Podcast na Inflace a nezaměstnanost v makroekonomii

Kapitoly

Proč všechno zdražuje?

Rychle a zběsile, nebo pomalu a plíživě?

Jak se to vlastně měří?

Kdo na inflaci vydělá a kdo prodělá?

Úvod do trhu práce

Proč (ne)chceme pracovat?

Kdo je vlastně nezaměstnaný?

Proč je nezaměstnanost problém?

Vztah inflace a nezaměstnanosti

Závěrečné shrnutí

Přepis

Adam: Tak schválně, pamatuješ si, kolik stál loni tvůj oblíbený kebab nebo kafe? A kolik stojí dnes? Vsadím se, že víc. Přesně tenhle pocit, že za stejnou stovku si koupíš míň a míň věcí... to je inflace v praxi.

Klára: Přesně tak, Adame. A není to jen pocit. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se podíváme na to, proč se nám peníze tak trochu... vypařují z peněženky.

Adam: Vypařují? To zní trochu děsivě. Takže, Kláro, co to ta inflace vlastně je? Je to prostě jen zdražování?

Klára: V jádru ano. Inflace je růst cenové hladiny. Znamená to, že kupní síla peněz klesá. Za sto korun si dneska koupíš méně než před rokem. Je to znak určité ekonomické nerovnováhy.

Adam: A co když se děje opak? Že by věci zlevňovaly? To zní jako sen!

Klára: Zní to hezky, ale je to spíš noční můra ekonomů. Říká se tomu deflace. Krátkodobě super, ale dlouhodobě to může spustit takzvanou deflační spirálu.

Adam: Deflační spirála? To zní jako název nějakého akčního filmu.

Klára: Představ si to takhle: ceny klesají, takže firmy mají menší tržby. Kvůli tomu začnou propouštět a snižovat náklady. Lidi bez práce a s menšími mzdami logicky míň utrácejí. A menší poptávka zase tlačí ceny dál dolů... a takhle pořád dokola. Je to začarovaný kruh, který dusí celou ekonomiku.

Adam: Rozumím. Takže ani zdražování, ani zlevňování není ideál. A existují různé druhy inflace? Třeba podle toho, jak rychle ceny rostou?

Klára: Určitě. Máme inflaci mírnou, to je tak do deseti procent ročně. Lidé penězům stále věří. Pak je tu pádivá, která už je dvouciferná a lidé začínají panikařit a raději investují do nemovitostí nebo zlata.

Adam: A co je ta nejhorší varianta?

Klára: To je hyperinflace. Tam už mluvíme o tisících procent. Peníze jsou prakticky bezcenné, ekonomika kolabuje a často je nutná kompletní měnová reforma. To už je opravdu extrémní situace.

Adam: Dobře, a proč vlastně inflace vzniká? Kdo za to může?

Klára: Příčiny jsou v zásadě dvě. Buď je poptávková, tedy „tažená poptávkou“. To se stane, když lidé a vláda začnou masivně utrácet, ale zboží a služeb je pořád stejně. Firmy prostě zdraží, protože můžou.

Adam: Takže moc peněz a málo zboží. A ta druhá příčina?

Klára: To je nákladová inflace, „tlačená náklady“. Tady je problém na straně výrobců. Zdraží jim třeba energie, suroviny nebo musí přidat zaměstnancům. Tyto vyšší náklady pak samozřejmě promítnou do cen svých výrobků.

Adam: Chápu. Takže buď moc utrácíme, nebo je drahá výroba. Ale jak se vlastně ta celková míra inflace měří? Přece nemůžou sledovat cenu každého rohlíku v republice.

Klára: To opravdu nemůžou. Používají se k tomu takzvané cenové indexy. Ten nejznámější je Index spotřebitelských cen, neboli CPI. V něm je takový pomyslný nákupní košík.

Adam: Nákupní košík? V mém by byla hlavně pizza a spousta kafe.

