Podcast na Guy de Maupassant

Kapitoly

Úspěch a pád

Temná stránka a odkaz

Bouřlivý život za fasádou

Normandské kořeny

Školní léta a první verše

Válka a úřednická šeď

Exploze talentu a deset let slávy

Temné stíny a tragický konec

Válečné povídky

Románoví hrdinové a antihrdinové

Rodinná dramata a odkaz

Závěr a rozloučení

Přepis

Klára: Představte si, že jste oslavovaný autor, cestujete po světě na své jachtě jménem Miláček... ale pomalu přicházíte o rozum. Zní to jako román, že? Ale tohle byl skutečný osud Guy de Maupassanta.

Lukáš: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcastu, kde se díváme na literaturu trochu jinak. Maupassant totiž rozhodně nebyl jen autorem nudných školních textů.

Klára: To tedy nebyl! Narodil se v polovině 19. století do šlechtické rodiny a jeho život byl... no, divoký. Studoval práva, ale hlavně čerpal inspiraci z vlastních zážitků, třeba z Prusko-francouzské války.

Lukáš: A právě ta ho inspirovala k napsání jeho slavné povídky Kulička. On si prostě bral náměty přímo ze života, což je na jeho díle tak fascinující.

Klára: A nemůžeme zapomenout ani na jeho mentora, velkého Gustava Flauberta, který mu pomáhal v začátcích. Ale co ten tragický konec? Ten tomu všemu dává hořkou pachuť.

Lukáš: Bohužel ano. Maupassantovo duševní zdraví se zhoršovalo, částečně i kvůli užívání opiátů. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu nakonec zemřel v ústavu pro duševně nemocné v Paříži.

Klára: Páni. To vrhá úplně jiné světlo na jeho díla jako Miláček nebo Silná jako smrt. Člověk si říká, kolik z té temnoty se promítlo do jeho psaní.

Lukáš: Přesně tak. Jeho příběh je stejně strhující jako jeho romány a povídky. A právě o tom, jak se to projevilo v jeho díle, si budeme povídat příště.

Klára: Přesně tak. To je skvělý úvod k dnešnímu tématu. Pojďme se tedy ponořit do života muže, jehož příběh je, jak jsi řekl, stejně strhující jako jeho díla. Kdo vlastně byl Guy de Maupassant mimo stránky svých knih?

Lukáš: Byl to neuvěřitelně komplexní člověk. Narodil se 5. srpna 1850 a zemřel tragicky mladý, už v roce 1893. Celá jeho hlavní literární dráha, ten ohromný objem práce, který po sobě zanechal, se odehrál v podstatě v jediném desetiletí.

Klára: V jediném desetiletí? To je neuvěřitelné. Mezi lety 1880 a 1890, jestli se nepletu.

Lukáš: Přesně tak. Za těch deset let stihl napsat šest románů a přes tři sta povídek. Stal se z něj literární gigant, uznávaný na úrovni Zoly nebo jeho velkého mentora, Gustava Flauberta.

Klára: To je tempo, které si dneska asi ani neumíme představit. Kde se v něm ta ohromná tvůrčí energie vzala? Začalo to už v dětství?

Lukáš: Kořeny všeho jsou určitě v jeho dětství a rodinném zázemí. Narodil se na zámku Miromesnil v Normandii. Jeho rodina získala šlechtický přídomek „de“ teprve krátce před jeho narozením, takže to nebyla žádná stará aristokracie.

Klára: Aha, takže spíš nová smetánka. A jaké bylo rodinné prostředí?

Lukáš: Řekněme... komplikované. Jeho otec, Gustave de Maupassant, si vzal Laure le Poittevin, ženu z velmi dobré rodiny. A co je zajímavé, Laure a její bratr se přátelili s Gustavem Flaubertem. To je klíčové spojení pro celý Maupassantův život.

Klára: Takže Flaubert byl v jeho životě přítomen prakticky od začátku. Ale říkal jsi, že to bylo komplikované...

Lukáš: Ano. Otec byl tak trochu sukničkář a matka naopak velmi svobodomyslná a inteligentní žena. Jejich povahy se střetávaly a když bylo Guyovi jedenáct, rodiče se rozvedli. To v polovině 19. století nebylo vůbec běžné.

Klára: To musela být pro něj velká rána. S kým zůstal?

