Podcast na Jaroslav Seifert: Maminka – Literární rozbor

Kapitoly

Jediný český nobelista

Kluk ze Žižkova

Rozchod s komunisty

Charta 77 a Nobelova cena

Od revoluce k poetismu

Srdce díla: Sbírka Maminka

Kouzla s jazykem

Kouzlo obyčejných věcí

První láska a první smutek

Jak Seifert čaruje se slovy

Petrolejová lampa pod lupou

Proletářská poezie a Devětsil

Poetismus – umění žít

Další autoři a shrnutí

Přepis

Barbora: Představ si, že jsi ve Stockholmu. Kolem tebe kamery, švédský král, celý svět se dívá a najednou zazní tvoje jméno. Právě jsi vyhrál Nobelovu cenu za literaturu.

Jakub: Přesně tohle se stalo jedinému českému spisovateli v historii. A právě o něm, Jaroslavu Seifertovi, si dnes budeme povídat.

Barbora: Posloucháte Studyfi Podcast.

Jakub: Jaroslav Seifert se narodil v roce 1901 v Praze na Žižkově. Pocházel z chudé rodiny zámečníka, takže měl od mládí blízko k levicovým myšlenkám.

Barbora: A to tak blízko, že ani nedokončil gymnázium a vrhl se na novinařinu. Psal třeba pro Rudé právo.

Jakub: Přesně. Byl jedním ze zakládajících členů slavného uměleckého svazu Devětsil. V té době cestoval, podíval se do Paříže, Itálie, a dokonce i do Sovětského svazu.

Barbora: Jenže jeho nadšení pro komunismus netrvalo věčně. Co se tam stalo?

Jakub: V roce 1929 se postavil proti novému Gottwaldovu vedení strany. Podepsal manifest, kde kritizoval bolševizaci, a jednoduše ho vyloučili. A víš co je nejlepší? Do strany se už nikdy nevrátil.

Barbora: Takže z nadšeného komunisty se stal jejich doživotní kritik. To chce odvahu.

Jakub: To si piš. A taky mu to dost zkomplikovalo život. Po roce 1949 měl na čas utrum s publikováním a později, za normalizace, musel vydávat v samizdatu.

Barbora: Nebál se ozvat. V roce 1956 na sjezdu spisovatelů otevřeně kritizoval politické zásahy do kultury a získal si tím obrovskou popularitu.

Jakub: A logicky taky jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Tenhle postoj ho provázel celý život. Vrcholem všeho byla Nobelova cena v roce 1984.

Barbora: Dostal ji za poezii, která „svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti“. Krásné zdůvodnění.

Jakub: Nádherné. Sám si ji ale kvůli špatnému zdraví převzít nemohl, tak za něj do Stockholmu jely jeho děti. Když o dva roky později zemřel, měl státní pohřeb v Rudolfinu.

Barbora: Pojďme k jeho dílu. Začínal jako proletářský básník, že?

Jakub: Ano, jeho prvotina se jmenovala Město v slzách a byla plná revolučních myšlenek. Ale brzy přešel k poetismu, což byl směr, který chtěl, aby poezie byla hravá a plná fantazie.

Barbora: Tam patří třeba sbírka Na vlnách TSF. Co to TSF vlastně znamená?

Jakub: Zní to jako nějaká tajná šifra, co? Je to zkratka pro bezdrátovou telegrafii. Básně jsou plné moderní techniky, exotiky a radosti ze života.

Barbora: Dneska bychom asi psali sbírku „Na vlnách Wi-Fi“. To by koukal.

Jakub: To určitě. Ale jeho asi nejznámější a nejmilovanější sbírkou je Maminka z roku 1954. Vyšla po pětiletém zákazu publikování a hned za ni dostal Státní cenu.

Barbora: To je ta sbírka, kde s láskou vzpomíná na dětství, na Žižkov a hlavně, jak název napovídá, na svou maminku. Je to neuvěřitelně něžné a lidské.

Jakub: Přesně. Popisuje maminku jako skromnou, pracovitou a laskavou ženu, která byla věčně ustaraná, protože neměli moc peněz. Celá sbírka je vlastně takový dojemný pohled zpátky.

Barbora: A ten jazyk! Seifert byl mistr poetických obrazů. U maturity se vás můžou zeptat na jeho typické básnické prostředky. Co bys vypíchnul?

Jakub: Určitě personifikaci, tedy zosobnění. Třeba verš „lampa bzučí, aby lampa nezradila“. Dává lampě skoro lidskou vlastnost. Pak synekdochu, kdy část zastupuje celek: „neuslyšel nohy bosé“ místo „neuslyšel bosého člověka“.

Barbora: A nesmíme zapomenout na zdrobněliny! Ty dělají jeho poezii tak něžnou. Třeba slovo „pelíšek“ okamžitě navodí pocit bezpečí a domova.

