Podcast na Hrudní a mozková traumata a ošetřovatelská péče

Kapitoly

Pneumotorax: Vzduch, kde nemá být

Otevřená rána a první pomoc

Když to není vzduch, ale tekutina

Hrudní drén a další záhady

Srdce pod tlakem

Ruptura aorty a pohmoždění plic

Poranění jícnu

Poranění hlavy a páteře

První minuty po úrazu

Tekutiny a krevní tlak

Co prozradí zornice

Když musí přijít skalpel

Primární vs. sekundární poranění

Srdce neurointenzivní péče

Proč je klid tak důležitý

Poloha, která léčí

Čísla, která rozhodují

Když jde do tuhého

Záchranný ventil pro mozek

Jak se instaluje a nastavuje

Péče a řešení problémů

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Barbora: Většina lidí si myslí, že k vážnému poranění plic, jako je pneumotorax, potřebujete obrovskou ránu nebo zlomená žebra. Ale co kdybych vám řekla, že si plíci můžete protrhnout jen tím, že zadržíte dech při úplně lehkém nárazu?

Ondřej: Přesně tak. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Říká se tomu syndrom papírového sáčku.

Barbora: Syndrom papírového sáčku? To zní skoro vtipně... ale asi to vtipné není. O co jde?

Ondřej: Jde o to, že když zadržíte dech s plnými plícemi, třeba těsně před nárazem, tak i malý tlak na hrudník může způsobit obrovský vnitřní přetlak a plíce prostě praskne. Jako když šlápnete na nafouknutý papírový sáček.

Barbora: Páni... tak to je skvělý příklad, proč je tohle téma tak důležité. Posloucháte Studyfi Podcast.

Ondřej: Takže, když už jsme to nakousli, pojďme si říct, co ten pneumotorax vlastně je. Zkráceně PNO. Je to stav, kdy se do pleurální dutiny – což je prostor mezi plící a hrudní stěnou – dostane vzduch.

Barbora: A to je špatně, protože ten vzduch tam tu plíci začne utlačovat, že?

Ondřej: Přesně. Plíce se smrští, zkolabuje. A nejhorší je takzvaný tenzní neboli přetlakový pneumotorax. To je stav, který vás může akutně ohrozit na životě.

Barbora: Proč je tak nebezpečný?

Ondřej: Protože vzduch při každém nádechu vniká do hrudníku, ale už se nedostává ven. Tlak roste, plíce úplně zkolabuje, a co je horší, celý ten přetlak posune srdce a velké cévy na druhou stranu.

Barbora: Cože? Takže to neovlivní jen dýchání, ale i oběh?

Ondřej: Bohužel ano. Omezí se návrat krve do srdce, klesne srdeční výdej a dojde k dechové i oběhové nedostatečnosti. Pacient je dušný, neklidný, může být cyanotický, má zrychlený puls a nízký tlak. Je to boj o čas.

Barbora: Dobře, to byl tenzní, tedy zavřený pneumotorax. Ale co když je v hrudníku prostě díra? Otevřená rána?

Ondřej: To je otevřený pneumotorax. Nebezpečný je hlavně tehdy, když je ten otvor větší než dvě třetiny průměru průdušnice.

Barbora: Proč zrovna takové srovnání?

Ondřej: Protože vzduch si vždycky hledá cestu nejmenšího odporu. Místo aby šel do plic přes dýchací cesty, začne při nádechu proudit přímo tou dírou v hrudníku. Dýchání je pak naprosto neefektivní.

Barbora: A co s tím? Jaká je první pomoc?

Ondřej: Tady je klíčové ránu rychle zakrýt. Ale ne úplně! Použije se neprodyšný obvaz, třeba igelit, který se přilepí ze tří stran. Čtvrtá strana zůstane volná.

Barbora: Takže taková jednosměrná chlopeň, aby vzduch mohl ven, ale ne dovnitř?

Ondřej: Přesně tak! Skvěle řečeno. Zamezíme nasávání vzduchu do hrudníku, ale umožníme mu při výdechu unikat. V nemocnici se to pak samozřejmě řeší chirurgicky a hrudním drénem.

Barbora: Takže v hrudníku může být vzduch, který tam nepatří. Může tam být i něco jiného? Třeba tekutina?

Ondřej: Ano, tomu říkáme fluidothorax. Může to být krev, pak mluvíme o hemothoraxu, typicky po úrazech. Nebo hnis, takzvaný empyém, často jako komplikace zápalu plic.