Klára: No, tenhle je trochu vědečtější. Obsahuje asi 700 různých položek od potravin, přes dopravu až po bydlení. Každá má svou váhu podle toho, kolik za ni průměrná domácnost utratí. A sleduje se, jak se cena tohoto košíku mění v čase.

Adam: Aha. A jsou i jiné indexy?

Klára: Ano, třeba Index cen výrobců, PPI, který sleduje ceny u „vrátek továrny“, tedy ještě než se dostanou do obchodů. A pak taky deflátor HDP, který je nejkomplexnější, protože zahrnuje úplně všechno, co se v ekonomice za daný rok vyrobilo.

Adam: Dobře, takže teď víme, co to je a jak se to měří. Ale koho to vlastně nejvíc bolí? A může na tom někdo i vydělat?

Klára: Rozhodně. Inflace nejvíc škodí těm, co mají úspory v hotovosti nebo na běžném účtu – jejich peníze ztrácejí hodnotu. Naopak pomáhá dlužníkům, protože jejich dluh se reálně zmenšuje. A vydělávají na ní majitelé aktiv, jako jsou nemovitosti, akcie nebo zlato, jejichž hodnota s inflací často roste.

Adam: Takže Česká národní banka se asi snaží inflaci nějak krotit, že? Jak to dělá?

Klára: Přesně tak. Říká se tomu cílování inflace. ČNB si stanoví cíl, obvykle kolem dvou procent, a snaží se inflaci v tomto pásmu udržet pomocí svých nástrojů. Tím hlavním je změna úrokových sazeb.

Adam: A co to má společného s eurem? Pořád se mluví o tom, jestli ho máme přijmout.

Klára: To je velká otázka. Jednou z podmínek pro přijetí eura je právě nízká a stabilní inflace. Kdybychom euro přijali, ztratili bychom možnost ovlivňovat ekonomiku vlastní měnovou politikou, třeba právě úrokovými sazbami nebo kurzem koruny. Vše by řídila Evropská centrální banka.

Adam: Takže když bychom přijali euro, přišli bychom o možnost ovlivňovat ekonomiku úrokovými sazbami. To zní dost vážně. Ale jak se tohle všechno týká běžných lidí a jejich práce?

Klára: To je perfektní otázka a skvělý přechod k našemu poslednímu tématu, Adame. Právě trh práce je místo, kde se všechny tyhle velké ekonomické síly setkávají. Je to vlastně takové zvláštní tržiště.

Adam: Tržiště? Jakože si tam firmy chodí nakupovat zaměstnance?

Klára: Přesně tak! Firmy poptávají práci a my, domácnosti, ji nabízíme. A cenou práce je mzda. Jenže na rozdíl od trhu s rohlíky je tenhle trh strašně rozmanitý – jiné pozice, jiné požadavky, jiné peníze...

Adam: Dobře, to dává smysl. Ale proč někdo dře od rána do večera a jiný si radši užívá volno?

Klára: Za tím stojí dva protichůdné efekty. První je substituční efekt. Když ti stoupne mzda, každá hodina volného času tě stojí víc na ušlém zisku. Takže máš tendenci pracovat víc a volný čas „nahradit“ prací.

Adam: Jasně, chci si víc vydělat, dokud to jde.

Klára: Přesně. Ale pak je tu důchodový efekt. Když už máš vyděláno dost, řekneš si: „Hele, já už další peníze nepotřebuju tolik jako volno.“ A začneš preferovat volný čas před další prací. Nabídka práce pak může i klesat.

Adam: To je jako kdybych vyhrál ve sportce. To bych asi taky hned přestal pracovat.

Klára: To je dokonalý příklad důchodového efektu! Na celém trhu se to ale tolik neprojeví, protože ne všichni vyhrají ve sportce najednou.

Adam: Bohužel. Pojďme k těm, kteří práci nemají. Co přesně znamená nezaměstnanost?

