Podcast na John Steinbeck - O Myších a Lidech

Kapitoly

Úvod do díla

Neobvyklé přátelství

Svět ranče a jeho postavy

Kompozice a jazyk díla

Neodvratná tragédie

Literární kontext a přesah

Umělecký vs. Neumělecký text

Svět po válce

Experimentální proud

Realistický proud a ztracená generace

John Steinbeck a sociální kritika

Evropa a další směry

Styl na pomezí

Jazyk a struktura textu

Závěrečné shrnutí

Přepis

Filip: Dokážete si představit, že byste pro svého nejlepšího přítele udělali naprosto cokoliv? I tu nejtěžší věc na světě, abyste ho ochránili? Právě o takovém poutu, snech a drsné realitě si dnes budeme povídat.

Eliška: Přesně tak. Je to příběh, který vás chytne za srdce a nepustí.

Filip: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde složité věci vysvětlujeme jednoduše. Já jsem Filip.

Eliška: A já Eliška. Dnes se ponoříme do literární analýzy jednoho z nejsilnějších příběhů 20. století.

Filip: Takže, Eliško, o jaké knize se to dnes bavíme? Zní to dost dramaticky.

Eliška: Bavíme se o novele „O myších a lidech“ od Johna Steinbecka. A dramatické to rozhodně je. Příběh se odehrává ve 30. letech v Kalifornii, v době velké hospodářské krize.

Filip: To byla ta doba, kdy lidé ztráceli práci, farmy a cestovali za jakoukoliv obživou, že?

Eliška: Přesně. A přesně v téhle situaci jsou i naši dva hlavní hrdinové, George a Lennie. Putují od farmy k farmě a sní o lepším životě.

Filip: Klasický americký sen, v podstatě.

Eliška: Dalo by se říct. Ale s jedním velkým... háčkem. Tím je právě postava Lennieho.

Filip: Dobře, tak se na ně podívejme. Kdo jsou George a Lennie?

Eliška: Jsou to celoživotní přátelé, ale naprosto odlišní. George Milton je ten menší, chytřejší, který se o všechno stará. Je to takový mozek celé operace.

Filip: A Lennie Small? Ten je asi ten svalovec, co?

Eliška: Přesně! A tady je první Steinbeckův vtípek – příjmení Small, tedy „malý“, a přitom je Lennie obrovský, nesmírně silný chlap. Ale mentálně je na úrovni malého dítěte.

Filip: Aha, takže máme sílu bez rozumu. To zní jako recept na katastrofu.

Eliška: Je to tak. Lennie je hodný, plachý, ale absolutně si neuvědomuje svou sílu. A miluje hebké věci – myši, štěňátka, králíky... Jenže je vždycky láskou umačká k smrti. Nechce, ale stane se to.

Filip: Páni. A George se o něj stará? To musí být neuvěřitelně těžké.

Eliška: Je. Často si stěžuje, že bez Lennieho by mohl žít jednoduše, ale v hloubi duše ho má nesmírně rád a chrání ho. Slíbil to Lennieho tetě Kláře. Spojuje je společný sen.

Filip: Ten sen o vlastním hospodářství, že?

Eliška: Ano. Mít vlastní domeček, kousek půdy a hlavně... chovat králíky pro Lennieho. To je jejich motivace, jejich světlo na konci tunelu.

Filip: Dobře, takže tihle dva dorazí na novou práci, na ranč v Soledadu. Co je tam čeká?

Eliška: Čeká je tam takový mikrokosmos tehdejší společnosti. Potkávají ostatní dělníky. Třeba Slima, to je takový přirozený vůdce, chápavý a respektovaný „kníže ranče“.

Filip: Zní jako fajn chlap. Ale předpokládám, že ne všichni jsou takoví.

Eliška: To ani náhodou. Pak je tu Curley, syn majitele. Je to malý, zakomplexovaný a agresivní chlap, který si svou autoritu snaží vynutit pěstmi. A samozřejmě žárlí na svou ženu.

Filip: A Curleyova žena... ta je v tom příběhu asi taky důležitá, že?

Eliška: Neuvěřitelně. Je to jediná žena na ranči, je osamělá, snila o kariéře herečky, ale skončila s manželem, kterého nemiluje. Takže se snaží upoutat pozornost ostatních mužů, což samozřejmě vede k problémům.

Filip: Takže máme George s Lenniem, kteří se snaží přežít, a kolem nich je spousta potenciálních problémů. Curley, co si chce něco dokázat, a jeho žena, co hledá pozornost.

