TL;DR / Rychlý přehled fyziologie zvířat

Fyziologie zvířat je věda zkoumající funkce zdravého organismu. Klíčovým pojmem je homeostáza, dynamická stálost vnitřního prostředí udržovaná neuroimunohumorálními mechanismy. Tělo je tvořeno intracelulární a extracelulární tekutinou, z nichž krev hraje zásadní roli v transportu, obraně a termoregulaci. Krevní elementy jako erytrocyty, leukocyty a trombocyty mají specifické funkce. Imunitní systém se dělí na nespecifickou (vrozenou) a specifickou (získanou) imunitu.

Trávení zahrnuje mechanické a chemické procesy v dutině ústní, žaludku, předžaludcích (u přežvýkavců) a střevech, přičemž ptáci mají unikátní trávicí systém. Vstřebávání živin probíhá různými mechanismy. Endokrinní systém reguluje funkce organismu pomocí hormonů z hypotalamu, hypofýzy, štítné žlázy, slinivky a nadledvin. Pro správné fungování jsou nezbytné také minerální látky, dělené na makro- a mikroelementy.

Fyziologie zvířat: Úvod do fascinujícího světa funkcí organismu

Fyziologie (z řeckého physis – příroda, logia – věda) je nauka o podstatě, příčinách a průběhu procesů v živém (zdravém) organismu. Je to obor, který nám pomáhá pochopit, jak zvířecí těla fungují na všech úrovních.

Rozlišujeme fyziologii normální, která studuje zdravého jedince, a fyziologii patologickou, která se zabývá procesy u nemocného zvířete. V tomto článku se zaměříme na fyziologii normální, abychom lépe pochopili základní principy fungování zvířecího organismu.

Homeostáza a dynamická stálost vnitřního prostředí

Homeostáza (z řeckého homos – stejný, stasis – stav) je klíčový fyziologický princip. Jedná se o dynamickou stálost vnitřního prostředí organismu. Znamená to, že koncentrace látek v tělních tekutinách je sice stálá, ale zároveň dynamická, protože se neustále mění v důsledku příjmu živin a odstraňování zplodin.

Regulační mechanismy okamžitě zasahují, aby vrátily koncentraci látek na stálou hodnotu. Tento složitý proces je zajištěn neuroimunohumorálním regulačním mechanismem, který zahrnuje nervovou soustavu, imunitní systém a endokrinní soustavu.

Vnější prostředí organismu tvoří vzduch a půda. Vnitřní prostředí je vše, co se nachází uvnitř nebo za bariérou. Tyto bariéry zahrnují kůži a sliznice (gastrointestinální trakt, respirační a pohlavní aparát). Prioritně se za vnitřní prostředí považují tělní tekutiny.

Tělní tekutiny: Základ života v organismu

Tělní tekutiny tvoří podstatnou část zvířecího těla a dělí se na dva hlavní typy:

Intracelulární tekutina: Tato tekutina se nachází uvnitř buněk. Je pro ni typická převaha draselných iontů (K+) nad sodnými ionty (Na+).
Extracelulární tekutina: Tato tekutina se nachází mimo buňky. Převládají v ní sodné ionty (Na+) nad draselnými (K+). Příklady extracelulární tekutiny zahrnují krevní plazmu, tkáňový mok, mízu, mozkomíšní mok, kloubní tih, nitrooční tekutinu a trávicí šťávy (např. žaludeční, pankreatické).

Voda tvoří 45-60 % tělesné hmotnosti zvířat. S věkem dochází k úbytku extracelulární tekutiny, zatímco objem intracelulární tekutiny zůstává relativně stejný.

Krev a krevní plazma: Životodárná řeka těla

Krev je suspenze krevních elementů a krevní plazmy. Lékaři ji často považují za vnitřní prostředí organismu. Její pH se pohybuje v úzkém rozmezí 7,38–7,44. Již malý pokles nebo vzestup pH o desetinu představuje pro organismus problém, který je okamžitě kompenzován regulačními mechanismy. pH je koncentrace vodíkových iontů.

Krev tvoří přibližně 7,4 % živé hmotnosti zvířat (u koně až 8 %). Má několik klíčových funkcí:

Transportní: Rozvádí živiny, kyslík, hormony a odpadní látky k orgánům a od nich.
Obrana organismu: Chrání před ztrátami vody, patogeny a cizorodými látkami.
Termoregulace: Pomáhá odvádět tepelnou energii a udržovat stálou tělesnou teplotu.

Krevní plazma: Složení a funkce

Krevní plazma je čirá, mírně nažloutlá tekutina s viskozitou o něco větší než voda. Její hustota (specifická hmotnost) je 1,07–1,09 g/cm³. Bílkoviny v plazmě se neukládají do zásoby, ale tvoří dynamickou zásobu pro okamžité potřeby organismu.

Plazmatické bílkoviny (65–85 g/l):

Albuminy: Jsou v menší míře než globuliny (albuminoglobulinový komplex). Udržují osmotický tlak a fungují jako transportéry pro různé látky.
Globuliny:
Alfa a Beta globuliny: Transportéry pro bílkovinné a steroidní hormony, vybrané vitamíny, mastné kyseliny, enzymy (např. ceruloplazmin, feritin) a mikroprvky.
Gama globuliny: Jsou to imunoglobuliny, bílkoviny syntetizované B lymfocyty, klíčové pro imunitu.
Fibrinogen: Globulární bílkovina (3–4 g/l), která se štěpí a vytváří vlákna zabraňující ztrátám tělních tekutin (srážení krve).

Funkce bílkovin v plazmě:

Isovolemie: Udržování stálého objemu tělních tekutin.
Transport: Přenos různých látek.
Isohydrie: Udržování stálé koncentrace vodíkových iontů (hlídají pH tekutin).
Výživa: Poskytují aminokyseliny.
Hemostáza: Zástava krvácení.
Hemokoagulace: Srážení krve.
Suspenzní stabilita: Zajišťují, aby krevní elementy zůstaly rozptýlené v plazmě.
Imunita: Podílejí se na obraně organismu (např. imunoglobuliny, cytokiny).

Močovina v krevní plazmě: Koncentrace 3,3–7 mmol/l. Je konečným produktem metabolismu dusíkatých látek. Monogastrická zvířata ji nevyužívají, zatímco přežvýkavci ji využívají jako zdroj dusíkatých látek pro předžaludky. Je indikátorem funkce ledvin a jater a detoxikace organismu.

Glukóza v krevní plazmě: Koncentrace 3,5–5 mmol/l. Je hlavním zdrojem energie, zejména pro nervové buňky. Odchylky glykémie (hyperglykémie – stres, překrmení; hypoglykémie – nedostatek v krmivu) mohou mít vážné dopady.

Lipidy v krevní plazmě: Koncentrace 2,5–4 g/l. Zahrnují neutrální tuky (triacylglyceroly) pro zásobu energie, fosfolipidy jako součást membrán a cholesterol pro syntézu steroidních látek a vitamínu D.

Minerální látky v krevní plazmě: Dělí se na makroelementy (Ca, P, K, Na, Mg, S) a mikroelementy (Fe, Cu, Zn, Mn, Se, Co, I), které jsou nezbytné pro mnoho fyziologických procesů.

Nárazníkové systémy krve: Strážci pH

Krev obsahuje nárazníkové systémy, které udržují stálé pH (kolem 7,4), jelikož v organismu převážně vznikají kyselé metabolity. Tyto systémy přijímají metabolity z extracelulárního prostředí a odvádějí je do vylučovacích orgánů (ledviny, plíce). Pokles pH pod 7,38 se nazývá acidémie, vzestup nad 7,44 alkalémie.

Hlavní nárazníkové systémy:

Hydrogenuhličitanový (bikarbonátový) – 50 % kapacity: Snižuje kyselost. Vodíkové ionty se vážou na HCO3- za vzniku kyseliny uhličité, která se rozkládá na CO2 (vydechován) a H2O (odstraňována ledvinami).
Hemoglobinový – 35 % kapacity: Hemoglobin se v plicích okysličuje na oxyhemoglobin, který uvolňuje vodíkové ionty vážící se na bikarbonát. Hemoglobin je amfolyt, látka chovající se podle potřeby jako kyselina nebo zásada.
Proteinový – 7 % kapacity: Tvořen plazmatickými bílkovinami, které se chovají jako amfolyty, přijímají nebo uvolňují vodík.
Fosfátový – 5 % kapacity: Významný hlavně v intracelulární tekutině (H2PO4-, HPO42-).

Krevní elementy: Ochránci a nosiči života

Krevní elementy jsou buněčné složky krve, které plní specifické funkce.

Erytrocyty: Červené krvinky a přenos kyslíku

Erytrocyty neboli červené krvinky mají zásadní role:

Přenos O2 a CO2: Hlavní funkce díky hemoglobinu.
Transport AMK: Váží se na cytoplazmatickou membránu.
Vazba toxinů: Mohou vázat některé toxiny.
Imunitní systém: Nesou antigeny a receptory pro krevní skupiny.

Savci mají bezjaderné, bikonkávní erytrocyty, zatímco ptáci, plazi, obojživelníci a ryby mají jaderné. Počet erytrocytů ovlivňuje věk, pohlaví (testosteron stimuluje erytropoetin), nadmořská výška a výživa.

Hemoglobin: Červený transportní metaloprotein, složený z hemu (s Fe2+, váže O2) a globinu (bílkovina). Jedna molekula hemoglobinu váže 4 molekuly kyslíku. Rozeznáváme fyziologický (oxohemoglobin, karbaminhemoglobin) a patologický hemoglobin (karboxyhemoglobin, methemoglobin). Obsah hemoglobinu ovlivňuje věk, výživa a plemeno.

Erytropoéza (vznik a tvorba erytrocytů): Vychází z pluripotentních kmenových buněk v kostní dřeni. Prochází stadii proerytroblastu, retikulocytu (již bezjaderný) a zralého erytrocytu (bezjaderný). Celý vývoj trvá 5–7 dní. Tvorbu podporuje erytropoetin, hormon tvořený z 80 % v ledvinách při sníženém množství kyslíku v tkáních. Syntézu erytropoetinu ovlivňuje testosteron (+), estrogen (-), glukokortikoidy (+), růstové hormony (+) a hormony štítné žlázy (+). Klíčové faktory pro tvorbu erytrocytů jsou aminokyseliny, železo, měď, vitamín B12, vitamín C a kyselina listová.

Zánik erytrocytů: Životnost je u člověka 110–120 dní, u skotu a prasat 50–60 dní, u ptáků 30–40 dní. Zanikají, protože nemají jádro a opotřebovává se jim membrána (zejména ve slezině). 10 % je degradováno hemolýzou, 90 % makrofágy ve slezině. Železo z degradovaného hemu se dostává do plazmy, váže se na apotransferin (vzniká transferin) a putuje do kostní dřeně pro syntézu nových erytrocytů. Hem se rozpadá na biliverdin a bilirubin, který se váže na albumin a je vylučován játry do žluče a střev.

Leukocyty: Bílé krvinky a obrana organismu

Leukocyty neboli bílé krvinky vznikají v kostní dřeni, mají jádro a jsou větší než erytrocyty. Nacházejí se v krevním řečišti i v tkáních. Jejich hlavní význam je v obraně organismu, fungují jako „uklízeči“ cizího materiálu (bakterie, viry). Mají schopnost pohybu (diapedéza). Jejich životnost je od několika hodin až po roky v závislosti na typu.

Leukocyty se dělí na granulocyty a agranulocyty:

Granulocyty: Mají v cytoplazmě barvitelná granula.

Neutrofily: Nejrozšířenější u masožravců (až 50–60 %), u přežvýkavců (30–40 %). Mají tyčinkovité a segmentované jádro, vysokou schopnost fagocytózy a pohyblivost. Jejich počet se zvyšuje při infekci, granula zvyšují vazodilataci a propustnost cév. Žijí několik hodin v krvi, až 5 dní v tkáni. Orientují se pomocí chemotaxe. Nejvíce se nachází v zažívacím a dýchacím traktu.
Eozinofily: Tvoří 1–6 % leukocytů (až 6 % při parazitárních onemocněních). Účastní se alergických reakcí, mají menší schopnost fagocytózy. Jejich granula obsahují látky narušující povrch parazitů. Nacházejí se v gastrointestinálním traktu a plicích. Vyskytují se při tlumení alergických reakcí, zejména histaminázou štěpící histamin. Žijí v krvi 8–12 dní.
Bazofily: Tvoří do 1 % leukocytů. Obsahují heparin (antikoagulace) a histamin (iniciuje zánět, vazodilatace). Nemají fagocytární schopnost. Jejich funkce není zcela probádána, ale biologicky aktivní látky v jejich granulech hrají roli v zánětech.

Agranulocyty: Postrádají barvitelná granula v cytoplazmě.

