Podcast na Jaroslav Vrchlický

Kapitoly

Úvod a soukromé životy

Ruchovci versus Lumírovci

Vrchlický pod drobnohledem

Dílo a odkaz

Kdo byl Emil Frida?

Studia a první lásky

Kariéra a úspěch

Nobelova cena a kritika

Střet generací

Básnické dílo a odkaz

Láska jako inspirace

Básnický experimentátor

Krize a okna v bouři

Epopej lidstva

Dramatik a tajná tvorba

Osudová Sofie Podlipská

Manželská idyla a zrada

Krize a nové vztahy

Nemoc a konec

Kořeny a raná léta

Architekt verše

Formalista, nebo inovátor?

Závěr a rozloučení

Přepis

Kristýna: Co kdybych vám řekla, že jeden z největších českých básníků zjistil, že jeho děti nejsou ve skutečnosti jeho... a přesto nikdy neopustil svou ženu? Zní to jako telenovela, že?

Jakub: Přesně tak. A to je jen jeden ze střípků, které si dneska poskládáme. Vítejte u Studyfi Podcastu, kde děláme i literaturu 19. století... no, zajímavou.

Kristýna: A právě život Jaroslava Vrchlického byl opravdu divoký. Ale nebyl sám. Co takový Jan Neruda, věčný mládenec, jehož dílo přitom formovaly ženy?

Jakub: Přesně. Nebo Karolína Světlá, která musela svá poslední díla diktovat, protože byla vážně nemocná. Každý autor měl svůj silný příběh.

Kristýna: V té době se autoři taky často dělili do skupin. Hlavní byly dvě... Ruchovci a Lumírovci, že?

Jakub: Ano. A je to jednodušší, než to zní. Ruchovci, jako Svatopluk Čech, byli „škola národní“. Psali hlavně o Česku, pro Čechy. Byli to takoví literární patrioti.

Kristýna: A Lumírovci byli opak? Tedy škola kosmopolitní?

Jakub: Přesně! Chtěli českou literaturu dostat na evropskou úroveň. Sem patřil právě Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer nebo Josef Václav Sládek. Chtěli se inspirovat světem.

Kristýna: Tak pojďme zpátky k tomu Vrchlickému. Jeho pravé jméno bylo Emil Frída, že?

Jakub: Správně. A ten jeho osobní život... jako dvacetiletý se zamiloval do o dvacet let starší Sofie Podlipské. Ta ho ale seznámila se svou dcerou Ludmilou, kterou si nakonec vzal.

Kristýna: A pak přišel ten šok, o kterém jsem mluvila na začátku.

Jakub: Přesně tak. Po letech šťastného manželství se dozvěděl o její dlouhodobé nevěře a zjistil, že děti má s hercem Jakubem Seifertem. To se samozřejmě silně projevilo v jeho tvorbě, která zpesimističtěla.

Kristýna: Přesto byl neuvěřitelně plodný autor. Kolik toho vlastně napsal?

Jakub: To je neuvěřitelné. Napsal 144 knih a udělal 98 překladů, včetně Shakespeara! Byl to takový literární workoholik. Jeho heslem bylo „umění pro umění“, forma byla důležitější než obsah.

Kristýna: Kdybychom si od něj měli něco zapamatovat, co by to bylo?

Jakub: Určitě sbírky jako *Okna v bouři*, kde najdeme slavnou báseň *Za trochu lásky*. Nebo jeho drama *Noc na Karlštejně*, které zná každý jako film.

Kristýna: Skvělé. Takže Vrchlický — geniální básník s tragickým osudem. Což nás přivádí k dalšímu autorovi, jehož život také nebyl procházka růžovým sadem...

Jakub: Přesně tak. A tím autorem je Jaroslav Vrchlický. I když, teď vás možná překvapím... to vlastně nebylo jeho jméno.

Kristýna: Počkej, jak to? To slyším poprvé. Takže kdo to byl?

Jakub: Jmenoval se Emil Jakub Frida. A byl to naprosto monumentální autor, jeden z nejvšestrannějších v české literatuře. Spolu se Sládkem patřil k takzvaným lumírovcům.

