Podcast na Honoré de Balzac

Kapitoly

Dělník pera

Lidská komedie

Klíčová trilogie

Gobseck a moc peněz

Kontroverzní autor

Ženy v jeho životě

Poslední dny a odkaz

Proti vůli rodiny

Spisovatel z nutnosti

Fantastické začátky

Velké tragédie a lakota

Zapomenutí hrdinové

Kritika společnosti

Velký ediční projekt

Pikantní odbočka

Mozaika dalších vydání

Závěrečné shrnutí

Přepis

Ondřej: Představte si, že za jedinou noc napíšete desítky stran románu, poháněni jen hektolitry černé kávy. A pak to děláte každou noc, po celá léta. Zní to šíleně? Přesně takový byl život jednoho z největších spisovatelů všech dob. Vítejte u Studyfi Podcastu, tady Ondřej.

Anna: A Anna. A ten spisovatel, o kterém mluvíš, Ondřeji, je samozřejmě Honoré de Balzac. Ten muž byl doslova literární stroj.

Ondřej: Stroj, který ale neustále bojoval s dluhy, že? Prý se chtěl dostat do vyšší společnosti a to něco stálo.

Anna: Přesně tak. Byl monarchista a toužil po aristokratickém životě. Dokonce si ke jménu přidal šlechtický přídomek „de“, aby zněl vznešeněji. Utrácel za luxusní obleky, nábytek, milenky…

Ondřej: Takže psal, aby zaplatil dluhy, které si udělal, aby mohl žít jako šlechtic a mít inspiraci pro psaní… to je docela začarovaný kruh, co?

Anna: Naprosto. Literární perpetuum mobile na dluh. Ta finanční tíseň ho nutila psát neuvěřitelným tempem, často v noci. Byl to legendární „dělník pera“.

Ondřej: A ne vždycky pod svým jménem, že? Na začátku používal pseudonymy.

Anna: Ano, psal takzvané „černé romány“. Byly to dobrodružné, komerční knížky plné exotiky, které mu měly rychle vydělat. Později se od nich ale distancoval. Prvním velkým dílem pod jeho pravým jménem byli až *Šuani* v roce 1829.

Ondřej: Dobře, pojďme k tomu, čím je nejslavnější. Lidská komedie. Už ten název zní… velkolepě.

Anna: A velkolepé to opravdu je. Není to jedna kniha, ale obrovský cyklus. Obsahuje přes 90 románů a povídek. Představ si to jako literární vesmír, kde se postavy přelévají z jednoho příběhu do druhého.

Ondřej: Takže přečtu jeden román a tu samou postavu můžu potkat v jiném? To je geniální!

Anna: Přesně. Balzac chtěl vytvořit kompletní obraz francouzské společnosti své doby. Šlo mu o „historii mravů“. Chtěl ukázat všechny typy lidí – od chudáků po aristokraty, jejich ambice, touhy, pády...

Ondřej: A dařilo se mu to? Byl v tom přesný?

Anna: Naprosto. Měl neuvěřitelný smysl pro detail. Dokázal dokonale popsat prostředí, ve kterém se jeho postavy pohybovaly, i jejich psychologii. Předmluva k celému cyklu je vlastně považována za manifest realistického umění.

Ondřej: Kde by měl člověk začít, kdyby se chtěl do tohohle obřího díla ponořit? Existuje nějaké jádro?

Anna: Určitě. Jádrem je volná trilogie románů: *Otec Goriot*, *Ztracené iluze* a *Lesk a bída kurtizán*. V nich se nejlépe ukazuje, co to je „balzacovský román“.

Ondřej: Tak začněme Otcem Goriotem. O čem to je?

Anna: Je to tragický příběh bohatého kupce, Goriota. Celý svůj majetek dá svým dvěma dcerám, aby se mohly dobře vdát. Ale ony ho pak opustí a on umírá sám, chudý a opovrhovaný. Je to strašně silné.

Ondřej: To zní dost depresivně. Kdo je tam další důležitou postavou?

Anna: Mladý a ambiciózní student Evžen de Rastignac. Přichází do Paříže plný ideálů, ale postupně zjišťuje, že morálka mu k úspěchu nepomůže. V honbě za penězi a mocí ztrácí všechny iluze.

Ondřej: A tady se asi dostáváme k druhému dílu, *Ztracené iluze*?