Barbora: A projevy jsou podobné jako u pneumotoraxu? Tedy hlavně dušnost?

Ondřej: Přesně, dušnost, bolest na hrudi, suchý dráždivý kašel. Diagnostika je pak hlavně o rentgenu a ultrazvuku. A léčba? Je potřeba tu tekutinu dostat ven.

Barbora: Takže se provede punkce?

Ondřej: Ano, pleurální punkce. Je to jednorázové odsátí tekutiny, krve nebo i vzduchu. Dělá se to v lokální anestezii a samozřejmě za přísně sterilních podmínek.

Barbora: Punkce je jednorázová. A co když se tekutina nebo vzduch hromadí dál?

Ondřej: Pak přichází na řadu hrudní drenáž. To je v podstatě hadička zavedená do hrudníku, která je napojená na systém, jenž tekutinu nebo vzduch trvale odvádí. To je základní postup u většiny vážnějších poranění hrudníku.

Barbora: Teď jedna technická, ale pro zkoušku důležitá otázka... Kam se přesně píchá při punkci nebo drenáži?

Ondřej: Skvělá otázka. Vpich se vede vždy při horním okraji žebra. Je to proto, abychom neporanili nervově-cévní svazek, který probíhá podél dolního okraje každého žebra.

Barbora: Takže nad žebrem, ne pod ním. To si budu pamatovat. A ještě na závěr, slyšela jsem o podkožním emfyzému. To je co?

Ondřej: To je stav, kdy se vzduch dostane do podkoží. Pacient je pak jakoby oteklý a když na kůži sáhnete, slyšíte takové jemné praskání, jako když mačkáte sníh. Říkáme tomu krepitace.

Barbora: To zní... zvláštně. Ale je to nebezpečné?

Ondřej: Samotný podkožní emfyzém většinou ne, ale signalizuje, že někde uvnitř je problém – typicky zlomenina žebra s poraněním plíce. Vždy je potřeba řešit tu primární příčinu, většinou právě hrudní drenáží.

Barbora: Takže jsme probrali vzduch, tekutinu i podkožní praskání. Zdá se, že hrudník umí být pěkně zrádný. A co teprve, když se poranění týká toho nejdůležitějšího orgánu v hlavě? Na poranění mozku se podíváme hned po krátké pauze.

Barbora: Takže od poranění hrudní stěny a plic se dostáváme ještě hlouběji... přímo k srdci. To zní naprosto fatálně, je to tak?

Ondřej: Často ano, ale naštěstí ne vždy. Vezměme si třeba srdeční kontuzi. Je to v podstatě pohmožděnina srdečního svalu, typicky po tupém úderu. Diagnostika je ale oříšek, protože příznaky jsou velmi nespecifické.

Barbora: Takže se to špatně poznává?

Ondřej: Přesně. Může být bez příznaků, nebo se projevit poruchami rytmu, hypotenzí, ale žádný ten příznak není stoprocentní.

Barbora: A co když dojde ke krvácení přímo kolem srdce?

Ondřej: To je srdeční tamponáda a je to bezprostřední ohrožení života. Perikard, ten obal srdce, se začne plnit krví. Stačí třeba jen 150 mililitrů a srdce se už nemůže pořádně plnit krví. Vzniká obstrukční šok.

Barbora: Takže srdce je v podstatě stlačované zvenčí. To je doslova pod tlakem.

Ondřej: Přesně tak. Klasicky se to projeví takzvanou Beckovou triádou: nízký tlak, rozšířené krční žíly a oslabené srdeční ozvy.

Barbora: Snad ještě horší je prasknutí aorty, že?

Ondřej: To je bohužel zničující. Devadesát procent pacientů umírá na místě nehody. Je to typické decelerační poranění, jako při autonehodě. Šanci mají jen ti s neúplnou rupturou, kde se to řeší stentgraftem nebo protézou.

Barbora: A co se může stát plicím, kromě toho, že prasknou?

Ondřej: Může dojít ke kontuzi plic, tedy jejich pohmoždění. A to je zrádné, protože se vyvíjí postupně, třeba 6 až 48 hodin po úrazu. V plicích se hromadí krev a zhoršuje se výměna plynů.

Barbora: Páni, takže problémy s dýcháním můžou přijít klidně až den po nehodě. To je opravdu nebezpečné. Hrudník je tedy pořádně riziková zóna.