Kristýna: A pseudonym Jaroslav Vrchlický? Kde se vzal ten?

Jakub: To je hezký příběh. Vznikl na jaře při výletě s kamarádem. Byli v rozkvetlém údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Emila ta scenérie naprosto unesla. Tak si podle ní zvolil jméno.

Kristýna: To je romantické. A dnes tam má vytesaný obrovský reliéf ve skále. Prostě legenda.

Jakub: Přesně tak. Ale jeho začátky nebyly tak poetické. Po maturitě dokonce vstoupil do kněžského semináře.

Kristýna: Vážně? Básník a kněz? To mi moc nejde dohromady.

Jakub: Jemu asi taky ne. Vydržel tam jen rok a pak přestoupil na filozofickou fakultu. Studoval dějepis, filozofii a románské jazyky.

Kristýna: A tehdy se zamiloval, že? Ale bylo to trochu komplikované...

Jakub: To rozhodně. Zamiloval se do své mentorky, redaktorky Sofie Podlipské. Problém byl v tom, že byla o dvacet let starší.

Kristýna: Aha... taková zakázaná láska. A jak to dopadlo?

Jakub: Sofie to vyřešila geniálně. Svému ctiteli nabídla k sňatku svou patnáctiletou dceru Ludmilu.

Kristýna: Cože?! To je neuvěřitelné. Jako z nějakého románu. A on souhlasil?

Jakub: Souhlasil. Ale o tom si povíme později. Jeho první sbírka *Z hlubin* byla ještě plná citů k Sofii.

Kristýna: Dobře, vraťme se k jeho kariéře. Jak se vlastně uživil?

Jakub: Nejdřív působil jako vychovatel v Itálii v jedné hraběcí rodině. To mu dalo finanční jistotu. Po návratu do Prahy se stal tajemníkem na technice a později v České akademii věd a umění.

Kristýna: Takže měl stabilní práci a mohl se v klidu věnovat psaní. To je sen každého umělce.

Jakub: Přesně. V osmdesátých letech byl na vrcholu. Stal se profesorem na univerzitě, získal čestný doktorát a dokonce ho císař František Josef I. jmenoval doživotním členem Panské sněmovny.

Kristýna: Páni, básník politikem. To se často nevidí. A co tam dělal?

Jakub: Nebyl jen do počtu. Aktivně vystupoval a bojoval třeba za všeobecné hlasovací právo.

Kristýna: Takže to shrneme. Úspěšný básník, uznávaný profesor, vlivný politik... zní to jako dokonalý život. Ale na začátku jsi naznačil, že to nebylo tak růžové.

Jakub: Přesně tak. To „ne tak růžové“ byla hlavně ta neustálá kritika a fakt, že mu unikla ta největší pocta ze všech.

Kristýna: Jaká pocta?

Jakub: Nobelova cena za literaturu. Byl vůbec prvním Čechem, kterého nominovali, a to hned několikrát mezi lety 1904 a 1912. Ale nikdy ji nezískal.

Kristýna: To je velká škoda. Proč? Vždyť jeho dílo bylo naprosto obrovské, ne?

Jakub: Obrovské je slabé slovo. Bavíme se o zhruba 270 svazcích. To je neuvěřitelné číslo. Jeho cíl byl velkolepý – chtěl dokázat, že čeština je jazyk, který dokáže vyjádřit úplně všechno. Chtěl českou literaturu posunout na evropskou úroveň.

Kristýna: A to se někomu nelíbilo? Vždyť to zní jako skvělý národní cíl.

Jakub: Zpočátku se to nelíbilo. Vyčítali mu, že je příliš světový, kosmopolitní. Že píše o cizích námětech a přehlíží českou tematiku a potřeby národního života.

Kristýna: Chápu, byla to jiná doba. Ale jeho pozice se určitě upevnila, když se stal slavným, že?

Jakub: Právě naopak, pak to bylo ještě horší! Když byl na vrcholu slávy, tak se do něj pustila mladá generace básníků a kritiků.

