Podcast na Hlubotisk a tamponový tisk

Kapitoly

Mýtus o tisku

Princip a historie

Kde se hlubotisk používá?

Obři v tiskárně

Tisková forma: Jak se vyrábí válec?

Vytváření jamek: Diamant, kyselina a laser

Úvod do tamponového tisku

Srdce tisku – klišé

Hrdina v pozadí – tampon

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Ondřej: Většina lidí si myslí, že super kvalitní tisk, třeba na obalech od čokolády nebo na bankovkách, vzniká díky nějakým neuvěřitelně přesným laserům, které na povrch kreslí miniaturní detaily. Ale co kdybych vám řekl, že je to přesně naopak? Že tajemství nespočívá v nanášení barvy, ale v jejím seškrabávání?

Klára: Přesně tak, Ondřeji. Je to naprosto proti intuici. Netiskneme to, co je nahoře, ale to, co je vyhloubené uvnitř. Vítejte u Studyfi Podcast, kde boříme mýty nejen o studiu.

Ondřej: Takže hlubotisk… Zní to trochu jako archeologie. O co tedy jde? Jak to funguje, když ne nanášením barvy?

Klára: Představ si to jako miniaturní razítko naruby. Místo vystouplých plošek máme kovový válec, do kterého jsou vyryté miliony malinkých jamek. Tyto jamky představují obrázek, který chceme tisknout.

Ondřej: Dobře, takže máme válec plný dírek. Co dál?

Klára: Celý ten válec se ponoří do barvy. Ta zateče úplně všude, do všech jamek. A teď přichází to kouzlo: ocelový nůž, kterému říkáme stěrač, přejede po válci a dokonale setře všechnu přebytečnou barvu z hladkého povrchu.

Ondřej: Takže barva zůstane jenom v těch jamkách! Chytré.

Klára: Přesně! Pak už jen stačí přitisknout papír nebo fólii na válec. Papír si tu barvu z jamek doslova „vysaje“ a obrázek je na světě. A protože jamky mohou mít různou hloubku, můžeme tisknout různé odstíny. Hlubší jamka rovná se víc barvy, tedy tmavší tón.

Ondřej: To dává smysl. A kdo s tímhle geniálním nápadem přišel?

Klára: Nebyl to nikdo jiný než Čech, Karel Klíč. Tenhle vynález představil světu v Anglii už v roce 1890. Takže česká stopa je tu dost výrazná.

Ondřej: Dobře, takže je to kvalitní technika. Kde všude se s ní dneska potkáme? Vidím ji na těch obalech od sušenek?

Klára: Určitě! Dnes se u nás hlubotisk používá hlavně na potisk flexibilních obalů – různé sáčky, fólie, obaly na sladkosti. Taky lehká kartonáž, jako jsou krabičky od cigaret, kosmetiky nebo léků.

Ondřej: A co ty bankovky, které jsem zmínil na začátku?

Klára: Ano, to je další velké využití. Hlubotisk je skvělý pro tisk cenin, jako jsou bankovky nebo poštovní známky, protože umožňuje vytvořit detaily, které se těžko padělají. Má totiž největší tónový rozsah ze všech tiskových technik.

Ondřej: A proč se nepoužívá třeba na knihy?

Klára: Dříve se používal na obrazové části knih a hlavně časopisy. Problém je, že není úplně ideální pro tisk jemného písma. Hrany písmenek bývají trošku neostré, protože jsou složené z těch malých jamek. Takže na román to úplně není.

Ondřej: Takže spíš obrázky a obaly. Rozumím. A stroje, které to tisknou, jsou asi pořádní obři, že?

Klára: To si piš! Dnes se používají výhradně kotoučové stroje. Ty archové už jsou v podstatě muzejní kousky. A některé z nich jsou opravdu monstrózní.

Ondřej: Tak povídej, jak velký takový stroj může být?

Klára: Tak třeba stroje na tisk časopisů, i když u nás už se moc nepoužívají, mohou mít šířku pásu papíru přes tři a půl metru! Představ si to.

Ondřej: Tři a půl metru? To je jako menší auto!

Klára: Přesně. A na jeden průchod takový stroj dokáže potisknout plochu odpovídající až sto sedmdesáti stránkám formátu A4. To je neuvěřitelná rychlost a efektivita.

Ondřej: Moje seminárka by byla hotová za zlomek vteřiny! A co ty stroje na obaly?

Klára: Ty jsou o něco menší. Obvykle mají tiskovou šíři do metru a půl. Větší se nedělají, protože při tisku a hlavně následném sušení by se tenké fólie mohly smrštit nebo roztáhnout a barvy by pak na sebe neseděly.

