Podcast na Globální výrobní sítě a hodnotové řetězce

Kapitoly

Pavučina jménem GPN

Dva příběhy, dva světy

Region v hlavní roli

Továrna na nápady, nebo jen montovna?

Jak se dostat do hry (a neuváznout)

Spojnice světové ekonomiky

Trendy, které mění svět

Co je regionální integrace

Od zóny volného obchodu po unii

Známé kluby ve světě

Hráči větší než státy

Co je to podnik?

Proč firmy vůbec existují?

Tajná přísada úspěchu

Co jsou transakční náklady?

Křivka úsměvu

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Jakub: Představte si na chvíli studentku, třeba... Kláru. Právě si rozbalila zbrusu nový telefon. Je lesklý, dokonalý, voní novotou. Ale pak se zarazí a podívá se na krabičku. „Navrženo v Kalifornii, sestaveno v Číně.“ A najednou ji napadne – a co ten čip? Displej? Baterie? Odkud jsou ty? Ta jedna jednoduchá otázka otevírá dveře do celého světa, který prozkoumáme právě teď.

Jakub: Tohle je Studyfi Podcast.

Jakub: Adélo, Klářina otázka je vlastně geniální. Ten telefon není jen jedna věc z jednoho místa, že?

Adéla: Přesně tak, Jakube. Je to výsledek neuvěřitelně složité pavučiny, které říkáme globální produkční síť, zkráceně GPN. Zapomeňte na jednoduchý řetěz, kde jeden článek navazuje na druhý. Tohle je spíš jako obrovská síť, kde se všechno propojujě křížem krážem.

Jakub: Takže to není linka A-B-C, ale spíš... všechno propojené se vším?

Adéla: Přesně! Dřív se mluvilo o globálních komoditních nebo hodnotových řetězcích, GVC. To byla představa lineárního procesu – od suroviny po finální produkt. Ale dnešní svět je mnohem složitější. GPN zahrnuje i horizontální vztahy, nejen ty vertikální.

Jakub: Počkat, horizontální? Jakože výrobce čipů pro můj telefon spolupracuje i s výrobcem displeje?

Adéla: Třeba. Nebo firma, která zajišťuje logistiku, spolupracuje s desítkami dalších firem v síti. Klíčové pojmy jsou tady fragmentace a outsourcing.

Jakub: To zní jako něco z ajťáckého slovníku.

Adéla: Je to jednodušší, než se zdá. Fragmentace znamená, že se celý výrobní proces rozbije na malé kousíčky. Každý kousek se pak vyrábí tam, kde je to nejvýhodnější – nejlevnější, nejkvalitnější, nejrychlejší.

Jakub: A outsourcing je to, že si na ty kousíčky najmu někoho jiného?

Adéla: Přesně. Velké firmy dnes často nevlastní jedinou továrnu. Jen navrhují, dělají marketing a koordinují celou tu síť externích dodavatelů. A když se ta výroba přesune do zahraničí, třeba kvůli levnější pracovní síle, mluvíme o offshoringu.

Jakub: To dává smysl. Ale jak to vypadá v praxi? Máš nějaké konkrétní příklady?

Adéla: Jasně. Vezměme si dva extrémy. Na jedné straně oděvnictví v Bangladéši. Stal se jedním z nejlevnějších výrobců na světě, ale za jakou cenu? Pracovní podmínky byly často otřesné.

Jakub: To jsou ty příběhy o zřícených továrnách, že?

Adéla: Bohužel ano. Ale ukazuje to i sílu takzvané kolektivní moci. Po masivních protestech pracovníků a tlaku zákazníků ze západu se podmínky začaly měnit. Zvyšovaly se mzdy, zlepšovala se bezpečnost. Ukazuje to, že organizovaná akce může věci změnit.

Jakub: A ten druhý příklad?

Adéla: Apple a jeho dodavatel Foxconn v Číně. I přes zveřejněné důkazy o příšerných pracovních podmínkách se dlouho nic nedělo. Apple do provozu svého dodavatele nezasahoval.

Jakub: Proč? Bál se, že by přišel o levnou výrobu?