Lymfocyty: Pro život nezbytné, uplatňují se v imunitním systému (specifická imunita) a tvorbě protilátek. Vznikají z kmenových buněk v kostní dřeni a procházejí „školením“ v brzlíku. Mohou vycestovat do tkání a vracet se do krevního řečiště. Životnost se pohybuje od několika dní až po roky (paměťové buňky).
T-lymfocyty: Životnost až 200 dní. Uplatňují se v buněčné imunitě.
B-lymfocyty: Životnost 4 dny. Uplatňují se v humorální imunitě, tvorbě protilátek.
Monocyty: Tvoří 2–7 % leukocytů. Jsou to největší krevní elementy. Vznikají v kostní dřeni, putují do cév, opouštějí řečiště a v tkáních se přeměňují na makrofágy. Makrofágy jsou fagocytující buňky (např. Kupfferovy buňky v játrech, alveolární makrofágy v plicích, mikroglie v nervové tkáni). Vykazují sekreční aktivitu – produkují erytropoetin (5 %), interleukiny (cytokiny pro komunikaci leukocytů), lysozym (baktericidní enzym) a chemotaktické látky. V tkáni žijí až 100 dní. Jejich funkce je makrofágní (fagocytóza) a sekreční (produkce biologicky aktivních látek).

Trombocyty: Krevní destičky a srážení krve

Trombocyty neboli krevní destičky vznikají rozpadem megakaryocytů. Mají životnost 3–10 dní a jejich množství je 200–500 G/l. Jejich hlavní funkcí je hemostáza (zástava krvácení) a hemokoagulace (srážení krve). Produkují také interleukiny a zapojují se tak do imunitního systému.

Další tělní tekutiny: Skryté systémy podpory

Kromě krve existuje řada dalších tělních tekutin, které plní specifické funkce:

Tkáňový mok (intersticiální tekutina): Je extracelulární tekutina vyplňující mezibuněčné prostory. Vzniká filtrací krevní plazmy v kapilárách, avšak neobsahuje plazmatické bílkoviny. Má stejnou barvu a koncentraci látek jako plazma (kromě bílkovin). Funkce: výživa buněk, přenos živin a kyslíku, odvod zplodin metabolismu a signálových látek.
Míza (lymfa): Je to přebytečný tkáňový mok, který je odváděn mízními cévami a ústí zpátky do krevního řečiště. Odvádí přebytečnou tekutinu, bílkoviny, alergeny, toxiny a nádorové buňky. Mízní uzliny jsou osazeny buňkami imunitního systému.
Mozkomíšní mok (cerebrospinální tekutina): Transcelulární tekutina v centrálním nervovém systému. Je čirá, bezbarvá, vyplňuje mozkové komory a míšní kanál. Podobný plazmě, ale s vyšším obsahem Cl a Mg a nižším obsahem bílkovin. Vzniká filtrací plazmy přes ependymové buňky. Funkce: mechanická ochrana mozku před otřesy a teplotními rozdíly, udržování nitrolebečního tlaku, bariéra proti infekci a toxinům, výživa nervových buněk a přívod kyslíku.
Kloubní tih (synoviální tekutina): Produkovaná buňkami vnitřní vrstvy kloubního pouzdra. Je to ultrafiltrát krevní plazmy s mukopolysacharidy (hlavně kyselinou hyaluronovou). Funkce: výživa kloubní chrupavky, lubrikace kloubních povrchů a zajištění přilnavosti kloubních ploch.
Peritoneální tekutina: Nachází se mezi listy pobřišnice. Funkce: lubrikant pro snadný pohyb orgánů v břiše.
Perikardiální tekutina: Nachází se mezi listy osrdečníku. Funkce: umožňuje pohyby srdce, působí jako lubrikant (20–50 ml).
Trávicí šťávy: Extracelulární tekutiny produkované slinnými žlázami, pankreasem, žaludkem a střevem (např. žluč). Vytváří se jich až 8–9 l denně, přičemž velká část je zpětně resorbována ve střevě.

Imunitní systém zvířat: Obrana proti cizorodým látkám

Imunita je schopnost organismu rozlišit látky vlastní od cizích. Jakákoli cizí látka (bakterie, viry, plísně, přestárlé nebo zmutované buňky) představuje antigen, který vyvolává imunitní odpověď.

Primární orgány imunitního systému jsou brzlík (thymus) – žláza produkující hormony (thymosin) pro zrání T-lymfocytů a „instruktáž“ kmenových buněk, a kostní dřeň. Sekundární orgány zahrnují mízní uzliny, slezinu a játra.

Imunitní reakce má tři fáze:

Fáze rozpoznávání: Záchyt antigenu v organismu.
Fáze amplifikace signálu: Buňka šíří „poplach“.
Fáze efektorová: Systémy se podílejí na zničení antigenu.

Fyziologický zánět je proces narušení bariéry (kůže, sliznice) průnikem antigenu, aktivace obranných a reparačních reakcí a následné ukončení zánětu (rezoluce). Je zahajován fagocytujícími buňkami.

Nespecifická imunita: Vrozená obrana

Nespecifická imunita je vrozená odolnost organismu, která nepotřebuje předchozí zkušenost s antigenem a nemá imunologickou paměť. Je rychlejší než specifická imunita.

Bariérová funkce: Kůže, sliznice, HCl v žaludku, žlučové kyseliny, hlen, střevní mikroflóra a lysozym zabraňují průniku antigenu.
Buněčná nespecifická imunita:
Fagocytující buňky: Granulocyty (neutrofily, eozinofily), monocyty, makrofágy (Kupfferovy buňky, alveolární makrofágy, histiocyty, dendritické buňky). Fagocytóza probíhá lektinovým principem (rozpoznání cukerné složky na bakterii) nebo opsonizací (označení antigenu protilátkou pro makrofágy).
NK buňky (natural killers): Přirození zabíječi. Subpopulace lymfocytů, které syntetizují enzymy (perforiny) pro proděravění a lýzu antigenní struktury.
Humorální nespecifická imunita:
Komplementový systém: Soubor asi 40 proteinů (proenzymů C1-C9) rozpuštěných v tělních tekutinách, produkovaných játry. Aktivuje se klasickou cestou (pomocí protilátky) nebo alternativní cestou (povrch antigenní látky). Spouští kaskádovitou reakci vedoucí k tvorbě membranolytického komplexu C5b-C9, který způsobuje cytolýzu antigenu. Některé složky komplementu mají chemotaktické účinky a stimulují zánět (C3a, C5a) nebo opsonizaci (C3b).
Interferony (α, β): Bílkoviny produkované buňkami napadenými virovou infekcí. Informují okolní zdravé buňky o přítomnosti viru a navozují antivirový stav, brání replikaci virů.

Specifická imunita: Získaná a adaptivní obrana

Specifická imunita využívá specifické systémy rozpoznání antigenu (receptory na lymfocytech). Je vývojově mladší, označovaná jako získaná odolnost, kterou se organismus musí naučit. Má imunologickou paměť na antigen.

Buněčná specifická imunita:
T-lymfocyty: Vznikají z lymfoidních kmenových buněk v kostní dřeni a zrají v brzlíku, kde získávají schopnost rozlišovat vlastní a cizí. Mají receptor TCR. Nenapadají samotný antigen, ale buňky, které ho nesou (antigen prezentující buňky).
Cytotoxické T-lymfocyty (TC): Přímo napadají antigen prezentující buňky hydrolytickým štěpením membrány (perforiny) a uvolňováním toxinů. Komplikují transplantace.
Pomocné T-lymfocyty (TH): Rozlišují vlastní buňky imunitního systému zapojené do imunitního procesu. Produkují cytokiny (interleukiny), které informují a stimulují ostatní imunitní buňky k produkci protilátek. Virus HIV napadá a likviduje TH buňky.
Supresorové T-lymfocyty (TS): Zajišťují zpětnou vazbu systému, tlumí nadměrné imunitní reakce a zabraňují poškození organismu.
Humorální specifická imunita:
B-lymfocyty: Vznikají v kostní dřeni (u ptáků v Burse Fabricii). Jejich funkcí je produkce protilátek (imunoglobulinů). Panenský B-lymfocyt, který se ještě nesetkal s antigenem, má na membráně IgM. Po aktivaci antigenem se klonuje a diferenciuje na plazmatické buňky (syntetizují Ig) nebo paměťové buňky (uchovávají informaci pro rychlejší imunitní odpověď).
Imunoglobulin G (IgG): Tvoří 70 %. Vzniká při opakovaném setkání s antigenem. Inaktivuje toxiny a viry, aktivuje komplement, opsonizuje. U většiny savců prochází placentou (výjimky: kůň, prase, přežvýkavci – získávají mlezivem).
Imunoglobulin M (IgM): Tvoří 10 %. Vzniká při prvním setkání s antigenem. Je to pentamer s aglutinační schopností, aktivuje komplement.
Imunoglobulin A (IgA): Tvoří 15–20 %. Aktivuje komplement. Sekreční IgA (dimer) chrání sliznice (na hranici vnějšího a vnitřního prostředí), brání adhezi bakterií a inaktivuje viry. Ve velkém množství v mlezivu a mateřském mléce.
Imunoglobulin E (IgE): Tvoří 0,004 %. Monomer. Pomáhá při parazitálních infekcích. Váže se na bazofily a aktivuje je k degranulaci (uvolnění histaminu).
Imunoglobulin D (IgD): Tvoří 0,1–0,3 %. Podobný supresorovým T-lymfocytům, eliminuje autoreaktivní B-lymfocyty a brání přehnané imunitní reakci.

Imunizace: Získávání odolnosti

Imunitu lze získat dvěma způsoby:

Pasivní imunizace: Jedinec se sám nepodílí na rozvoji imunitního systému (např. příjem IgG z mleziva). Výhodou je okamžitá reakce, nevýhodou krátká životnost (max. 30 dní) a absence imunologické paměti.
Aktivní imunizace: Do organismu se vpraví usmrcený nebo oslabený antigenní materiál (např. očkování). Spustí se pomalá reakce s aktivací vlastního imunitního systému a vytvořením imunologické paměti (B a T lymfocyty), která trvá roky.

Trávení a vstřebávání živin: Energetická základna

Trávení je mechanické a chemické zpracování potravy, jehož výsledkem jsou látky dostatečně malé pro vstřebávání. Vstřebávání (resorpce) je prostup těchto látek epitelem do krve nebo mízy.

Trávení v dutině ústní: První krok zpracování potravy

Mechanické zpracování – Žvýkání: Centrum v prodloužené míše. Počet žvýkacích pohybů se liší u různých druhů zvířat (skot 15-30, kůň 30-60, prase 30-35).
Chemické trávení – Sliny: Produkce slin (skot 140-150 l/den, kůň 40-50 l/den) závisí na obsahu sušiny v potravě. pH slin je slabě zásadité (6,8-8,5). Složení: 99,5 % vody, 0,5 % elektrolytů a organických látek (mucin, α-amyláza, maltáza, lysozym). Funkce: zvlhčení potravy, chuťové vjemy, úprava pH, baktericidní účinek, trávení škrobů (α-amyláza není u skotu a masožravců). Sekrece slin je primárně neovladatelná vůlí, regulována nepodmíněnými a podmíněnými reflexy.

Trávení v jednokomorovém žaludku: Kyselá transformace

Žaludeční šťáva je produkována žaludeční sliznicí (krycí a hlavní buňky). Zajišťuje hlavně chemické trávení.

Anorganické látky: Cl-, Na+, HCl. HCl (pH 1,5-3,5) aktivuje trávicí enzymy (např. pepsinogen na pepsin), denaturuje bílkoviny, chrání před choroboplodnými zárodky a váže vitamíny (B1, B2, C).
Organické látky (enzymy):
Pepsin: Proteolytický enzym (endopeptidáza) štěpící bílkoviny na polypeptidy. Aktivuje se z pepsinogenu působením HCl nebo jiným pepsinem.
Gastriksin (ketepsin): Proteolytický enzym (endopeptidáza), aktivovaný pepsinem. Štěpí bílkoviny v pylorické části žaludku (optimální pH 4-5).
Chymosin: Proteolytický enzym srážející kasein (mléčnou bílkovinu) na parakaseinát vápenatý (důležitá přítomnost Ca2+). Vytváří se v žaludeční sliznici sajících mláďat (savci), zpomaluje průchod mléka trávicím traktem. U dospělých jedinců není produkován.
Lipáza: Lipolytický enzym štěpící triacylglyceroly (neutrální tuky) na mastné kyseliny a glycerol. Významnější u dospělých jedinců a při štěpení mléčného tuku.
Apoerytein (vnitřní faktor): Glykoprotein chránící vitamín B12 před degradací a umožňující jeho prostup přes epitel do krve.
Mucin: Hlen, mechanická ochrana sliznice.

Regulace sekrece žaludeční šťávy:

Klidová fáze: Není vylučována šťáva (kromě ptáků a přežvýkavců).
Reflexní fáze: Začíná 5-7 minut po příjmu krmiva (podmíněné a nepodmíněné reflexy).
Žaludeční fáze: Trávenina v žaludku dráždí sliznici, uvolňuje se hormon gastrin, stimulující G-buňky k produkci HCl a enzymů.
Střevní fáze: Po přechodu tráveniny do tenkého střeva žaludeční sliznice stále produkuje šťávu; endokrinní G-buňky střeva jsou stimulovány gastrinem k produkci enzymů.

Zvracení (vomitus): Je reflexní děj (centrum v prodloužené míše). Může být vyvoláno přímým podrážděním sliznice žaludku nebo dvanáctníku (chemicky, mechanicky) nebo drážděním CNS (např. chemickými látkami, otřesem mozku). Zahrnuje antiperistaltickou kontrakci a břišní lis.