Lukáš: Matka si ponechala oba syny, Guye i jeho mladšího bratra Hervého, a odstěhovala se s nimi do městečka Étretat v Normandii. A Guy si to tam zamiloval. Krajinu, moře, sport... a byl neuvěřitelně fixovaný na svou matku. Právě ona v něm pěstovala lásku k literatuře.

Klára: Takže to byla ona, kdo ho vedl k psaní? Jak vypadalo jeho vzdělání?

Lukáš: Přesně tak. Ve třinácti ho ale matka poslala na církevní seminář do Yvetotu. A to byla katastrofa. Právě tam sice začal psát první verše, ale hlavně si odnesl celoživotní nenávist k náboženství.

Klára: To zní jako recept na problém. Jak to dopadlo?

Lukáš: Nechal se odtamtud schválně vyhodit. Potom nastoupil na lyceum v Rouenu, a tam naopak exceloval. Věnoval se poezii, divadlu a hlavně se tam sblížil se dvěma klíčovými postavami – básníkem Louisem Bouilhetem a samozřejmě Gustavem Flaubertem.

Klára: Takže Flaubert se z rodinného přítele stal mentorem?

Lukáš: Přesně tak. Flaubert v něm viděl obrovský talent a začal ho brousit jako diamant. A je tu jedna zajímavá historka z té doby. Když mu bylo osmnáct, zachránil z moře tonoucího anglického básníka Algernona Swinburna.

Klára: Počkat, cože? To zní jako scéna z románu.

Lukáš: Přesně! A Swinburne ho za to na oplátku pozval na večeři. Představ si to... mladý student večeří s proslulým anglickým básníkem, kterého právě vytáhl z vln. To musel být neuvěřitelný zážitek.

Klára: To teda jo. A co bylo dál? Po škole zamířil rovnou do literárních salonů v Paříži?

Lukáš: Kéž by. Plány mu zkřížila prusko-francouzská válka v roce 1870. Maupassant se jí dobrovolně účastnil. Tyto drsné zkušenosti se pak silně promítly do jeho povídek, třeba do slavné Kuličky.

Klára: Aha, takže to nebylo jen o psaní od stolu. Měl reálné, a asi dost drsné, zážitky. Co dělal po válce?

Lukáš: Přestěhoval se natrvalo do Paříže a nastala pro něj dost šedivá etapa. Stal se úředníkem. Nejdřív na ministerstvu námořnictví, pak na ministerstvu školství. Deset let dělal práci, kterou nesnášel.

Klára: Deset let? To je dlouhá doba na to, dělat něco, co vás nebaví. Psal v té době?

Lukáš: Psal, ale spíš potají. V roce 1875 publikoval svou první povídku pod pseudonymem Joseph Prunier. Další o rok později, tentokrát jako Guy de Valmont. Ještě si nebyl jistý sám sebou.

Klára: Takže si tak oťukával terén. A co na to Flaubert? Ten ho v tom podporoval?

Lukáš: Flaubert ho tlačil, aby se na úředničinu vykašlal. Doslova ho prosil, aby nechal hloupostí, lehkých žen a kanoistiky a plně se věnoval psaní, pro které se narodil. U Flauberta se taky setkával s literární smetánkou – Zolou, Turgeněvem... Nasával atmosféru a učil se.

Klára: A kdy přišel ten velký zlom? Ten moment, kdy se z úředníka Guye de Valmonta stal literární fenomén Guy de Maupassant?

Lukáš: Ten přišel přesně v roce 1880. Émile Zola organizoval kolektivní sbírku povídek naturalistů s názvem Večery médanské. A Maupassant tam přispěl povídkou Kulička.

Klára: Kulička! To je snad jeho nejznámější dílo. Jaký měla úspěch?

Lukáš: Fenomenální. Okamžitý a obrovský. Kritici i veřejnost byli nadšení. Z neznámého úředníka se přes noc stala literární hvězda. Byl to začátek toho jeho neuvěřitelného desetiletí.

Klára: To je úžasné. Ale ten samý rok ho potkala i velká rána, že?

Lukáš: Bohužel ano. Krátce po jeho triumfu náhle zemřel Flaubert. Maupassanta to zdrtilo. Ztratil mentora, kritika, přítele, v podstatě druhého otce. Bylo to hořkosladké vítězství.

