Podcast na Index spotřebitelských cen (CPI)

Kapitoly

Proč je plat z roku 1931 zavádějící

Index spotřebitelských cen (CPI)

Problémy s měřením inflace

CPI versus deflátor HDP

Zpátky k Babemu Ruthovi

Úroky a inflace

Jak se měří inflace?

Příklad s párky v rohlíku

Problémy s měřením

Co je v košíku?

Cenoví detektivové

Problémy v praxi

Nejen jeden index

Filmové rekordy a inflace

Úroky a inflace

Klíčové je rozlišovat

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: V roce 1931, uprostřed velké hospodářské krize, bral baseballista Babe Ruth osmdesát tisíc dolarů ročně. Dneska by to na nikoho dojem neudělalo, že Anno?

Anna: Ani náhodou. Dnešní hvězdy berou stokrát víc. Ale tady je ta finta... tehdy stál lístek do kina čtvrťák a kornout zmrzliny pět centů. Takže otázka zní: žil si Babe Ruth lépe než dnešní sportovci s jejich miliony?

Petr: Aha! Takže porovnáváme jablka a hrušky, pokud nebereme v potaz, co si za ty peníze mohli koupit. A přesně o tom to dnes bude. Posloucháte Studyfi Podcast.

Anna: Přesně tak. Abychom mohli porovnat plat Babea Rutha s dnešními platy, musíme ty dolary z roku 1931 nějak převést na dnešní kupní sílu. A k tomu potřebujeme kouzelnou formulku, které se říká index spotřebitelských cen, neboli CPI.

Petr: Dobře, CPI. To zní jako něco, co bych si měl pamatovat k maturitě. Co to přesně je a jak se to počítá? Není to nějaká šílená statistika?

Anna: Vůbec ne. Představ si to úplně jednoduše. Statistici nejdřív udělají jednu věc: zjistí, co průměrná rodina nakupuje. Vytvoří takový typický nákupní košík.

Petr: Takže tam budou rohlíky, mléko, pivo, ale taky třeba nájem, benzín a lístky do kina?

Anna: Přesně! Říká se tomu „určení spotřebního koše“. Tenhle košík je na začátku pevně daný. V našem zjednodušeném příkladu si představme, že v košíku jsou jen 4 párky v rohlíku a 2 hamburgery. To je krok jedna.

Petr: Rozumím. Máme fixní košík. Co dál?

Anna: Krok dva: zjistíme ceny. Každý měsíc statistici obchází obchody a zjišťují, kolik ty věci v košíku stojí. Řekněme, že v roce 2022 stál párek v rohlíku dvacku a hamburger pade.

Petr: Takže cena celého košíku v roce 2022 byla čtyři krát dvacet plus dva krát padesát... to je osmdesát plus sto... sto osmdesát korun.

Anna: Perfektní! To je krok tři: spočítat cenu koše. A teď to nejdůležitější. Krok čtyři: vybereme si základní rok. To je rok, se kterým budeme všechno porovnávat. Necháme si ten náš rok 2022 jako základní.

Petr: A poslední krok?

Anna: Poslední krok je samotný výpočet indexu. Vezmeš cenu košíku v aktuálním roce, vydělíš ji cenou košíku v základním roce a vynásobíš stem. Takže pro rok 2022 je to 180 děleno 180 krát 100... takže CPI je 100.

Petr: A když v roce 2023 zdraží párek v rohlíku na třicet korun a hamburger na šedesát, tak nový košík bude stát... 4x30 plus 2x60... 120 plus 120... 240 korun!

Anna: Přesně! A CPI pro rok 2023 bude 240 děleno 180 a to celé krát 100. To je zhruba 133,3. A míra inflace je pak procentuální změna. Ze 100 na 133,3 je to nárůst o 33,3 procenta.

Petr: To dává smysl. Ale... ten košík je pořád stejný. Co když lidi přestanou jíst párky v rohlíku, protože jsou moc drahé, a začnou si kupovat víc levnějších hamburgerů?

Anna: Výborná otázka! A to je přesně jeden ze tří velkých problémů měření CPI. Říká se tomu substituční zkreslení. Index počítá s tím, že kupuješ pořád to samé, i když ve skutečnosti chytře měníš své nákupy podle cen. Tím pádem CPI inflaci trochu nadhodnocuje.