Trávení v předžaludku: Mikrobiální továrna přežvýkavců

Přežvykování (ruminace): Mechanické rozmělňování a mikrobiální trávení potravy v předžaludku. Začíná 15 minut až 1 hodinu po krmení a trvá 20-45 minut na cyklus (6-8 cyklů/den). Skládá se z rejecke (návrat potravy do jícnu), přežvýkání (40-60x) a polknutí.

Ukládání krmiva v předžaludku: Potrava se vrství a neustále promíchává. pH se mění (bachor 6,2–7,3, čepec 6,1–7, kniha 5,7–6,8).

Motorika předžaludku: Řízena parasympatikem (n. vagus, acetylcholin), neovlivnitelná vůlí.

Pohyby bachoru: Kontrakce dorzálního a ventrálního vaku se střídají (2x za minutu s pauzou), míchají krmivo.
Pohyby čepce: Navazují na kontrakce bachoru, vrací nenatrávené krmivo do bachoru.
Pohyby knihy: Rozmělnění tráveniny mezi listy, navazují na kontrakce čepce.

Mikrobiální trávení v předžaludku (chemické): Podílejí se na něm 3 druhy mikroorganismů:

Bakterie (10^9 – 10^12/ml): Asi 60 druhů symbiotických bakterií.

Adherentní: Přichytávají se na substrát a stěnu předžaludku (proteolytické, fakultativně aerobní).
Rozptýlené: Rozptýlené v bachorové tekutině. Dělí se na celulolytické (celulóza), amylolytické (škrob), sacharolytické (jednoduché cukry), metanogenní (produkují metan, využívají CO2), proteolytické (bílkoviny na AMK) a lipolytické (hydrolyzují tuky).

Nálevníci (10^4 – 10^7/ml): Asi 60 druhů u skotu. Citliví na pH (při pH 4,5 dochází k defaunaci). Specializovaní na fermentaci škrobu (animalizace škrobu – glukóza na glykogen), většina je fagotropních. Tvoří bílkoviny vlastního těla.
Bachorové houby (10^2 – 10^5 spor/ml): Anaerobní. Účinně tráví celulózu, vytvářejí mycelium prorůstající do celulózy a uvolňují celulolytické enzymy. Jejich životní cyklus je 24 hodin, vyžadují pravidelný příjem potravy.

Procesy trávení:

Trávení sacharidů: Tráví se 45 % škrobu a 55–75 % vlákniny. Škrob je štěpen mikrobiální amylázou na maltózu a glukózu, následně fermentován na těkavé mastné kyseliny (TMK). Celulóza je štěpena celulázami (depolymeráza, celobiohydroláza, celobiáza) na glukózu a následně fermentována na TMK (octová 60–70 %, propionová 15–20 %, máselná 10–15 %). TMK zajišťují 40–70 % energie přežvýkavců.
Bachorová acidóza: Vzniká při nadměrném příjmu glycidových krmiv (škrobů) bez návyku. Dochází k nerovnováze mikroorganismů, převaze laktobakterií, produkci kyseliny mléčné a poklesu pH pod 5,5, což vede k defaunaci. Léčba zahrnuje snížení kyselosti (jedlá soda) a naočkování bachorového obsahu zdravých zvířat.
Trávení bílkovin: Bílkoviny a dusíkaté látky (z krmiva i endogenní močovina ze slin) jsou z 65 % přetvořeny předžaludkem na bílkoviny těla mikroorganismů. Degradují se na AMK, které mohou podléhat transaminaci nebo syntéze bílkovin. Nadbytek NH4+ (amoník) se detoxikuje v játrech (močovinový cyklus).
Bachorová alkalóza: Důsledek překrmení dusíkatými látkami s nedostatkem energie. Nadměrná tvorba NH4+ vede k alkalizaci bachoru (pH 7,5–9,5) a defaunaci. Důsledky: nechutenství, snížená produkce mléka, narušená reprodukce, porucha jater. Léčba: prevence, kyselina octová pro snížení pH, naočkování bachorového obsahu.
Trávení lipidů: Triacylglyceroly jsou hydrolyzovány MO na glycerol a mastné kyseliny, které podléhají hydrogenaci. Následně dochází k syntéze mikrobiálních lipidů (mastné kyseliny palmitová, olejová, stearová).
Syntéza vitamínů: Bachorová mikroflóra syntetizuje vitamíny B1, B2, B5, B6, B12, PP, H, kyselinu listovou a vitamín K. Tyto vitamíny využívají bakterie pro svůj metabolismus (sající mláďata je potřebují dodávat).
Tvorba plynů: V předžaludku vzniká 20–30 l/h CO2 a metanu (CH4), zejména při trávení sacharidů a bobovitých. Nadměrné tvorby plynů se zvířata zbavují eruktací (krkáním), což je nepodmíněný reflex spojený s přežvykováním. Je nezbytné pro prevenci tympanie (nadýmání).

Trávení v tenkém střevě: Klíčové centrum resorpcí

Trávení v tenkém střevě je čistě chemické a probíhá zde nejintenzivnější vstřebávání. Podílejí se na něm pankreatická šťáva, střevní šťáva a žluč.

Pankreatická šťáva: Bezbarvá, čirá tekutina s pH 7,0–8,5 (díky NaHCO3-). Obsahuje Na+, Mg2+, Cl-, Ca2+, fosforečnany. Produkuje enzymy:
Trypsin: Proteolytický enzym (endopeptidáza) štěpící vazby u argininu a lyzinu. Aktivuje se z trypsinogenu enterokinázou nebo autokatalyticky.
Chymotrypsin: Proteolytický enzym (endopeptidáza) štěpící vazby u fenylalaninu, tyrosinu a tryptofanu. Aktivuje se z chymotrypsinogenu trypsinem.
Karboxypeptidáza A, B: Exopeptidázy štěpící aminokyseliny z konce peptidických řetězců (A navazuje na chymotrypsin, B na trypsin).
Elastáza a Kolagenáza: Proteolytické enzymy štěpící elastin a kolagen.
Lipáza, Fosfolipáza, Cholesteroáza: Enzymy štěpící lipidy (neutrální tuky, fosfolipidy, esterifikovaný cholesterol).
Amyláza: Štěpí škrob na dextriny a maltózu.
Nukleázy: Štěpí RNA a DNA na nukleotidy.
Regulace sekrece pankreatické šťávy: U přežvýkavců probíhá nepřetržitě. U monogastrických zvířat má 3 fáze: nervovou (reflexy), žaludeční (gastrin stimuluje produkci vody a hydrogenuhličitanu) a střevní (sekretin stimuluje produkci vody a HCO3-, pankreozymin/cholecystokinin stimuluje produkci enzymů a kontrakci žlučníku).
Žluč: Produkt jaterních buněk, vzniká nepřetržitě. Neobsahuje trávicí enzymy. Shromažďuje se ve žlučníku (kůň, holub, perlička, jelenovití, krysa, potkan, velbloud ho nemají) a vyúsťuje do dvanáctníku. pH 7–8. Složení: NaHCO3-, Cl-, K+, Mg2+, žlučové kyseliny (cholová, glykocholová, taurocholová), barviva (biliverdin, bilirubin), cholesterol, lecitin, mucin. Funkce: neutralizace pH, emulgace tuků (žlučové kyseliny, mucin, lecitin), zvýšení aktivity lipázy, zvýšení motoriky střeva, resorpce mastných kyselin a vitamínů rozpustných v tucích, baktericidní účinek, detoxikace, exkrece. Produkce: skot 6–9 l/24h, kůň 4–6 l/24h, prase 2–3 l/24h.
Střevní šťáva: Čirá, slabě zásaditá tekutina (pH 7,5–9,5) produkovaná sliznicí tenkého střeva a Brunnerovými žlázami v dvanáctníku. Lieberkühnovy krypty produkují serózní sekret bohatý na vodu a elektrolyty (HCO3-). Obsahuje enzymy uvolněné z odumřelých enterocytů: enteropeptidáza (aktivuje trypsinogen), peptidázy (štěpí di/tripeptidy na AMK), nukleotidázy, nukleosidázy, lipáza, lecináza, maltáza, laktáza, sacharáza (štěpí disacharidy).

Trávení v tlustém střevě: Závěrečná úprava

Sliznice tlustého střeva neprodukuje enzymy štěpící bílkoviny, sacharidy, tuky. Pokud dojde k trávení enzymy z tenkého střeva, živiny se již nevstřebají (kromě začátku tračníku). Produkují se zde mucin a HCO3-.

Bakteriální fermentace: Důležitá pro zvířata bez předžaludku (kůň, králík), která mají nadměrně vyvinuté slepé střevo. Mikroorganismy fermentují sacharidy na TMK (65 % octová, 20 % propionová, 15 % máselná), které jsou zdrojem energie. Dochází také k fermentaci vlákniny (kůň až 70 %, skot ve slepém střevě 30 %) a bílkovin (na AMK). Bakterie produkují vitamíny skupiny B, H, K. Nálevníci pomáhají štěpit škrob a monosacharidy, vytvářejí bílkoviny vlastního těla.
Cekotrofie, koprofágie: Příjem výkalů (u hlodavců, králíků), aby se využily vitamíny a nestrávené živiny ze slepého střeva.
Defekační reflex: Spuštěn baroreceptory v konečníku při jeho naplnění. Zahrnuje vnitřní a vnější svěrač řitního otvoru.

Trávení ptáků: Unikátní adaptace

Zobáková dutina: Produkce α-amylázy (u hrabavých) pro trávení škrobu.
Vole: Zásobárna krmiva (pH 4,5–5,5). Převládá bakteriální trávení (laktobacily) bílkovin, sacharidů a lipidů, tvorba TMK.
Žláznatý žaludek: Krmivo zde zůstává krátce, promíchává se s žaludeční šťávou (HCl a proteolytické enzymy – pepsin), pH 1,5–2,5.
Svalnatý žaludek: Dlouhodobější mechanické (motorika, grit – kamínky) a chemické trávení proteázami. pH 2,5–3,5. Enzymy pankreatu (trypsinogen, lipáza, α-amyláza) a žluč (drůbež má velká játra, některé druhy nemají žlučník).
Tenké střevo: Jediným zdrojem enzymů je pankreatická šťáva. Žluč emulguje tuky. Nízká produkce střevních šťáv.
Tlusté střevo: Vstřebávání a trávení obdobné jako u savců, ale chybí tračník a konečník. Mají dvě slepá střeva, kde probíhá fermentace sacharidů na TMK a celulózy (kachny, husy). Holub a papoušci mají slepá střeva zakrnělá.

Vstřebávání (resorpce) živin: Jak se živiny dostávají do těla

Vstřebávání je prostup látek (v nejmenší možné formě) přes epitel do krve nebo mízy. Dělí se na:

Paraenterální: Mimo GIT (např. plyny v dýchacím systému, léky přes kůži). Prostup difuzí. Nemá význam pro výživu.
Enterální: Vstřebávání v jednotlivých úsecích trávicího traktu (hlavně v lačníku).

Mechanismy vstřebávání:

Pasivní difuze: Nevyžaduje energii, látky se pohybují po koncentračním gradientu (např. Cl-, voda, TMK, vitamíny rozpustné ve vodě).
Aktivní transport: Látky se transportují proti koncentračnímu gradientu.

Primární: Vyžaduje ATP a bílkovinný nosič (např. Na+/K+ ATPáza).
Sekundární: Přenos jedné molekuly spotřebovává ATP a druhá látka (transportér) se s ní sveze (symport – obě stejným směrem, antiport – jedna dovnitř, druhá ven).

Usnadněná (facilitovaná) difuze: Přenos látek po koncentračním gradientu pomocí bílkovinného nosiče, bez přímé spotřeby energie (např. monosacharidy).
Pinocytóza: Přenos celých velkých molekul přes enterocyt změnou tvaru buňky (např. imunoglobuliny z mleziva, chylomikrony).

Vstřebávání sacharidů: Monosacharidy (glukóza, galaktóza) se vstřebávají v tenkém střevě sekundárním aktivním transportem do enterocytů a usnadněnou difuzí do krve. Fruktóza se vstřebává pasivním transportem. TMK se vstřebávají v předžaludku (difuze).

Vstřebávání lipidů: Micely (mastné kyseliny, fosfolipidy, cholesterol v obalu žlučových kyselin) se dostávají k enterocytům. Glycerol a MK s krátkými řetězci difundují do krve. V enterocytu se lipidy připojují k proteinům (vzniká lipoprotein chylomikron), který exocytózou odchází do mízního řečiště.

Vstřebávání bílkovin: Vstřebávají se aminokyseliny. L-aminokyseliny se do enterocytu dostávají sekundárním aktivním transportem (symport s Na+), do krve pasivní difuzí nebo exocytózou. Imunoglobuliny procházejí pinocytózou.

Vstřebávání minerálních látek a vody:

Na+: Pasivně nebo Na+/K+ ATPázou.
Cl-: Vstupuje s Na+ (symport) nebo výměnou za HCO3- (antiport).
HCO3-: Společně s Na+ výměnou za Cl-.
Ca2+, Mg2+: Dvoumocné ionty vyžadují energii pro vstup do krve (Ca2+Mg2+ ATPáza, antiport Na+Mg2+).
Fe2+: Vstřebává se ve dvanáctníku. Předpokladem je redukce Fe3+ na Fe2+ (HCl, vit. C). Váže se na transferin pro transport do krve.
H2O: Putuje po osmotickém gradientu (z nižší do vyšší koncentrace iontů).