Ondřej: Přesně tak. A to jsme ještě nemluvili o bránici, která se taky může při nárazu roztrhnout. To pak orgány z břicha pronikají do hrudníku.

Barbora: Dobře, tak se pojďme podívat právě na to. Co se děje, když úraz zasáhne oblast břicha a jeho orgány?

Barbora: Takže když už jsme probrali obecné principy, pojďme na něco konkrétního. Začněme u poranění jícnu. To nezní jako něco, co se stává často.

Ondřej: To je právě ten zajímavý moment. Většina lidí si představí, že si někdo jícen poraní třeba při nehodě. Ale nejčastější příčinou jsou dnes iatrogenní léze.

Barbora: Počkat, iatro... co? To znamená, že to způsobí lékař?

Ondřej: Přesně tak. Neúmyslně, samozřejmě. Stává se to při endoskopických výkonech, jako je třeba gastroskopie nebo biopsie. Prostě se tenký nástroj dostane tam, kam nemá.

Barbora: A jak se to pozná? Pacient si asi bude stěžovat, že?

Ondřej: Určitě. Klíčové jsou ale objektivní údaje od lékaře, který výkon prováděl. Pak se dělají zobrazovací metody – rentgen hrudníku nebo CT. Ale pozor, nikdy se nesmí použít baryová kaše!

Barbora: Proč ne?

Ondřej: Kdyby jícen tekl, baryum v mediastinu, tedy v mezihrudí, by způsobilo obrovský zánět. Používá se vodní kontrastní látka. A léčba? Co nejrychlejší přesun na specializovanou chirurgii.

Barbora: Dobře, to dává smysl. A co poranění hlavy? Tam je postup asi jasnější, ne?

Ondřej: V zásadě ano, ale má svá pravidla. Vždy k pacientovi přistupujeme, jako by měl polytrauma. Dělá se vyšetření od hlavy k patě, takzvané „head to toe“.

Barbora: Takže se kontroluje úplně všechno, i když si stěžuje jen na hlavu.

Ondřej: Přesně. A absolutní prioritou je stabilizace krční páteře. Až do vyloučení poranění se pacientovi nasadí krční límec. Bez debat.

Barbora: Takže i když to vypadá nepohodlně, je to klíčové pro ochranu míchy. To je dobré vědět.

Ondřej: Naprosto. Teprve pak přichází na řadu RTG nebo CT vyšetření, které nám ukáže víc. Ale ta stabilizace je první krok.

Barbora: Super, díky za objasnění. Příště se podíváme na specifické typy zlomenin, co ty na to?

Barbora: Takže jsme se bavili o tom, jak křehký mozek je. Co se ale děje, když dojde k vážnému poranění? Jaký je úplně první krok lékařů?

Ondřej: Skvělá otázka. Úplně první a nejdůležitější úkol je ochránit mozek před dalším poškozením. A to hlavně před nedostatkem kyslíku, tedy hypoxémií a ischémií.

Barbora: Takže dýchání. To dává smysl.

Ondřej: Přesně tak. Pokud je pacient ve vážném stavu, třeba má skóre GCS pod 8... což je hluboké bezvědomí... musíme okamžitě zajistit průchodnost dýchacích cest a dostatečnou oxygenaci.

Barbora: GCS pod 8... to už si s pacientem moc nepopovídáme, co?

Ondřej: To rozhodně ne. Tam už je konverzace hodně jednostranná. A co je zrádné — i když se pacient probere, musíme ho neustále sledovat. Stav se může z ničeho nic dramaticky zhoršit.

Barbora: Dobře, takže dýchání máme zajištěné. Co je další na řadě? Krevní oběh?

Ondřej: Ano, stabilizace oběhu je klíčová. Hlavním cílem je normalizovat krevní tlak a zabránit hypovolémii, tedy nedostatku tekutin v oběhu.

Barbora: A čeho se nejvíc bojíte? Vysokého, nebo nízkého tlaku?

Ondřej: Věřila bys, že největší nepřítel je nízký tlak? Hypotenze je pro poraněný mozek extrémně nebezpečná. Jakmile systolický tlak klesne pod 110, musíme okamžitě zahájit tekutinovou resuscitaci.

Barbora: Takže infuze. Co se dává? Jen tak nějaká voda s cukrem?