Petr: Takže reálný dopad na moji peněženku je menší, protože se přizpůsobím. Co je ten druhý problém?

Anna: Zavedení nových výrobků. Před třiceti lety v košíku nebyl žádný smartphone, žádné streamovací služby. Dneska za ně utrácíme spoustu peněz a každá koruna utracená za iPhone nám dává mnohem víc hodnoty než koruna utracená za pevnou linku. Ale jak to změřit?

Petr: To je těžké, no. A třetí problém?

Anna: Nezměřená změna kvality. Auto z roku 2023 je dražší než auto z roku 1990, ale má taky airbagy, ABS, klimatizaci, spotřebuje míň benzínu... Část toho zdražení není inflace, ale prostě platba za lepší produkt. Statistici se to snaží zohlednit, ale je to strašně složité.

Petr: Takže CPI je užitečný, ale není dokonalý. Spíš nám dává takový hrubý odhad, jak se mění životní náklady.

Anna: Přesně tak. Je to nejlepší nástroj, co máme, ale je dobré vědět o jeho limitech.

Petr: V minulé epizodě jsme mluvili o deflátoru HDP. To je taky nějaké měřítko cenové hladiny. Jaký je v tom rozdíl oproti CPI?

Anna: Jsou tam dva hlavní rozdíly. První je jednoduchý: CPI měří ceny věcí, které spotřebitelé *nakupují*, zatímco deflátor HDP měří ceny věcí, které se v dané zemi *vyrábí*.

Petr: Počkej, to zní podobně. Dej mi příklad.

Anna: Jasně. Když Volvo, které se vyrábí ve Švédsku, zdraží svá auta, projeví se to v našem CPI, protože Češi si Volva kupují. Ale v deflátoru HDP se to neukáže, protože jsme to auto nevyrobili u nás.

Petr: A naopak? Co když Škoda Auto, vyrobená u nás, zdraží auto, které vyveze do Německa?

Anna: Bingo! Projeví se to v našem deflátoru HDP, protože jsme to vyrobili, ale neovlivní to náš CPI, protože průměrný český spotřebitel si to auto nekoupil. Je součástí exportu.

Petr: To je super důležité u ropy, že? Tu hodně dovážíme.

Anna: Přesně! Když cena ropy na světových trzích vyletí nahoru, CPI to schytá mnohem víc než deflátor HDP, protože ropa a benzín jsou obrovská část našeho spotřebního koše.

Petr: A ten druhý rozdíl?

Anna: Ten je trochu techničtější. CPI používá ten pevně daný koš, který se mění jen jednou za pár let. Deflátor HDP používá koš zboží a služeb, které se vyrobily v aktuálním roce. Takže jeho složení se mění neustále. Ale pro nás je hlavní si pamatovat ten první rozdíl: CPI sleduje nákupy spotřebitelů, deflátor HDP domácí výrobu.

Petr: Dobře, vraťme se na začátek. Jak teda pomocí CPI zjistíme, jestli si Babe Ruth žil lépe? Máme jeho plat 80 000 dolarů v roce 1931.

Anna: Potřebujeme k tomu cenové indexy. Řekněme, že CPI v roce 1931 bylo 8,7 a v roce 2023 bylo, řekněme, 305. To znamená, že ceny od té doby vzrostly zhruba 35krát.

Petr: Páni. Takže musím jeho plat vynásobit pětatřiceti?

Anna: V podstatě ano. Přesný vzorec je: plat v dnešních dolarech se rovná platu v minulosti krát (dnešní CPI děleno minulým CPI).

Petr: Takže 80 000 krát (305 děleno 8,7)... Rychle do kalkulačky... To je... neuvěřitelné! To je skoro 2,8 milionu dnešních dolarů!

Anna: Vidíš? Najednou to vypadá úplně jinak. Jeho plat měl obrovskou kupní sílu. Pořád méně než top hvězdy dnes, ale rozhodně to nebyl žádný chudák. A to samé můžeme udělat s čímkoliv – s cenou prvního auta, s platem našeho dědečka... je to stroj času pro peníze.