Endokrinologie: Regulace hormonální soustavou

Endokrinologie je nauka o hormonech, které jsou vylučovány přímo do krve nebo mízy. Hormony nejsou enzymy, ale látky, které nesou informaci a povzbuzují buňky k činnosti. Jejich účinky jsou zprostředkovány specifickými receptory (glykoproteiny) na membráně nebo uvnitř buňky.

Chemicky se hormony dělí na: steroidy (z cholesterolu), deriváty AK (biogenní aminy), bílkoviny a peptidy (např. inzulin), eikosanoidy (prostaglandiny, leukotrieny z kyseliny arachidonové).

Mechanismus účinku: Steroidní hormony pronikají cytoplazmatickou membránou a vážou se na receptory v cytosolu. Peptidy, bílkoviny, aminy a eikosanoidy se vážou na receptory na cytoplazmatické membráně a aktivují mechanismus druhého posla (např. cAMP), který přenáší informaci do buňky a stimuluje její reakci.

Regulace hormonální činnosti: Probíhá nervovým systémem, nadřazenou endokrinní žlázou nebo koncentrací látek v krvi. Je řízena zpětnou vazbou (pozitivní – zvyšuje produkci hormonu; negativní – inhibuje produkci hormonu, častější).

Jednoduchá zpětná vazba: Bez nadřazené žlázy, regulace změnou chemického složení krve (např. glukóza – inzulin, vápník – parathormon).
Složitá zpětná vazba: Regulace podřízena nadřazeným žlázám (např. hypotalamus → TRH → adenohypofýza → TSH → štítná žláza → T3, T4).

Antihormony: Syntetické látky bránící působení hormonů obsazením receptorů nebo inhibicí syntézy hormonů.

Hypothalamus: Centrální regulátor

Hypothalamus je nadřazená žláza produkující dva druhy hormonů (krátké peptidické struktury):

Liberiny (stimulující): TRH (tyreoliberin), LH-RH (luliberin), FSH-RH (folitropin), CRH (kortikoliberin), GH-RH (somatoliberin), PRL-RH (prolactin reasin hormon).
Statiny (inhibující): GHIH (somatostatin), prolactin inhibiting hormone (dopamin).

Hormony hypotalamu jsou produkovány v supraoptických jádrech a uskladněny v neurohypofýze:

ADH (antidiuretický hormon, vazopresin): Peptid podporující zpětné vstřebávání vody v ledvinách (antidiuretický účinek), vazokonstrikci a zvýšení krevního tlaku. Nedostatek vede k žíznivce (diabetes insipidus), nadbytek k otokům.
Oxytocin: Peptid stimulující kontrakce hladké svaloviny (děloha při porodu, mléčná žláza při laktaci). U samců ovlivňuje transport spermií. Vylučuje se i při stresu.

Adenohypofýza: Velitel endokrinních žláz

Adenohypofýza produkuje řadu hormonů řídících činnost dalších žláz:

Somatotropin (STH, růstový hormon): Bílkovina, stimuluje růst kostí a chrupavek, syntézu bílkovin, metabolismus tuků a sacharidů. U mláďat je anabolický. Hypofunkce vede k nanismu, hyperfunkce k gigantismu nebo akromegalii.
Prolaktin (PRL): Bílkovina, stimuluje laktaci, růst mléčné žlázy. U ptáků ovlivňuje snášku a rodičovské chování.
Kortikotropin (ACTH): Peptid, stimuluje kůru nadledvin k produkci glukokortikoidů. Má vliv na pigmentaci kůže.
Tyrotropin (TSH): Bílkovina, stimuluje štítnou žlázu k produkci T3 a T4. Zajišťuje využití jódu.
Gonadotropiny:
Folikulostimulační hormon (FSH): Bílkovina, stimuluje růst folikulů ve vaječníku, spermatogenezi. U ptáků růst folikulů a produkci progesteronu.
Lutropin (LH): Bílkovina, zrání terciárních folikulů, ovulace, vznik žlutého tělíska, stimulace produkce progesteronu a testosteronu.

Štítná žláza: Hormony metabolismu

Štítná žláza produkuje tři hormony:

Trijodtyronin (T3) a Tyroxin (T4): Vznikají z aminokyselin s třemi (T3) nebo čtyřmi (T4) molekulami jódu. T3 má vyšší účinnost, T4 je prohormon. Účinky: zvýšení bazálního metabolismu, stimulace resorpce glukózy, proteoanabolický účinek, zvýšení spotřeby kyslíku, vývoj CNS, termoregulace, pigmentace kůže, stimulace laktace. Hyperfunkce (hypertyreóza) vede ke zvýšenému metabolismu, vyšší teplotě, exoftalmu. Hypofunkce (hypotyreóza) vede ke snížení metabolismu, otokům, hypertrofii štítné žlázy, kretenismu u plodu (nedostatek jódu u matky).
Kalcitonin (tyreokalcitonin, CT): Polypeptid produkovaný parafolikulárními buňkami. Reguluje metabolismus Ca a P, stimuluje ukládání Ca v kostech (osifikace), inhibuje uvolňování Ca z kostí a snižuje Ca a P v krevní plazmě. Hypofunkce vede k poruchám kostní tkáně (křivice, osteoporóza).

Příštítná tělíska: Regulace vápníku

Parathormon (PTH, paratyrin): Polypeptid, který působí opačně než kalcitonin. Uvolňuje Ca z kostí do krve, stimuluje zpětnou resorpci Ca z moči a inhibuje resorpci P z moči. Hlídá stálou hladinu Ca v krvi. Hyperfunkce vede k nadbytku Ca (ledvinové kameny, odvápnění kostí, srdeční arytmie). Hypofunkce k poklesu Ca (tetanické křeče, udušení, zvýšení P). Parathormon stimuluje přeměnu vitamínu D2 na D3.

Slinivka břišní: Kontrola glykémie

Langerhansovy ostrůvky ve slinivce břišní produkují:

β-buňky – Inzulin: Bílkovina, snižuje hladinu glukózy v krvi (hypoglykemický účinek) stimulací jejího vstupu do buněk. Hypofunkce vede k cukrovce (diabetes mellitus).
α-buňky – Glukagon: Bílkovina, zvyšuje hladinu glukózy v krvi (hyperglykemický účinek) stimulací glykogenolýzy a glukoneogeneze.

Kůra nadledvin: Stres a mineralizace

Kůra nadledvin produkuje steroidní hormony:

Mineralokortikoidy (např. Aldosteron): Regulují metabolismus Na+, K+ a H2O. Zvyšují zpětnou resorpci Na+ a exkreci K+ v ledvinách. Jejich činnost řídí renin-angiotenzin-aldosteronový systém. Hypofunkce vede ke ztrátě Na+, dehydrataci. Hyperfunkce k zadržování Na+ a edémům.
Glukokortikoidy (např. Kortizol): Řídí metabolismus sacharidů, tuků a bílkovin. Mají hyperglykemický účinek, antiinflamatorní a imunosupresivní účinky. Jejich činnost řídí ACTH. Hypofunkce vede k hypoglykémii, poruchám trávení. Hyperfunkce k hyperglykémii, oslabení imunity, snížení odolnosti proti stresu.
Androgeny: Mužské pohlavní hormony s anabolickým účinkem, sekundární sexuální znaky. Jejich činnost řídí ACTH.

Dřeň nadledvin: Hormony pohotovosti

Dřeň nadledvin produkuje katecholaminy:

Adrenalin (Epinefrin) a Noradrenalin (Norepinefrin): Zvyšují srdeční frekvenci, krevní tlak, rozšiřují průdušky, mobilizují glukózu a mastné kyseliny (hyperglykemický účinek). Reakce na stres, boj nebo útěk.

Varlata a Vaječníky: Pohlavní hormony

Varlata – Testosteron: Steroid, mužský pohlavní hormon. Zajišťuje spermatogenezi, růst a vývoj pohlavních orgánů, sekundární pohlavní znaky, anabolický účinek. Řídí ho LH.
Vaječníky:
Estrogeny (např. Estradiol): Steroidy, ženské pohlavní hormony. Růst a vývoj pohlavních orgánů, říje, sekundární pohlavní znaky, zadržování vody. Řídí je FSH a LH.
Progesteron: Steroid, ženský pohlavní hormon. Příprava dělohy na graviditu, udržení gravidity, vývoj mléčné žlázy. Řídí ho LH.

Minerální látky: Nezbytné pro správné fungování

Minerální látky (anorganické látky, biogenní prvky) tvoří 4–5 % živé hmotnosti. Jsou nezbytné pro život a dělí se na makroelementy (potřebné ve větším množství) a mikroelementy (potřebné v menším množství).

Makroelementy: Velcí hráči v těle

Vápník (Ca): Nejvíce zastoupený minerál (1,5–2 % živé hmotnosti), hlavně v kostech a zubech. Resorpce v tenkém střevě, ovlivněna vit. D, pH, P a Mg. Exkrece močí a výkaly. Funkce: tvorba kostí a zubů, srážení krve, svalová kontrakce, nervosvalová dráždivost, membránový potenciál, imunita. Nedostatek: křivice, osteomalácie, osteoporóza, hypokalcemická tetanie (poporodní paréza). Nadbytek: tvorba ledvinových kamenů, poruchy srdečního rytmu.
Fosfor (P): Druhý nejzastoupenější minerál (0,8–1,2 % živé hmotnosti), hlavně v kostech. Resorpce v tenkém střevě, ovlivněna vit. D a Ca. Exkrece močí a výkaly. Funkce: tvorba kostí a zubů, metabolismus sacharidů a tuků (ATP, NADP), součást NK, fosfolipidů, pufr. Nedostatek: křivice, osteomalácie, perverzní chutě (osteofagie). Nadbytek: odvápnění kostí, ledvinové kameny.
Sodík (Na): Hlavní kation extracelulární tekutiny. Resorpce v tenkém a tlustém střevě (aktivní i pasivní). Exkrece močí. Funkce: udržování osmotického tlaku a objemu ECT, vodní bilance, acidobazická rovnováha, membránový potenciál, nervové vzruchy, svalová kontrakce. Nedostatek: dehydratace, svalové křeče, poruchy trávení. Nadbytek: hypertenze, edémy, žízeň.
Draslík (K): Hlavní kation intracelulární tekutiny. Resorpce v tenkém a tlustém střevě (aktivní i pasivní). Exkrece močí. Funkce: udržování osmotického tlaku a objemu ICT, membránový potenciál, nervové vzruchy, svalová kontrakce (srdeční sval), acidobazická rovnováha. Nedostatek: svalová slabost, poruchy srdečního rytmu, atonie GIT. Nadbytek: srdeční arytmie, svalová slabost.
Hořčík (Mg): Zastoupen v kostech (60 %), svalech (30 %). Resorpce v tenkém a tlustém střevě, ovlivněna Ca, P. Exkrece močí. Funkce: aktivátor enzymů (ATPázy), svalová kontrakce a relaxace, nervosvalová dráždivost, metabolismus sacharidů a tuků, tvorba kostí. Nedostatek: zvýšená nervosvalová dráždivost, křeče (hypomagnezemická tetanie – pastevní, trávová, mléčná, transportní). Nadbytek: ojedinělý, tlumivý účinek na CNS.
Síra (S): V těle výlučně v organických sloučeninách (AK methionin, cystin, cystein; vitamíny biotin, thiamin; hormony inzulin). Resorpce v předžaludku a tenkém střevě (sirné AMK, sirany u přežvýkavců). Exkrece močí (sírany) a výkaly. Funkce: syntéza cholinu, adrenalinu, kreatinu, růst srsti a kožních derivátů, fermentace v předžaludku, detoxikace jater. Nedostatek: omezený růst, špatná kvalita rohoviny, poruchy imunity.