Eliška: Přesně. A pak jsou tu další, jako starý uklízeč Candy, který přijde o svého psa a bojí se, že bude další na řadě. Nebo Crooks, černoch, který je kvůli barvě pleti naprosto izolovaný od ostatních, i když je inteligentní.

Filip: Steinbeck tedy ukazuje společnost plnou osamělých a ztracených lidí.

Eliška: Přesně tak. Jejich sen o společném hospodářství je jediná naděje v tomhle drsném světě. Dokonce se k nim na chvíli přidá i Candy se svými úsporami a sen se zdá být na dosah ruky.

Filip: Pojďme se teď podívat na to, jak je to celé napsané. Jak Steinbeck ten příběh vypráví?

Eliška: Je to napsané neuvěřitelně chytře a jednoduše. Vypravěč je v er-formě, to znamená, že není součástí děje, jen ho pozoruje. Díky tomu působí příběh velmi objektivně, skoro jako filmový scénář.

Filip: Takže žádné dlouhé popisy myšlenek?

Eliška: Minimálně. Příběh je postavený hlavně na dialozích. Postavy poznáváme podle toho, co říkají a dělají, ne podle toho, co nám o nich vypravěč prozradí.

Filip: A jazyk? Říkala jsi, že je to ze 30. let z prostředí dělníků.

Eliška: Ano, a jazyk tomu naprosto odpovídá. Je nespisovný, plný slangu a hovorových výrazů. Díky tomu je to celé nesmírně autentické. Cítíš se, jako bys tam s nimi seděl u ohně.

Filip: A co stavba příběhu? Má to nějakou zajímavou strukturu?

Eliška: Má to takovou krásnou kruhovou kompozici. Příběh začíná i končí na stejném místě – u klidné řeky, ve vrboví. To místo symbolizuje bezpečí, útočiště před krutým světem.

Filip: To je hezké. Takže to místo je pro ně důležité?

Eliška: Klíčové. Hned na začátku George říká Lenniemu: „Kdyby se cokoliv stalo, cokoliv zlého, utíkej sem a schovej se. Počkej tu na mě.“ A to je... to je předzvěst toho, co přijde.

Filip: A teď se dostáváme k tomu nevyhnutelnému... Jak se ten jejich sen rozpadne?

Eliška: Všechno se to semele kvůli Lennieho povaze. Curleyova žena ho najde samotného ve stodole. Je osamělá, chce si povídat. Zmíní se, jak má hebké vlasy...

Filip: Ó ne. Už vím, kam to směřuje.

Eliška: Přesně tam. Dovolí mu, aby si je pohladil. Lenniemu se to líbí, ale zase neodhadne svou sílu a začne ji cuchat. Ona zpanikaří, začne křičet...

Filip: A on, ve snaze ji utišit, jí asi... ublíží?

Eliška: Ve snaze jí zakrýt pusu, aby nekřičela a George se nezlobil, jí nechtěně zlomí vaz. Je to strašná scéna. On nechápe, co udělal, jen ví, že „provedl něco zlého“ a uteče na to jejich smluvené místo u řeky.

Filip: A ostatní ho samozřejmě chtějí lynčovat.

Eliška: Curley především. Chce pomstu. Ale George ví, kam Lennie utekl. A dojde mu, že má jen dvě možnosti: nechat Lennieho napospas krutému davu, který ho zabije, nebo... to udělat sám.

Filip: To je strašná volba.

Eliška: Ta nejhorší. Najde Lennieho u řeky. A zatímco mu naposledy vypráví o jejich snu, o domečku a králících... střelí ho zezadu do hlavy. Ušetří ho tak strachu a bolesti.

Filip: Pane jo. Takže ho vlastně zabije z lásky.

Eliška: Z toho největšího milosrdenství. Je to jeden z nejtragičtějších a nejsilnějších konců v literatuře vůbec.

Filip: Dobře, pojďme to zasadit do nějakého širšího kontextu. Kam Steinbeck s tímhle dílem patří?

Eliška: Patří do takzvané „ztracené generace“ amerických autorů, kteří psali v první polovině 20. století. Byli to autoři ovlivnění první světovou válkou a hospodářskou krizí.

Filip: Takže jména jako Hemingway nebo Fitzgerald?

Eliška: Přesně. Francis Scott Fitzgerald, Ernest Hemingway, William Faulkner... Všichni se nějakým způsobem vyrovnávali s rozpadem iluzí a starých hodnot. Steinbeck se zaměřil na sociální kritiku, na osudy obyčejných lidí.

Filip: A psal o tom i v jiných knihách?