Kristýna: Počkat, proč? Co jim na něm vadilo?

Jakub: Tvrdili, že ztratil originalitu, že je povrchní a používá jen prázdné fráze. Byl pro ně symbolem minulé doby. Dokonce i Tomáš Garrigue Masaryk, který byl jen o tři roky starší, ho uznával jen jako dobrého překladatele.

Kristýna: Au. To je jako kdyby dnes někdo řekl, že slavný režisér je dobrý jen na točení reklam.

Jakub: Přesně tak! A on to samozřejmě nesl velmi těžce.

Kristýna: Takže jaké to jeho dílo vlastně bylo, když budilo takové emoce?

Jakub: Bylo neuvěřitelně pestré. Do české poezie přinesl obrovské bohatství látek a forem. Jeho epická poezie se snažila zmapovat celý myšlenkový vývoj lidstva. Byl to takový český Victor Hugo.

Kristýna: A lyrická poezie?

Jakub: Tam najdeš doslova všechno. Ohlasy milostných zážitků, okouzlení přírodou, otázky života a smrti. Třeba jeho raná sbírka *Z hlubin* je v podstatě příběhem milostného zklamání, kde k popisu pocitů využívá symboly jako jezero nebo propast.

Kristýna: Zní to, jako by tím připravil půdu pro symbolismus.

Jakub: Přesně tak. Ačkoli ho jeho současníci drsně kritizovali, další generace básníků jako Seifert nebo Dyk už si plně uvědomily kvalitu jeho díla. Takže nakonec to přece jen dobře dopadlo.

Kristýna: Takže klasický příběh umělce, kterého plně docení až budoucnost. To se stává často. A co jeho osobní život? Byl stejně dramatický jako jeho kariéra?

Jakub: No, dramatický byl rozhodně. A hlavně se neuvěřitelně promítl do jeho díla. Vlastně se dá říct, že jeho osobní život a jeho poezie jsou jedno a to samé. Zvlášť když mluvíme o lásce.

Kristýna: Takže ta otázka, jestli umění napodobuje život, nebo život umění, je u něj docela jasná?

Jakub: Přesně tak. Život byl palivo pro jeho umění. A toho paliva měl zjevně hodně, protože jeho dílo je... no, gigantické. Mluvíme o více než 250 svazcích.

Kristýna: Počkat, 250? To je neuvěřitelné. Kde vůbec začít?

Jakub: Nejlepší je začít u toho, co ho pohánělo nejvíc – a to byla láska. Pro Vrchlického se žena stala absolutním centrem života. Byla to múza, inspirace, smysl všeho.

Kristýna: To zní velmi romanticky. Jak se to projevilo v jeho poezii?

Jakub: V raných sbírkách, jako *Eklogy a písně* nebo *Poutí k Eldorádu*, je to čistá oslava. Oslava milostného citu, manželského štěstí, rodiny. Ty básně jsou neuvěřitelně melodické, znělé. Skoro jako bys poslouchala hudbu.

Kristýna: Takže to byl takový básník rodinné idyly?

Jakub: Zpočátku ano. Ve sbírkách jako *Čarovná zahrada* nebo *Dni a noci* je to opravdu vidět. Píše tam s obrovskou něhou, dokonce v jedné sbírce má oddíl věnovaný své dceři Evě. Je to velmi osobní a procítěné.

Kristýna: To je hezké. Člověk si ho představí jako takového klasického autora z čítanek, ale tohle mu dává lidský rozměr.

Jakub: Přesně. Ale pozor, nebyl to jen básník jednoduchých, líbivých veršů. Tady přichází ta druhá, komplikovanější tvář Vrchlického. Byl to posedlý experimentátor s formou.

Kristýna: Co si pod tím mám představit? Zkoušel nové rýmy?

Jakub: Mnohem víc. On do české poezie přinesl neuvěřitelné množství básnických forem, které tu předtím buď nebyly, nebo se nepoužívaly. Mluvíme o sestinách, gazelech, rondelu, rispetech, ritornelu...

Kristýna: Páni, to zní jako menu v italské restauraci.