Klára: Není to tak jednoduché. Ne každý, kdo nepracuje, je nezaměstnaný. Musíme lidi rozdělit na ekonomicky aktivní a neaktivní. Neaktivní jsou třeba děti, důchodci nebo studenti, kteří si práci nehledají.

Adam: Takže ekonomicky aktivní jsou všichni, co pracují?

Klára: Nejen ti. Jsou to zaměstnaní plus nezaměstnaní. A za nezaměstnaného se považuje ten, kdo aktivně hledá práci a je schopný do 14 dnů nastoupit. Není to ten, kdo jen sedí doma a stěžuje si.

Adam: Aha! A proč jsou lidi bez práce? Je to vždycky jejich chyba?

Klára: Vůbec ne. Existují různé příčiny. Třeba frikční nezaměstnanost – to je krátkodobá situace, když přecházíš z jedné práce do druhé nebo jsi zrovna po škole. To je normální.

Adam: A co ty horší případy?

Klára: Pak máme strukturální nezaměstnanost. To je, když se změní struktura ekonomiky. Třeba zaniknou doly a horníci si musí najít úplně jinou práci, na kterou nemají kvalifikaci. A nakonec cyklická, která souvisí s recesí. Když se ekonomice nedaří, firmy prostě propouštějí.

Adam: Rozumím. A jaké jsou vlastně důsledky? Kromě toho, že lidi nemají peníze...

Klára: Ten dopad je obrovský. Jednak ekonomický – když lidi nepracují, nic nevyrábějí a ekonomika přichází o HDP. Platí tu takzvaný Okunův zákon, který zjednodušeně říká, že když nezaměstnanost stoupne o jedno procento, HDP klesne asi o dvě procenta.

Adam: Páni, to je dvojnásobek. To je hodně.

Klára: Přesně. A pak jsou tu ty sociální dopady, které jsou možná ještě horší. Stres, deprese, ztráta sebevědomí, rozpad rodin, zdravotní problémy... Je to obrovská zátěž pro celou společnost.

Adam: A teď to zkusme propojit s naším úvodem. Souvisí nezaměstnanost nějak s inflací, o které jsme mluvili?

Klára: Ano, a to je hrozně zajímavé! Tenhle vztah popisuje Phillipsova křivka. Dlouho se myslelo, že platí nepřímá úměra: když chceš nižší nezaměstnanost, musíš akceptovat vyšší inflaci. A naopak.

Adam: Takže si vláda mohla vybrat? Buď víc práce, nebo stabilní ceny?

Klára: V krátkém období to tak trochu funguje. Když je málo nezaměstnaných, firmy se o ně musí přetahovat a zvyšují mzdy. To pak tlačí na růst cen, tedy inflaci. Ale ukázalo se, že v dlouhém období to neplatí.

Adam: Jak to?

Klára: Protože lidi si na inflaci zvyknou a začnou ji očekávat. Ve výsledku se nezaměstnanost vždy vrátí na svou přirozenou úroveň – což je ta frikční a strukturální – ale inflace zůstane vyšší. Tenhle kompromis prostě neexistuje navždy.

Adam: Takže abychom si to shrnuli. Trh práce je místo, kde se setkává nabídka práce od lidí a poptávka od firem. Nezaměstnanost má různé příčiny, od běžného střídání práce až po ekonomické krize.

Klára: Přesně tak. A má vážné ekonomické i sociální dopady. A i když se zdá, že existuje vztah mezi nezaměstnaností a inflací, v dlouhém období se nám tenhle kompromis rozpadá pod rukama.

Adam: Super, Kláro, moc děkuju za vyčerpávající odpovědi nejen k trhu práce, ale i ke všem dnešním tématům. Bylo to skvělé.

Klára: Já taky děkuju, Adame. Doufám, že to našim posluchačům pomohlo se v tom trochu zorientovat.

Adam: Určitě ano. Tak se mějte hezky, učte se a my se na vás těšíme zase u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Na slyšenou!

Klára: Na slyšenou!