Podcast na Fyzická geografie světa

Kapitoly

Proč svět vypadá, jak vypadá?

Od štítů po superkontinent

Vznik moderního světa

Britské ostrovy – laboratoř klimatu

Skandinávie – starý štít v novém kabátě

Poklady starých hor

Francie a Alpy

Pyrenejský kontrast

Apeniny a vulkanismus

Balkánský kras

Prastarý základ Evropy

Ural a jeho poklady

Život v kontinentu

Arktida – zamrzlý oceán

Bohatství severu

Vroucí jihozápad

Srdce kontinentu

Tragédie Aralského jezera

Nízká Afrika a pás deště

Nejsušší kontinent

Mladé ostrovy a unikátní život

Asijské kontrasty

Život a hrozby

Ohnivý kruh a smutná řeka

Západní rebelové a východní mudrci

Most plný energie

Staré štíty a mladá pánev

Paradox amazonského pralesa

Souhrn a rozloučení

Přepis

Tomáš: Představte si studenta, říkejme mu třeba Adam. Sedí nad mapou světa a vidí všechny ty hory, pouště, nížiny... a přijde mu to jako naprostý chaos. Proč jsou Alpy zrovna tam, kde jsou? A proč je ve Skandinávii tolik jezer?

Lucie: Přesně tak, Tomáši! Na první pohled to chaos je. Ale ve skutečnosti je to neuvěřitelně starý a dramatický příběh o tom, jak se naše planeta skládala dohromady.

Tomáš: A tenhle příběh si teď poslechněte. Posloucháte Studyfi Podcast.

Lucie: Všechno začalo v prahorách, kdy vznikla první zemská kůra. Nejstarší a nejstabilnější části, takzvané štíty, jako ten Baltský nebo Kanadský, jsou dodnes jádrem kontinentů. Jsou to takoví geologičtí dědečkové.

Tomáš: Dědečkové... to se mi líbí. A co se dělo dál? Kdy se začaly objevovat první hory?

Lucie: To přišlo v prvohorách. Kaledonské vrásnění vytvořilo pohoří ve Skandinávii a Skotsku. A pak přišlo to pro nás klíčové – hercynské vrásnění. To zformovalo náš Český masiv!

Tomáš: A taky nám dalo černé uhlí, že? Pamatuju si něco o obřích pralesech a močálech z karbonu.

Lucie: Přesně! Všechny kontinenty se tehdy spojily do jediného superkontinentu. Pangea!

Tomáš: Jenže Pangea se zase rozpadla. Což nás přivádí k dinosaurům a druhohorám.

Lucie: Ano, a taky k moři Tethys, jehož vápencové usazeniny dnes tvoří třeba Alpy. Ale to hlavní přišlo až ve třetihorách – Alpinské vrásnění. Srážka Afriky s Eurasií vyzdvihla Alpy, Karpaty i Pyreneje.

Tomáš: A nakonec čtvrtohory. Doby ledové! To musela být pořádná změna.

Lucie: Obrovská. Ledovce doslova přemodelovaly sever Evropy i Ameriky, vyhloubily údolí, zanechaly jezera a dokonce oddělily Britské ostrovy od pevniny. Takže ten Adamův "chaos" je vlastně jen výsledek miliard let tektonické práce.

Tomáš: Takže ten chaos má vlastně řád. A dokonalý příklad toho, jak ledovce a oceán formují krajinu, jsou asi Britské ostrovy, že?

Lucie: Přesně tak. Je to učebnicová ukázka. Starý geologický základ z prvohor, hlavně kaledonské vrásnění, které vytvořilo třeba Skotskou vysočinu.

Tomáš: Ale hory tam nejsou nijak vysoké. Nejvyšší Ben Nevis má jen 1345 metrů.

Lucie: Správně. Protože jsou staré a ohlazené. Ale ten současný vzhled je hlavně dílem čtvrtohorního zalednění a hlavně… oceánu.

Tomáš: Jasně, oceánské klima. Zelené pastviny, ovce… a neustálý déšť, že?

Lucie: V podstatě ano. Za to může Severoatlantský proud, který funguje jako obří teplovodní topení. Bez něj by tam bylo podnebí jako na Labradoru v Kanadě.

Tomáš: Brrr. A ten déšť?

Lucie: To je zase dílo západních větrů. Ty naberou vlhkost nad Atlantikem a hory na západě je donutí „vypršet“. Proto je sever a západ vlhký, s vřesovišti, a jihovýchod kolem Londýna sušší.