Ondřej: Kéž by to bylo tak jednoduché. Roztoky glukózy jsou dokonce kontraindikované! První volbou je fyziologický roztok nebo takzvané hypertonické krystaloidy, třeba Ringerův laktát. Doplňujeme tekutiny, dokud není pacient stabilní.

Barbora: A když ani infuze nestačí na zvednutí tlaku?

Ondřej: Pak přichází na řadu „těžký kalibr“ — sympatomimetika. Nejčastěji Noradrenalin, který pomůže cévám, aby se stáhly a tlak se zvedl. Důležité je dostat ten tlak nahoru co nejrychleji.

Barbora: Často ve filmech vidíme, jak doktor svítí pacientovi do očí. Je to opravdu tak důležité, nebo je to jen filmové klišé?

Ondřej: Vůbec ne, je to naprosto zásadní vyšetření! Zornice nám můžou prozradit strašně moc o tom, co se děje uvnitř lebky.

Barbora: Vážně? Jako co například?

Ondřej: Sledujeme jejich velikost, tvar a reakci na světlo. Pokud je jedna zornice výrazně větší než druhá — tomu říkáme anizokorie — je to varovný signál. Může to znamenat krvácení, které tlačí na mozek.

Barbora: Wow. Takže nestejně velké zornice jsou velký problém.

Ondřej: Přesně. A když to zkombinujeme s dalšími příznaky, třeba poruchou hybnosti na opačné straně těla, můžeme docela přesně odhadnout, kde v mozku je problém. Je to taková rychlá detektivka.

Barbora: A co když se stav nelepší? Kdy přichází na řadu neurochirurgie?

Ondřej: Když konzervativní léčba nestačí a uvnitř lebky se děje něco, co ohrožuje život. Typicky se jedná o hematomy — krevní sraženiny — které tlačí na mozek.

Barbora: A ty se prostě musí odstranit, že?

Ondřej: Ano. Podle toho, kde se nachází, volíme postup. U epidurálního hematomu se prostě odstraní. U subdurálního je to složitější, někdy stačí punkce, jindy je potřeba větší operace, takzvaná kraniektomie.

Barbora: Kraniektomie... to zní děsivě. Co to přesně je?

Ondřej: Zní to drasticky, ale je to život zachraňující výkon. V podstatě se dočasně odstraní část lebeční kosti, aby měl oteklý mozek prostor. Think of it this way... je to jako uvolnit si pásek u kalhot po velkém obědě. Mozek potřebuje místo, aby se mohl nadechnout.

Barbora: To je nečekaně dobré přirovnání. Takže mu vlastně uděláte v hlavě víc místa.

Ondřej: Přesně tak. Jakmile otok opadne, kost se vrací na své místo. Je to jedna z metod, jak bojovat s nebezpečným nitrolebním tlakem.

Barbora: A je každý úraz mozku stejný? Nebo je rozdíl, jestli mě někdo praští baseballovou pálkou, nebo jestli mám autonehodu?

Ondřej: To je skvělý postřeh. Rozlišujeme primární a sekundární poranění. Primární vzniká v okamžiku úrazu – to je ten náraz, zhmoždění, přímé poškození tkáně.

Barbora: A to sekundární?

Ondřej: To jsou komplikace, které nastanou až po úrazu. Třeba otok mozku, krvácení, infekce nebo nedostatek kyslíku. A teď to nejdůležitější... paradoxně jsou často nebezpečnější právě ta sekundární poranění. Jim se snažíme za každou cenu zabránit.

Barbora: Takže boj nekončí tím samotným úrazem. Ten pravý boj začíná až potom.

Ondřej: Přesně tak. První rána nastaví hřiště, ale zápas se vyhrává v hodinách a dnech, které následují. A právě o tom si povíme více, když se zaměříme na specifické typy onemocnění mozku.

Barbora: Takže když už víme, jaké jsou hlavní typy poranění mozku, pojďme se podívat do praxe. Jak vypadá ošetřovatelská péče o takového pacienta? Zní to extrémně složitě.

Ondřej: Je to náročné, ale fascinující. Základem všeho je často jedno malé zařízení – ICP čidlo. To je sonda, která nám kontinuálně měří nitrolební tlak. Je to náš nejdůležitější spojenec.

Barbora: ICP jako intrakraniální tlak, že?

Ondřej: Přesně tak. A tady je to nejdůležitější – péče o pacienta s tímto čidlem vyžaduje absolutní profesionalitu a klid. Každý detail se počítá.