Adéla: Pravděpodobně. Změna přišla až v roce 2012. A to díky kombinaci několika faktorů: tlaku aktivistů, strachu Applu o svou pověst, posílení pracovních zákonů v Číně a protestům samotných zaměstnanců. Tady vidíme střet korporátní moci, tedy síly Applu, a institucionální moci, tedy síly státu a zákonů.

Jakub: Takže GPN není jen o penězích a logistice, ale i o moci a tlaku.

Adéla: Přesně tak. Moc je klíčová k tomu, kdo v té síti získá největší hodnotu. A hodnota, to není jen zisk. To je i renta za značku, za technologii, za know-how.

Jakub: Pojďme se podívat, co to udělá s místem, kde se taková továrna postaví. Co GPN přináší třeba... českému regionu, kam přijde zahraniční investor?

Adéla: To je skvělá otázka, protože dopady jsou obrovské a často protichůdné. Na jedné straně to může naprosto nakopnout lokální ekonomiku.

Jakub: Jasně, přitečou peníze, ne? Kapitál.

Adéla: Ano, příliv kapitálu je nejviditelnější. Zvlášť v zemích, které ho mají málo. Ale je tu háček. Zůstanou ty zisky v regionu? Nebo odtečou zpátky do mateřské země? A co daně? Firmy často používají takzvaný „transfer pricing“.

Jakub: Co to je? Nějaká kouzelná formulka na nižší daně?

Adéla: Skoro. Je to cena, za kterou si pobočky jedné firmy mezi sebou prodávají zboží a služby. Je velmi složité to kontrolovat a firmy si tak mohou uměle přesouvat zisky do zemí s nízkými daněmi.

Jakub: Chytré. Ale co třeba místní české firmy? Pomůže jim to?

Adéla: Může, ale nemusí. Záleží, jak moc je ta zahraniční firma ochotná zapojit místní dodavatele. V ideálním případě jim předá technologie a know-how a pomůže jim vyrůst. V tom horším případě si všechno doveze a místní firmy ostrouhají.

Jakub: A co lidé? Vytvoří to pracovní místa?

Adéla: Určitě. Ale zásadní otázka je: jaká? Tady se dostáváme ke dvěma trajektoriím rozvoje. Říká se jim „high road“ a „low road“.

Jakub: Vysoká a nízká cesta? To zní jako z Pána prstenů.

Adéla: Můžeš si to tak představit. „Low road“, nízká cesta, znamená, že region láká investory na nízké mzdy a nízkou kvalifikaci. Vznikne spousta míst, ale jsou to špatně placené pozice v montovnách. Je to rychlé, ale ne udržitelné.

Jakub: A „high road“?

Adéla: Ta klade důraz na kvalitu, pokročilé dovednosti a dobré pracovní podmínky. Cílem je přilákat výzkum, vývoj, sofistikovanou výrobu. To trvá déle, ale pro region je to dlouhodobě mnohem přínosnější.

Jakub: S tím souvisí i přenos znalostí, že? Když zahraniční firma zaměstná místní lidi, něco je naučí.

Adéla: Přesně. Ale musíme rozlišovat dva typy znalostí. Kodifikovatelné, neboli explicitní, jsou ty, které se dají napsat do manuálu nebo plánu. Ty se přenášejí snadno.

Jakub: Jako recept na koláč.

Adéla: Přesně. Ale pak jsou tu znalosti nesdělitelné, tacitní. To jsou zkušenosti, intuice, dovednosti, které získáš praxí. Ty se nedají jednoduše předat. A právě ty jsou často nejcennější. A nadnárodní společnosti si své klíčové technologie a know-how přísně střeží.

Jakub: Dejme tomu, že jsem místní firma a chci se do takové globální sítě zapojit. Jak na to? Je to těžké?

Adéla: Záleží na typu sítě. Sítě řízené kupujícím, třeba v tom oděvním průmyslu, jsou obecně otevřenější. Je snazší se do nich dostat jako dodavatel. U sítí řízených výrobcem, jako je automobilový průmysl, jsou bariéry vstupu mnohem vyšší.

Jakub: Takže pokud chci dodávat součástky pro auto, musím splnit mnohem přísnější kritéria?