Jakub: Trochu jo. Ale pro něj to bylo zásadní. Chtěl dokázat, že čeština je jazyk, který se vyrovná těm největším světovým jazykům a dokáže vyjádřit cokoliv v jakékoliv formě. Sbírky jako *Hudba v duši* nebo *Moje sonáta* jsou toho důkazem. Jsou formálně neuvěřitelně propracované.

Kristýna: Takže forma pro něj byla stejně důležitá jako obsah?

Jakub: Přinejmenším. Někdy možná i důležitější. A pak samozřejmě sonety. Napsal jich stovky. Sbírky jako *Sonety samotáře* jsou vlastně jeho deníkem. Odhalují jeho nálady, pocity, krize...

Kristýna: Zmínil jsi krize. Takže ta idylka nevydržela věčně?

Jakub: Bohužel ne. Devadesátá léta devatenáctého století pro něj byla zlomová. Osobní krize, hlavně v manželství, se drsně promítla do jeho tvorby. Zmizela radost a optimismus.

Kristýna: A co přišlo místo toho?

Jakub: Melancholie, pesimismus, pocit zklamání a osamění. Najednou jsou jeho básně plné hořkosti. Třeba sbírka s příznačným názvem *Hořká jádra*. Nebo *Bodláčí z Parnasu*, kde vyjadřuje deziluzi ze života.

Kristýna: A to je to období, ze kterého pochází ta jeho nejslavnější báseň, že?

Jakub: Přesně. Sbírka *Okna v bouři* z roku 1894. To je vrchol jeho krize. A v ní je báseň *Za trochu lásky...*, kterou zná asi každý. Ten verš „Za trochu lásky šel bych světa kraj“ dokonale vystihuje tu jeho tehdejší touhu a samotu.

Kristýna: Je fascinující, jak se osobní bolest může přetavit v tak silné umění.

Jakub: A aby toho nebylo málo, vedle téhle hluboce osobní lyriky pracoval na něčem... naprosto monstrózním. Na projektu, který nazval *Zlomky epopeje*.

Kristýna: Zlomky epopeje? Co to bylo?

Jakub: Představ si, že chceš v básních zmapovat celý duchovní a etický vývoj lidstva. Od mýtů, přes antiku, středověk až po současnost. Ale ne jako souvislou historii, spíš jako jednotlivé obrazy, „zlomky“.

Kristýna: To je neuvěřitelně ambiciózní. To se dá vůbec zvládnout?

Jakub: Právě že ne. Proto jsou to jen zlomky. Ale i tak je to obrovský cyklus. Patří sem sbírky básní, velké epické skladby jako *Legenda o svatém Prokopu* nebo reflexivní poezie, kde přemýšlí o smyslu dějin. Je to jeho pokus najít v historii odpovědi na otázky své doby.

Kristýna: Takže na jedné straně intimní zpověď a na druhé epický pohled na celé lidstvo. Ten rozsah je opravdu ohromující.

Jakub: A to pořád není všechno. Psal taky divadelní hry, hlavně pro Národní divadlo. Většinou historická dramata, třeba trilogii o prvních Přemyslovcích. A okrajově i prózu.

Kristýna: Dobře, ten člověk snad nikdy nespal.

Jakub: Vypadá to tak. A teď to nejlepší. Vedle toho všeho „oficiálního“ díla se mu připisuje i řada básní, které bys v čítankách rozhodně nenašla.

Kristýna: Aha? A o čem byly?

Jakub: Byly, řekněme, erotické až skatologické. Třeba básně jako *Rytíř Smil* nebo parodie *Svatební košile*. Je potřeba říct, že jeho autorství není stoprocentně potvrzené, rukopisy se nedochovaly. Ale ukazuje to další, naprosto odlišnou a lidskou tvář tohohle básnického velikána.

Kristýna: Takže klasik měl i svou odvrácenou, poněkud peprnou stránku. To je skvělé zjištění. A jak jeho tvorba skončila? Zůstal v té krizi?