Mikroelementy: Malí, ale klíčoví pomocníci

Měď (Cu): Nezbytná ve všech tkáních (játra, ledviny, mozek). Resorpce v žaludku a tenkém střevě (aktivní transport). Exkrece žlučí. Funkce: erytropoéza (tvorba červených krvinek, zabudování Fe do Hb), součást oxidáz (tkáňové dýchání), tvorba kostí (ukládání Ca a P), reprodukce, činnost bachorových MO, tvorba pigmentů, elastinu, kolagenu. Nedostatek: anémie, zpomalený růst, narušená pigmentace, špatný růst vlny, degenerativní změny mozku (enzootická ataxie), poruchy osifikace kostry, defekty cév. Nadbytek: toxický (zejména ovce), dystrofické změny jater, hemolýza.
Železo (Fe): Nejvíce v krvi (65 %), svalovina (10 %). Resorpce ve dvanáctníku (pouze jako dvojmocné Fe2+, redukované HCl a vit. C). Exkrece žlučí. Funkce: tvorba krvinek (součást hemoglobinu, myoglobinu, enzymů), přenos dýchacích plynů, imunita, syntéza melaninu. Nedostatek: anémie (mikrocytární), bledá svalovina, degenerace ledvin, poruchy imunity (zejména selata a telata). Nadbytek: hemolytické otravy.
Kobalt (Co): Ve všech tkáních, hlavně v játrech. Resorpce ve dvanáctníku (aktivní transport, pomalejší u přežvýkavců). Exkrece žlučí a mlékem. Funkce: součást vit. B12, růstový faktor MO (štěpení celulózy, syntéza propionové kyseliny), krvetvorba (syntéza hemoglobinu, zrání erytrocytů). Nedostatek: nechutenství, poruchy trávení, zpomalený růst, mikrocytární anémie, snížená produkce mléka (enzootický marasmus u přežvýkavců).
Zinek (Zn): Nejvíce ve svalové a kostní tkáni, cévnatce oka, játrech, pankreatu. Resorpce ve dvanáctníku (aktivní transport). Exkrece slinami, mlékem, pankreatickou šťávou. Funkce: kofaktor a aktivátor enzymů (cca 70 enzymů), syntéza inzulinu, růst kostí, účinky pohlavních hormonů, metabolismus bílkovin a sacharidů, acidobazická rovnováha krve, metabolismus kůže a tvorba kožních derivátů, reprodukční funkce, tvorba imunoglobulinů. Nedostatek: omezený růst, snížená produkce mléka, špatná kvalita rohoviny, poruchy imunity (u mláďat), dermatitidy, poruchy reprodukce (spermatogeneze, říjový cyklus). Nadbytek: průjmy, záněty sliznice GIT.
Jód (I): Nejvíce ve štítné žláze. Resorpce v tenkém střevě. Exkrece močí. Funkce: syntéza hormonů štítné žlázy (T3, T4). Nedostatek: struma (hypertrofie štítné žlázy), hypotyreóza, snížená produkce mléka, reprodukční poruchy (potraty, mrtvá nebo slabá mláďata), poruchy peří. Nadbytek: podobné příznaky jako nedostatek (struma).
Selen (Se): Ve všech tkáních. Resorpce v tenkém střevě. Exkrece močí. Funkce: součást enzymu glutathionperoxidázy (antioxidant), ochrana membrán před volnými radikály, syntéza bílkovin, metabolismus síry, vit. E, růst, reprodukce. Nedostatek: svalová dystrofie (bílá svalová nemoc), poruchy reprodukce (aborty, neplodnost), hepatopatie, snížená odolnost. Nadbytek: selenóza (toxicita), poruchy růstu, kvality peří a srsti, onemocnění jater, degenerace ledvin, poruchy reprodukce (deformace končetin u mláďat).
Mangan (Mn): Nejvíce v kostech, játrech, ledvinách, slinivce. Resorpce v tenkém střevě (aktivní transport). Exkrece žlučí. Funkce: součást enzymů (citrátový cyklus, oxidační fosforylace), aktivátor enzymů (syntéza cholesterolu), růst chrupavky, osifikace, tvorba hemoglobinu, růstový faktor bachorové mikroflóry, reprodukce. Nedostatek: snížení příjmu krmiva, poruchy růstu a skeletu, poruchy reprodukce (nízká plodnost, potraty, mrtvá mláďata, deformace končetin), peróza u drůbeže. Nadbytek: neurotoxin (třes, křeče), anémie (inhibice vstřebávání Fe).

FAQ: Často kladené otázky k fyziologii zvířat

Co je to homeostáza a proč je pro zvířata důležitá?

Homeostáza je dynamická stálost vnitřního prostředí organismu, udržovaná neustálými regulačními mechanismy. Je klíčová pro přežití, protože zajišťuje optimální podmínky pro všechny životní funkce buněk a orgánů, například stálou teplotu, pH a koncentraci živin.

Jaké jsou hlavní funkce krve v těle zvířete?

Krev plní v těle zvířete tři hlavní funkce: transport živin, kyslíku, hormonů a odpadních látek; obranu organismu proti infekcím a ztrátám krve; a termoregulaci, tedy udržování stálé tělesné teploty. Podílí se také na udržování homeostázy, například stabilním pH.

Jak se liší nespecifická a specifická imunita u zvířat?

Nespecifická imunita je vrozená, okamžitá a bez paměti (např. kožní bariéra, fagocyty, komplementový systém). Specifická imunita je získaná, pomalejší, ale má paměť a je vysoce specifická pro konkrétní antigen (např. T-lymfocyty, B-lymfocyty a protilátky). Tyto dva systémy se navzájem doplňují a zajišťují komplexní ochranu organismu.

Proč mají přežvýkavci speciální trávicí systém s předžaludky?

Přežvýkavci (jako krávy nebo ovce) mají předžaludky, protože jim umožňují efektivně trávit vlákninu (celulózu), kterou jiná zvířata nedokážou využít. V bachoru žijí miliardy mikroorganismů, které fermentují vlákninu na těkavé mastné kyseliny, jež jsou pro přežvýkavce hlavním zdrojem energie. Tento systém také umožňuje syntézu vitamínů a mikrobiálních bílkovin.

Jaké jsou hlavní hormony štítné žlázy a jak ovlivňují metabolismus?

Hlavními hormony štítné žlázy jsou trijodtyronin (T3) a tyroxin (T4). Tyto hormony, které obsahují jód, zvyšují bazální metabolismus organismu, stimulují tvorbu energie, ovlivňují růst a vývoj (zejména nervového systému) a podílejí se na termoregulaci. Nedostatek nebo nadbytek těchto hormonů může vést k vážným zdravotním problémům.

TL;DR / Rychlý přehled fyziologie zvířat

Fyziologie zvířat: Úvod do fascinujícího světa funkcí organismu

Homeostáza a dynamická stálost vnitřního prostředí

Tělní tekutiny: Základ života v organismu

Tělní tekutiny tvoří podstatnou část zvířecího těla a dělí se na dva hlavní typy:

Intracelulární tekutina: Tato tekutina se nachází uvnitř buněk. Je pro ni typická převaha draselných iontů (K+) nad sodnými ionty (Na+).
Extracelulární tekutina: Tato tekutina se nachází mimo buňky. Převládají v ní sodné ionty (Na+) nad draselnými (K+). Příklady extracelulární tekutiny zahrnují krevní plazmu, tkáňový mok, mízu, mozkomíšní mok, kloubní tih, nitrooční tekutinu a trávicí šťávy (např. žaludeční, pankreatické).

Voda tvoří 45-60 % tělesné hmotnosti zvířat. S věkem dochází k úbytku extracelulární tekutiny, zatímco objem intracelulární tekutiny zůstává relativně stejný.

Krev a krevní plazma: Životodárná řeka těla

Krev tvoří přibližně 7,4 % živé hmotnosti zvířat (u koně až 8 %). Má několik klíčových funkcí:

Transportní: Rozvádí živiny, kyslík, hormony a odpadní látky k orgánům a od nich.
Obrana organismu: Chrání před ztrátami vody, patogeny a cizorodými látkami.
Termoregulace: Pomáhá odvádět tepelnou energii a udržovat stálou tělesnou teplotu.

Krevní plazma: Složení a funkce

Plazmatické bílkoviny (65–85 g/l):

Albuminy: Jsou v menší míře než globuliny (albuminoglobulinový komplex). Udržují osmotický tlak a fungují jako transportéry pro různé látky.
Globuliny:
Alfa a Beta globuliny: Transportéry pro bílkovinné a steroidní hormony, vybrané vitamíny, mastné kyseliny, enzymy (např. ceruloplazmin, feritin) a mikroprvky.
Gama globuliny: Jsou to imunoglobuliny, bílkoviny syntetizované B lymfocyty, klíčové pro imunitu.
Fibrinogen: Globulární bílkovina (3–4 g/l), která se štěpí a vytváří vlákna zabraňující ztrátám tělních tekutin (srážení krve).

Funkce bílkovin v plazmě:

Isovolemie: Udržování stálého objemu tělních tekutin.
Transport: Přenos různých látek.
Isohydrie: Udržování stálé koncentrace vodíkových iontů (hlídají pH tekutin).
Výživa: Poskytují aminokyseliny.
Hemostáza: Zástava krvácení.
Hemokoagulace: Srážení krve.
Suspenzní stabilita: Zajišťují, aby krevní elementy zůstaly rozptýlené v plazmě.
Imunita: Podílejí se na obraně organismu (např. imunoglobuliny, cytokiny).

Minerální látky v krevní plazmě: Dělí se na makroelementy (Ca, P, K, Na, Mg, S) a mikroelementy (Fe, Cu, Zn, Mn, Se, Co, I), které jsou nezbytné pro mnoho fyziologických procesů.

Nárazníkové systémy krve: Strážci pH

Hlavní nárazníkové systémy:

Hydrogenuhličitanový (bikarbonátový) – 50 % kapacity: Snižuje kyselost. Vodíkové ionty se vážou na HCO3- za vzniku kyseliny uhličité, která se rozkládá na CO2 (vydechován) a H2O (odstraňována ledvinami).
Hemoglobinový – 35 % kapacity: Hemoglobin se v plicích okysličuje na oxyhemoglobin, který uvolňuje vodíkové ionty vážící se na bikarbonát. Hemoglobin je amfolyt, látka chovající se podle potřeby jako kyselina nebo zásada.
Proteinový – 7 % kapacity: Tvořen plazmatickými bílkovinami, které se chovají jako amfolyty, přijímají nebo uvolňují vodík.
Fosfátový – 5 % kapacity: Významný hlavně v intracelulární tekutině (H2PO4-, HPO42-).

Krevní elementy: Ochránci a nosiči života

Krevní elementy jsou buněčné složky krve, které plní specifické funkce.

Erytrocyty: Červené krvinky a přenos kyslíku

Erytrocyty neboli červené krvinky mají zásadní role:

Přenos O2 a CO2: Hlavní funkce díky hemoglobinu.
Transport AMK: Váží se na cytoplazmatickou membránu.
Vazba toxinů: Mohou vázat některé toxiny.
Imunitní systém: Nesou antigeny a receptory pro krevní skupiny.

Leukocyty: Bílé krvinky a obrana organismu

Leukocyty se dělí na granulocyty a agranulocyty:

Granulocyty: Mají v cytoplazmě barvitelná granula.

Neutrofily: Nejrozšířenější u masožravců (až 50–60 %), u přežvýkavců (30–40 %). Mají tyčinkovité a segmentované jádro, vysokou schopnost fagocytózy a pohyblivost. Jejich počet se zvyšuje při infekci, granula zvyšují vazodilataci a propustnost cév. Žijí několik hodin v krvi, až 5 dní v tkáni. Orientují se pomocí chemotaxe. Nejvíce se nachází v zažívacím a dýchacím traktu.
Eozinofily: Tvoří 1–6 % leukocytů (až 6 % při parazitárních onemocněních). Účastní se alergických reakcí, mají menší schopnost fagocytózy. Jejich granula obsahují látky narušující povrch parazitů. Nacházejí se v gastrointestinálním traktu a plicích. Vyskytují se při tlumení alergických reakcí, zejména histaminázou štěpící histamin. Žijí v krvi 8–12 dní.
Bazofily: Tvoří do 1 % leukocytů. Obsahují heparin (antikoagulace) a histamin (iniciuje zánět, vazodilatace). Nemají fagocytární schopnost. Jejich funkce není zcela probádána, ale biologicky aktivní látky v jejich granulech hrají roli v zánětech.

Agranulocyty: Postrádají barvitelná granula v cytoplazmě.

Lymfocyty: Pro život nezbytné, uplatňují se v imunitním systému (specifická imunita) a tvorbě protilátek. Vznikají z kmenových buněk v kostní dřeni a procházejí „školením“ v brzlíku. Mohou vycestovat do tkání a vracet se do krevního řečiště. Životnost se pohybuje od několika dní až po roky (paměťové buňky).
T-lymfocyty: Životnost až 200 dní. Uplatňují se v buněčné imunitě.
B-lymfocyty: Životnost 4 dny. Uplatňují se v humorální imunitě, tvorbě protilátek.
Monocyty: Tvoří 2–7 % leukocytů. Jsou to největší krevní elementy. Vznikají v kostní dřeni, putují do cév, opouštějí řečiště a v tkáních se přeměňují na makrofágy. Makrofágy jsou fagocytující buňky (např. Kupfferovy buňky v játrech, alveolární makrofágy v plicích, mikroglie v nervové tkáni). Vykazují sekreční aktivitu – produkují erytropoetin (5 %), interleukiny (cytokiny pro komunikaci leukocytů), lysozym (baktericidní enzym) a chemotaktické látky. V tkáni žijí až 100 dní. Jejich funkce je makrofágní (fagocytóza) a sekreční (produkce biologicky aktivních látek).