Petr: Poslední věc, Anno. Úrokové míry. Když si uložím peníze do banky a dostanu 5 % úrok, ale inflace je 3 %, tak jsem ve skutečnosti nevydělal 5 %, že?

Anna: Správně! Tady musíme rozlišovat nominální a reálnou úrokovou míru. Nominální je to číslo, které ti banka napíše do smlouvy. Těch tvých 5 %.

Petr: A reálná?

Anna: Reálná úroková míra je nominální míra mínus inflace. Ta ti říká, o kolik reálně zbohatneš – o kolik víc zboží si budeš moct koupit. Ve tvém příkladu je to 5 % mínus 3 %, takže tvá reálná úroková míra jsou jen 2 %.

Petr: Takže kdyby byla inflace vyšší než můj úrok, třeba 7 %, tak bych reálně prodělával, i když mi banka připisuje peníze.

Anna: Přesně tak. Tvoje úspory by ztrácely kupní sílu. A to je strašně důležité pro pochopení, kdo vydělá a kdo prodělá na nečekané inflaci. Schválně, kdo vydělá, když inflace nečekaně vyskočí? Dlužník, nebo věřitel?

Petr: No... dlužník! Protože bude vracet peníze, které mají menší hodnotu, než když si je půjčoval. A věřitel, třeba banka, na tom prodělá.

Anna: Perfektní! A to je přesně ten důvod, proč centrální banky tak úzkostlivě hlídají inflaci. Ovlivňuje to úplně všechno – od našich úspor až po velké státní dluhy.

Petr: Takže centrální banky hlídají inflaci... ale jak ji vlastně měří? Neexistuje přece žádná obří cenovka na celé ekonomice, nebo jo?

Anna: To sice ne, ale máme něco velmi podobného. Jmenuje se to Index spotřebitelských cen, neboli CPI z anglického Consumer Price Index.

Petr: Index spotřebitelských cen. Zní to složitě.

Anna: Vůbec ne. Představ si to jako nákupní účtenku pro typickou domácnost. Statistici nejdřív zjistí, co průměrná rodina nakupuje – tomu se říká spotřební koš.

Petr: A co je v tom koši? Doufám, že ne jenom zdravé věci.

Anna: Je tam všechno. Jídlo, nájem, benzín, oblečení, lístky do kina... prostě mix zboží a služeb. A tenhle koš se pak drží pevně daný po několik let.

Petr: Proč se nemění? Vždyť se mění, co lidi kupují.

Anna: To je klíčové! Tím, že koš zůstává stejný, můžeme izolovat pouze změny cen. Sledujeme, kolik ten samý nákup stojí letos, kolik stál loni a kolik předloni. Z toho pak spočítáme index.

Petr: Dobře, to dává smysl. Takže vezmeš koš, zjistíš ceny a porovnáváš. Můžeš uvést nějaký super jednoduchý příklad?

Anna: Jasně. Řekněme, že náš spotřební koš jsou jen 4 párky v rohlíku a 2 hamburgery. To je vše, co naše mini-ekonomika kupuje.

Petr: To je ekonomika podle mého gusta!

Anna: V roce 2001 stál celý tenhle nákup třeba 8 dolarů. To je náš základní rok, takže jeho index je rovných 100.

Petr: Proč 100?

Anna: To je prostě výchozí bod, ke kterému všechno vztahujeme. A teď, v roce 2002, ceny vzrostly a ten samý nákup už stojí 14 dolarů. Index bude (14 děleno 8) krát 100, což je 175.

Petr: Aha! Takže ceny jsou o 75 % vyšší než v základním roce.

Anna: Přesně tak! A meziroční inflace za rok 2002 je právě těch 75 %. Vidíš? Není to taková věda.

Petr: To se zdá docela neprůstřelné. Nebo... má to nějaký háček?

Anna: Má, a je docela velký. Jmenuje se substituční zkreslení.

Petr: Substituční co?

Anna: Zkreslení. Ten index totiž ignoruje jednu zásadní věc – že se lidi chovají chytře. Když se výrazně zdraží jablka, co uděláš?

Petr: No... začnu kupovat víc hrušek, pokud jsou levnější. Nejsem blázen, abych platil majlant za jablka.

Anna: Přesně! Ale ten pevně daný spotřební koš počítá s tím, že dál kupuješ to samé drahé množství jablek. Tím pádem index nadhodnocuje, jak moc ti reálně vzrostly životní náklady.