Tomáš: Takže staré hory, ledovec a oceán jako hlavní ingredience. A co Skandinávie? Ta je geologicky podobná?

Lucie: V něčem ano, v něčem ne. Geologický základ Skandinávie, takzvaný Baltský štít, patří k nejstarším v Evropě. Ale i tady je finální podoba dílem ledovce.

Tomáš: Fjordy, tisíce jezer... To je ono?

Lucie: Přesně. Fjordy jsou vlastně jen zatopená ledovcová údolí. A zajímavé je, že jak ledovec zmizel, pevnina se dodnes zvedá. Tomu říkáme izostáze.

Tomáš: Takže země se tam pořád narovnává po té obří ledové zátěži. Úžasné. A jak přesně ten Baltský štít ovlivnil dnešní podobu krajiny?

Lucie: Přesně tak. Baltský štít je geologický stařešina, ale oblasti jižněji, ty si prošly divočejším vývojem. Mluvím o takzvané Hercynské střední Evropě.

Tomáš: Hercynská Evropa? To zní trochu jako něco z Pána prstenů.

Lucie: Skoro. Představ si to jako obrovské prvohorní pohoří, které eroze za stovky milionů let skoro srovnala se zemí. Ale to důležité zanechalo pod povrchem.

Tomáš: A tím myslíš nerostné suroviny?

Lucie: Bingo. Právě tady leží klíč k průmyslové revoluci. V karbonu tu byly obří tropické močály, a z nich máme černé uhlí — Porúří, Sársko, naše Ostravsko. A samozřejmě hnědé uhlí z Mostecké pánve.

Tomáš: Takže geologie doslova poháněla parní stroje! A co kovy?

Lucie: Ty taky. Železná ruda z Lotrinska byla zásadní pro hutnictví. A náš Český masiv je pokladnice polymetalických rud. Stříbro z Kutné Hory, cín a wolfram z Krušných hor, nebo uran z Jáchymova.

Tomáš: Chápu. Takže ta stará geologie vlastně napsala moderní historii Evropy. A co třeba sousední Francie? Ta do toho zapadá jak?

Lucie: Právě že moc ne. Atlantská Francie je úplně jiný příběh. Místo starých, erodovaných hor tam dominují mladší sedimentární pánve, jako je Akvitánská nebo Pařížská.

Tomáš: Takže tam místo uhlí a kovů najdeme… co? Písek?

Lucie: Písek taky, ale hlavně ropu a zemní plyn. Je to prostě mladší geologie s jinými poklady. Takže vidíš, jak se charakter krajiny mění. Na jedné straně staré hory plné rud, na druhé mladé pánve s ropou.

Tomáš: Fascinující kontrast. A když se posuneme ještě dál na jih, narazíme na Alpy. To je zase úplně jiná liga, že?

Lucie: Naprosto. Tam už nemluvíme o starých zarovnaných vrásách, ale o mladých a dramatických velehorách, které ještě stále rostou. Ale to si necháme na příště.

Tomáš: Dobře, Alpy si necháme, to je jasné. Ale co ten zbytek jihu? Když se podívám na mapu, vidím Itálii, Španělsko, Balkán... Vypadá to jako hodně členitá a dramatická krajina.

Lucie: To teda je! A začněme hned Pyrenejským poloostrovem. Je to fascinující místo, protože je to takový mix všeho. Máš tam starý, hercynský základ zvaný Meseta, ale zároveň mladé alpinské vrásy.

Tomáš: Takže staré i mladé dohromady?

Lucie: Přesně tak. Je to přechod mezi Evropou a Afrikou, a to se projevuje všude – v klimatu, ve vegetaci, dokonce i v tom, jak často tam bojují se suchem. Z jedné strany Atlantik, z druhé Středomoří.

Tomáš: A Itálie? Ta je slavná sopkami, že jo?

Lucie: To je! Apeninská oblast je jedna z nejmladších a tektonicky nejaktivnějších v Evropě. Vznikla kolizí Africké a Euroasijské desky a ta aktivita pokračuje. Proto tam máme sopky jako Etnu nebo Vesuv.

Tomáš: Takže ta země se tam pořád hýbe.

Lucie: Neustále. Apeniny jsou páteří Itálie a je to velmi mladé pohoří. Ale na severu je Pádská nížina, obrovská úrodná pánev, která je hospodářským srdcem země. A taky je tam spousta vápence.

