Podcast na Fyziologie zraku

Kapitoly

Mýtus o dokonalém zraku

Jak oko zaostřuje

Tyčinky a čípky: Noční a denní vidění

Mozek, skutečný režisér

Závěrečné shrnutí

Přepis

Kristýna: Většina lidí si myslí, že naše oči fungují jako dokonalé videokamery, které nahrávají svět kolem nás ve vysokém rozlišení. Co kdybych vám řekla, že ve skutečnosti ostře vidíme jen maličký bod, asi tak velký jako nehet na palci držený na délku paže?

Vojtěch: Přesně tak, Kristýno! Ten zbytek je vlastně tak trochu optická iluze, kterou mistrně skládá náš mozek. Je to fascinující.

Kristýna: A přesně o tom si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Vojtěch: Začněme úplnými základy. Vidíme světlo, což jsou elektromagnetické vlny o délce 400 až 700 nanometrů. A úkolem oka je nasměrovat tyhle paprsky na sítnici.

Kristýna: Sítnice je ta vrstva vzadu v oku, že? Kde se obraz promítá?

Vojtěch: Ano. A optický systém oka – čočka a rohovka – funguje tak, že na sítnici vytvoří zmenšený a převrácený obraz toho, co sledujeme. Přímo do místa zvaného žlutá skvrna.

Kristýna: Počkat, takže teď tě vidím vzhůru nohama a zmenšeného?

Vojtěch: V tvém oku ano. Ale mozek to naštěstí hned otočí správně. A aby byl ten obraz ostrý, ať už se díváš na blízko nebo do dálky, čočka mění svůj tvar. Tomu říkáme akomodace.

Kristýna: Jak to dělá? To tam má nějaký motorek?

Vojtěch: Skoro. Má tam sval – řasnaté těleso. Když se díváš na mobil, sval se stáhne, čočka se vyklene a zaostří na blízko. Když se podíváš z okna do dálky, sval se uvolní a čočka se zase zploští.

Kristýna: A co se děje na té sítnici? Tam jsou ty slavné světločivé buňky, že?

Vojtěch: Přesně. Máme dva typy: čípky a tyčinky. Čípky jsou experti na barvy a detaily za dobrého světla. Jsou nejvíc namačkané právě ve žluté skvrně, proto tam vidíme nejostřeji.

Kristýna: Takže čípky teď jedou na plný výkon. A co tyčinky?

Vojtěch: Tyčinky jsou naši specialisté na noční vidění a vnímání pohybu v periferním vidění. Jsou mnohem citlivější na světlo, ale nerozlišují barvy. Proto v šeru vidíme všechno tak nějak černobíle.

Kristýna: A je jich víc?

Vojtěch: Mnohem víc! Asi třicetkrát víc než čípků. Když vejdeš z venku do tmavé místnosti, chvíli trvá, než se v tyčinkách vytvoří dostatek zrakového pigmentu. To je ta adaptace na tmu.

Kristýna: Dobře, takže oko obraz zachytí. Ale jak se z toho stane to, co vnímáme?

Vojtěch: Teď přichází na řadu mozek. Zraková dráha je neuvěřitelně složitá. Informace ze sítnice nejdřív putují do mezimozku, kde se zpracovávají třeba reflexy zornice, a pak většina signálů míří do týlního laloku mozkové kůry.

Kristýna: Do primární zrakové kůry, jestli se nepletu?

Vojtěch: Přesně tak, oblast V1. A tady mozek začne tu skládačku analyzovat. Ale co je na tom nejzajímavější – mozek má na různé úkoly různé týmy.

Kristýna: Jak to myslíš?

Vojtěch: Existují takové tři paralelní systémy. Jeden systém analyzuje pohyb. Druhý se specializuje na tvar a částečně barvu. A třetí systém řeší čistě jen barvy. Je to dělba práce.

Kristýna: Takže abychom si to shrnuli. Naše oko není kamera, ale spíš takový komplexní senzor. Ostře vidíme jen ve žluté skvrně díky čípkům, které vnímají barvy a detaily.

Vojtěch: Ano. Zbytek zorného pole, hlavně v šeru a při pohybu, obstarávají mnohem početnější tyčinky. A celý ten surový obraz pak mozek zpracuje, otočí a rozdělí na analýzu tvaru, pohybu a barvy.

Kristýna: Takže to, co „vidíme“, je vlastně finální produkt vytvořený naším mozkem. Děkuji, Vojtěchu, za skvělé vysvětlení!

Vojtěch: Rádo se stalo. Je to úžasný systém!