Ondřej: To je logické. A jak je takový stroj postavený? Co je uvnitř?

Klára: Vlastně je to řada tiskových jednotek za sebou. Každá barva má svoji vlastní jednotku. Takže desetibarevný stroj má deset takových sekcí. U moderních strojů je super vychytávka – celé barevníky i s tiskovým válcem jsou na takových vozíčcích. Když končí jedna zakázka, starý vozík se vyveze a nový s připravenou barvou a válcem se zasune. Výměna je pak otázkou chvilky.

Ondřej: Dobře, pojďme se podívat na ten nejdůležitější díl – tiskový válec. To asi nebude jen tak kus kovu, že ne?

Klára: Kdepak. Jeho výroba je docela věda. Základem je ocelové jádro. Na něj se galvanicky, tedy pomocí elektřiny a chemické lázně, nanese vrstva mědi. Právě do téhle měkké měděné vrstvy se pak tvoří ty naše jamky.

Ondřej: A co když se tiskne něco jiného? Musí se vyrobit úplně nový, drahý válec?

Klára: Ne, na to existuje skvělý trik, jmenuje se Ballardova slupka. Na válec se nanese speciální dělící vrstva a až na ni se dá ta tenká měděná vrstvička pro tisk. Po skončení tisku se tahle vrstva prostě sloupne jako kůže po spálení od sluníčka.

Ondřej: To je geniální! Takže ocelový základ zůstává a mění se jenom ten „obal“.

Klára: Přesně tak. Urychluje to přípravu pro další zakázky. A teď to nejzajímavější: jak do té mědi dostaneme obrázek?

Ondřej: To mě zajímá. Používá se k tomu ten laser, jak jsem si myslel na začátku?

Klára: Laser je jedna z možností, ale nejrozšířenější je elektromechanické rytí. Používá se k tomu diamantový hrot, který vibruje a podle digitálních dat vyrývá do rotujícího válce jamky. Čím větší síla, tím hlubší a větší jamka.

Ondřej: Takže diamant doslova vyřezává obrázek do mědi. Co další způsoby?

Klára: Pak je tu fotochemická cesta. Tam se válec pokryje speciální vrstvou, do které laser vypálí masku. A potom se to celé ponoří do kyseliny, která vyleptá měď jen na těch odkrytých místech.

Ondřej: To zní trochu jako ze sci-fi filmu. A ten laser?

Klára: Přímé vypalování laserem je nejmodernější a nejrychlejší. Laserové paprsky prostě vypalují jamky přímo do povrchu válce, který ale v tomto případě není z mědi, ale ze slitiny zinku. Každá metoda vytváří trochu jiný typ jamek – některé mají stejnou velikost, ale různou hloubku, jiné naopak.

Ondřej: Fascinující. Takže máme vyrytý válec. Ale měď i zinek jsou docela měkké kovy. Ten ocelový stěrač by je asi rychle zničil, ne?

Klára: Výborná postřeh! Přesně proto přichází na řadu poslední krok – chromování. Celý povrch válce se potáhne tenoučkou, ale extrémně tvrdou vrstvou chromu. Ta ho chrání před opotřebením a zajistí, že válec vydrží tisknout miliony a miliony kopií.

Ondřej: Takže shrnuto: ocelové jádro, na něm měděná slupka, do ní vyryjeme jamky diamantem nebo laserem a celé to „nalakujeme“ tvrdým chromem. Páni.

Klára: Přesně tak. Zní to složitě, ale výsledek je neuvěřitelně kvalitní a trvanlivý tisk. A to je celé kouzlo hlubotisku.

Ondřej: Skvělé, Kláro, díky za vysvětlení. Mám pocit, že se teď na obaly od sušenek budu dívat úplně jinak. Příště se podíváme na další tiskovou techniku, která je hlubotisku v mnohém podobná.

Klára: Přesně tak. A ta technika, která je hlubotisku podobná, se jmenuje tamponový tisk. Možná to zní trochu zvláštně, ale vsadím se, že každý drží v ruce několikrát denně něco, co je potištěné právě takhle.

Ondřej: Tamponový tisk? To zní jako něco z kosmetického salonu. O co jde?

Klára: To sice ne, ale princip je geniálně jednoduchý. Je to taky tisk z hloubky, takže máme motiv vyrytý nebo vyleptaný do destičky, které říkáme klišé.

Ondřej: Dobře, to znám z hlubotisku. Destička s jamkami.

Klára: Přesně. Jenže barvu z těch jamek nepřenášíme rovnou na papír, ale na speciální silikonový polštářek – ten tampon. A ten se pak jako razítko obtiskne na finální předmět.