Tomáš: Vápenec... to znamená krasové jevy, jeskyně a tak?

Lucie: Ano, přesně. A nejlepším příkladem je Balkán, hlavně Dinárské hory. Tam je kras tak rozvinutý, že řeky mizí pod zemí a zase se objevují. Chorvatské pobřeží je vlastně zatopený krasový reliéf.

Tomáš: Wow. Takže celý jih Evropy je vlastně... geologicky dost neposedný.

Lucie: To je skvělé slovo! Neposedný. Přesně tak. Je to mladý, dynamický region. A to je obrovský kontrast oproti tomu, kam se podíváme teď – na východ, na obrovskou a prastarou Východoevropskou rovinu.

Tomáš: Od neposedného jihu k... prastaré Východoevropské rovině. To je docela skok. Co si pod tím mám představit? Nudu a placku?

Lucie: Někdo by to tak mohl vidět, ale je to fascinující! Představ si obrovský, stabilní kus zemské kůry, takzvaný kraton. Je to základ, na kterém leží mladší sedimenty.

Tomáš: Takže je to vlastně geologický sklep Evropy?

Lucie: Přesně! A na severu, třeba ve Finsku, ten „sklep“ vystupuje na povrch jako Baltský štít. Jsou to jedny z nejstarších hornin na kontinentu.

Tomáš: A na východě tuhle rovinu ohraničuje Ural. To je úplně jiný příběh, ne?

Lucie: Úplně. Ural je staré, prvohorní pohoří. Není tak dramatický jako Alpy, protože je ohlazený časem. Ale jeho bohatství je pod povrchem.

Tomáš: Myslíš ty slavné nerostné suroviny? Proč zrovna tam?

Lucie: Protože během vrásnění tam pronikalo magma a horké roztoky, které s sebou přinesly kovy. Železo, měď, nikl, platina... Ural je doslova geologická pokladnice.

Tomáš: Takže taková přírodní šperkovnice Evropy.

Lucie: Přesně tak! A kromě toho třeba na Doněcké pánvi je obrovské množství černého uhlí.

Tomáš: A jak se na tak obrovské ploše žije? Co klima?

Lucie: Je silně kontinentální. Zimy jsou mrazivé, léta horká. Chybí vliv oceánu. Proto se tu biomy střídají v pásech od severu k jihu.

Tomáš: Takže... tundra, pak lesy a nakonec stepi?

Lucie: Ano. Na severu tundra a permafrost, pak nekonečná tajga, a na jihu úrodné stepi s legendární černozemí. Tímhle regionem taky protékají obří řeky jako Volha.

Tomáš: A je Ural i nějaká výrazná klimatická bariéra?

Lucie: Překvapivě ani ne. Je to spíš kulturní hranice. Ale o tom, jak se liší od hor na západě, si můžeme říct příště.

Tomáš: Super, na Ural se těším. Ale teď mě láká ten úplný sever. Mluvili jsme o tundře... pojďme se podívat na Arktidu jako celek. Co je to vlastně za místo?

Lucie: Skvělý nápad! Arktida je fascinující. A tady je hned na úvod klíčová věc, kterou si zapamatovat: Arktida není kontinent. Je to vlastně zamrzlý oceán obklopený pevninou.

Tomáš: Aha, takže to není pevnina pod ledem jako Antarktida? Spíš takové obří ledové kluziště uprostřed světa.

Lucie: Přesně tak! A ten mráz a led samozřejmě formovaly i okolní kontinenty. Díky obrovským ledovcům v minulosti tu máme třeba fjordy, jezera a další glaciální tvary.

Tomáš: Takže je tam spousta ledu. Ale co srážky? Představuju si, že tam neustále sněží.

Lucie: A to je právě další překvapení. Srážek je tam ve skutečnosti velmi málo. Většina Arktidy je technicky vzato polární poušť. Je tam prostě moc velká zima.

Tomáš: Ledová poušť... to zní drsně. Je pod tím vším ledem a zmrzlou půdou, permafrostem, vůbec něco užitečného?

Lucie: Rozhodně! Pod tou nehostinnou krajinou se skrývá obrovské bohatství. V arktických oblastech a na šelfu Aljašky nebo Ruska je spousta ropy a zemního plynu. A okolní staré pevninské štíty jsou plné kovů.

Tomáš: Jakých kovů? Něco konkrétního?