Adéla: Přesně tak. A aby místní firma uspěla, musí neustále zlepšovat svůj výkon a snažit se o takzvaný „upgrading“ – tedy posun na vyšší, ziskovější pozici v síti. Nestačí jen montovat, musíte se snažit dostat k marketingu, výzkumu, vývoji.

Jakub: A co když se to nepovede? Jaká jsou rizika?

Adéla: Obrovská. Region se může stát totálně závislým na jedné nebo dvou zahraničních firmách. Může získat status „vedlejšího závodu“ – takové montovny na periferii. Když se pak mateřská firma rozhodne přesunout výrobu jinam, kde je to levnější, celý region se může zhroutit.

Jakub: To je docela děsivá představa.

Adéla: Je. Největší závislost je na technologiích. Pokud region jen přebírá cizí technologie a není schopen generovat vlastní inovace a vynálezy, nikdy nedosáhne soběstačného růstu. Proto se říká, že kromě „know-how“, tedy vědět jak, je klíčové i „know-why“ – vědět proč.

Jakub: Rozumět podstatě věci, nejen slepě následovat postupy.

Adéla: Přesně tak. A to vyžaduje investice do vzdělávání, infrastruktury, podpory místních firem. Tomuto procesu se říká strategické propojení. Jen tak se může region stát skutečně plnohodnotným a odolným hráčem v globální produkční síti, a ne jen pasivním přívěskem.

Jakub: Takže když se Klára příště podívá na svůj telefon, může si představit nejen tu obrovskou pavučinu, ale i všechny ty regiony a lidi, jejichž osudy jsou na ni napojené. Fascinující a zároveň trochu znepokojivé.

Adéla: To rozhodně je. A právě proto je důležité tomu rozumět.

Jakub: Přesně. A když už mluvíme o tom „rozumění“, pojďme se na tu globální pavučinu podívat trochu blíž. Co vlastně drží všechny ty jednotlivé prvky světové ekonomiky pohromadě?

Adéla: Skvělá otázka. Tím lepidlem jsou mezinárodní ekonomické vztahy. Think of it this way… Jsou to vlastně cesty, po kterých proudí hodnota. A mají několik hlavních forem.

Jakub: Dobře, jsem připravený na ten seznam.

Adéla: Tak především je to dovoz a vývoz zboží a služeb. Zajímavé je, že obchod se službami roste mnohem rychleji než se zbožím. Dále je to pohyb kapitálu – tedy investice – a taky migrace pracovní síly.

Jakub: A s tou migrací souvisí i ty takzvané remitence, že? Když lidé posílají peníze domů.

Adéla: Přesně tak. Jsou to peníze, které migranti posílají rodinám do své země původu, a pro některé ekonomiky je to naprosto klíčový příjem. No a posledním velkým spojením je přenos technologií a znalostí, třeba prodejem patentů nebo školením expertů.

Jakub: Dobře, takže máme obchod, peníze, lidi a nápady, které neustále proudí. Jaké hlavní trendy tohle všechno v posledních dekádách ovlivňují?

Adéla: Jeden ze základních procesů je internacionalizace. To je vlastně předstupeň globalizace. Začalo to s průmyslovou revolucí, kdy firmy najednou vyrobily víc, než mohly prodat doma, a tak začaly vyvážet.

Jakub: A zároveň dovážet to, co jim chybělo. Logické.

Adéla: Ano. A z toho plynou další tendence. Třeba interdependence, tedy vzájemná závislost. Žádná země dnes není soběstačný ostrov. Jenže ta závislost může být i asymetrická – třeba když je stát závislý na dovozu jediné suroviny.

Jakub: To zní jako recept na problém. Takže jsme na sobě víc závislí, ale zároveň slyším o fragmentaci výroby. Není to protimluv?

Adéla: Vůbec ne! Je to skvělý postřeh. Fragmentace znamená, že se výroba jednoho produktu, třeba právě telefonu, rozpadne na malé kousky po celém světě. A právě proto, že je takto roztříštěná, jsou na sobě jednotliví aktéři o to víc závislí. Je to takový paradox.

Jakub: Fascinující. A jak ekonomové tyhle složité řetězce vlastně zkoumají? Existuje na to nějaký model?

Adéla: Určitě. Jedním z nejdůležitějších jsou takzvané globální komoditní řetězce, neboli GCC. A o těch si povíme hned vzápětí.