Eliška: Určitě. Jeho nejslavnější román jsou asi „Hrozny hněvu“, což je obrovská sága o rodině farmářů vyhnaných z půdy, která putuje do Kalifornie za prací. Je to podobné téma, ale v mnohem větším měřítku. Nebo „Na plechárně“, další příběh o lidech na okraji společnosti.

Filip: Takže jeho hlavním tématem byla kritika společnosti, odsouzení násilí, rasismu a vykořisťování?

Eliška: Ano, a touha člověka po domově a lidské důstojnosti. A v tom je jeho dílo aktuální i dnes. Možná už nemáme takovou hospodářskou krizi, ale ta témata osamělosti, potřeby přátelství a snů... ta jsou věčná.

Filip: A co třeba autoři z jiných zemí té doby? Třeba v Rusku, takový Maxim Gorkij taky psal o lidech z okraje, o takzvaných „bosácích“.

Eliška: Výborná poznámka! Je to tak. Ta potřeba dát hlas těm, kteří ho nemají, byla celosvětovým fenoménem. Každá země měla své problémy a své autory, kteří na ně upozorňovali. Steinbeck byl prostě ten americký hlas obyčejného člověka.

Filip: Teď mám jednu takovou teoretickou otázku. Jaký je vlastně rozdíl, když tenhle příběh čteme jako umělecký text, a kdybychom k němu dostali nějaký... řekněme neumělecký text? Třeba odborný článek?

Eliška: Skvělá otázka. Představ si, že bychom k tomu dostali krátký text třeba o vývoji komunikačních prostředků u dětí s mentálním postižením, který by zmiňoval, jak často používají gesta, protože se nedokážou dobře vyjádřit slovy.

Filip: Aha, to by vlastně popisovalo Lennieho chování z vědeckého pohledu.

Eliška: Přesně. Neumělecký text by nám dal faktické, objektivní informace. Informoval by nás. Třeba by byl určený pro rodiče nebo pedagogy, aby pochopili určitý typ chování.

Filip: Kdežto ten umělecký text... tedy Steinbeckova novela...

Eliška: ...nám to ukáže v praxi. Neinformuje, ale nechá nás to prožít. Cítíme Lennieho zmatenost, Georgeovu frustraci, jejich naději. Umělecký text pracuje s emocemi, se symboly a má za cíl vyvolat v nás hluboký prožitek, nejen předat informaci.

Filip: Takže neumělecký text je mozek, umělecký text je srdce.

Eliška: To jsi řekl krásně! Přesně tak. Jeden nám dá data, druhý nám dá příběh, který si budeme pamatovat navždy. Oba jsou užitečné, ale slouží úplně jinému účelu.

Filip: Takže, abychom to shrnuli. „O myších a lidech“ je mnohem víc než jen smutný příběh. Je to sonda do lidských snů, přátelství a krutosti světa, napsaná geniálně jednoduchým a úderným stylem.

Eliška: Přesně tak. Je to kniha, která i po téměř sto letech neztratila nic ze své síly a dokáže s vámi otřást.

Filip: Díky moc, Eliško, to bylo fascinující. Ukázali jsme si, jak rozpitvat příběh od postav přes jazyk až po jeho místo v dějinách.

Eliška: Rádo se stalo, Filipe.

Filip: A přesně takovým otřesem byla i celá doba mezi světovými válkami, že? Mám pocit, že se tehdy změnil celý svět. Nejen v politice, ale i v umění.

Eliška: Naprosto. První světová válka způsobila obrovský ekonomický a společenský šok. Všechny staré jistoty a hodnoty se najednou rozpadly. Lidé se cítili ztracení, odcizení.

Filip: A do toho přišly nové vědecké objevy, které tomu asi moc nepomohly. Mluvím o Einsteinově teorii relativity nebo Freudem.

Eliška: Přesně tak. Najednou se ukázalo, že čas a prostor nejsou absolutní a že naše chování řídí nějaké podvědomí... To byla pro lidi rána. Najednou nic nebylo tak, jak se zdálo.

Filip: Což se logicky muselo projevit i v literatuře. Jak autoři na tenhle nový, zmatený svět reagovali?

Eliška: Reagovali na to v podstatě dvěma hlavními způsoby. Buď se rozhodli ten chaos a fragmentaci světa napodobit a začali experimentovat, nebo se naopak snažili najít nějakou jistotu v klasickém, realistickém vyprávění.

Filip: Dobře, začněme tím experimentem. To zní... složitě. Jak si to mám představit?

