Podcast na Jaroslav Vrchlický - Noc na Karlštejně

Kapitoly

Dvě školy, jeden cíl

Ruchovci: Hrdě a česky

Svatopluk Čech a pan Brouček

Lumírovci: Pohled do světa

Vrchlický, Sládek a Zeyer

Odkaz a shrnutí

Zákaz vstupu ženám

Láska nad zákon

Jaroslav Vrchlický

Závěr a shrnutí

Přepis

Eliška: Představte si literární scénu jako boxerský ring. V jednom rohu stojí básníci, co říkají: „Jen česky, pro Čechy!“ a v druhém rohu jsou ti, co volají: „Pojďme se měřit s Evropou!“ Kdo by vyhrál?

Jakub: To je přesně situace české literatury v druhé polovině 19. století. Nebyl to ale boj na život a na smrt, spíš takové přátelské pošťuchování dvou velkých skupin – Ruchovců a Lumírovců.

Eliška: A přesně o nich to dnes bude. Vítejte u Studyfi Podcastu, tady Eliška…

Jakub: …a Jakub. Provedeme vás světem, kde se básně staly zbraní v boji za národní identitu. Abychom to ale pochopili, musíme se vrátit o kousek zpět, do doby Bachova absolutismu.

Eliška: To zní… přísně. Co to znamenalo pro literaturu?

Jakub: Znamenalo to útlum. Ale po jeho pádu se objevila generace Májovců, jako Neruda nebo Hálek, kteří chtěli psát o skutečném životě. A právě na ně pak navázaly tyhle dvě nové, trochu odlišné skupiny.

Eliška: Tak pojďme na ten první tým v ringu – Ruchovci. Proč se jim říkalo „škola národní“?

Jakub: Protože pro ně bylo všechno o národu. Jejich almanach, nazvaný Ruch, vyšel symbolicky při položení základního kamene Národního divadla. To mluví za vše.

Eliška: Takže jejich cíl byl jasný – osvobodit českou literaturu od jakýchkoliv cizích vlivů. Psát čistě po česku.

Jakub: Přesně tak. Chtěli témata z české historie, z českého venkova. Byli to literární patrioti. A jejich nejvýraznějším hlasem byl Svatopluk Čech.

Eliška: Svatopluka Čecha si pamatuju! To je ten s výlety pana Broučka, že?

Jakub: Přesně. Pan Brouček je takový prototyp českého maloměšťáka, který se nějakým zázrakem dostane do minulosti nebo na Měsíc. Ale Čech psal i mnohem vážnější věci.

Eliška: Například?

Jakub: Třeba epos *Husita na Baltu*, kde srovnává husitské války s bouří v mezilidských vztazích. Nebo *Evropa*, což je alegorie o lodi, která veze politické vězně do vyhnanství. Vždycky tam byl ten silný národní a sociální prvek.

Eliška: A nebyla u Ruchovců i nějaká výrazná žena?

Jakub: Rozhodně! Eliška Krásnohorská. Nejenže psala libreta k operám Smetany a Fibicha, jako třeba *Hubička* nebo *Tajemství*, ale byla to i velká bojovnice za práva žen. Dokonce založila první dívčí gymnázium Minerva.

Eliška: Dobře, takže Ruchovci koukali dovnitř, na český dvorek. Kdo se tedy díval ven, do světa?

Jakub: To byli Lumírovci, takzvaná „škola kosmopolitní“. Sdružovali se kolem časopisu Lumír a jejich cíl byl opačný. Chtěli českou literaturu povznést na evropskou úroveň.

Eliška: Jak toho chtěli dosáhnout? Překládáním?

Jakub: Přesně! Překládali jako o život. Chtěli ukázat, že čeština je jazyk, který zvládne vyjádřit ty nejsložitější myšlenky světové poezie. Jejich filozofie byla, že lidstvo se neustále vyvíjí k humanitě, a česká literatura musí být součástí tohohle celosvětového proudu.

Eliška: A kdo byl hlavní hvězdou Lumírovců? Předpokládám, že taky měli svého kapitána.

Jakub: Měli jich hned několik, ale tím největším byl bezpochyby Jaroslav Vrchlický. To byl literární gigant. Napsal přes sto knih a udělal skoro sto překladů, včetně Shakespeara!

Eliška: Sto knih? To je neuvěřitelné. Jeho život byl ale taky docela drama, ne?

Jakub: To byl. Zamiloval se do ženy o dvacet let starší, ta ho seznámila se svou dcerou, kterou si vzal… a ona mu pak po letech přiznala dlouhodobou nevěru a dokonce zpochybnila otcovství jeho dětí.

Eliška: Páni. A to se muselo projevit v jeho tvorbě.