Anna: Přesně tak. Ten je často označován za „nejbalzacovštější“ román. Hlavní postavou je tentokrát Lucien de Rubempré, mladý básník z venkova, který se v Paříži stane bezcharakterním novinářem. Je to skvělá sonda do světa médií a prodejnosti talentu.

Ondřej: A Lucien se objeví i ve třetím díle, *Lesk a bída kurtizán*?

Anna: Ano, trilogii uzavírá. Tenhle román je už skoro jako detektivka, je napínavý, plný intrik a dobrodružství. Popisuje vztahy mužů z vysoké společnosti ke kurtizánám a odhaluje prohnilost tehdejší smetánky.

Ondřej: Mluvíme o penězích, moci, ztrátě iluzí… to jsou asi jeho hlavní témata, že? Slyšel jsem o postavě jménem Gobseck.

Anna: Ano, *Gobseck* je kratší novela, ale naprosto klíčová. Gobseck je lichvář. Napůl Žid, napůl Holanďan, který viděl celý svět a došel k jedinému závěru: morálka se mění, ale zlato vládne všude a všem.

Ondřej: Takový cynický pozorovatel lidských osudů?

Anna: Přesně. Je poslední záchranou pro zadlužené aristokraty a básníky. Půjčuje jim peníze, ale je chladný, nepřístupný. Ví o všech všechno, ale nikdo neví nic o něm. Sleduje jejich pády s ledovým klidem.

Ondřej: A jak to s ním dopadne?

Anna: Tady je ta pointa. Po jeho smrti najdou v jeho domě spousty shnilého jídla a zboží. Hromadil majetek jen pro samotný pocit moci, kterou mu dává. Nikdy si ho neužil.

Ondřej: Takže takový strýček Skrblík, kterému se zkazil celý jeho penězokaz.

Anna: Přesně taková iracionální touha hromadit. Gobseck je vlastně metaforou kapitalismu, kde peníze nejsou prostředkem, ale cílem samy o sobě. Je to geniální a nadčasové.

Ondřej: S takovými tématy asi nebyl zrovna miláčkem všech, že?

Anna: To rozhodně ne. Některé jeho romány a povídky byly považovány za nemravnou četbu. Psal velmi otevřeně o lásce, vztazích a sexualitě.

Ondřej: Takže se dostal do křížku s cenzurou?

Anna: Ano, dokonce i s církví. Část jeho díla, především „všechny milostné příběhy“, jak to nazvali, byla zařazena na Index zakázaných knih. To mu ale na popularitě spíš přidalo.

Ondřej: Zmiňovali jsme milenky. Víme, jakou roli hrály ženy v jeho skutečném životě?

Anna: Obrovskou. Měly velký podíl na jeho úspěchu. Psal o ženách s takovou psychologickou hloubkou, že ho ženy-čtenářky zbožňovaly. A to se přenášelo i do jeho osobního života.

Ondřej: Byla nějaká nejdůležitější?

Anna: Určitě Laure de Berny. Byla o dvacet let starší, jeho milenka i rádkyně. Často ho i finančně podporovala, když byl na dně. Byla inspirací pro několik jeho ženských postav.

Ondřej: A co jeho manželka? Vím, že se oženil až na konci života.

Anna: To je velký romantický příběh jeho života. Jmenovala se Ewelina Hańská, polská šlechtična žijící na Ukrajině. Seznámili se přes dopisy v roce 1832. Napsala mu jako anonymní „cizinka“ a zkritizovala jeden z jeho románů.

Ondřej: To je zajímavý způsob, jak začít vztah. Kritizovat budoucího partnera.

Anna: Přesně. Ale Balzaca to zaujalo. Po dlouhé korespondenci a několika tajných setkáních se do sebe zamilovali. Ale Ewelina byla vdaná a on musel čekat roky. Vzala si ho až v roce 1850, když ovdověla a on už byl vážně nemocný.

Ondřej: Takže si své velké lásky moc neužil?

Anna: Bohužel ne. Oženil se s ní v březnu 1850 a v srpnu téhož roku zemřel v Paříži. Bylo mu pouhých 51 let. Jeho životní styl a neuvěřitelné pracovní tempo si vybraly svou daň.

Ondřej: To je smutný konec.

Anna: Je, ale jeho odkaz je nesmrtelný. V den jeho smrti ho navštívil jeho přítel Victor Hugo, který pak pronesl řeč na jeho pohřbu. Je pochován na slavném pařížském hřbitově Père-Lachaise, vedle své Eweliny.