Ondřej: Aha! Takže proto se tím dají potisknout i nerovné věci? Třeba propisky, hrnky nebo golfové míčky?

Klára: Trefa! Ten silikonový tampon je měkký a dokonale se přizpůsobí jakémukoliv tvaru. Je to vlastně takový neuvěřitelně přesný prostředník.

Ondřej: To je skvělé. Kde se to vůbec vzalo?

Klára: Věřil bys, že ve Švýcarsku v 18. století? Tehdy hodináři přestali ručně malovat ciferníky a začali na ně přetiskovat motivy pomocí želatinových tamponů. Moderní podoba, jak ji známe, pak vznikla v polovině 20. století.

Ondřej: Dobře, takže základem je opět destička, tedy klišé. Je to stejné jako u hlubotisku?

Klára: V principu ano, ale materiály se liší podle toho, kolik toho potřebujeme vytisknout. Je to trochu jako s pneumatikami u auta – na krátkou vzdálenost ti stačí základní, na závodní okruh potřebuješ něco, co vydrží extrémní zátěž.

Ondřej: To je dobré přirovnání. Tak jaké jsou ty „pneumatiky“ pro tisk?

Klára: Nejběžnější jsou fotopolymerní klišé. Jsou relativně levná, snadno se vyrábí a zvládnou zhruba 30 tisíc tisků. Ideální pro většinu reklamních předmětů.

Ondřej: Třicet tisíc, to už je slušná hromada propisek. A co když potřebuju víc?

Klára: Pak sáhneš po oceli. Tenká ocelová klišé vydrží klidně 300 tisíc tisků. A pokud jsi opravdu velký hráč a tiskneš miliony kusů, použiješ desky z extra tvrdé nástrojové oceli nebo dokonce keramiky.

Ondřej: Počkat, z keramiky? Jako z talíře?

Klára: Skoro. Je to speciální technická keramika, která vydrží neuvěřitelné dva miliony tisků. Ta klišé se už nevyrábí leptáním, ale vypalují se do nich motivy laserem.

Ondřej: Fascinující. Máme tedy klišé pro každou příležitost. Ale pojďme zpátky k tomu hrdinovi dnešního dílu – tamponu. Jak se vybírá ten správný?

Klára: To je taková malá alchymie. Tiskař volí tampon podle tří věcí: velikosti, tvaru a tvrdosti. Velikost a tvar jsou celkem jasné – musí odpovídat motivu a potiskovanému předmětu.

Ondřej: A ta tvrdost? Na co má vliv?

Klára: To je klíčové. Představ si, že tiskneš na něco s hrubou texturou, třeba na míček. Potřebuješ měkčí tampon, který se do té struktury hezky „zaboří“ a přenese barvu všude.

Ondřej: Rozumím. A na hladký povrch?

Klára: Na hladký povrch, jako je třeba lesklý plast, vezmeš tvrdší tampon. Lépe přenáší barvu, tisk je ostřejší a brilantnější. Navíc tvrdší tampony víc vydrží a při vysoké rychlosti stroje tolik „nekmitají“.

Ondřej: Takže je to vlastně docela logické. Měkký tampon na drsný povrch, tvrdý na hladký. A z čeho vlastně jsou?

Klára: Jsou to odlitky ze silikonového kaučuku. Pro odlišení tvrdosti je výrobci často barevně označují. A jejich životnost? Ta se pohybuje od 20 tisíc až po půl milionu tisků.

Ondřej: Skvělé. Mám pocit, že se teď budu na každou propisku dívat úplně jinak a přemýšlet, jak tvrdý tampon na ni asi použili.

Klára: To je přesně ten cíl! Abychom viděli ty úžasné technologie, které jsou všude kolem nás.

Ondřej: Tak pojďme si to na závěr celé shrnout. Dnes jsme probrali dvě techniky tisku z hloubky.

Klára: Přesně tak. První byl hlubotisk – král obalů, který tiskne z gravírovaných válců v obrovských nákladech na rovné materiály. A pak jeho šikovný příbuzný, tamponový tisk, který pomocí silikonového tamponu dokáže přenést barvu z plochého klišé na jakýkoliv, i zakřivený, předmět.

Ondřej: Perfektní shrnutí. Kláro, moc ti děkuji, že jsi nám to všechno tak srozumitelně vysvětlila. Bylo to fascinující.

Klára: Já děkuji za pozvání. Vždycky ráda sdílím kouzla polygrafie.

Ondřej: A my děkujeme i vám, našim posluchačům. Doufáme, že jste si to užili stejně jako my. Pro dnešek je to od nás vše a těšíme se na slyšenou u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!

Klára: Na slyšenou!