Lucie: Například Kanadský štít, který zasahuje daleko na sever, má obrovská ložiska niklu, železné rudy, zlata, uranu a dokonce i diamantů. Těžba je tam ale samozřejmě extrémně náročná.

Tomáš: To věřím. Takže shrnuto: zamrzlý oceán, kolem pevnina modelovaná ledovci, a pod tím vším nerostné suroviny. Jasné.

Lucie: Přesně. A právě jedna z těch pevninských oblastí, která do Arktidy masivně zasahuje a je proslulá svou extrémností, je Sibiř. O té si můžeme říct víc.

Tomáš: Sibiř je pojem. Ale co když se posuneme víc na jih a na západ? Třeba do Jihozápadní Asie... to je taky pěkně divoký kout světa, ne?

Lucie: To rozhodně je. Představ si obrovskou srážku tektonických desek – Arabské a Eurasijské. Výsledkem jsou mladá pohoří jako Zagros nebo Taurus. Celá oblast je proto tektonicky aktivní.

Tomáš: Takže zemětřesení a hory. Co ještě je pro tenhle region typické?

Lucie: Především sucho. Aridita je tam klíčová. Máš tam obrovské pouště jako Rub al-Chálí, kde je písku víc než... no, než čehokoliv jiného.

Tomáš: A přitom tam sedí na největších zásobách ropy na světě. To je paradox.

Lucie: Přesně. Voda je tam strategická surovina číslo jedna, ale ropa teče proudem. A tou nejdůležitější vodou jsou řeky Eufrat a Tigris, kolébka Mezopotámie.

Tomáš: Dobře, a co Střední Asie? Kazachstán, Uzbekistán... Je to podobné?

Lucie: Je to ještě extrémnější, co se týče kontinentality. Představ si, že jsi nejdál od oceánu, jak to jen jde. V létě vedro, v zimě mráz.

Tomáš: A voda? Kde se tam bere?

Lucie: Z hor! Jihovýchod regionu patří do Alpinsko-himálajského systému. Pohoří jako Pamír nebo Ťan-šan jsou obrovské zásobárny vody ve formě ledovců.

Tomáš: Takže řeky tečou z hor a napájí nížiny. To zní logicky.

Lucie: Ano, jenže tyhle řeky, hlavně Amudarja a Syrdarja, nikam nedotečou. Končí v bezodtokých pánvích. A to nás přivádí k jedné obrovské ekologické katastrofě.

Tomáš: Myslíš Aralské jezero?

Lucie: Přesně tak. Za dob Sovětského svazu se rozhodli, že v poušti budou pěstovat bavlnu. Takže vodu z obou řek masivně odvedli na zavlažování.

Tomáš: A jezero... vyschlo?

Lucie: Skoro. Zůstala po něm slaná poušť Aralkum, vítr roznáší jedovatý prach a místní klima se totálně změnilo. Je to mrazivý příklad toho, co se stane, když si zahráváme s přírodou.

Tomáš: To je síla. Takže voda z hor je klíčová, ale její špatné využití může vést k totální zkáze. To je tedy téma... Pojďme se podívat, jak to vypadá s vodou a klimatem ve Východní Asii.

Lucie: Přesně tak. A když se přesuneme do Afriky, uvidíme podobné kontrasty, ale v obrovském měřítku. Afriku si totiž můžeme rozdělit na dvě hlavní části – Nízkou a Vysokou.

Tomáš: Nízká a Vysoká? To zní jednoduše. Předpokládám, že jedna je prostě... níž?

Lucie: V podstatě ano. Nízká Afrika, to je západ a střed. Je to prastará, zarovnaná krajina tvořená starým africkým štítem. Ale to hlavní, co ji definuje, je klima. A za všechno může takzvaná Intertropická zóna konvergence, nebo zkráceně ITCZ.

Tomáš: ITCZ... to zní trochu jako nějaká tajná služba.

Lucie: Je to spíš takový globální dešťový pás. Posouvá se s ročním obdobím po kontinentu. V létě přinese déšť na sever, v zimě na jih. A právě tenhle pohyb vytváří ty typické africké pásy. Od rovníku máme deštný prales, pak savanu, polopoušť a nakonec Saharu.

Tomáš: Takže tenhle

Lucie: Přesně tak. Ale teď se od dešťového pásu přesuneme na kontinent, kde je hlavním tématem spíš nedostatek vody. Vítej v Austrálii a Oceánii.