Trombocyty: Krevní destičky a srážení krve

Další tělní tekutiny: Skryté systémy podpory

Kromě krve existuje řada dalších tělních tekutin, které plní specifické funkce:

Tkáňový mok (intersticiální tekutina): Je extracelulární tekutina vyplňující mezibuněčné prostory. Vzniká filtrací krevní plazmy v kapilárách, avšak neobsahuje plazmatické bílkoviny. Má stejnou barvu a koncentraci látek jako plazma (kromě bílkovin). Funkce: výživa buněk, přenos živin a kyslíku, odvod zplodin metabolismu a signálových látek.
Míza (lymfa): Je to přebytečný tkáňový mok, který je odváděn mízními cévami a ústí zpátky do krevního řečiště. Odvádí přebytečnou tekutinu, bílkoviny, alergeny, toxiny a nádorové buňky. Mízní uzliny jsou osazeny buňkami imunitního systému.
Mozkomíšní mok (cerebrospinální tekutina): Transcelulární tekutina v centrálním nervovém systému. Je čirá, bezbarvá, vyplňuje mozkové komory a míšní kanál. Podobný plazmě, ale s vyšším obsahem Cl a Mg a nižším obsahem bílkovin. Vzniká filtrací plazmy přes ependymové buňky. Funkce: mechanická ochrana mozku před otřesy a teplotními rozdíly, udržování nitrolebečního tlaku, bariéra proti infekci a toxinům, výživa nervových buněk a přívod kyslíku.
Kloubní tih (synoviální tekutina): Produkovaná buňkami vnitřní vrstvy kloubního pouzdra. Je to ultrafiltrát krevní plazmy s mukopolysacharidy (hlavně kyselinou hyaluronovou). Funkce: výživa kloubní chrupavky, lubrikace kloubních povrchů a zajištění přilnavosti kloubních ploch.
Peritoneální tekutina: Nachází se mezi listy pobřišnice. Funkce: lubrikant pro snadný pohyb orgánů v břiše.
Perikardiální tekutina: Nachází se mezi listy osrdečníku. Funkce: umožňuje pohyby srdce, působí jako lubrikant (20–50 ml).
Trávicí šťávy: Extracelulární tekutiny produkované slinnými žlázami, pankreasem, žaludkem a střevem (např. žluč). Vytváří se jich až 8–9 l denně, přičemž velká část je zpětně resorbována ve střevě.

Imunitní systém zvířat: Obrana proti cizorodým látkám

Imunitní reakce má tři fáze:

Fáze rozpoznávání: Záchyt antigenu v organismu.
Fáze amplifikace signálu: Buňka šíří „poplach“.
Fáze efektorová: Systémy se podílejí na zničení antigenu.

Nespecifická imunita: Vrozená obrana

Nespecifická imunita je vrozená odolnost organismu, která nepotřebuje předchozí zkušenost s antigenem a nemá imunologickou paměť. Je rychlejší než specifická imunita.

Bariérová funkce: Kůže, sliznice, HCl v žaludku, žlučové kyseliny, hlen, střevní mikroflóra a lysozym zabraňují průniku antigenu.
Buněčná nespecifická imunita:
Fagocytující buňky: Granulocyty (neutrofily, eozinofily), monocyty, makrofágy (Kupfferovy buňky, alveolární makrofágy, histiocyty, dendritické buňky). Fagocytóza probíhá lektinovým principem (rozpoznání cukerné složky na bakterii) nebo opsonizací (označení antigenu protilátkou pro makrofágy).
NK buňky (natural killers): Přirození zabíječi. Subpopulace lymfocytů, které syntetizují enzymy (perforiny) pro proděravění a lýzu antigenní struktury.
Humorální nespecifická imunita:
Komplementový systém: Soubor asi 40 proteinů (proenzymů C1-C9) rozpuštěných v tělních tekutinách, produkovaných játry. Aktivuje se klasickou cestou (pomocí protilátky) nebo alternativní cestou (povrch antigenní látky). Spouští kaskádovitou reakci vedoucí k tvorbě membranolytického komplexu C5b-C9, který způsobuje cytolýzu antigenu. Některé složky komplementu mají chemotaktické účinky a stimulují zánět (C3a, C5a) nebo opsonizaci (C3b).
Interferony (α, β): Bílkoviny produkované buňkami napadenými virovou infekcí. Informují okolní zdravé buňky o přítomnosti viru a navozují antivirový stav, brání replikaci virů.

Specifická imunita: Získaná a adaptivní obrana

Buněčná specifická imunita:
T-lymfocyty: Vznikají z lymfoidních kmenových buněk v kostní dřeni a zrají v brzlíku, kde získávají schopnost rozlišovat vlastní a cizí. Mají receptor TCR. Nenapadají samotný antigen, ale buňky, které ho nesou (antigen prezentující buňky).
Cytotoxické T-lymfocyty (TC): Přímo napadají antigen prezentující buňky hydrolytickým štěpením membrány (perforiny) a uvolňováním toxinů. Komplikují transplantace.
Pomocné T-lymfocyty (TH): Rozlišují vlastní buňky imunitního systému zapojené do imunitního procesu. Produkují cytokiny (interleukiny), které informují a stimulují ostatní imunitní buňky k produkci protilátek. Virus HIV napadá a likviduje TH buňky.
Supresorové T-lymfocyty (TS): Zajišťují zpětnou vazbu systému, tlumí nadměrné imunitní reakce a zabraňují poškození organismu.
Humorální specifická imunita:
B-lymfocyty: Vznikají v kostní dřeni (u ptáků v Burse Fabricii). Jejich funkcí je produkce protilátek (imunoglobulinů). Panenský B-lymfocyt, který se ještě nesetkal s antigenem, má na membráně IgM. Po aktivaci antigenem se klonuje a diferenciuje na plazmatické buňky (syntetizují Ig) nebo paměťové buňky (uchovávají informaci pro rychlejší imunitní odpověď).
Imunoglobulin G (IgG): Tvoří 70 %. Vzniká při opakovaném setkání s antigenem. Inaktivuje toxiny a viry, aktivuje komplement, opsonizuje. U většiny savců prochází placentou (výjimky: kůň, prase, přežvýkavci – získávají mlezivem).
Imunoglobulin M (IgM): Tvoří 10 %. Vzniká při prvním setkání s antigenem. Je to pentamer s aglutinační schopností, aktivuje komplement.
Imunoglobulin A (IgA): Tvoří 15–20 %. Aktivuje komplement. Sekreční IgA (dimer) chrání sliznice (na hranici vnějšího a vnitřního prostředí), brání adhezi bakterií a inaktivuje viry. Ve velkém množství v mlezivu a mateřském mléce.
Imunoglobulin E (IgE): Tvoří 0,004 %. Monomer. Pomáhá při parazitálních infekcích. Váže se na bazofily a aktivuje je k degranulaci (uvolnění histaminu).
Imunoglobulin D (IgD): Tvoří 0,1–0,3 %. Podobný supresorovým T-lymfocytům, eliminuje autoreaktivní B-lymfocyty a brání přehnané imunitní reakci.

Imunizace: Získávání odolnosti

Imunitu lze získat dvěma způsoby:

Pasivní imunizace: Jedinec se sám nepodílí na rozvoji imunitního systému (např. příjem IgG z mleziva). Výhodou je okamžitá reakce, nevýhodou krátká životnost (max. 30 dní) a absence imunologické paměti.
Aktivní imunizace: Do organismu se vpraví usmrcený nebo oslabený antigenní materiál (např. očkování). Spustí se pomalá reakce s aktivací vlastního imunitního systému a vytvořením imunologické paměti (B a T lymfocyty), která trvá roky.

Trávení a vstřebávání živin: Energetická základna

Trávení v dutině ústní: První krok zpracování potravy

Mechanické zpracování – Žvýkání: Centrum v prodloužené míše. Počet žvýkacích pohybů se liší u různých druhů zvířat (skot 15-30, kůň 30-60, prase 30-35).
Chemické trávení – Sliny: Produkce slin (skot 140-150 l/den, kůň 40-50 l/den) závisí na obsahu sušiny v potravě. pH slin je slabě zásadité (6,8-8,5). Složení: 99,5 % vody, 0,5 % elektrolytů a organických látek (mucin, α-amyláza, maltáza, lysozym). Funkce: zvlhčení potravy, chuťové vjemy, úprava pH, baktericidní účinek, trávení škrobů (α-amyláza není u skotu a masožravců). Sekrece slin je primárně neovladatelná vůlí, regulována nepodmíněnými a podmíněnými reflexy.

Trávení v jednokomorovém žaludku: Kyselá transformace

Žaludeční šťáva je produkována žaludeční sliznicí (krycí a hlavní buňky). Zajišťuje hlavně chemické trávení.

Anorganické látky: Cl-, Na+, HCl. HCl (pH 1,5-3,5) aktivuje trávicí enzymy (např. pepsinogen na pepsin), denaturuje bílkoviny, chrání před choroboplodnými zárodky a váže vitamíny (B1, B2, C).
Organické látky (enzymy):
Pepsin: Proteolytický enzym (endopeptidáza) štěpící bílkoviny na polypeptidy. Aktivuje se z pepsinogenu působením HCl nebo jiným pepsinem.
Gastriksin (ketepsin): Proteolytický enzym (endopeptidáza), aktivovaný pepsinem. Štěpí bílkoviny v pylorické části žaludku (optimální pH 4-5).
Chymosin: Proteolytický enzym srážející kasein (mléčnou bílkovinu) na parakaseinát vápenatý (důležitá přítomnost Ca2+). Vytváří se v žaludeční sliznici sajících mláďat (savci), zpomaluje průchod mléka trávicím traktem. U dospělých jedinců není produkován.
Lipáza: Lipolytický enzym štěpící triacylglyceroly (neutrální tuky) na mastné kyseliny a glycerol. Významnější u dospělých jedinců a při štěpení mléčného tuku.
Apoerytein (vnitřní faktor): Glykoprotein chránící vitamín B12 před degradací a umožňující jeho prostup přes epitel do krve.
Mucin: Hlen, mechanická ochrana sliznice.

Regulace sekrece žaludeční šťávy:

Klidová fáze: Není vylučována šťáva (kromě ptáků a přežvýkavců).
Reflexní fáze: Začíná 5-7 minut po příjmu krmiva (podmíněné a nepodmíněné reflexy).
Žaludeční fáze: Trávenina v žaludku dráždí sliznici, uvolňuje se hormon gastrin, stimulující G-buňky k produkci HCl a enzymů.
Střevní fáze: Po přechodu tráveniny do tenkého střeva žaludeční sliznice stále produkuje šťávu; endokrinní G-buňky střeva jsou stimulovány gastrinem k produkci enzymů.

Trávení v předžaludku: Mikrobiální továrna přežvýkavců

Ukládání krmiva v předžaludku: Potrava se vrství a neustále promíchává. pH se mění (bachor 6,2–7,3, čepec 6,1–7, kniha 5,7–6,8).

Motorika předžaludku: Řízena parasympatikem (n. vagus, acetylcholin), neovlivnitelná vůlí.

Pohyby bachoru: Kontrakce dorzálního a ventrálního vaku se střídají (2x za minutu s pauzou), míchají krmivo.
Pohyby čepce: Navazují na kontrakce bachoru, vrací nenatrávené krmivo do bachoru.
Pohyby knihy: Rozmělnění tráveniny mezi listy, navazují na kontrakce čepce.

Mikrobiální trávení v předžaludku (chemické): Podílejí se na něm 3 druhy mikroorganismů:

Bakterie (10^9 – 10^12/ml): Asi 60 druhů symbiotických bakterií.

Adherentní: Přichytávají se na substrát a stěnu předžaludku (proteolytické, fakultativně aerobní).
Rozptýlené: Rozptýlené v bachorové tekutině. Dělí se na celulolytické (celulóza), amylolytické (škrob), sacharolytické (jednoduché cukry), metanogenní (produkují metan, využívají CO2), proteolytické (bílkoviny na AMK) a lipolytické (hydrolyzují tuky).

Nálevníci (10^4 – 10^7/ml): Asi 60 druhů u skotu. Citliví na pH (při pH 4,5 dochází k defaunaci). Specializovaní na fermentaci škrobu (animalizace škrobu – glukóza na glykogen), většina je fagotropních. Tvoří bílkoviny vlastního těla.
Bachorové houby (10^2 – 10^5 spor/ml): Anaerobní. Účinně tráví celulózu, vytvářejí mycelium prorůstající do celulózy a uvolňují celulolytické enzymy. Jejich životní cyklus je 24 hodin, vyžadují pravidelný příjem potravy.

Procesy trávení:

Trávení sacharidů: Tráví se 45 % škrobu a 55–75 % vlákniny. Škrob je štěpen mikrobiální amylázou na maltózu a glukózu, následně fermentován na těkavé mastné kyseliny (TMK). Celulóza je štěpena celulázami (depolymeráza, celobiohydroláza, celobiáza) na glukózu a následně fermentována na TMK (octová 60–70 %, propionová 15–20 %, máselná 10–15 %). TMK zajišťují 40–70 % energie přežvýkavců.
Bachorová acidóza: Vzniká při nadměrném příjmu glycidových krmiv (škrobů) bez návyku. Dochází k nerovnováze mikroorganismů, převaze laktobakterií, produkci kyseliny mléčné a poklesu pH pod 5,5, což vede k defaunaci. Léčba zahrnuje snížení kyselosti (jedlá soda) a naočkování bachorového obsahu zdravých zvířat.
Trávení bílkovin: Bílkoviny a dusíkaté látky (z krmiva i endogenní močovina ze slin) jsou z 65 % přetvořeny předžaludkem na bílkoviny těla mikroorganismů. Degradují se na AMK, které mohou podléhat transaminaci nebo syntéze bílkovin. Nadbytek NH4+ (amoník) se detoxikuje v játrech (močovinový cyklus).
Bachorová alkalóza: Důsledek překrmení dusíkatými látkami s nedostatkem energie. Nadměrná tvorba NH4+ vede k alkalizaci bachoru (pH 7,5–9,5) a defaunaci. Důsledky: nechutenství, snížená produkce mléka, narušená reprodukce, porucha jater. Léčba: prevence, kyselina octová pro snížení pH, naočkování bachorového obsahu.
Trávení lipidů: Triacylglyceroly jsou hydrolyzovány MO na glycerol a mastné kyseliny, které podléhají hydrogenaci. Následně dochází k syntéze mikrobiálních lipidů (mastné kyseliny palmitová, olejová, stearová).
Syntéza vitamínů: Bachorová mikroflóra syntetizuje vitamíny B1, B2, B5, B6, B12, PP, H, kyselinu listovou a vitamín K. Tyto vitamíny využívají bakterie pro svůj metabolismus (sající mláďata je potřebují dodávat).
Tvorba plynů: V předžaludku vzniká 20–30 l/h CO2 a metanu (CH4), zejména při trávení sacharidů a bobovitých. Nadměrné tvorby plynů se zvířata zbavují eruktací (krkáním), což je nepodmíněný reflex spojený s přežvykováním. Je nezbytné pro prevenci tympanie (nadýmání).