Petr: Takže skutečná inflace, kterou pociťuju v peněžence, může být o něco nižší než ta oficiálně ohlášená?

Anna: Přesně tak. CPI je skvělý nástroj, ale není dokonalý. A právě kvůli těmto nuancím je důležité rozumět i dalším pojmům, třeba jaký je rozdíl mezi nominální a reálnou úrokovou mírou. Ale to si necháme na příště.

Petr: Dobře, Anno, na úrokové míry se těším, ale ještě mě nenechává spát ten spotřební koš. Zmínila jsi jablka a hrušky, ale co v něm doopravdy je? Co všechno statistici sledují?

Anna: Skvělá otázka! Představ si, že se Americký úřad statistiky práce – a podobně i ten náš Český statistický úřad – snaží do toho košíku zařadit úplně všechno, co si průměrná domácnost koupí. A nejen to, každé položce dají i určitou váhu.

Petr: Váhu? Jakože rohlík je důležitější než lístek do kina?

Anna: Přesně tak! Váha odpovídá tomu, jak velkou část z rodinného rozpočtu daná věc ukrojí. A ty výsledky jsou docela fascinující. V americkém košíku tvoří největší položku bydlení. Celých 41 procent!

Petr: Páni, to je skoro polovina všech výdajů. To se mi ani nechce věřit.

Anna: Je to tak. Spadá sem nájem, energie, ale i vybavení domácnosti. Hned za tím je jídlo a pití se 17 procenty. Zajímavé je, že jídlo doma tvoří 10 %, ale jídlo v restauracích jen 6 %. Asi moc nechodí ven.

Petr: To my studenti bychom měli asi opačně. A co zbytek?

Anna: Pak je tam doprava, zdravotní péče se 7 procenty, oblečení se 6 procenty a zábava se 4 procenty. A pak je tam taková kategorie „ostatní“, která má 8 procent. A víš, co je vtipné?

Petr: Povídej.

Anna: Učebnice, jako je ta, ze které čerpáme, jsou právě v téhle kategorii. A pro průměrného Američana tvoří jenom asi čtvrt procenta všech výdajů, i když tobě to teď přijde jako obrovská pálka.

Petr: To mi ani neříkej. Takže můj osobní spotřební koš by vypadal úplně jinak. Ale teď vážně, jak tyhle všechny ceny zjišťují? To přece musí být neuvěřitelná spousta práce.

Anna: Je to obrovská práce! A dělají ji lidé, kterým se někdy přezdívá „cenoví detektivové“. Jsou to zaměstnanci statistického úřadu, kteří každý měsíc vyrážejí do terénu.

Petr: Do terénu? Jakože chodí po obchodech s bločkem a tužkou?

Anna: V podstatě ano, i když dnes už asi spíš s tabletem. V Americe je jich asi 300 a každý z nich má na starosti třeba 150 různých míst – obchodů, nemocnic, kadeřnictví. Jejich úkolem je zjistit aktuální cenu přesně dané položky.

Petr: To zní jako... no, trochu otravná práce. Představuju si, jak se ptají prodavačky na cenu jednoho konkrétního typu šroubku.

Anna: Přesně tak to je! A často to připomíná skutečnou detektivku. V jednom článku popisovali práci jisté Sabiny Bloomové. Přišla do nemocnice a chtěla znát přesnou cenu rehabilitace. Finanční ředitelka jí jen odsekla, že se nic nezměnilo.

Petr: A co ona na to?

Anna: Nedala se. Poprosila o nahlédnutí do účetních knih a nakonec zjistila, že cena klesla o celé 4 centy. Tenhle malý, nepatrný detail se pak stane součástí výpočtu obrovského celonárodního indexu.

Petr: To je neuvěřitelné. Takže každý měsíc se takhle posbírá asi 90 000 cen, které se pak pošlou do Washingtonu, zpracují a z toho vyleze to jedno číslo, které vidíme ve zprávách?

Anna: Přesně tak. A ti lidé v terénu řeší šílené situace. Třeba přijdou do obchodu s oblečením a na halence je cedulka: „Ušetříte 45 až 60 procent, když si objednáte další zboží za 30 procent této trvale snížené ceny.“

Petr: Z toho bych se zbláznil! Jak z toho mají určit skutečnou cenu?