Ondřej: Takže abychom to shrnuli. Balzac nebyl jen spisovatel. Byl to sociolog, historik a kronikář své doby, který nám v Lidské komedii zanechal neuvěřitelně živý portrét společnosti, který je v mnoha ohledech platný dodnes.

Anna: Přesně tak. Jeho postavy, poháněné touhou po penězích, lásce a společenském postavení, jsou vlastně úplně stejné jako my. Jen nosily jiné oblečení.

Ondřej: A pravděpodobně pily o dost méně kávy. Anno, díky moc za skvělý vhled do Balzacova světa. Bylo to fascinující.

Anna: Rádo se stalo, Ondřeji. A víš, co je fascinující? Jeho život byl stejně dramatický jako jeho romány. Narodil se do měšťanské rodiny ve městě Tours, ale rozhodně nešel v očekávaných stopách.

Ondřej: To je pravda. Jeho otec zbohatl během revoluce a matka byla o celých 32 let mladší. To muselo být zajímavé rodinné prostředí.

Anna: To rozhodně. Honoré pak vystudoval v Paříži práva a krátce působil jako notář. Ale pak si postavil hlavu a proti vůli rodiny se rozhodl, že bude spisovatelem.

Ondřej: A rodina mu dala ultimátum, že? Měl dva roky na to, aby se prosadil.

Anna: Přesně tak. Začal s divadelní hrou, která neuspěla. Pak psal pod různými pseudonymy, nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin, komerčně úspěšné braky, které později zavrhl a nechtěl je ani vidět ve svém díle.

Ondřej: Takže začátky byly opravdu těžké. Žádný okamžitý úspěch se nekonal.

Anna: Vůbec ne. Navíc se pokusil podnikat. Založil si malou tiskárnu, ale po dvou letech zkrachoval a nadělal si obrovské dluhy. To byl zlomový bod.

Ondřej: A to ho vlastně donutilo psát na plný úvazek, aby to všechno splatil, že? Najednou to nebyla volba, ale nutnost.

Anna: Ano, psaní se pro něj stalo hlavně zdrojem obživy, což tehdy nebylo úplně běžné. A psal neuvěřitelným tempem. Až osmnáct hodin denně, zásadně v noci, aby ho nic nerušilo.

Ondřej: A u toho pil tu legendární kávu. Četl jsem o padesáti, někdy dokonce šedesáti šálcích denně. To je vůbec možné přežít?

Anna: Zjevně ano, i když to asi není zrovna doporučený životní styl pro dnešní studenty. To je víc kofeinu než odhodlání!

Ondřej: To rozhodně. Takže jeho život byl jeden velký boj s časem a dluhy. Pojďme se teď podívat, jak se tenhle tlak projevil v jeho nejslavnějším díle.

Anna: Přesně tak. A ten obrovský tlak a neustálý boj s dluhy se naplno promítl do jeho tvorby. Všiml sis, že na začátku hodně experimentoval?

Ondřej: To ano, není to jenom ten suchý realismus, co si člověk představí. Třeba Šagrénová kůže, to je skoro až fantasy, ne?

Anna: Úplně! Je to filozofický román s pohádkovými prvky. Hlavní hrdina získá kůži, která mu splní každé přání, ale s každým přáním se kůže zmenšuje... a s ní i jeho život. Je to silná metafora touhy a jejích následků.

Ondřej: Takže taková dohoda s ďáblem, ale bez ďábla. A s mnohem stylovějším doplňkem.

Anna: Přesně tak. Ukazuje to jeho ranou fascinaci nadpřirozenem, která se později přetavila spíš v posedlost detailem reálného světa.

Ondřej: A tím reálným světem myslíš hlavně peníze a zkažené rodinné vztahy, že? To je téma, které se u něj pořád vrací.

Anna: Ano, to je úplné jádro jeho tvorby. Tady musíme zmínit dva naprosté klenoty. Tím prvním je Evženie Grandetová.

Ondřej: Příběh dcery neuvěřitelně lakomého obchodníka. To je snad nejznámější lakomec hned po Harpagonovi.

Anna: Přesně. A pak samozřejmě Otec Goriot. To je srdcervoucí příběh stárnoucího otce, kterého jeho dvě dcery připraví o všechno jmění a nechají ho zemřít samotného v chudobě.