Trávení v tenkém střevě: Klíčové centrum resorpcí

Trávení v tenkém střevě je čistě chemické a probíhá zde nejintenzivnější vstřebávání. Podílejí se na něm pankreatická šťáva, střevní šťáva a žluč.

Pankreatická šťáva: Bezbarvá, čirá tekutina s pH 7,0–8,5 (díky NaHCO3-). Obsahuje Na+, Mg2+, Cl-, Ca2+, fosforečnany. Produkuje enzymy:
Trypsin: Proteolytický enzym (endopeptidáza) štěpící vazby u argininu a lyzinu. Aktivuje se z trypsinogenu enterokinázou nebo autokatalyticky.
Chymotrypsin: Proteolytický enzym (endopeptidáza) štěpící vazby u fenylalaninu, tyrosinu a tryptofanu. Aktivuje se z chymotrypsinogenu trypsinem.
Karboxypeptidáza A, B: Exopeptidázy štěpící aminokyseliny z konce peptidických řetězců (A navazuje na chymotrypsin, B na trypsin).
Elastáza a Kolagenáza: Proteolytické enzymy štěpící elastin a kolagen.
Lipáza, Fosfolipáza, Cholesteroáza: Enzymy štěpící lipidy (neutrální tuky, fosfolipidy, esterifikovaný cholesterol).
Amyláza: Štěpí škrob na dextriny a maltózu.
Nukleázy: Štěpí RNA a DNA na nukleotidy.
Regulace sekrece pankreatické šťávy: U přežvýkavců probíhá nepřetržitě. U monogastrických zvířat má 3 fáze: nervovou (reflexy), žaludeční (gastrin stimuluje produkci vody a hydrogenuhličitanu) a střevní (sekretin stimuluje produkci vody a HCO3-, pankreozymin/cholecystokinin stimuluje produkci enzymů a kontrakci žlučníku).
Žluč: Produkt jaterních buněk, vzniká nepřetržitě. Neobsahuje trávicí enzymy. Shromažďuje se ve žlučníku (kůň, holub, perlička, jelenovití, krysa, potkan, velbloud ho nemají) a vyúsťuje do dvanáctníku. pH 7–8. Složení: NaHCO3-, Cl-, K+, Mg2+, žlučové kyseliny (cholová, glykocholová, taurocholová), barviva (biliverdin, bilirubin), cholesterol, lecitin, mucin. Funkce: neutralizace pH, emulgace tuků (žlučové kyseliny, mucin, lecitin), zvýšení aktivity lipázy, zvýšení motoriky střeva, resorpce mastných kyselin a vitamínů rozpustných v tucích, baktericidní účinek, detoxikace, exkrece. Produkce: skot 6–9 l/24h, kůň 4–6 l/24h, prase 2–3 l/24h.
Střevní šťáva: Čirá, slabě zásaditá tekutina (pH 7,5–9,5) produkovaná sliznicí tenkého střeva a Brunnerovými žlázami v dvanáctníku. Lieberkühnovy krypty produkují serózní sekret bohatý na vodu a elektrolyty (HCO3-). Obsahuje enzymy uvolněné z odumřelých enterocytů: enteropeptidáza (aktivuje trypsinogen), peptidázy (štěpí di/tripeptidy na AMK), nukleotidázy, nukleosidázy, lipáza, lecináza, maltáza, laktáza, sacharáza (štěpí disacharidy).

Trávení v tlustém střevě: Závěrečná úprava

Bakteriální fermentace: Důležitá pro zvířata bez předžaludku (kůň, králík), která mají nadměrně vyvinuté slepé střevo. Mikroorganismy fermentují sacharidy na TMK (65 % octová, 20 % propionová, 15 % máselná), které jsou zdrojem energie. Dochází také k fermentaci vlákniny (kůň až 70 %, skot ve slepém střevě 30 %) a bílkovin (na AMK). Bakterie produkují vitamíny skupiny B, H, K. Nálevníci pomáhají štěpit škrob a monosacharidy, vytvářejí bílkoviny vlastního těla.
Cekotrofie, koprofágie: Příjem výkalů (u hlodavců, králíků), aby se využily vitamíny a nestrávené živiny ze slepého střeva.
Defekační reflex: Spuštěn baroreceptory v konečníku při jeho naplnění. Zahrnuje vnitřní a vnější svěrač řitního otvoru.

Trávení ptáků: Unikátní adaptace

Zobáková dutina: Produkce α-amylázy (u hrabavých) pro trávení škrobu.
Vole: Zásobárna krmiva (pH 4,5–5,5). Převládá bakteriální trávení (laktobacily) bílkovin, sacharidů a lipidů, tvorba TMK.
Žláznatý žaludek: Krmivo zde zůstává krátce, promíchává se s žaludeční šťávou (HCl a proteolytické enzymy – pepsin), pH 1,5–2,5.
Svalnatý žaludek: Dlouhodobější mechanické (motorika, grit – kamínky) a chemické trávení proteázami. pH 2,5–3,5. Enzymy pankreatu (trypsinogen, lipáza, α-amyláza) a žluč (drůbež má velká játra, některé druhy nemají žlučník).
Tenké střevo: Jediným zdrojem enzymů je pankreatická šťáva. Žluč emulguje tuky. Nízká produkce střevních šťáv.
Tlusté střevo: Vstřebávání a trávení obdobné jako u savců, ale chybí tračník a konečník. Mají dvě slepá střeva, kde probíhá fermentace sacharidů na TMK a celulózy (kachny, husy). Holub a papoušci mají slepá střeva zakrnělá.

Vstřebávání (resorpce) živin: Jak se živiny dostávají do těla

Vstřebávání je prostup látek (v nejmenší možné formě) přes epitel do krve nebo mízy. Dělí se na:

Paraenterální: Mimo GIT (např. plyny v dýchacím systému, léky přes kůži). Prostup difuzí. Nemá význam pro výživu.
Enterální: Vstřebávání v jednotlivých úsecích trávicího traktu (hlavně v lačníku).

Mechanismy vstřebávání:

Pasivní difuze: Nevyžaduje energii, látky se pohybují po koncentračním gradientu (např. Cl-, voda, TMK, vitamíny rozpustné ve vodě).
Aktivní transport: Látky se transportují proti koncentračnímu gradientu.

Primární: Vyžaduje ATP a bílkovinný nosič (např. Na+/K+ ATPáza).
Sekundární: Přenos jedné molekuly spotřebovává ATP a druhá látka (transportér) se s ní sveze (symport – obě stejným směrem, antiport – jedna dovnitř, druhá ven).

Usnadněná (facilitovaná) difuze: Přenos látek po koncentračním gradientu pomocí bílkovinného nosiče, bez přímé spotřeby energie (např. monosacharidy).
Pinocytóza: Přenos celých velkých molekul přes enterocyt změnou tvaru buňky (např. imunoglobuliny z mleziva, chylomikrony).

Vstřebávání minerálních látek a vody:

Na+: Pasivně nebo Na+/K+ ATPázou.
Cl-: Vstupuje s Na+ (symport) nebo výměnou za HCO3- (antiport).
HCO3-: Společně s Na+ výměnou za Cl-.
Ca2+, Mg2+: Dvoumocné ionty vyžadují energii pro vstup do krve (Ca2+Mg2+ ATPáza, antiport Na+Mg2+).
Fe2+: Vstřebává se ve dvanáctníku. Předpokladem je redukce Fe3+ na Fe2+ (HCl, vit. C). Váže se na transferin pro transport do krve.
H2O: Putuje po osmotickém gradientu (z nižší do vyšší koncentrace iontů).

Endokrinologie: Regulace hormonální soustavou

Jednoduchá zpětná vazba: Bez nadřazené žlázy, regulace změnou chemického složení krve (např. glukóza – inzulin, vápník – parathormon).
Složitá zpětná vazba: Regulace podřízena nadřazeným žlázám (např. hypotalamus → TRH → adenohypofýza → TSH → štítná žláza → T3, T4).

Antihormony: Syntetické látky bránící působení hormonů obsazením receptorů nebo inhibicí syntézy hormonů.

Hypothalamus: Centrální regulátor

Hypothalamus je nadřazená žláza produkující dva druhy hormonů (krátké peptidické struktury):

Liberiny (stimulující): TRH (tyreoliberin), LH-RH (luliberin), FSH-RH (folitropin), CRH (kortikoliberin), GH-RH (somatoliberin), PRL-RH (prolactin reasin hormon).
Statiny (inhibující): GHIH (somatostatin), prolactin inhibiting hormone (dopamin).

Hormony hypotalamu jsou produkovány v supraoptických jádrech a uskladněny v neurohypofýze:

ADH (antidiuretický hormon, vazopresin): Peptid podporující zpětné vstřebávání vody v ledvinách (antidiuretický účinek), vazokonstrikci a zvýšení krevního tlaku. Nedostatek vede k žíznivce (diabetes insipidus), nadbytek k otokům.
Oxytocin: Peptid stimulující kontrakce hladké svaloviny (děloha při porodu, mléčná žláza při laktaci). U samců ovlivňuje transport spermií. Vylučuje se i při stresu.

Adenohypofýza: Velitel endokrinních žláz

Adenohypofýza produkuje řadu hormonů řídících činnost dalších žláz:

Somatotropin (STH, růstový hormon): Bílkovina, stimuluje růst kostí a chrupavek, syntézu bílkovin, metabolismus tuků a sacharidů. U mláďat je anabolický. Hypofunkce vede k nanismu, hyperfunkce k gigantismu nebo akromegalii.
Prolaktin (PRL): Bílkovina, stimuluje laktaci, růst mléčné žlázy. U ptáků ovlivňuje snášku a rodičovské chování.
Kortikotropin (ACTH): Peptid, stimuluje kůru nadledvin k produkci glukokortikoidů. Má vliv na pigmentaci kůže.
Tyrotropin (TSH): Bílkovina, stimuluje štítnou žlázu k produkci T3 a T4. Zajišťuje využití jódu.
Gonadotropiny:
Folikulostimulační hormon (FSH): Bílkovina, stimuluje růst folikulů ve vaječníku, spermatogenezi. U ptáků růst folikulů a produkci progesteronu.
Lutropin (LH): Bílkovina, zrání terciárních folikulů, ovulace, vznik žlutého tělíska, stimulace produkce progesteronu a testosteronu.

Štítná žláza: Hormony metabolismu

Štítná žláza produkuje tři hormony:

Trijodtyronin (T3) a Tyroxin (T4): Vznikají z aminokyselin s třemi (T3) nebo čtyřmi (T4) molekulami jódu. T3 má vyšší účinnost, T4 je prohormon. Účinky: zvýšení bazálního metabolismu, stimulace resorpce glukózy, proteoanabolický účinek, zvýšení spotřeby kyslíku, vývoj CNS, termoregulace, pigmentace kůže, stimulace laktace. Hyperfunkce (hypertyreóza) vede ke zvýšenému metabolismu, vyšší teplotě, exoftalmu. Hypofunkce (hypotyreóza) vede ke snížení metabolismu, otokům, hypertrofii štítné žlázy, kretenismu u plodu (nedostatek jódu u matky).
Kalcitonin (tyreokalcitonin, CT): Polypeptid produkovaný parafolikulárními buňkami. Reguluje metabolismus Ca a P, stimuluje ukládání Ca v kostech (osifikace), inhibuje uvolňování Ca z kostí a snižuje Ca a P v krevní plazmě. Hypofunkce vede k poruchám kostní tkáně (křivice, osteoporóza).

Příštítná tělíska: Regulace vápníku

Slinivka břišní: Kontrola glykémie

Langerhansovy ostrůvky ve slinivce břišní produkují:

β-buňky – Inzulin: Bílkovina, snižuje hladinu glukózy v krvi (hypoglykemický účinek) stimulací jejího vstupu do buněk. Hypofunkce vede k cukrovce (diabetes mellitus).
α-buňky – Glukagon: Bílkovina, zvyšuje hladinu glukózy v krvi (hyperglykemický účinek) stimulací glykogenolýzy a glukoneogeneze.

Kůra nadledvin: Stres a mineralizace

Kůra nadledvin produkuje steroidní hormony:

Mineralokortikoidy (např. Aldosteron): Regulují metabolismus Na+, K+ a H2O. Zvyšují zpětnou resorpci Na+ a exkreci K+ v ledvinách. Jejich činnost řídí renin-angiotenzin-aldosteronový systém. Hypofunkce vede ke ztrátě Na+, dehydrataci. Hyperfunkce k zadržování Na+ a edémům.
Glukokortikoidy (např. Kortizol): Řídí metabolismus sacharidů, tuků a bílkovin. Mají hyperglykemický účinek, antiinflamatorní a imunosupresivní účinky. Jejich činnost řídí ACTH. Hypofunkce vede k hypoglykémii, poruchám trávení. Hyperfunkce k hyperglykémii, oslabení imunity, snížení odolnosti proti stresu.
Androgeny: Mužské pohlavní hormony s anabolickým účinkem, sekundární sexuální znaky. Jejich činnost řídí ACTH.