Eliška: Základem bylo narušení tradičního pojetí románu. Dějová složka byla často potlačená. Nebylo důležité, *co* se stane, ale *jak* to hrdina prožívá.

Filip: Takže žádné velké zápletky a dobrodružství?

Eliška: Spíš ne. Místo toho se autoři zaměřili na vnitřní svět hrdiny. Často se ani nedodržovala časová posloupnost, různé časové roviny se prolínaly, stejně jako v naší mysli, když vzpomínáme.

Filip: Chápu. Takže to není o zobrazení vnější reality, ale spíš o srovnávání vnitřního světa s tím vnějším?

Eliška: Přesně. A hrdina na ten vnější svět většinou rezignuje, je v něm ztracený. Často se objevují prvky absurdity, protože svět sám o sobě přestal dávat smysl.

Filip: A co jazyk? Ten asi taky nenechali na pokoji, co?

Eliška: To rozhodně ne. Experimentovali s jazykem, porušovali pravidla, třeba interpunkci. Autor navíc nevyjadřoval své myšlenky otevřeně. Nechal na čtenáři, aby si vše domyslel a zhodnotil sám.

Filip: Kdo jsou hlavní představitelé tohoto proudu? Určitě mi nějaká jména vytanou na mysli.

Eliška: Určitě. Tři giganti jsou Marcel Proust a jeho cyklus Hledání ztraceného času, potom James Joyce s legendárním románem Odysseus...

Filip: Uf, Odysseus. Toho jsem jednou zkusil číst. Můj mozek se z toho vzpamatovává dodnes.

Eliška: Nejsi sám, je to notoricky náročná kniha. A třetím je samozřejmě pražský německý spisovatel Franz Kafka. Jeho díla jako Proces nebo Proměna jsou dokonalou ukázkou pocitu absurdity a ztracenosti jedince v byrokratickém světě.

Filip: Dobře, takže ne všichni se vydali cestou experimentu. Co ten druhý směr, ten realističtější?

Eliška: Ten navazoval na klasický román, který čtenáři dobře znali. Autoři se ale víc než dřív zaměřovali na psychiku a citovou rovinu postav. Snažili se pochopit, co se v lidech po té válečné zkušenosti děje.

Filip: A tady se asi dostáváme k pojmu „ztracená generace“, že?

Eliška: Přesně tak. Tenhle název údajně poprvé použila Gertruda Steinová a označuje generaci převážně amerických autorů, kteří byli přímo poznamenáni první světovou válkou. Zažili deziluzi, skepsi a naprosto vystřízlivěli z takzvaného amerického snu.

Filip: Takže konec optimismu a víry v neomezené možnosti?

Eliška: Přesně. V jejich dílech vidíme rozklad hodnot, ztrátu smyslu života. Hrdinové jsou často apatičtí, těžko navazují vztahy, nemohou nikde zakotvit a často utápí žal v alkoholu. Je to generace plná frustrace.

Filip: Kdo sem patří? To jsou asi velká jména americké literatury.

Eliška: Rozhodně. Patří sem třeba Francis Scott Fitzgerald, autor Velkého Gatsbyho, který dokonale zachytil pozlátko a prázdnotu „jazzového věku“. Dále William Faulkner , který psal psychologické sondy z amerického jihu.

Filip: A samozřejmě Ernest Hemingway , že?

Eliška: Ano, Hemingway je archetypem autora ztracené generace. Dobrovolník na italské frontě, těžce zraněný, novinář, milovník boxu a býčích zápasů... Jeho život byl stejně dramatický jako jeho knihy.

Filip: A jeho styl je taky specifický. Ta slavná metoda ledovce.

Eliška: Přesně. Vynechává všechno, co není podstatné. Ukazuje jen špičku ledovce a ten zbytek – ty emoce, tu tragédii – si musíš domyslet sám. To je vidět v románech jako Komu zvoní hrana nebo v jeho slavné novele Stařec a moře, za kterou dostal Nobelovu cenu.

Filip: Mluvili jsme o Američanech. Je tu ještě jeden autor, který sice taky patří do této doby, ale možná stojí trochu stranou. Mám na mysli Johna Steinbecka.

Eliška: Správná poznámka. Steinbeck je také nositel Nobelovy ceny a patří k americkému realismu, ale jeho fokus je trochu jiný. On se zaměřuje na sociálně kritické romány.

Filip: Takže ho zajímají osudy obyčejných lidí?

Eliška: Přesně tak. Jeho hrdinové jsou často tuláci, povaleči, lidé bez domova a práce, chudí farmáři. On sám musel od mládí pracovat na farmách, takže to prostředí dokonale znal. Nevidí je ale negativně, píše o nich s obrovským pochopením pro jejich slabosti.