Barbora: Co přesně myslíš tím detailem? Můžeš uvést příklad?

Ondřej: Jistě. Představ si, že jakékoli rušení pacienta, i třeba hlasitější mluvení nebo nešetrná manipulace, může okamžitě zvýšit ten nitrolební tlak. To je něco, co rozhodně nechceme.

Barbora: Páni, takže i špatný vtip by mu mohl uškodit?

Ondřej: Možná ne ten vtip, ale hlasitý smích už by mohl být problém. Proto je klid kolem lůžka naprosto zásadní. I samotné čidlo se nesmí dotýkat kůže, aby nevznikly otlaky.

Barbora: To je neuvěřitelná citlivost. A co sestra ještě kontroluje?

Ondřej: Kromě tlaku sleduje třeba i množství mozkomíšního moku. A při každém převazu kontroluje okolí vpichu, jestli tam není zánět nebo jestli se čidlo neposunulo.

Barbora: Zmínil jsi manipulaci. Jak je to s polohováním takových pacientů? Předpokládám, že je nemůžete jen tak otáčet na bok.

Ondřej: To rozhodně ne. Polohování je doslova věda. U vážných poranění musí být hlava pacienta zvednutá v úhlu 15 až 45 stupňů. Tím totiž přirozeně snižujeme intrakraniální tlak.

Barbora: A co když se začne tvořit otok mozku?

Ondřej: Pak je poloha hlavy mezi 15 a 30 stupni a hlavně – musí být v jedné rovině s osou těla. Žádné úklony do stran. Tím bychom mohli přiškrtit cévy a zhoršit průtok krve mozkem.

Barbora: Takže hlava musí být perfektně fixovaná.

Ondřej: Přesně tak. A pokud tlak náhle stoupne, sestra okamžitě zvedá horní polovinu těla, někdy se používá i takzvaná obrácená Trendelenburgova poloha, kdy je celé tělo nakloněné hlavou nahoru.

Barbora: Pojďme se na chvíli zastavit u těch čísel. Co přesně ICP a další zkratky znamenají?

Ondřej: Dobrá otázka. ICP, tedy nitrolební tlak, by měl být v normě mezi 7 a 15 torry. Jakmile překročí 20, mluvíme o nitrolební hypertenzi, což je velký problém.

Barbora: A co je CPP? To na monitorech taky často svítí.

Ondřej: CPP je mozkový perfuzní tlak. Zjednodušeně nám říká, jak dobře je mozek prokrvený. Jeho hodnota by měla být mezi 70 a 75 torry. A teď to bude trochu matematiky...

Barbora: Neboj, jsme na to připraveni!

Ondřej: CPP si můžeme vypočítat jako MAP mínus ICP. MAP je střední arteriální tlak. Tenhle jednoduchý výpočet nám dává klíčovou informaci o stavu mozku.

Barbora: A kdo rozhodne o tom, že pacient takové čidlo potřebuje?

Ondřej: Indikací je několik. Hlavně poruchy vědomí, když má pacient Glasgow Coma Scale, neboli GCS, nižší než 8 a k tomu abnormální nález na CT. Nebo třeba věk nad 40 let v kombinaci s nízkým tlakem.

Barbora: A existují i nějaké komplikace spojené s tímto měřením?

Ondřej: Samozřejmě, jako u každého invazivního výkonu. Může dojít k infekci, krvácení, zalomení nebo vytažení čidla. Proto je neustálé sledování a pečlivá fixace tak důležitá.

Barbora: Takže sestra musí být nejen pečovatelka, ale i tak trochu detektiv a technik zároveň.

Ondřej: Přesně tak. Sleduje křivku na monitoru, stav rány, vědomí pacienta... Je to komplexní a neuvěřitelně zodpovědná práce, která doslova zachraňuje životy. Klíčové je předcházet rizikům jako je edém, infekce nebo ireverzibilní poškození mozku.

Barbora: To je skvělé shrnutí. Ukazuje to, jak je každý krok v intenzivní péči propojený. A právě na ty další kroky, konkrétně na farmakologickou léčbu, se podíváme hned po krátké pauze.

Barbora: Takže probrali jsme Benešovo skóre a další způsoby, jak hodnotit pacienty po úrazech hlavy. Ale co když potřebujeme víc než jen sledování? Co když musíme aktivně snížit ten nebezpečný nitrolební tlak?