Ondřej: A u toho je ještě mladý student Rastignac, který sleduje tu morální zkázu a snaží se prorazit ve vyšší společnosti. To je hodně silný příběh.

Anna: Velmi. Ale Balzac uměl napsat i neuvěřitelné individuální osudy. Třeba Plukovník Chabert. To je skoro neuvěřitelná historka.

Ondřej: Počkat, to je ten, co ho prohlásili za mrtvého v bitvě, pohřbili v hromadném hrobě, on to přežil, ale nikdo mu pak nevěřil, kdo je? Dokonce ani jeho vlastní žena?

Anna: Přesně ten. Ukázkový příklad, jak dokáže být společnost krutá a jak snadno člověk ztratí svou identitu. Žil pak jako tulák, i když byl kdysi hrdina a boháč.

Ondřej: On tu společnost opravdu nešetřil. A co ty velké, navazující romány jako Ztracené iluze nebo Lesk a bída kurtizán?

Anna: To je přesně ono! Tam ukazuje Paříž se vším všudy. Prolíná se tam vznešená aristokracie s absolutním podsvětím. Je to drsná a nesmlouvavá kritika francouzské buržoazie, kde jde jen o moc a peníze.

Ondřej: Je neuvěřitelné, kolik toho stihl napsat a jak komplexní svět vytvořil. Všechny ty postavy a příběhy... Člověk má pocit, že to muselo mít nějaký větší, zastřešující plán.

Anna: A ten větší, zastřešující plán rozhodně měl. Byla to právě Lidská komedie. A to, jak je ten svět komplexní, se skvěle odráží i v tom, jak obrovské množství českých překladů jeho děl existuje. Je to fascinující historie sama o sobě.

Ondřej: Takže se k nám dostal brzy? Nebyl to autor, kterého jsme objevili až ve dvacátém století?

Anna: Kdepak, vůbec ne! První překlady se objevily už v 19. století. To je na tom to úžasné. Například Třicetiletou přeložil už v roce 1886 sám Jaroslav Vrchlický.

Ondřej: Vrchlický? Tak to je velká věc. To svědčí o Balzacově okamžitém významu.

Anna: Přesně tak. Nebo třeba Plukovník Chabert, ten vyšel v překladu Pavla Projsy dokonce už na přelomu let 1877 a 1888. Takže český čtenář měl k Balzacovi přístup opravdu velmi záhy.

Ondřej: Dobře, to jsou tedy první vlaštovky. Ale existoval nějaký pokus přeložit a vydat jeho dílo systematičtěji? Jako nějaké sebrané spisy?

Anna: Ano, a to je asi ten nejvýznamnější počin. Po druhé světové válce, konkrétně od padesátých let, začala vycházet edice „Spisy Honoré de Balzaca“ v rámci Knihovny klasiků. Vydával to nejdřív Československý spisovatel, pak Státní nakladatelství krásné literatury a později Odeon.

Ondřej: Knihovna klasiků, to zní jako záruka kvality. Kolik toho stihli vydat?

Anna: To je právě zajímavé. Původně bylo naplánováno dvacet svazků, ale celý projekt nakonec zůstal nedokončený. Vyšlo jich „jen“ osmnáct.

Ondřej: Osmnáct svazků, to je i tak neuvěřitelné číslo! Co všechno tam patřilo?

Anna: Všechny ty zásadní věci tam samozřejmě byly. Sestřenice Běta, Bratranec Pons, Otec Goriot, Evženie Grandetová... nechyběly ani Ztracené iluze nebo Lesk a bída kurtizán. Byla to opravdu reprezentativní řada.

Ondřej: Takže ten, kdo si chtěl přečíst jádro Lidské komedie, měl v podstatě šanci.

Anna: Určitě. V téhle edici vyšel třeba i Plukovník Chabert, Šagrénová kůže nebo Historie třinácti. Byla to snaha nabídnout českým čtenářům ucelený pohled na Balzacovo dílo, i když se to nepovedlo dotáhnout do úplného konce.

Ondřej: A co se tam nevešlo? Co chybělo v těch dvou svazcích, které nevyšly?

Anna: Tak především jeho renesančně rozpustilé povídky. On totiž kromě té vážné kritiky společnosti napsal i soubor textů, kterému se říká Contes drôlatiques.

Ondřej: To zní... pikantně. Jak se to překládalo do češtiny?