Dřeň nadledvin: Hormony pohotovosti

Dřeň nadledvin produkuje katecholaminy:

Adrenalin (Epinefrin) a Noradrenalin (Norepinefrin): Zvyšují srdeční frekvenci, krevní tlak, rozšiřují průdušky, mobilizují glukózu a mastné kyseliny (hyperglykemický účinek). Reakce na stres, boj nebo útěk.

Varlata a Vaječníky: Pohlavní hormony

Varlata – Testosteron: Steroid, mužský pohlavní hormon. Zajišťuje spermatogenezi, růst a vývoj pohlavních orgánů, sekundární pohlavní znaky, anabolický účinek. Řídí ho LH.
Vaječníky:
Estrogeny (např. Estradiol): Steroidy, ženské pohlavní hormony. Růst a vývoj pohlavních orgánů, říje, sekundární pohlavní znaky, zadržování vody. Řídí je FSH a LH.
Progesteron: Steroid, ženský pohlavní hormon. Příprava dělohy na graviditu, udržení gravidity, vývoj mléčné žlázy. Řídí ho LH.

Minerální látky: Nezbytné pro správné fungování

Makroelementy: Velcí hráči v těle

Vápník (Ca): Nejvíce zastoupený minerál (1,5–2 % živé hmotnosti), hlavně v kostech a zubech. Resorpce v tenkém střevě, ovlivněna vit. D, pH, P a Mg. Exkrece močí a výkaly. Funkce: tvorba kostí a zubů, srážení krve, svalová kontrakce, nervosvalová dráždivost, membránový potenciál, imunita. Nedostatek: křivice, osteomalácie, osteoporóza, hypokalcemická tetanie (poporodní paréza). Nadbytek: tvorba ledvinových kamenů, poruchy srdečního rytmu.
Fosfor (P): Druhý nejzastoupenější minerál (0,8–1,2 % živé hmotnosti), hlavně v kostech. Resorpce v tenkém střevě, ovlivněna vit. D a Ca. Exkrece močí a výkaly. Funkce: tvorba kostí a zubů, metabolismus sacharidů a tuků (ATP, NADP), součást NK, fosfolipidů, pufr. Nedostatek: křivice, osteomalácie, perverzní chutě (osteofagie). Nadbytek: odvápnění kostí, ledvinové kameny.
Sodík (Na): Hlavní kation extracelulární tekutiny. Resorpce v tenkém a tlustém střevě (aktivní i pasivní). Exkrece močí. Funkce: udržování osmotického tlaku a objemu ECT, vodní bilance, acidobazická rovnováha, membránový potenciál, nervové vzruchy, svalová kontrakce. Nedostatek: dehydratace, svalové křeče, poruchy trávení. Nadbytek: hypertenze, edémy, žízeň.
Draslík (K): Hlavní kation intracelulární tekutiny. Resorpce v tenkém a tlustém střevě (aktivní i pasivní). Exkrece močí. Funkce: udržování osmotického tlaku a objemu ICT, membránový potenciál, nervové vzruchy, svalová kontrakce (srdeční sval), acidobazická rovnováha. Nedostatek: svalová slabost, poruchy srdečního rytmu, atonie GIT. Nadbytek: srdeční arytmie, svalová slabost.
Hořčík (Mg): Zastoupen v kostech (60 %), svalech (30 %). Resorpce v tenkém a tlustém střevě, ovlivněna Ca, P. Exkrece močí. Funkce: aktivátor enzymů (ATPázy), svalová kontrakce a relaxace, nervosvalová dráždivost, metabolismus sacharidů a tuků, tvorba kostí. Nedostatek: zvýšená nervosvalová dráždivost, křeče (hypomagnezemická tetanie – pastevní, trávová, mléčná, transportní). Nadbytek: ojedinělý, tlumivý účinek na CNS.
Síra (S): V těle výlučně v organických sloučeninách (AK methionin, cystin, cystein; vitamíny biotin, thiamin; hormony inzulin). Resorpce v předžaludku a tenkém střevě (sirné AMK, sirany u přežvýkavců). Exkrece močí (sírany) a výkaly. Funkce: syntéza cholinu, adrenalinu, kreatinu, růst srsti a kožních derivátů, fermentace v předžaludku, detoxikace jater. Nedostatek: omezený růst, špatná kvalita rohoviny, poruchy imunity.

Mikroelementy: Malí, ale klíčoví pomocníci

Měď (Cu): Nezbytná ve všech tkáních (játra, ledviny, mozek). Resorpce v žaludku a tenkém střevě (aktivní transport). Exkrece žlučí. Funkce: erytropoéza (tvorba červených krvinek, zabudování Fe do Hb), součást oxidáz (tkáňové dýchání), tvorba kostí (ukládání Ca a P), reprodukce, činnost bachorových MO, tvorba pigmentů, elastinu, kolagenu. Nedostatek: anémie, zpomalený růst, narušená pigmentace, špatný růst vlny, degenerativní změny mozku (enzootická ataxie), poruchy osifikace kostry, defekty cév. Nadbytek: toxický (zejména ovce), dystrofické změny jater, hemolýza.
Železo (Fe): Nejvíce v krvi (65 %), svalovina (10 %). Resorpce ve dvanáctníku (pouze jako dvojmocné Fe2+, redukované HCl a vit. C). Exkrece žlučí. Funkce: tvorba krvinek (součást hemoglobinu, myoglobinu, enzymů), přenos dýchacích plynů, imunita, syntéza melaninu. Nedostatek: anémie (mikrocytární), bledá svalovina, degenerace ledvin, poruchy imunity (zejména selata a telata). Nadbytek: hemolytické otravy.
Kobalt (Co): Ve všech tkáních, hlavně v játrech. Resorpce ve dvanáctníku (aktivní transport, pomalejší u přežvýkavců). Exkrece žlučí a mlékem. Funkce: součást vit. B12, růstový faktor MO (štěpení celulózy, syntéza propionové kyseliny), krvetvorba (syntéza hemoglobinu, zrání erytrocytů). Nedostatek: nechutenství, poruchy trávení, zpomalený růst, mikrocytární anémie, snížená produkce mléka (enzootický marasmus u přežvýkavců).
Zinek (Zn): Nejvíce ve svalové a kostní tkáni, cévnatce oka, játrech, pankreatu. Resorpce ve dvanáctníku (aktivní transport). Exkrece slinami, mlékem, pankreatickou šťávou. Funkce: kofaktor a aktivátor enzymů (cca 70 enzymů), syntéza inzulinu, růst kostí, účinky pohlavních hormonů, metabolismus bílkovin a sacharidů, acidobazická rovnováha krve, metabolismus kůže a tvorba kožních derivátů, reprodukční funkce, tvorba imunoglobulinů. Nedostatek: omezený růst, snížená produkce mléka, špatná kvalita rohoviny, poruchy imunity (u mláďat), dermatitidy, poruchy reprodukce (spermatogeneze, říjový cyklus). Nadbytek: průjmy, záněty sliznice GIT.
Jód (I): Nejvíce ve štítné žláze. Resorpce v tenkém střevě. Exkrece močí. Funkce: syntéza hormonů štítné žlázy (T3, T4). Nedostatek: struma (hypertrofie štítné žlázy), hypotyreóza, snížená produkce mléka, reprodukční poruchy (potraty, mrtvá nebo slabá mláďata), poruchy peří. Nadbytek: podobné příznaky jako nedostatek (struma).
Selen (Se): Ve všech tkáních. Resorpce v tenkém střevě. Exkrece močí. Funkce: součást enzymu glutathionperoxidázy (antioxidant), ochrana membrán před volnými radikály, syntéza bílkovin, metabolismus síry, vit. E, růst, reprodukce. Nedostatek: svalová dystrofie (bílá svalová nemoc), poruchy reprodukce (aborty, neplodnost), hepatopatie, snížená odolnost. Nadbytek: selenóza (toxicita), poruchy růstu, kvality peří a srsti, onemocnění jater, degenerace ledvin, poruchy reprodukce (deformace končetin u mláďat).
Mangan (Mn): Nejvíce v kostech, játrech, ledvinách, slinivce. Resorpce v tenkém střevě (aktivní transport). Exkrece žlučí. Funkce: součást enzymů (citrátový cyklus, oxidační fosforylace), aktivátor enzymů (syntéza cholesterolu), růst chrupavky, osifikace, tvorba hemoglobinu, růstový faktor bachorové mikroflóry, reprodukce. Nedostatek: snížení příjmu krmiva, poruchy růstu a skeletu, poruchy reprodukce (nízká plodnost, potraty, mrtvá mláďata, deformace končetin), peróza u drůbeže. Nadbytek: neurotoxin (třes, křeče), anémie (inhibice vstřebávání Fe).

Fyziologie zvířat

TL;DR / Rychlý přehled fyziologie zvířat

Fyziologie zvířat: Úvod do fascinujícího světa funkcí organismu

Homeostáza a dynamická stálost vnitřního prostředí

Tělní tekutiny: Základ života v organismu

Krev a krevní plazma: Životodárná řeka těla

Krevní plazma: Složení a funkce

Nárazníkové systémy krve: Strážci pH

Krevní elementy: Ochránci a nosiči života

Erytrocyty: Červené krvinky a přenos kyslíku

Leukocyty: Bílé krvinky a obrana organismu

Trombocyty: Krevní destičky a srážení krve

Další tělní tekutiny: Skryté systémy podpory

Imunitní systém zvířat: Obrana proti cizorodým látkám

Nespecifická imunita: Vrozená obrana

Specifická imunita: Získaná a adaptivní obrana

Imunizace: Získávání odolnosti

Trávení a vstřebávání živin: Energetická základna

Trávení v dutině ústní: První krok zpracování potravy

Trávení v jednokomorovém žaludku: Kyselá transformace

Trávení v předžaludku: Mikrobiální továrna přežvýkavců

Trávení v tenkém střevě: Klíčové centrum resorpcí

Trávení v tlustém střevě: Závěrečná úprava

Trávení ptáků: Unikátní adaptace

Vstřebávání (resorpce) živin: Jak se živiny dostávají do těla

Endokrinologie: Regulace hormonální soustavou

Hypothalamus: Centrální regulátor

Adenohypofýza: Velitel endokrinních žláz

Štítná žláza: Hormony metabolismu

Příštítná tělíska: Regulace vápníku

Slinivka břišní: Kontrola glykémie

Kůra nadledvin: Stres a mineralizace

Dřeň nadledvin: Hormony pohotovosti

Varlata a Vaječníky: Pohlavní hormony

Minerální látky: Nezbytné pro správné fungování

Makroelementy: Velcí hráči v těle

Mikroelementy: Malí, ale klíčoví pomocníci

FAQ: Často kladené otázky k fyziologii zvířat

Co je to homeostáza a proč je pro zvířata důležitá?

Jaké jsou hlavní funkce krve v těle zvířete?

Jak se liší nespecifická a specifická imunita u zvířat?

Proč mají přežvýkavci speciální trávicí systém s předžaludky?

Jaké jsou hlavní hormony štítné žlázy a jak ovlivňují metabolismus?

Související témata

Fyziologie zvířat

TL;DR / Rychlý přehled fyziologie zvířat

Fyziologie zvířat: Úvod do fascinujícího světa funkcí organismu

Homeostáza a dynamická stálost vnitřního prostředí

Tělní tekutiny: Základ života v organismu

Krev a krevní plazma: Životodárná řeka těla

Krevní plazma: Složení a funkce

Nárazníkové systémy krve: Strážci pH

Krevní elementy: Ochránci a nosiči života

Erytrocyty: Červené krvinky a přenos kyslíku

Leukocyty: Bílé krvinky a obrana organismu

Trombocyty: Krevní destičky a srážení krve

Další tělní tekutiny: Skryté systémy podpory

Imunitní systém zvířat: Obrana proti cizorodým látkám

Nespecifická imunita: Vrozená obrana

Specifická imunita: Získaná a adaptivní obrana

Imunizace: Získávání odolnosti

Trávení a vstřebávání živin: Energetická základna

Trávení v dutině ústní: První krok zpracování potravy

Trávení v jednokomorovém žaludku: Kyselá transformace

Trávení v předžaludku: Mikrobiální továrna přežvýkavců

Trávení v tenkém střevě: Klíčové centrum resorpcí

Trávení v tlustém střevě: Závěrečná úprava

Trávení ptáků: Unikátní adaptace

Vstřebávání (resorpce) živin: Jak se živiny dostávají do těla

Endokrinologie: Regulace hormonální soustavou

Hypothalamus: Centrální regulátor

Adenohypofýza: Velitel endokrinních žláz

Štítná žláza: Hormony metabolismu

Příštítná tělíska: Regulace vápníku

Slinivka břišní: Kontrola glykémie

Kůra nadledvin: Stres a mineralizace

Dřeň nadledvin: Hormony pohotovosti

Varlata a Vaječníky: Pohlavní hormony

Minerální látky: Nezbytné pro správné fungování

Makroelementy: Velcí hráči v těle