Jakub: Naštěstí ne. V úplném závěru života, ve sbírkách jako *Korálové ostrovy* a hlavně *Strom života*, našel znovu klid a vyrovnanost. Jeho verše se zjednodušily, jsou zpěvnější. Je to takové smíření. Jako by se po všech těch bouřích konečně vrátil do klidného přístavu.

Kristýna: To je krásný závěr. Takže jsme prošli lásku, formální experimenty, osobní krizi, epopej lidstva i tajnou erotickou tvorbu. Neuvěřitelné, co všechno jeden člověk stihl. A co jeho odkaz? Jak ho vnímáme dnes?

Jakub: Jeho odkaz je neoddělitelně spjatý s jeho osobním životem, který byl… no, řekněme plný zvratů. Abychom ho pochopili, musíme se podívat na ženy, které ho formovaly.

Kristýna: Ženy? Vždycky to bývají ženy, že? Tak povídej.

Jakub: Přesně tak. Klíčovou postavou nebyla jeho manželka, ale její matka – Sofie Podlipská. Byla to sestra Karolíny Světlé a sama spisovatelka. Byla o dvacet let starší než on.

Kristýna: O dvacet let? To je docela rozdíl. A co se stalo?

Jakub: Když byl Vrchlický jako vychovatel v italském Meranu, cítil se strašně sám. Psal jí dopisy a vznikl mezi nimi hluboký, citový vztah. On se do ní zamiloval a ona do něj taky.

Kristýna: Takže to byl ten velký milostný příběh?

Jakub: Skoro. Sofie si uvědomovala ten věkový rozdíl. A tak… rafinovaně obrátila jeho pozornost na svou dceru Ludmilu. V podstatě mu ji dohodila.

Kristýna: To je neuvěřitelné! Páni, taková dohazovačka.

Jakub: Přesně. A povedlo se. Vzal si Ludmilu, která pro něj byla ideálem ženy. Měli tři děti a on byl na vrcholu slávy. Vnímal to jako absolutně šťastné manželství.

Kristýna: Zní to jako pohádka. Ale cítím, že přichází nějaké „ale“.

Jakub: Velké „ale“. Po letech idyly přišla krize. Ludmila se zamilovala do herce Jakuba Seiferta a měla s ním osmiletý poměr. A co hůř, dvě ze tří dětí… nebyly Vrchlického.

Kristýna: Cože?! To snad ne. Jak se to dozvěděl?

Jakub: Řekla mu to jeho sestra. Úplně se zhroutil. Ale víš, co je na tom nejsilnější? Nevyhodil ji. Navenek vše zůstalo při starém, i když jí nikdy neodpustil. Ty děti přijal za své.

Kristýna: To je neuvěřitelná síla. Nebo možná… zlomenost. Existují o tom nějaké důkazy?

Jakub: Ano. Existují dva dopisy od Ludmily, kde se přiznává. Byly zapečetěné v Národním muzeu a otevřít se mohly až v roce 1970. Takže to víme s jistotou.

Kristýna: Tohle osobní drama se muselo promítnout i do jeho práce, ne?

Jakub: Určitě. Navíc ho zrovna v té době začala kritizovat mladá generace básníků. Byl to pro něj dvojitý úder. Osobní i profesní krize.

Kristýna: Kdo mu v té době pomohl? Našel ještě nějakou oporu?

Jakub: Našel. Bylo tam několik žen, přítelkyň a důvěrnic, které mu pomohly to období překonat. Třeba Karla Bezdíčková nebo Marie Volfová. Byly to pro něj takové záchranné sítě.

Kristýna: Zdá se, že jeho život byl neustálý boj. Jak to s ním dopadlo?

Jakub: Bohužel, konec nebyl šťastný. Od roku 1908 ho začaly trápit velké zdravotní problémy. Prodělal záchvat mrtvice, pak další, po které ochrnul na půlku těla.

Kristýna: To je hrozný osud pro někoho, kdo žil psaním.

Jakub: Přesně. Ztratil schopnost číst, což pro něj muselo být peklo. Zemřel v 59 letech a je pohřben na vyšehradském Slavíně. Jeho život byl vlastně taková antická tragédie.