Anna: No právě! Prodavačky často samy neví. Nebo se snaží zjistit cenu náramku, na kterém chybí cenovka, a mezitím se za nimi tvoří fronta naštvaných zákazníků. Je to fakt práce pro otrlé.

Petr: Dobře, takže je to mravenčí práce plná překážek. Ale funguje ten systém dokonale? Nebo má nějaké mouchy?

Anna: Má spoustu much. Tou největší je právě ten „pevně daný“ koš. Svět se totiž mění mnohem rychleji, než statistici stíhají aktualizovat, co v tom košíku je.

Petr: Jak to myslíš?

Anna: Ten koš se historicky měnil třeba jen jednou za deset let. Takže v 80. letech v něm třeba vůbec nebyly mobilní telefony, protože to prostě nebyla typická věc, kterou by si lidé kupovali.

Petr: Jasně, a když se pak objevily a jejich cena začala dramaticky klesat, tak to ten index vůbec nezaznamenal.

Anna: Přesně! Ten pokles životních nákladů, který nové technologie přinesly, se do statistiky promítl až s obrovským zpožděním. A ti cenoví detektivové na to narážejí pořád. Jeden z nich si stěžoval, že musí v hračkářství zjišťovat cenu nějaké zastaralé hračky, kterou nikdo nechce, zatímco vedle leží nová, populární, ale ta v košíku ještě není.

Petr: To musí být frustrující. Chápu toho majitele obchodu s hudebními nástroji, o kterém se psalo, že jednoho toho statistika vyhodil se slovy: „Zatracená vláda! Tak na tohle já platím daně!“

Anna: Přesně tak. Další problém je změna kvality. Někdy se cena nezmění, ale kvalita ano. Článek popisoval, jak jedna restaurace začala dávat do sendviče místo tří plátků hovězího jen dva a zbytek doplnila zeleninou. Cena stejná, ale hodnota pro zákazníka nižší. A tohle se strašně těžko měří.

Petr: Takže index může ukazovat nulu, ale já přitom za stejné peníze dostávám míň masa v sendviči. To je vlastně skrytá inflace.

Anna: Přesně tak! A právě proto, že CPI má tyhle nedokonalosti, počítají statistici i další indexy. Neexistuje jen jeden jediný ukazatel.

Petr: Aha! Takže to není tak, že by se všichni spoléhali jen na tenhle jeden, občas trochu pokulhávající, spotřební koš?

Anna: Vůbec ne. Existují třeba indexy pro jednotlivé regiony, jako pro Prahu nebo Ostravu. A taky pro užší kategorie zboží, třeba jenom pro potraviny nebo jenom pro energie.

Petr: To dává smysl, ceny energií se hýbou úplně jinak než ceny oblečení.

Anna: Přesně. A pak je tu jeden velmi důležitý, o kterém se často mluví – index cen výrobců, známý pod zkratkou PPI.

Petr: Index cen výrobců... Ten tedy nesleduje, co kupuju já, ale co nakupují firmy?

Anna: Trefa. Měří náklady na koš zboží a služeb, které nakupují firmy. Třeba ocel, dřevo, elektřinu, dopravu... A protože náklady firem se dříve nebo později promítnou do cen pro nás, spotřebitele, tak je PPI považován za takový předskokan CPI.

Petr: Rozumím. Takže když začne růst PPI, ekonomové zpozorní, protože je velká šance, že za pár měsíců poroste i CPI a my si připlatíme v obchodech.

Anna: Přesně tak. Je to takový včasný varovný systém. A právě pochopení těchto různých indexů a jejich slabin nám dává mnohem plastičtější obrázek o tom, co se v ekonomice doopravdy děje. Není to jen o jednom čísle.

Petr: Skvěle, Anno. Dneska jsi nám ten záhadný spotřební koš rozebrala do posledního šroubku. A příště se tedy podíváme na to, jak tahle čísla ovlivňují naše platy, důchody a vlastně celý státní rozpočet. Těším se na to.

Anna: Já taky. Bude to jízda.