Jakub: Takže globální řetězce… chápu. Ale často slyšíme o skupinách států, které spolupracují mnohem úžeji, třeba v Evropě. To nás přivádí k regionální integraci. Co to přesně je?

Adéla: Přesně tak. Představ si to jako klub států z jednoho sousedství. Spojí se, aby si navzájem usnadnily obchod a podpořily tak svůj ekonomický růst. Cílem je odstranit mezi sebou překážky.

Jakub: Takže je to takové společenství vlastníků, ale pro státy? Místo toho, aby si půjčovaly sekačku, tak si zjednodušují obchod?

Adéla: V podstatě ano! A má to různé úrovně. Nejnižší je zóna volného obchodu, kde se jen zruší cla. Vyšší stupeň je celní unie, pak společný trh, a na vrcholu je měnová nebo dokonce politická unie, jako je právě Evropská unie.

Jakub: Rozumím. Takže kromě velké a známé EU, jaké další takové „kluby“ ve světě máme?

Adéla: Určitě znáš Visegrádskou čtyřku, tedy V4. Historickým příkladem je Benelux. V Severní Americe to byla NAFTA, v Asii zase funguje sdružení ASEAN. Každé to seskupení má svá specifika a hloubku spolupráce.

Jakub: Takže vedle států a jejich klubů, jako je EU, tu máme ještě další velké hráče, že?

Adéla: Přesně tak. Jsou to nadnárodní společnosti. Představ si firmy tak velké, že nefungují jen v jedné zemi, ale vlastní továrny nebo kanceláře po celém světě.

Jakub: A jejich cíl je asi jasný... vydělat co nejvíc peněz.

Adéla: Přesně tak, maximalizace zisku. Proto přesouvají výrobu tam, kde je levněji. A dělají to pomocí něčeho, čemu říkáme přímé zahraniční investice, neboli PZI.

Jakub: PZI... Co to znamená v praxi? Založí si tam novou firmu?

Adéla: To je jedna možnost, říká se tomu investice „na zelené louce“. Nebo, a to je častější, prostě koupí už existující místní podnik. Tomu se říká akvizice.

Jakub: Takový firemní Pac-Man, co pojídá menší tečky na mapě?

Adéla: To je překvapivě přesné přirovnání. A podle toho, jak velký podíl v té firmě koupí, vznikne buď dceřinná společnost, nebo třeba jen přidružený podnik.

Jakub: Chápu. Takže tyhle obří firmy jsou dalšími důležitými prvky světové ekonomiky, hned vedle států a mezinárodních organizací.

Adéla: Přesně tak. A to nás přivádí k základní otázce... co to ten „podnik“ nebo „firma“ z pohledu ekonomie vlastně je? Není to tak jednoduché, jak to zní.

Jakub: Já myslel, že je to prostě místo, kam lidi chodí do práce a vyrábí věci, aby vydělali peníze.

Adéla: To je dobrý začátek! Ale staří ekonomové se na to dívali různě. Třeba taková neoklasická ekonomie vnímala firmu jako... černou skříňku.

Jakub: Černá skříňka? Jako v letadle, co nahrává, co se pokazilo?

Adéla: Skoro. Spíš jako kouzelná krabice. Na jedné straně do ní vložíš vstupy – práci, kapitál, půdu. A na druhé straně vylezou výstupy – výrobky nebo služby. Hlavním a jediným cílem téhle krabice je maximalizovat zisk.

Jakub: A nikoho nezajímalo, co se děje uvnitř té kouzelné krabice?

Adéla: Dlouhou dobu vlastně ani ne! Ale pak přišla třeba teorie transakčních nákladů. Ta si položila geniálně jednoduchou otázku: Proč firmy vůbec existují? Proč si prostě na trhu nekoupíme všechno, co potřebujeme?

Jakub: To je dobrá otázka. Proč si automobilka nevyrábí jen motor a zbytek si nekoupí od tisíců různých dodavatelů?

Adéla: Protože by to bylo strašně drahé a komplikované! Neustále by museli sjednávat smlouvy, kontrolovat kvalitu, řešit spory... Těmhle nákladům na „používání trhu“ říkáme transakční náklady.

