a nevlídný zápach… nenáviděl jsem Židy.“

Klára: Páni, to je silné. Takže je doslova nenáviděl. Co se stalo, že změnil názor?

Jakub: Píše: „Šťastná náhoda mě ale přivedla blízko cti hodných mužů tohoto plemene a já jsem byl zahanben.“ Seznámil se s jednou židovskou rodinou a zjistil, že jsou to skvělí lidé. Ale ten hlavní zlom přišel právě při té povodni.

Klára: Během katastrofy?

Jakub: Přesně. Potkal na ulici zoufalou židovskou ženu, která se nemohla dostat domů za rodinou. Voda stoupala, nikdo si jí nevšímal. Poprosila ho o pomoc.

Klára: A on jí pomohl?

Jakub: Nejen to. Dovedl ji k jejím příbuzným do bezpečí a slíbil, že se pokusí dostat do jejího zatopeného domu, protože pro ni by to bylo moc nebezpečné. A pak popisuje, jak se tam s obtížemi dostal… a našel dům plný bědujících žen, volajících mužů a dětí. Viděl jejich strach a lidskost na vlastní oči.

Klára: To musel být neuvěřitelně silný zážitek. Úplně to boří ten stereotyp o bezcitných lidech, kteří se starají jen o sebe.

Jakub: Přesně o to jde. Osobní zkušenost byla tou nejlepší zbraní proti předsudkům. A takových příběhů bylo víc.

Klára: Takže sympatie ve společnosti rostly. Vedlo to k nějakému novému hnutí nebo myšlence?

Jakub: Ano! A to je další fascinující kapitola. Ještě před revolucí v roce 1848 se tu začíná šířit myšlenka takzvaného českožidovství. Objevují se první Židé, kteří se začnou cítit jako Češi.

Klára: Jako Češi židovského vyznání?

Jakub: Přesně tak. První takovou vlaštovkou byl básník Siegfried Kapper, který si začal říkat Svatopluk Kader. Vydal sbírku „České listy“.

Klára: A v té se přihlásil k českému národu?

Jakub: Ano. Je tam klíčová báseň, kde prosí čtenáře, aby o něm nesmýšleli jako o Nečechovi. Píše, že i když je Žid, cítí se být Čechem. Ta báseň se později stala ikonou pro celé českožidovské hnutí.

Klára: To zní jako krásný začátek pro soužití a asimilaci. Mělo to úspěch?

Jakub: No… a tady přichází studená sprcha. Tuhle sbírku si totiž přečetl Karel Havlíček Borovský.

Klára: Aha. A Havlíček byl známý svým ostrým jazykem, že?

Jakub: Extrémně ostrým. Byl ironický, kousavý, jedovatý. A na Kaderovu sbírku napsal naprosto drtivou kritiku do časopisu Včela.

Klára: Au. Co mu na tom tak vadilo?

Jakub: Měl dva hlavní důvody. Ten první byl čistě literární a vlastně docela oprávněný. Tvrdil, že ty básně jsou jednoduše slabé. Že je vidět, jak se autor potil, aby to dal dohromady v češtině, která pro něj nebyla tak přirozená jako němčina.

Klára: Dobře, to se dá pochopit. Literární kritika. A ten druhý důvod?

Jakub: Ten už byl problematičtější. Havlíček v podstatě zpochybnil, jestli se Žid vůbec může stát Čechem. Tvrdil, že Židé jsou národ sami pro sebe a nemohou se plně asimilovat do jiného národa.

Klára: Takže odmítl celou myšlenku českožidovství hned v jejím zárodku?

Jakub: Přesně. Pro něj to bylo buď, anebo. Buď jsi Žid, nebo Čech. Ne obojí. Byla to vlastně první velká veřejná debata na toto téma.

Klára: Páni. Takže na jedné straně tu máme rostoucí sympatie a první pokusy o sblížení, a na druhé straně nesmlouvavý postoj jednoho z největších českých novinářů. To je docela komplikovaný obrázek. Jak se to celé vyvíjelo dál?

Jakub: No, tenhle komplikovaný vývoj se krásně odráží v jedné praktické věci — v příjmeních. Ta nám totiž můžou prozradit hrozně moc o tom, jak se židovská komunita v Čechách vlastně formovala.

Klára: Vážně? Jakože podle příjmení poznáme, odkud kdo přišel? To zní skoro jako detektivka.

Jakub: Přesně tak to je! Nejčastěji se jména volila podle místa původu. Takže třeba lidé, jejichž předci pocházeli z Domažlicka, dostávali jméno Taus nebo Tausig.

Klára: Tausig, to znám. Takže to je v podstatě německý název pro Domažlice?

Jakub: Přesně. Nebo kdo přišel z Roudnice nad Labem, jmenoval se třeba Roudnic, Radnic a z toho se později vytvořilo Roudnický. Fungovalo to jako taková vizitka původu.

Klára: Páni, to je fascinující. Takže se dá říct, že příjmení byla taková osobní mapa.

Jakub: Dá se to tak říct. A platilo to i pro lidi přicházející z větší dálky. Pokud něčí předci přišli z Polska, dostali jméno Polok nebo Polak.

Klára: A z toho pak vzniklo české Polák nebo Poláček? Jako spisovatel Karel Poláček?

Jakub: Přesně ten! I jeho rodina má kořeny v tomto prostředí. Do dneška tak můžeme u některých jmen usuzovat na židovské kořeny a oblast původu. A pak tu byla ještě další kategorie...

Klára: Jaká?