Jakub: Absolutně. Jeho dílo *Zlomky epopeje* je plné kolísání mezi optimismem a hlubokým pesimismem. Ale proslavil se i něčím veselejším – komedií *Noc na Karlštejně*.

Eliška: Jo, tu znám! Ženám vstup zakázán, ale ony se tam stejně propašují.

Jakub: Klasika. Další klíčovou postavou byl Josef Václav Sládek. Ten zase strávil nějaký čas v Americe a stesk po domově se silně promítl do jeho sbírky *Jiskry na moři*.

Eliška: A po návratu se zaměřil na Česko?

Jakub: Ano, hlavně na českého sedláka. V dílech jako *Selské písně* nebo *České znělky* z něj udělal symbol mravních hodnot a vlastenectví. A nesmíme zapomenout na Julia Zeyera, takového českého novoromantika.

Eliška: Co bylo typické pro něj?

Jakub: Výjimečný hrdina, který je zklamaný společností a hledá únik v minulosti nebo exotice. Třeba jako v románu *Jan Maria Plojhar*. Zeyer byl dokonce nominován na Nobelovu cenu.

Eliška: Takže když to shrneme. Ruchovci byli patrioti, kteří se dívali do české historie. Lumírovci byli světoběžníci, kteří přinášeli evropské trendy.

Jakub: Krásně řečeno. I když se zdáli jako protiklady, oba směry měly společný cíl – posílit a obohatit českou kulturu a literaturu v době, kdy se formovala moderní národní identita. A oběma se to povedlo.

Eliška: Každý po svém. Je fascinující, jak odlišnými cestami se dá dojít ke stejnému cíli. A teď se od literatury plné sedláků a králů posuneme k něčemu úplně jinému...

Jakub: Ano, ačkoliv u králů ještě na chvíli zůstaneme. Ale přesuneme se na divadelní prkna k Jaroslavu Vrchlickému a jeho slavné komedii Noc na Karlštejně.

Eliška: Á, tu znám! To je ta hra, kde Karel IV. zakázal ženám vstup na hrad, že? Takový první pánský klub v Česku?

Jakub: Přesně tak! Císař si chtěl odpočinout od státnických povinností a... no, i od své ženy. Hrad měl být oázou klidu jen pro muže.

Eliška: Jenže to by nebyla správná komedie, kdyby se tenhle zákaz někdo nepokusil porušit. A hádám, že to byla právě císařovna Alžběta.

Jakub: Nejen ona! Na hrad se v převleku za páže dostane právě Alžběta, které se stýská. A taky mladá Alena, která se vsadila, že na hradě stráví noc, aby si mohla vzít svého milého Peška.

Eliška: A Karel na to přijde? Nebo je obě vyhodí?

Jakub: Přijde, ale velmi chytře. Alžbětu pozná podle její vůně a neobvyklé síly, když před ním rozpůlí meč. Ale vůbec se nezlobí. Naopak, je šťastný, že ji vidí.

Eliška: Takže láska nakonec zvítězí i nad císařským nařízením. Krásný příběh.

Jakub: Přesně tak. A od této romantické komedie se přesuneme k trochu drsnější realitě venkovského života...

Eliška: Drsnější realita? To zní jako dobrý přechod k našemu poslednímu dnešnímu tématu. Kdo to bude?

Jakub: Podíváme se na Jaroslava Vrchlického. Konkrétně na pozadí jeho díla „Tři legendy o krucifixu“.

Eliška: Vrchlický, to je pseudonym, že? Vůbec se nejmenoval Jaroslav.

Jakub: Přesně tak. Jeho pravé jméno bylo Emil Frída. Byl to nesmírně vzdělaný člověk, studoval filozofii a jazyky.

Eliška: A jeho osobní život byl taky... no, dost dramatický, jestli si dobře pamatuju.

Jakub: To byl. Zamiloval se do o dvacet let starší Sofie Podlipské, ale nakonec si vzal její dceru Ludmilu.

Eliška: A tady právě přichází ten drsný zvrat, že?

Jakub: Bohužel. Po letech zjistil, že jeho děti jsou ve skutečnosti herce Jakuba Seiferta. To se silně projevilo v jeho tvorbě, která výrazně zpesimističtěla.

Eliška: Páni, to je silný příběh. Takže jsme dnes probrali vše od romantiky po osobní tragédii. Klíčový poznatek je tedy to, jak se život autora promítá do díla.

Jakub: Přesně tak. Od císařských nařízení až po komplikované vztahy, literatura je zkrátka plná života. Děkujeme, že jste dnes byli s námi.

Eliška: Bylo to skvělé. Pro dnešek je to od nás všechno. Mějte se krásně!

Jakub: A u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase na slyšenou!