Filip: To je autor slavné novely O myších a lidech, že? To je přesně ten případ.

Eliška: Ano, to je dokonalý příklad. Je to krátký, ale neuvěřitelně silný příběh o dvou námezdních dělnících v Kalifornii během velké hospodářské krize. A i když je to novela, má v sobě prvky balady a alegorie.

Filip: Co dalšího od něj stojí za zmínku? Vím, že napsal i velké, epické romány.

Eliška: Určitě Hrozny hněvu. To je monumentální román o rodině farmářů, kteří jsou vyhnáni z půdy a putují do Kalifornie za vidinou lepšího života. Je to drsný a syrový obraz bídy během hospodářské krize.

Filip: A pak taky Na východ od ráje, což je zase trochu něco jiného.

Eliška: Ano, to je velká rodinná sága, která vlastně přepisuje biblický mýtus o Kainovi a Ábelovi. Steinbeck se tam zabývá konfliktem dobra a zla v člověku a otázkou svobodné lidské vůle. Je to neuvěřitelně mnohovrstevnatý autor.

Filip: Abychom nezůstali jen v Americe, co Evropa? Německo, Francie... objevila se tam podobná jména?

Eliška: Samozřejmě. V Německu to byli třeba bratři Mannovi – Thomas Mann, autor Buddenbrookových, a Heinrich Mann. Nebo Lion Feuchtwanger , který psal skvělé historické romány jako Žid Süss.

Filip: A Francie? Tam kromě Prousta musel být taky někdo další.

Eliška: Jistě. Třeba Romain Rolland, který psal životopisné romány, třeba o Beethovenovi. A samozřejmě nesmíme zapomenout na pilota a spisovatele v jedné osobě – Antoina de Saint-Exupéryho.

Filip: Malý princ! To je kniha, kterou zná snad každý.

Eliška: Přesně. A i když je to pohádka, je plná hlubokých myšlenek o přátelství, ztrátě a smyslu života, které dokonale zapadají do téhle neklidné doby.

Filip: Páni, to bylo obrovské množství informací. Od experimentů přes ztracenou generaci až po sociální kritiku. Tahle doba byla opravdu neuvěřitelně pestrá.

Eliška: Byla to doba velkých otřesů, a to se vždy v umění projeví velmi silně. Vytvořila základ pro všechno, co přišlo potom.

Filip: A když mluvíme o tom, jak se věci projevují... pojďme se na závěr podívat na něco trochu techničtějšího. Na stylistiku. To je často oříšek, že?

Eliška: To rozhodně je, ale dá se snadno rozlousknout. Je to jednodušší, než to zní.

Filip: Tak do toho. Máme tu výňatek z knihy o dětech a komunikaci. Jaký je to funkční styl a slohový postup?

Eliška: Je to takový mix. Stojí na pomezí odborného a publicistického stylu. Najdeme v něm odborné termíny, ale zároveň je napsaný tak, aby mu rozuměla i široká veřejnost, třeba rodiče.

Filip: Aha, takže žádná suchá věda pro pár vyvolených. A ten postup?

Eliška: Ten je jasně informační. Cílem je prostě předat fakta o komunikačních systémech. Žádné velké příběhy, jen čisté a stravitelné informace.

Filip: Dobře, to dává smysl. A co jazykové prostředky a kompozice? Jak je ten text postavený?

Eliška: Je to psáno spisovnou češtinou, jak se na takový text sluší. Ale jak jsem zmínila, je to protkáno odbornými výrazy, které se týkají dětí v předškolním věku.

Filip: A ta samotná struktura? Je přehledná?

Eliška: Velmi. Text je členěn do číslovaných kapitol a ty pak na odstavce. A co je zajímavé... v jednom odstavci autoři použili odrážky pro větší srozumitelnost.

Filip: Takže struktura pomáhá čtenáři se v tom neztratit. Skoro jako když si děláš poznámky do sešitu.

Eliška: Přesně tak. Je to prostě velmi prakticky a logicky uspořádané.

Filip: Perfektní. Takže od světové války, přes avantgardu až po stylistický rozbor. Probrali jsme toho dnes opravdu hodně. Eliško, moc ti děkuju za skvělé postřehy.

Eliška: Já taky děkuju za pozvání. Doufám, že to našim posluchačům pomohlo se v tom trochu zorientovat.

Filip: Věřím, že ano. Tak se mějte hezky, učte se a zase příště na slyšenou u Studyfi Podcastu.