Tomáš: Austrálie. Hned si představím klokany, vedro a surfování.

Lucie: To sedí. Austrálie je totiž nejstarší a hlavně nejsušší obydlený kontinent na Zemi. Geologicky je to prastará, stabilní deska s převážně zarovnaným povrchem.

Tomáš: Takže žádné velehory? To zní trochu... ploše.

Lucie: Na východě sice máme Velké předělové pohoří, ale je staré a erozí dost ohlazené. To pravé drama je ve vnitrozemí – obrovské pouště a pánve s typickou vegetací, které říkáme buš.

Tomáš: A s tím souvisí ty slavné požáry, že?

Lucie: Přesně. A taky voda. Většina řek je periodických, často vysychají. Největší je systém Murray–Darling. A pak tu máme speciality jako Eyreovo jezero, které je slané a leží pod hladinou moře.

Tomáš: To zní jako dost nehostinné místo pro život.

Lucie: To ano, ale hned vedle máš Oceánii, a to je naprostý protiklad. Tisíce geologicky mladých a tektonicky aktivních ostrovů.

Tomáš: Takže tam to naopak žije? Sopky, zemětřesení?

Lucie: Přesně tak. Nový Zéland je toho skvělým příkladem. A pak máš stovky sopečných a korálových ostrovů, takzvaných atolů, a samozřejmě Velký bariérový útes.

Tomáš: A co ti slavní klokani a koaly? Kde žijí?

Lucie: Ti jsou symbolem Austrálie. Díky její dlouhodobé izolaci se tu vyvinula naprosto unikátní fauna. Jsou to endemité, nenajdeš je nikde jinde na světě.

Tomáš: Starý, suchý kontinent plný podivných zvířat a hned vedle mladé, divoké ostrovy. To je fascinující kontrast.

Lucie: Přesně to je klíčové. A teď si představ, jak tohle všechno ovlivnilo lidi, kteří se tam rozhodli usadit...

Tomáš: A když už jsme u těch kontrastů, pojďme do Asie. Tam jsou ty rozdíly možná ještě dramatičtější.

Lucie: Přesně tak! Vezmi si Jižní Asii. Máš tam Himálaj, nejvyšší pohoří světa... a hned vedle obrovské, placaté a neuvěřitelně úrodné nížiny.

Tomáš: A Himálaj pořád roste, že? Jak je to vůbec možné?

Lucie: Je to výsledek obří srážky. Představ si, že Indická deska narazila do Euroasijské a prostě ji začala zvedat. A ten tlak stále nepolevil.

Tomáš: Páni. Takže to pohoří funguje doslova jako zeď?

Lucie: Přesně! Je to obrovská klimatická bariéra. Zastaví monzunové deště přicházející od oceánu, takže všechna ta voda spadne před ním. Díky tomu je Indoganžská nížina tak úrodná.

Tomáš: Ale má to určitě i stinnou stránku, že? Povodně, sesuvy půdy...

Lucie: Přesně tak. A taky zemětřesení. A pak tu máme Bangladéš... ten leží v deltě Gangy a Brahmaputry. Je extrémně nízko položený.

Tomáš: Takže je na první ráně.

Lucie: Naprosto. Bangladéš je jednou z nejzranitelnějších oblastí světa vůči klimatické změně. Je to kombinace monzunových záplav, tropických cyklonů a obrovské hustoty zalidnění.

Tomáš: To zní děsivě. A co když se posuneme dál na východ? Třeba do Japonska? Je tam bezpečněji?

Lucie: Kéž by. Japonsko leží přímo na Pacifickém ohnivém kruhu. To je zóna plná sopek a tektonických zlomů. Takže tam zase řeší hlavně zemětřesení a tsunami.

Tomáš: Takže si vlastně nevybereš. A co obrovská Čína?

Lucie: Tam je ten kontrast vidět nejlépe. Vlhké, monzunové pobřeží, kde se pěstuje rýže... a pak suché vnitrozemí s pouští Gobi. Mají tam taky slavnou Žlutou řeku, Huang He.

Tomáš: Proč se jí říká zrovna Žlutá?

Lucie: Protože nese obrovské množství žlutého spraše, což je úrodná zemina. Problém je, že taky způsobuje katastrofální povodně. Proto se jí přezdívá „smutek Číny“.

Tomáš: Smutek Číny? To zní, jako by ta řeka měla fakt špatný den.