Ondřej: Skvělá otázka, Barboro. A to nás přivádí k našemu poslednímu, ale naprosto zásadnímu tématu. K zevní komorové drenáži.

Barbora: Zní to dost složitě. Zevní komorová drenáž... co si pod tím mám přesně představit?

Ondřej: Vlastně je to geniálně jednoduchý, život zachraňující výkon. Představ si to jako takový bezpečnostní ventil pro mozek. Když je uvnitř lebky příliš velký tlak, my ten přetlak jednoduše upustíme.

Barbora: Jako když upouštíš páru z papiňáku?

Ondřej: Přesně tak! Jen s mozkomíšním mokem místo páry. Cílem je zavést tenký katetr do mozkové komory a odvést přebytečnou tekutinu. Můžeme tak snižovat tlak, odvádět krev nebo třeba i zánětlivý mok.

Barbora: A to se dělá v lokální anestezii? To musí být pro pacienta dost... intenzivní zážitek.

Ondřej: Může být v lokální i celkové, záleží na stavu pacienta. Ale ano, je to velký výkon. Nicméně, když jde o záchranu života, je to naprosto nezbytné.

Barbora: Jak takové zavedení probíhá? Předpokládám, že to není jen píchnutí jehlou.

Ondřej: To rozhodně ne. Všechno začíná přípravou – oholení kousku hlavy, dezinfekce, antibiotika. Potom neurochirurg v přesně daném místě, takzvaném Kocherově bodě, udělá malý nářez a navrtá malou dírku do lebky.

Barbora: Vrtačka na lebku? To zní trochu děsivě.

Ondřej: Je to speciální trepanační vrtačka, ale princip je stejný. Pak se přes obaly mozku zavede tenký drén přímo do komory. Jakmile začne vytékat mozkomíšní mok, víme, že jsme na správném místě.

Barbora: A co dál? To tam ten drén jen tak visí?

Ondřej: Kdepak. Drén se zafixuje a vyvede kousek dál pod kůží, aby se snížilo riziko infekce. A pak se napojí na celý systém sáčků a měřicích komor. Tady přichází ta nejdůležitější část... nastavení systému.

Barbora: Nastavení? Jak se nastavuje odtok z mozku?

Ondřej: Klíčové je nastavit takzvaný nulový bod a výšku přepadu. Nulový bod je referenční bod na hlavě pacienta, obvykle v úrovni ucha. A výšku přepadu, tedy jak vysoko musí hladina moku vystoupat, než začne odtékat, určuje lékař. Tím řídíme, kolik tekutiny odvedeme.

Barbora: Takže neurochirurg je vlastně takový high-tech instalatér pro mozek?

Ondřej: V podstatě ano! Jen s mnohem menším prostorem pro chyby. A je klíčové, aby se před každou manipulací s pacientem, třeba i při kašli nebo změně polohy, drenáž zavřela. Jinak by mohlo odtéct příliš mnoho moku.

Barbora: A co když přestane fungovat? Co když prostě neodtéká?

Ondřej: To je stav, který musíme řešit okamžitě. Může být jen zalomená hadička, špatně nastavený přepad, nebo v horším případě ucpání. Sestra nebo lékař musí systém rychle zkontrolovat a zprůchodnit.

Barbora: Páni, to je fascinující a zároveň je za tím obrovská zodpovědnost. Pojďme to pro naše posluchače na závěr shrnout.

Ondřej: Jasně. Klíčový poznatek je, že zevní komorová drenáž je život zachraňující metoda pro snížení nitrolebního tlaku. Je to v podstatě řízený odtok mozkomíšního moku. Správné nastavení, hlavně nulového bodu a výšky přepadu, a pečlivá manipulace jsou naprosto zásadní pro bezpečnost pacienta.

Barbora: Takže i když to zní jako složitá neurochirurgie, základní princip je vlastně docela pochopitelný. Děkuji ti, Ondřeji, za další skvělé a srozumitelné vysvětlení.

Ondřej: Já děkuji za pozvání, Barboro. Bylo mi potěšením.

Barbora: A děkujeme i vám, našim posluchačům. Doufáme, že jste si dnešní díl podcastu Studyfi užili a dozvěděli se něco nového. Mějte se krásně a těšíme se na vás u dalšího dílu. Na slyšenou!

Ondřej: Na slyšenou.