Klára: To si umím představit. Ale nezastavilo ho to. Jak jsi říkal, začalo jeho nejplodnější období.

Lukáš: Vůbec ne. Jako by ho Flaubertova smrt ještě víc nakopla. Pracoval metodicky, vydával dvě až čtyři knihy ročně. V roce 1881 vydal první sbírku povídek, La Maison Tellier, která se stala bestsellerem. Vydal se taky jako reportér do severní Afriky.

Klára: Takže nejen psal, ale i hodně cestoval a žil naplno. A jak byl na tom finančně? Psaní ho uživilo?

Lukáš: Více než to. Měl skvělý cit pro obchod a jeho díla mu přinášela obrovské bohatství. Postavil si v milovaném Étretat dům, který pojmenoval „La Guillette“, a žil si opravdu na vysoké noze. Měl jachtu, kterou pojmenoval „Bel-Ami“, tedy Miláček.

Klára: To je skvělé! Takže se trochu ztotožňoval s hrdinou svého nejslavnějšího románu?

Lukáš: Úplně! Sám se smíchem říkal: „Miláček, to jsem já!“. Ten román vyšel v roce 1885 a byl to další obrovský úspěch. Byl to společenský lev, milovník žen... měl tři nemanželské děti s modistkou Joséphine Litzelmann a spoustu dalších afér.

Klára: Zní to jako život snů. Úspěch, peníze, sláva... Kde se tedy vzala ta temnota, o které jsme mluvili na začátku? Ten pesimismus a šílenství v jeho dílech?

Lukáš: Ten pramenil z jeho nitra a z nemoci, která ho pomalu sžírala. Už v roce 1877 mu diagnostikovali syfilis. V té době to byl v podstatě rozsudek smrti.

Klára: Panebože. Takže celou tu dobu, kdy byl na vrcholu slávy, věděl, že je smrtelně nemocný?

Lukáš: Věděl to. A nemoc postupovala. Koncem 80. let se začala projevovat v neurologické formě. Trpěl příšernými migrénami, poruchami zraku... a hlavně psychickými problémy.

Klára: Jakými? O tom se moc nemluví.

Lukáš: Měl neuvěřitelnou paranoiu. Posedlost sebezáchovou, strach ze samoty. Začal trpět halucinacemi. Ve svých dopisech si stěžoval na deprese, bolesti a neustálý strach ze smrti. Byl přesvědčený, že mu mouchy požírají mozek a že ho pronásleduje nějaké neznámé zlo.

Klára: To je strašlivé. To zní přesně jako námět jeho povídky Horla.

Lukáš: Přesně! To dílo je v podstatě záznamem jeho vlastního rozpadu osobnosti. Viděl svého dvojníka, mluvil s ním... Jeho duševní stav se rapidně zhoršoval.

Klára: A jak to celé skončilo? Bylo to stejně dramatické jako jeho život?

Lukáš: Bylo. Na začátku roku 1892, krátce po Novém roce, se pokusil o sebevraždu. Chtěl si podříznout hrdlo. V poslední chvíli mu v tom zabránil jeho sluha.

Klára: To je hrozný konec pro tak velkého ducha.

Lukáš: Poté už to bylo nezvratné. Byl převezen do ústavu pro choromyslné v Paříži, kde po roce a půl v naprostém šílenství zemřel. Bylo mu pouhých 42 let. Je pohřben na pařížském hřbitově Montparnasse.

Klára: Páni. Takže ten despekt, pesimismus a fascinace šílenstvím v jeho díle... to nebylo jen literární póza. To byla jeho prožitá realita.

Lukáš: Přesně tak. On skutečně žil to, o čem psal. A právě tahle autenticita a syrovost dělá jeho dílo tak silným a nadčasovým. Ale o tom, jak přesně se jeho životní zkušenosti a estetické principy projevily v jeho stylu a tématech, si povíme hned vzápětí.

Klára: Výborně, Lukáši, tak pojďme na to. Jeho život byl divoký, tak předpokládám, že jeho dílo nebude žádná selanka. Kde bychom měli začít?

Lukáš: To rozhodně ne. Nejlepší bude začít u jeho povídek, kterými se proslavil nejvíc. Zvlášť těmi z prusko-francouzské války.