Lucie: To mívá docela často. Ale právě tahle kombinace úrody a neustálého nebezpečí definuje celou tuto oblast. A teď se pojďme podívat, jak to ovlivnilo tamní obyvatelstvo.

Tomáš: Tak fajn, od čínského smutku skočme přes Pacifik. Co Amerika? Ta je obrovská, kde vůbec začít?

Lucie: Začněme tím největším kontrastem. Představ si Severní Ameriku jako knihu. Na západě máš mladé a divoké Kordillery, na východě zase staré a klidné Appalače.

Tomáš: Mladé a divoké versus staré a klidné? To se mi líbí. Takže Kordillery jsou takoví teenageři mezi horami?

Lucie: Přesně tak! Jsou součástí Pacifického ohnivého kruhu. Jsou tektonicky aktivní, plné sopek a zažívají častá zemětřesení. Mají ostré štíty a hluboké kaňony, jako je Grand Canyon.

Tomáš: A Appalače jsou ti klidní prarodiče, co už mají všechno za sebou?

Lucie: V podstatě ano. Kdysi to byly velehory srovnatelné s Alpami, ale stovky milionů let eroze je obrousily do dnešních oblých tvarů. Jsou to takové „mrtvé pohoří“.

Tomáš: Takže divoký západ a klidný východ. A co ten můstek, který to všechno spojuje s Jižní Amerikou? Střední Amerika?

Lucie: Tam to teprve žije! Pokud jsou Kordillery teenageři, Střední Amerika je batole na cukru. Je to pevninská šíje vmáčknutá mezi několik litosférických desek.

Tomáš: Batole na cukru? To zní... výbušně.

Lucie: A taky že je! Sopky, zemětřesení, to vše je tam na denním pořádku. A k tomu přidej Karibik, další geologicky neklidnou oblast, která je známá hlavně dvěma věcmi: krásnými ostrovy a... hurikány.

Tomáš: Správně, hurikány. Jak vlastně vznikají? To přece není jen taková větší bouřka.

Lucie: Vůbec ne. Klíčem je teplá voda. Karibské moře se ohřeje nad 27 stupňů Celsia, což je v podstatě palivo pro bouři. Vlhký vzduch stoupá, začne rotovat a... zrodí se hurikán.

Tomáš: Chápu, obří motor poháněný oceánem. Takže celý tenhle region je neuvěřitelně dynamický. Co to asi znamená pro Jižní Ameriku, kam se podíváme teď?

Lucie: Přesně tak, Tomáši. Jižní Amerika je v tomto ohledu úžasně kontrastní. Představ si dva prastaré, neuvěřitelně stabilní bloky – Guyanskou a Brazilskou vysočinu. Jsou to vlastně jedny z nejstarších částí zemské kůry, tvořené žulou a rulami.

Tomáš: Takže žádné sopky a zemětřesení jako v Andách, o kterých jsme mluvili dříve?

Lucie: Vůbec ne. Tady je klid. A mezi těmito dvěma štíty leží obrovská „prohlubeň“ – Amazonská pánev, která se postupně zaplnila sedimenty, hlavně z And. Je to největší nížina světa.

Tomáš: A v ní se nachází amazonský prales, plíce planety. To musí být neuvěřitelně úrodná půda, ne?

Lucie: A tady je ten největší paradox! Většina půd v Amazonii je ve skutečnosti velmi chudá na živiny. Jsou staré, zvětralé a neustálé deště z nich všechno dobré odplavily.

Tomáš: Počkat, to mi nedává smysl. Jak tam tedy může růst tak obrovský les?

Lucie: Protože ten ekosystém je neuvěřitelně efektivní. Všechny živiny jsou uzamčeny přímo v rostlinách a zvířatech – v biomase. Jakmile něco odumře, okamžitě se to rozloží a živiny se vrátí do oběhu. V půdě se skoro nic nezdrží.

Tomáš: Takže abychom to shrnuli: klíčem k pochopení východní Jižní Ameriky je kontrast mezi starými, stabilními vysočinami a obří, vlhkou pánví s pralesem, který si tak trochu žije ve vlastním, soběstačném světě.

Lucie: To jsi řekl naprosto přesně! A to je pro dnešek z fyzické geografie Ameriky vše. Doufám, že se vám to líbilo.

Tomáš: Já myslím, že určitě. Díky moc, Lucie, za skvělé postřehy. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Na slyšenou!

Lucie: Na slyšenou.