Jakub: Přesně tak. Seifert nebyl jen básník lásky a vzpomínek, ale i člověk s pevným postojem, který se nebál jít proti proudu.

Barbora: Skvělé shrnutí. A od poezie plné citu se teď přesuneme k něčemu úplně jinému…

Jakub: Počkej, počkej, Barboro. Ne tak rychle! Než se přesuneme dál, musíme se zastavit u jedné naprosto klíčové sbírky, bez které by povídání o Seifertovi nebylo kompletní.

Barbora: A já už tuším, kterou myslíš. Tu, která je plná lásky, vzpomínek a něhy. Mám pravdu?

Jakub: Naprosto. Mluvím samozřejmě o sbírce „Maminka“. Je to doslova vyznání lásky k matce, k domovu a k dětství.

Barbora: A co je na té sbírce tak fascinující, je způsob, jakým Seifert dokáže i z těch nejvšednějších věcí udělat symbol něčeho víc. Třeba takový starý vějíř.

Jakub: Přesně! V básni „Vějíř“ popisuje, jak ho jako malý kluk našel na dně skříně. Maminka ho před ním schovávala, protože na něm byly verše, kterým nerozuměl. A právě tenhle tajemný předmět v něm probudil touhu taky psát.

Barbora: Nebo maminčino zrcátko! To je taky silný obraz. Postupně se mu zkřivil rám, naprasklo, až se rozdělilo napůl. To je přece dokonalá metafora pro plynoucí čas, který nikdo z nás nezastaví.

Jakub: Je to tak. Seifert nám ukazuje, že poezie se neskrývá jen ve velkých tématech, ale i v krabici na čaj s obrázkem draka nebo v mlýnku na kávu, který slyšel každé ráno.

Barbora: Je to vlastně taková oslava maličkostí, které tvoří domov a pocit bezpečí.

Jakub: Ale nebylo to jen o idylických vzpomínkách. Ve sbírce najdeme i mnohem temnější a smutnější tóny. Vzpomínáš na báseň „Slečna ze čtvrtého“?

Barbora: Na tu se nedá zapomenout. O dívce, která šila pro jeho maminku a často plakala u kávy. Lidé ji pomlouvali a její příběh skončil tragicky. Je to vlastně první setkání básníka s láskou i smrtí zároveň.

Jakub: Je to neuvěřitelně silné. A vedle toho tam máme zase něco úplně odlehčeného, jako báseň „Housle“.

Barbora: Jo, to je skvělé! Jak se měl učit hrát, vůbec mu to nešlo, tak je prostě jednoho dne odložil a už se k nim nevrátil. A později ho to mrzelo. Myslím, že v tom se pozná spousta z nás.

Jakub: Přesně! Já a moje flétna v páté třídě, to je úplně stejný příběh. Zůstalo jen u „Pec nám spadla“.

Barbora: Tak vidíš. I Seifert byl jenom člověk. A právě tahle upřímnost dělá jeho poezii tak přístupnou.

Jakub: A když už mluvíme o přístupnosti, musíme zmínit jazyk. Ta sbírka je psaná tak jednoduše a srozumitelně. Verše jsou krátké, čtivé, často se střídavým rýmem. Je to ideální četba i pro někoho, kdo s poezií teprve začíná.

Barbora: To rozhodně. Ale jednoduchost neznamená, že by ten jazyk nebyl bohatý. Seifert se nebojí použít knižní nebo i zastaralé výrazy, které tomu dodávají takovou zvláštní patinu. Třeba slovo „dracoun“.

Jakub: Schválně, víš, co to je?

Barbora: Přiznám se, že jsem si to musela najít! Je to stříbrná nebo zlatá nit. Nebo třeba „melisa“ místo meduňky. Jsou to takové malé perličky.

Jakub: Přesně. A pak tu máme další básnické prostředky. Třeba aliteraci v „dám dopis“ nebo onomatopoii, tedy zvukomalbu, jako „košíčku x šití“. Hraje si se zvukem slov.

Barbora: A taky metonymie, jako když popisuje světlušku… jak to bylo? „Jak svatojánská muška“. Nepopisuje ji přímo, ale použije obraz, který ji dokonale vystihuje.

Jakub: Pojďme se teď podívat na jednu konkrétní báseň zblízka. Co třeba „Petrolejová lampa“?

Barbora: Skvělý výběr. Ta atmosféra je tam úplně hmatatelná. Tajné čtení pod peřinou… vlastně ne pod peřinou, ale potají v noci, když už maminka spala.

Jakub: Přesně tak. Máme tam jen dvě postavy – malého chlapce, tedy lyrický subjekt, a jeho maminku. On si chce číst, dává hadr pod dveře, aby ho světlo lampy neprozradilo. A maminka je ta starostlivá postava, která ho posílá do „pelíšku“.

Barbora: Ten vztah je tam krásně vykreslený. Je to takový malý, nevinný souboj mezi dětskou touhou po dobrodružství z knížek a mateřskou péčí. A ta lampa samotná je nádherný symbol.