Jakub: Aha! Takže firma vznikne v podstatě tehdy, když je levnější a jednodušší si věci zorganizovat interně, pod jednou střechou, než se o všem dohadovat na trhu.

Adéla: Trefa do černého! Ale aby ta firma byla opravdu úspěšná, musí mít něco extra. Nějaké zdroje nebo schopnosti, které ostatní nemají.

Jakub: Jako tajný recept na Coca-Colu nebo plány na stavbu iPhonu?

Adéla: To je skvělý příklad! Ekonomové říkají, že takové zdroje musí být hodnotné, vzácné, těžko napodobitelné a nenahraditelné. To dává firmě skutečnou konkurenční výhodu.

Jakub: Rozumím. Takže firma není jen černá skříňka, ale spíš nedobytný trezor plný vzácných pokladů.

Adéla: To je hezké přirovnání. A ten trezor navíc neřídí vždycky jen jeho majitel. S příchodem manažerské revoluce totiž došlo k velkému oddělení vlastnictví od řízení, ale k tomu se dostaneme příště.

Jakub: To zní jako skvělé téma na příště. Než ale skončíme, rád bych se zeptal ještě na jednu věc, o které jsem slyšel — transakční náklady. Zní to hrozně složitě.

Adéla: Vůbec ne! Je to vlastně úplně jednoduché. Představ si, že si chceš koupit ojeté auto.

Jakub: Dobře, to znám. Stres a spousta hledání.

Adéla: Přesně! Transakční náklady jsou všechny ty náklady, které musíš vynaložit, aby se ten obchod vůbec uskutečnil. Není to jen cena toho auta.

Jakub: Takže čas, co strávím hledáním na internetu? Nebo peníze za benzín, když se jedu na auto podívat?

Adéla: Ano! A taky náklady na vyjednávání o ceně, na kontrolu u mechanika, na sepsání smlouvy... Všechno tohle je součástí transakčních nákladů. Problém je, že často jedna strana ví víc, než ta druhá.

Jakub: Jako že prodejce ví, že auto bylo bourané, ale mně to neřekne?

Adéla: Přesně tak. Tomu říkáme asymetrická informace a firmy se snaží tyhle náklady a rizika co nejvíc minimalizovat. To je vlastně celý smysl takzvané governance – tedy efektivního řízení.

Jakub: Chápu. A proč je to pro firmy tak důležité v širším měřítku?

Adéla: Protože to ukazuje, kde se v celém výrobním řetězci vlastně vydělávají peníze. Existuje skvělý koncept, kterému se říká „křivka úsměvu“ neboli smiling curve.

Jakub: Křivka úsměvu? To zní pozitivně.

Adéla: Graficky to tak vypadá. Představ si písmeno U. Na jednom horním konci máš výzkum, vývoj a design. Na druhém horním konci je marketing a prodej. No a dole uprostřed je samotná výroba.

Jakub: A hádám, že nejvíc peněz je na těch koncích nahoře, že?

Adéla: Bingo. Největší přidaná hodnota je vymyšlení produktu a jeho následný prodej zákazníkovi. Samotná montáž, která je často v zemích jako Česko, je na dně té křivky, kde je zisk nejmenší.

Jakub: Takže jsme taková ta „montovna Evropy“ uprostřed toho úsměvu, kde se toho moc nenasmějeme.

Adéla: Dá se to tak říct. Skutečný zisk a přidaná hodnota leží jinde. Je to skvělé grafické znázornění toho, proč je důležité mít v ekonomice firmy, které se zabývají inovacemi a pracují s koncovým trhem.

Jakub: To dává dokonalý smysl. Takže, abychom to shrnuli... dneska jsme se podívali na firmu ne jako na černou skříňku, ale jako na soubor unikátních a vzácných zdrojů.

Adéla: Přesně tak. A taky jsme si vysvětlili, že obchodování něco stojí — a to jsou právě ty transakční náklady. A že nejvíc se vydělává na začátku a na konci celého procesu, ne uprostřed.

Jakub: Perfektní. Adélo, moc ti děkuju za další skvělé vysvětlení. Bylo to super.

Adéla: I já děkuji, Jakube. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Uslyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu.

Jakub: Mějte se hezky!