Klára: Jasně, válka ho hodně ovlivnila. Máš na mysli třeba tu slavnou Kuličku?

Lukáš: Přesně tak. Kulička z roku 1880 je možná jeho nejznámější povídka vůbec. Hlavní postavou je prostitutka Elisabeth, které nikdo neřekne jinak než Kulička. Ta cestuje v dostavníku se skupinou takzvaných „slušných“ občanů.

Klára: A co se tam stane?

Lukáš: Zastaví je pruský důstojník a jako podmínku pro další cestu si vyžádá její služby. Ona z vlasteneckých důvodů odmítá. Ale ti „slušní“ spolucestující na ni tak dlouho tlačí, až se pro ně obětuje.

Klára: A oni jí pak byli vděční, že?

Lukáš: Ale vůbec ne. Jakmile dostali, co chtěli, začali jí zase pohrdat. Maupassant tady skvěle ukazuje to pokrytectví a ptá se, kdo je vlastně mravnější. Prostitutka, která se obětuje, nebo ti ostatní? Podobně kritická je i povídka Slečna Fifi, která zobrazuje barbarské chování pruských vojáků.

Klára: To je silné téma. A co jeho romány? Ty jsou podobně kritické?

Lukáš: Ještě víc. Vezmi si třeba jeho nejslavnější román, Miláček z roku 1885. To je v podstatě manuál, jak udělat kariéru přes postel.

Klára: Takže takový mužský ekvivalent zlatokopky?

Lukáš: Dá se to tak říct. Mladý novinář Georges Duroy, přezdívaný Bel-Ami neboli Miláček, systematicky využívá ženy z vyšší společnosti, aby se dostal nahoru. Je to naprosto cynická a mrazivá sonda do pařížské společnosti.

Klára: A další romány? Pokračoval v tomhle tónu?

Lukáš: Ano, i když různými způsoby. Třeba Mont-Oriol je satira na lázeňské prostředí, finanční spekulace a falešné zázraky. A pak je tu Silná jako smrt, tragický příběh o stárnoucím malíři, který se zamiluje do dcery své dlouholeté milenky, protože mu připomíná její mládí.

Klára: Páni, to zní… dost depresivně.

Lukáš: To ano. Je tam cítit ten motiv pomíjivosti a strach ze stárnutí. Láska je tu popisována jako síla, která je stejně nevyhnutelná a destruktivní jako smrt.

Klára: A zmínil jsi ještě jeden důležitý román, Petr a Jan.

Lukáš: Přesně tak. To je zase psychologická sonda do rodiny, kterou rozloží nečekané dědictví. Jeden bratr zdědí vše po rodinném příteli, což v druhém bratrovi, Petrovi, probudí podezření. Co když jeho bratr Jan není ve skutečnosti synem jeho otce?

Klára: A odhalí pravdu?

Lukáš: Ano, a ta pravda zničí celou rodinu. Je to mistrovské dílo o žárlivosti, podezření a rodinných tajemstvích. Právě v předmluvě k tomuto románu Maupassant popsal svou vizi moderního románu.

Klára: Takže když to shrneme, jeho dílo je plné kritiky, pesimismu a psychologické hloubky. Ať už psal o válce, kariéristech nebo rodinách.

Lukáš: Přesně. On byl kritikem mravů celé společnosti, od nejnižších po nejvyšší vrstvy. A dělal to s neuvěřitelnou syrovostí a bez iluzí. Dokonce používal i pseudonymy jako Guy de Valmont nebo Maufrigneuse, aby mohl psát ještě volněji.

Klára: Fascinující. Jeho život i dílo jsou opravdu neoddělitelně spojené.

Lukáš: Úplně. A skvěle to vystihuje jeho vlastní citát, když odmítl vstoupit mezi svobodné zednáře: „Nechci být nikdy napojen na žádnou politickou stranu, (...) žádnou sektu, žádnou školu; (...) a to jen proto, abych si zachoval právo říct o nich něco špatného.“

Klára: To ho naprosto vystihuje. Lukáši, moc ti děkuji za tenhle hluboký ponor do života a díla Guy de Maupassanta.

Lukáš: Já děkuji za pozvání, Kláro.

Klára: A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Doufáme, že jste si dnešní epizodu podcastu Studyfi užili. Mějte se krásně a těšíme se na vás zase příště. Na slyšenou!