Jakub: Přesně. Je to symbol světla poznání, toho tajného světa, do kterého utíkal. A taky trochu toho zakázaného ovoce. Ten pocit, když děláte něco, co se nemá, a je to o to víc vzrušující.

Barbora: Takže ve zkratce, celá sbírka „Maminka“ je vlastně takový něžný a melancholický pohled do dětství. Je to o bezpečí domova, o lásce k matce, ale i o prvních setkáních se smutkem a složitostí světa.

Jakub: Skvěle řečeno. Je to důkaz, že ta největší poezie se dá najít v těch nejprostších věcech. A od téhle citlivé a osobní lyriky teď opravdu zamíříme k něčemu z úplně jiného soudku.

Barbora: Z úplně jiného soudku... to zní jako velký skok. Ale zůstaňme ještě chvíli u Seiferta. Sbírka „Maminka“ je sice jeho nejznámější, ale jeho tvorba je obrovská a prošla mnoha proměnami.

Jakub: Přesně tak. Prošel si obdobím subjektivní lyriky, třeba ve sbírkách „Jablko z klína“ nebo „Ruce Venušiny“. Ale silně reagoval i na politické dění, což je vidět na sbírkách z doby ohrožení vlasti a okupace.

Barbora: Třeba „Zhasněte světla“ z roku 1938. To muselo být hodně působivé. A za okupace zase hledal útěchu v českých symbolech, jako v „Vějiři Boženy Němcové“.

Jakub: Ano. Po válce se pak vrátil k reflexi hrůz v „Přilbě hlíny“. A v závěrečném období, třeba v „Deštníku z Piccadilly“, už používal volný verš. Nesmíme zapomenout ani na jeho prózu „Všecky krásy světa“.

Barbora: Seifert je často zařazován k proletářské poezii, což je termín, který si spousta studentů spojí s něčím... no, nudným a ideologickým. Je to tak?

Jakub: Chápu proč. Byla to levicově orientovaná literatura dvacátých let, inspirovaná marxismem a touhou po revoluci. Ale i přes tu ideologii byla pro literaturu velkým přínosem.

Barbora: Takže o co jim šlo? Chtěli psát básničky pro dělníky?

Jakub: V podstatě ano. Umění mělo bojovat proti nespravedlnosti a útlaku. Důležitý byl kolektivismus, optimismus a hlavně srozumitelný jazyk, aby tomu rozuměl každý. Žádné složité metafory.

Barbora: A autoři se sdružovali v nějaké skupině?

Jakub: Ano, klíčové bylo umělecké sdružení Devětsil. Založil ho právě Seifert se jmény jako Vladislav Vančura nebo Karel Teige. Původně měli proletářský program, ale pak... objevili něco úplně nového.

Barbora: A to „něco nového“ byl poetismus, že? Jediný český avantgardní směr, který se proslavil i ve světě.

Jakub: Bingo! Poetismus byl pravý opak. Místo boje a politiky přišla hra, fantazie a radost ze života. Jak řekl Teige, je to „umění žít a užívat“.

Barbora: To zní o dost zábavněji. Takže místo utlačovaných dělníků tam najdeme... co? Cirkus a papoušky na motocyklu?

Jakub: Přesně tak! Inspirací byl cirkus, cestování, velkoměsto, exotika. Básně jsou plné volných asociací, hravosti a parodie. Cílem bylo hlavně bavit se a být apolitický.

Barbora: Pojďme si to ukotvit na dalších jménech. Kdo je takovým symbolem proletářské poezie?

Jakub: Jednoznačně Jiří Wolker. Mladý básník, který bohužel zemřel na tuberkulózu ve dvaceti čtyřech letech. Jeho sbírka „Host do domu“ nebo sociální pohádky jsou toho nejlepším příkladem.

Barbora: A co poetismus? Tam musíme zmínit Vítězslava Nezvala.

Jakub: Určitě. Nezval byl motor poetismu a později i surrealismu. Jeho „Pantomima“ nebo báseň „Podivuhodný kouzelník“ jsou základní díla. A jeho veršované drama „Manon Lescaut“ je prý lepší než originál.

Barbora: Takže abychom to shrnuli. Česká literatura první poloviny 20. století byla neuvěřitelně dynamická. Máme tu osobní, citlivou lyriku Jaroslava Seiferta...

Jakub: ...který ale začínal v bojovné proletářské poezii, jejímž symbolem je tragicky zesnulý Jiří Wolker.

Barbora: A jako protipól pak vznikl hravý a apolitický poetismus, který do světa proslavil hlavně Vítězslav Nezval. To je skvělý přehled, Jakube. Moc ti děkuju.

Jakub: Já děkuji za pozvání, Barboro. Bylo mi potěšením.

Barbora: I nám. Tak zase příště u podcastu Studyfi. Mějte se hezky a držíme palce u maturity! Ahoj.

Jakub: Na shledanou.