Anna: Různě! A to je na tom to krásné. Máme překlady jako Žertovné povídky, Šprýmovné povídky nebo Rozmarné povídky. Každý překladatel si s tím názvem poradil trochu jinak.

Ondřej: Šprýmovné povídky... to se mi líbí. Takže to se do seriózní edice Knihovny klasiků asi moc nehodilo, co?

Anna: Pravděpodobně ne. Tyto povídky jsou plné humoru, erotiky a takové lehce prostopášné atmosféry. Takže vycházely samostatně, často v menších, specializovaných nakladatelstvích. Už třeba v roce 1912 je jako Rozmarné povídky přeložil Josef Novotný.

Ondřej: Takže Balzac nebyl jenom ten seriózní morous, který tepal do společnosti, ale uměl být i vtipný.

Anna: A jak! Třeba Zdeněk Gintl přeložil ve třicátých letech hned tři „desatera“ Šprýmovných povídaček. A tyhle texty vycházejí dodnes, třeba v různých výborech jako Krásná Imperia a jiné šprýmovné povídky. Je to prostě úplně jiná, odlehčenější tvář Balzaca.

Ondřej: Dobře, takže máme rané překlady, pak velký, i když nedokončený projekt spisů, a k tomu tyhle... odvážnější povídky. Ale co ten zbytek? Musela existovat spousta dalších překladů mimo tyhle hlavní proudy.

Anna: Přesně tak. Ta mozaika je neuvěřitelně pestrá. Zvlášť v první polovině dvacátého století vycházela spousta jednotlivých románů a novel v různých edicích a u různých nakladatelů. Člověk by se v tom ztratil.

Ondřej: Dej mi nějaký příklad, ať si to umím představit.

Anna: Tak třeba jen ve dvacátých letech. V roce 1922 vyšel Elixír života, ve stejném roce Sarrasine. V roce 1926 zase Opuštěná žena a Petr Grassou v překladu Alfonse Bresky. V roce 1928 Manželská smlouva... Každé dílo si našlo svého vydavatele.

Ondřej: To zní jako naprostý chaos.

Anna: Je to spíš důkaz jeho obrovské popularity. Nakladatelé věděli, že Balzac je sázka na jistotu. Vycházela díla jako Láska Tadeusze Paza, Drama na břehu mořském, Albert Savarus... Každý si urval kousek pro sebe. Dokonce i jeho Fysiologie manželství vyšla česky už v roce 1922.

Ondřej: Počkat, Fysiologie manželství? Co to je?

Anna: To je naprosto skvělá, vtipná a analytická kniha úvah o manželství, nevěře a vztazích mezi muži a ženami. Zase úplně jiný Balzac. Je vidět, že čeští nakladatelé se nebáli sáhnout po celé šíři jeho tvorby.

Ondřej: Anno, to je neuvěřitelné. Když to celé shrneme, co je ten klíčový poznatek o Balzacovi a jeho cestě k českým čtenářům?

Anna: Ten klíčový poznatek je asi ten, že Balzac u nás zdomácněl prakticky okamžitě a jeho popularita nikdy doopravdy neopadla. Máme za sebou skoro 150 let tradice jeho překládání.

Ondřej: Od Vrchlického až po současnost.

Anna: Přesně tak. A ta historie překladů je dvojí. Na jedné straně tu byly velké, systematické pokusy, jako byla Knihovna klasiků, které se snažily ukázat jeho dílo v celku. A na druhé straně tu byla obrovská spousta menších, jednotlivých vydání, která dokazovala, jak moc byl komerčně žádaný.

Ondřej: A že se překládalo všechno – od velkých společenských románů až po ty rozmarné povídky.

Anna: Ano. Český čtenář tak měl a stále má možnost poznat Balzaca ve všech jeho polohách. Jako nesmlouvavého kritika, geniálního vypravěče, ale i jako autora plného humoru a nadsázky. Je to prostě kompletní autor a česká vydání to skvěle reflektují.

Ondřej: Anno, moc ti děkuju za tenhle fascinující ponor do světa Honoré de Balzaca. Bylo to skvělé.

Anna: Já děkuju za pozvání, Ondřeji. Bylo mi potěšením.

Ondřej: A to je pro dnešní epizodu Studyfi Podcastu vše. Doufáme, že jste si to užili stejně jako my. Pokud se vám náš podcast líbí, nezapomeňte nás sledovat na vaší oblíbené platformě. Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou.

Anna: Na slyšenou!