Jakub: Jména, která vznikla z přezdívek. Ale to je zase úplně jiný, a často dost vtipný příběh.

Klára: Tak na ty vtipné přezdívky se moc těším příště. Ale když už jsme u jazyka a literatury, napadá mě... jak to tehdy vlastně vypadalo s básnictvím?

Jakub: Skvělá otázka! Bylo to... dost specifické. Aby sis udělala obrázek, poslechni si třeba jednu báseň z tehdy populárního časopisu Česká včela. Jmenuje se „Astronomie po židovsku“.

Klára: Astronomie po židovsku? To zní... zvláštně. O čem to je?

Jakub: Vlastně o penězích. Poslouchej: „Šetrný židák štědrým astronomem... Slunce je dukát, jehož štěstí slaví, silně se blyští jako magnát pravý. Měsíc je tolar... a v mléčné dráze, pluky to jsou peněz... a jasné hvězdy, tyto mocné šiky, to měšťané jsou samé dvacetníky.“

Klára: Páni. Takže celý vesmír je v podstatě přirovnaný k penězům a společenskému postavení. To je hodně materialistický pohled na hvězdy.

Jakub: To rozhodně. Ale neboj, samozřejmě tu byli i mnohem významnější autoři. Třeba jedna z prvních velkých osobností byl básník a zároveň lékař, Svatopluk Kadeřávek.

Klára: Lékař a básník? To je vždycky zajímavá kombinace. Odkud pocházel?

Jakub: Narodil se v roce 1820 na pražském Smíchově. A co je důležité, medicínu vystudoval ve Vídni, ne v Praze.

Klára: A proč zrovna Vídeň? Bylo to prestižnější?

Jakub: Nejen to. Vídeň byla v té době obrovským centrem slovanského života. Byla to taková křižovatka, kde jsi potkala Čechy, Slováky, Chorvaty, Slovince, Srby... prostě všechny.

Klára: Rozumím, takže ideální místo pro kulturní a intelektuální inspiraci.

Jakub: Přesně. A právě tam se Kadeřávek seznámil s jednou naprosto klíčovou osobností srbských dějin. S mužem jménem Vuk Stefanović Karadžić.

Klára: To příjmení mi zní povědomě, ale spíš v nějaké negativní souvislosti...

Jakub: Pozor, to je častá záměna! Tenhle Vuk Karadžić byl pravý opak. Byl to pro Srby ten, kým byl pro nás Josef Jungmann. Vytvořil spisovnou srbštinu. Obrovská postava.

Klára: Aha, tak to je velký rozdíl! Takže takový srbský národní buditel.

Jakub: Přesně tak. A Srbové si ho tak zamilovali, že mu často říkají jenom křestním jménem, Vuk. A všichni vědí, o kom je řeč.

Klára: A co to jméno „Vuk“ znamená?

Jakub: A to je právě ta vtipná historka. Znamená to „vlk“. Jeho tatínek mu to jméno prý dal, protože měl hodně dětí a věřil, že když se syn bude jmenovat Vlk, tak bude silný a všechny překážky v životě překoná.

Klára: To je geniální rodičovská strategie! To si budu pamatovat.

Jakub: Že ano? Každopádně Kadeřávek byl Karadžićovým dílem naprosto nadšený. Ale po studiích se musel vrátit k řemeslu — začal pracovat jako lékař, třeba v Karlových Varech nebo ve Františkových Lázních.

Klára: Takže sen o psaní musel jít na chvíli stranou?

Jakub: Přesně tak. Naštěstí se ale pak vrátil do Prahy na univerzitu. A tam potkal dalšího osudového muže – významného literáta Václava Bolemíra Nebeského.

Klára: Toho znám! To byl přece švagr Boženy Němcové, je to tak?

Jakub: Přesně ten. Stali se z nich velcí přátelé a právě Nebeský Kadeřávka konečně nasměroval k tomu, aby začal psát poezii. A hlavně — aby ji psal česky.

Klára: A on ho poslechl?

Jakub: A jak! Ještě před revolucí v roce 1848 vydal svou slavnou básnickou sbírku, která se jmenovala České listy. A tím vlastně odstartoval svoji velkou básnickou dráhu.

Klára: Takže se z něj stal velký český básník. Ale co ty jeho politické myšlenky? Zmínil jsi, že byl radikální, a přitom psal o lásce k vlasti.

Jakub: Přesně tak. On totiž celou dobu koketoval s myšlenkou slovanské vzájemnosti. Začal se dokonce učit rusky a vášnivě snil o cestě do Ruska. Bral to jako pouť do země zaslíbené.

Klára: Do Ruska? Proč zrovna tam? To mi k tehdejším revolučním ideálům moc nesedí.

Jakub: A to je právě ten velký paradox. Byla to bohužel velice naivní představa celé obrozenské generace. Oni skutečně věřili, že Rusko je jediný svobodný slovanský stát.

Klára: Počkej, svobodný? Mysleli si, že tam žije nějaká stará slovanská demokracie, nebo jak?

Jakub: Přesně tak! Zní to neuvěřitelně, že? Doufali, že tento velký slovanský bratr podpoří české národní hnutí. Netušili, jak moc se pletou. Ale to je zase jiný příběh.

Klára: To je skvělý teaser na příště! Takže od poezie k naivním snům o Rusku a zase zpět. Tím dnešní díl uzavřeme. Díky, Jakube, za skvělé postřehy.

Jakub: Já taky moc děkuji, Kláro. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se na slyšenou zase příště u Studyfi Podcastu.