Petr: Anno, to mě přivádí k jedné věci. Pořád slyšíme, jak každý nový filmový trhák láme historické rekordy v tržbách. Ale... je to opravdu tak? Není v tom nějaký háček?

Anna: Je v tom obrovský háček a jmenuje se inflace. Problém je, že tyhle kasovní rekordy se skoro vždy uvádějí v takzvaných nominálních hodnotách. Prostě se sečtou tržby v dolarech z daného roku.

Petr: Takže se nesrovnávají jablka s jablky.

Anna: Přesně tak. Je to jako srovnávat cenu lístku do kina z roku 1939 s dnešní. Jedna firma v Los Angeles udělala skvělou analýzu. Převedla tržby starých filmů na dnešní peníze.

Petr: A výsledek? Předpokládám, že dnešní blockbustery to nevyhrály.

Anna: Ani náhodou. I když film jako *Den nezávislosti* v devadesátkách vydělal tehdy neuvěřitelných 400 milionů, po očištění o inflaci to není nic proti romantice *Sever proti Jihu* z roku 1939.

Petr: Počkat, ten starý černobílý film?

Anna: Přesně ten. V přepočtu na dnešní hodnotu by jeho tržby byly skoro dvojnásobné! Podobně je na tom i první díl *Hvězdných válek* nebo *E.T. mimozemšťan*. Jsou to skuteční šampioni.

Petr: Takže když mi děda říká, že za jeho mládí bylo všechno lepší... tak minimálně u filmových tržeb má vlastně pravdu.

Anna: V tomhle konkrétním případě rozhodně ano. Ukazuje to, jak je důležité vždycky rozlišovat mezi nominální a reálnou hodnotou peněz. Nejen u filmů, ale úplně u všeho.

Petr: Skvěle. To je perfektní můstek k našemu dalšímu tématu. Pojďme se podívat, jak tenhle princip funguje u něčeho, co se nás týká ještě víc – u našich vlastních výplat.

Anna: Přesně tak. A u výplat je to stejné jako u úroků na spořicím účtu. Banka ti může nabízet pět procent ročně, což zní skvěle. Ale co když je inflace šest procent?

Petr: Počkat, to znamená... že i když se mi peníze na účtu nominálně množí, ve skutečnosti ztrácím hodnotu? Že si za rok koupím míň věcí?

Anna: Přesně na to jsi kápnul. To je ten zásadní rozdíl mezi nominální a reálnou úrokovou mírou. Nominální je to hezké číslo, co ti slíbí banka. Reálná je to, co ti zbyde po odečtení inflace.

Petr: Takže moje reálné úroky můžou být i záporné? To je trochu depresivní zjištění.

Anna: Může se to stát! V sedmdesátých letech inflace skutečně převyšovala úroky. Lidé v bance technicky prodělávali. Naopak v osmdesátých letech byly nominální úroky nižší, ale inflace byla ještě nižší, takže reálné zhodnocení bylo slušné.

Petr: Takže poučení je... nenechat se zlákat velkým číslem a vždy se ptát na inflaci? Je to tak?

Anna: Ano, to je to nejdůležitější. Vždycky musíme mít na paměti, jestli se bavíme o reálné, nebo o nominální hodnotě. U mezd, u tržeb filmů, a hlavně u úroků. Jinak porovnáváme jablka a hrušky.

Petr: To dává smysl. Takže když se teď podívám na nabídku spořicího účtu, první, co udělám, bude, že si zjistím aktuální míru inflace a odečtu ji. A pak se možná budu smát... nebo plakat.

Anna: Přesně tak! Budeš alespoň vědět, na čem doopravdy jsi.

Petr: Super. Myslím, že jsme to dnes probrali skvěle. Od Jurského parku a jeho nafouknutých tržeb až po naše vlastní úspory. Klíčový poznatek tedy je, že peníze mění v čase svou hodnotu.

Anna: Přesně. Jak kdysi řekl baseballový hráč Yogi Berra: „Niklák už dnes nemá hodnotu ani deseticentu.“ Což dokonale shrnuje, jak inflace postupně ukrajuje z kupní síly našich peněz.

Petr: Děkujeme, Anno, za skvělé a hlavně praktické vysvětlení.

Anna: Já taky děkuju, Petře. Bylo to fajn.

Petr: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!

Anna: Na slyšenou.