Kristýna: Páni. Od absolutní slávy až po hluboký osobní pád a nemoc. Děkuji, Jakube, to byl fascinující pohled. A teď se pojďme podívat na to, jak se tohle všechno promítlo do jeho překladatelské činnosti…

Jakub: Přesně tak. Jeho překlady jsou fascinující, ale abychom je plně pochopili, musíme se podívat na to, kde to všechno začalo. Na jeho dětství.

Kristýna: Dobře, tak se do toho pusťme. Kde se tedy budoucí Jaroslav Vrchlický, tehdy ještě Emil Frida, narodil?

Jakub: Narodil se v Lounech, v domě číslo 103. Jeho otec byl Jakub Frida a matka Marie, rozená Kolářová. Byl druhý ze sedmi dětí, takže to musela být docela rušná domácnost.

Kristýna: Sedm dětí! To si dneska málokdo umí představit. Ale slyšela jsem, že v Lounech dlouho nepobyl.

Jakub: To je pravda. Asi po roce se celá rodina přestěhovala do Slaného. Ale malý Emil… ten s nimi nešel. Do svých deseti let žil u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína.

Kristýna: Takže on vlastně většinu dětství nevyrůstal se svými rodiči a sourozenci? To je zajímavé.

Jakub: Přesně. Strýc se o něj staral a Emil tam také začal chodit do školy. Byla to vlastně taková výchova na venkovské faře, což ho určitě hodně ovlivnilo.

Kristýna: To zní skoro jako z nějakého historického románu. Farář, který vychovává svého synovce, budoucího velkého básníka.

Jakub: Přesně tak! A právě v Ovčárech a později krátce v Kolíně získal ty nejdůležitější základy vzdělání, na kterých pak dál stavěl. Tahle raná léta byla naprosto klíčová.

Kristýna: Rozumím. Takže ta odluka od rodiny a život u strýce... to musel být pro jeho formující se osobnost obrovský vliv. A jak vlastně pokračovala jeho další studijní léta?

Jakub: Navázal na to studiem na gymnáziu a později na univerzitě, ale to, co bylo skutečně revoluční... to se odehrálo v jeho tvorbě. Právě on se zásadně podílel na vytvoření úplně nového básnického výrazu a verše.

Kristýna: Nového výrazu? Co přesně si pod tím mám představit? Nějaké nové, složitější rýmy?

Jakub: Přesně tak, a mnohem víc. Začal používat nesmírně rozmanité a složité formy veršů a strof, které do té doby česká poezie neznala. Tím ji neuvěřitelně obohatil.

Kristýna: Takže to nebylo jen "básník sedí a múza ho líbá"... On byl spíš takový básnický architekt, který stavěl úplně nové struktury.

Jakub: To je skvělé přirovnání! Ano, byl to architekt verše. Vedle tradičních sonetů u nás zpopularizoval třeba ritornel, rondel, villonskou baladu, sestinu nebo gazel.

Kristýna: Páni, to zní skoro jako exotické menu. Udržet v tom všem přehled muselo být strašně složité pro čtenáře i pro něj.

Jakub: Bylo to náročné. A právě proto ho někteří kritici s trochou despektu označovali za formalistu. Tvrdili, že mu jde víc o dokonalou formu než o hluboký obsah.

Kristýna: Ale to zní jako dost zjednodušený pohled, ne?

Jakub: Naprosto. On prostě jen hledal nové cesty, jak vyjádřit složité myšlenky a pocity. Ukázal, co všechno náš jazyk v poezii dokáže.

Kristýna: Takže klíčový poznatek je, že nejenže psal obrovské množství básní, ale hlavně rozšířil samotné hranice a možnosti české poezie.

Jakub: Přesně tak. Jeho odkaz je především v tom, jaké nástroje dal dalším generacím básníků.

Kristýna: Děkuji ti, Jakube, za skvělé shrnutí. Myslím, že jsme dnes poznali jednu z největších postav naší literatury z úplně nové a fascinující stránky.

Jakub: Rád jsem se podělil.

Kristýna: A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi u Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a těšíme se zase příště!

Jakub: Na shledanou!