Podcast na Fotografické vybavení a jeho součásti

Kapitoly

Co se skrývá uvnitř foťáku?

Malý, střední, nebo velký?

Rychleji než mrknutí oka: Závěrka

Jak foťák vidí ostře

Okénko do světa: Hledáčky

Střední a velký formát

Kouzlo objektivů

Crop factor a závěrka

Doplňky a příslušenství

Závěrečné shrnutí

Přepis

Adam: Vytáhl jsi dneska telefon, abys něco vyfotil? Třeba jídlo na Instagram nebo jen rychlou momentku s kamarády? A zamyslel ses někdy nad tím, co se vlastně stane, když zmáčkneš to tlačítko?

Karolína: Přesně! Je to malý zázrak, který nosíme v kapse. Ale ta technologie vychází z něčeho mnohem staršího a mechanicky fascinujícího – z klasického analogového foťáku.

Adam: Posloucháte Studyfi Podcast. Tak jo, Karolíno, rozeberme to. Co je vlastně to nejdůležitější? Tělo foťáku?

Karolína: Přesně tak. Tělo je jako kostra a zároveň brnění. Drží všechno pohromadě – objektiv, film, všechny ty páčky a kolečka – a zároveň chrání citlivé vnitřnosti před prachem a poškozením.

Adam: Takže je to vlastně taková bezpečná krabička. Co všechno na ní najdeme?

Karolína: Na přední straně je nejdůležitější věc – bajonet. To je ten kroužek, kam připevňuješ objektivy. Díky němu můžeš měnit objektivy pro různé situace.

Adam: Jasně, jeden na portréty, jiný na focení krajiny... Co dál?

Karolína: Pak spousta ovládacích prvků. Různá tlačítka a otočné voliče, kterými nastavuješ třeba clonu nebo rychlost závěrky. A samozřejmě hledáček, kterým se díváš na scénu.

Adam: A uvnitř? Tam se děje ta magie, že?

Karolína: Přesně. Uvnitř je mechanismus závěrky, který řídí, jak dlouho světlo dopadá na film. A pak samozřejmě komora, kam vložíš kazetu s filmem. Celé to uzavírají zadní dvířka, často s malým okénkem, abys viděl, jestli tam vůbec nějaký film je.

Adam: To zní... bytelně. Dnešní telefony jsou proti tomu jako pírko.

Karolína: To rozhodně. Staré foťáky byly často z kovu, takže něco vydržely. Ale ten princip je vlastně pořád stejný: kontrolovaně pustit světlo na citlivý materiál.

Adam: Dobře, takže máme tělo. Ale foťáků je spousta druhů. Jak se v tom vyznat?

Karolína: Základní dělení je podle velikosti obrazového pole, tedy velikosti políčka na filmu. Máme malý, střední a velký formát.

Adam: Začneme tím malým, to zní nejpřístupněji.

Karolína: Ano, malý formát je nejběžnější. Používá film o šířce 35 milimetrů, kterému se říká kinofilm. Jedno políčko má rozměr 24 na 36 milimetrů. Možná jsi viděl ty malé plechové kazety.

Adam: Jo, pamatuju si, jak to rodiče zakládali do foťáku. A ty dírky po stranách filmu, k čemu ty byly?

Karolína: Ta perforace slouží k posuvu filmu v aparátu. Je to jednoduchý a spolehlivý mechanismus. Do malého formátu patří třeba kompaktní foťáky.

Adam: Takové ty „zaměř a stiskni“?

Karolína: Přesně. Jednoduché, často s vestavěným bleskem a automatickými režimy. Ideální pro amatéry. Pak tu máme jednooké zrcadlovky, neboli SLR.

Adam: Ty už znějí profesionálněji.

Karolína: To taky jsou. Starší byly plně manuální – všechno jsi musel nastavit ručně. To je teprve pocit, když se ti povede dokonalý snímek! Novější už mají automatické ostření i měření expozice, ale pořád ti dávají plnou kontrolu.

Adam: A co ten střední formát? To je pro opravdové fajnšmekry?

Karolína: Dalo by se to tak říct. Používá takzvaný svitkový film, který je širší a nemá perforaci. Políčka jsou mnohem větší, třeba 6 na 6 centimetrů, nebo dokonce 6 na 9.

Adam: A větší políčko znamená…?

Karolína: Mnohem víc detailů a kvality. Ale na jeden film se ti vejde třeba jen 12 nebo dokonce jen 8 snímků. Takže si každý záběr musíš dvakrát rozmyslet.

Adam: Zmínila jsi závěrku. Ta tedy kontroluje čas, po který světlo kreslí na film. Jak to funguje u moderních, digitálních foťáků?

Karolína: Tam se často setkáme s elektronickou závěrkou. Není to mechanická součástka, která by se musela otevřít a zavřít, ale v podstatě jen zapnutí a vypnutí čtení dat ze senzoru.

Adam: To zní jako velká výhoda.

Karolína: Obrovská. Jsou levnější, naprosto tiché, mají delší životnost a umožňují dosáhnout extrémně krátkých časů. Mluvím třeba o jedné osmitisícině sekundy.

Adam: Páni, 1/8000. To je rychlejší než moje reakce na ranní budík.

Karolína: Přesně. Ta řada časů je standardizovaná. Jde třeba od 1 sekundy, přes půl sekundy, čtvrtinu, a tak dál až po tyhle extrémně krátké časy. Každý krok znamená poloviční nebo dvojnásobnou dobu expozice.

Adam: A co když chci naopak fotit v noci a potřebuju hodně dlouhý čas? Třeba dráhy hvězd na obloze?

Karolína: Na to existuje režim B, neboli „Bulb“. Závěrka zůstane otevřená tak dlouho, jak dlouho držíš stisknutou spoušť. Můžeš tak exponovat klidně několik minut.

Adam: Super, takže máme světlo pod kontrolou. Ale jak foťák ví, na co má zaostřit, aby fotka nebyla rozmazaná?

Karolína: K tomu slouží zaostřovací zařízení. Může být manuální, kdy točíš ostřícím kroužkem na objektivu sám, nebo automatické, což dnes používá drtivá většina přístrojů.

Adam: Autofokus. To je pro mě trochu záhada. Jak to funguje?

Karolína: Jsou dva hlavní principy. První je detekce fáze. Zjednodušeně řečeno, foťák má speciální senzory, které porovnávají světelné paprsky a okamžitě ví, jakým směrem a o kolik pohnout čočkami, aby byl obraz ostrý. Je to super rychlé.

Adam: Takže to je ideální na sport nebo focení zvířat v pohybu?

Karolína: Přesně tak. Typicky se s tím setkáš u zrcadlovek. Druhý systém je detekce kontrastu. Ten analyzuje obraz a hledá místo s nejvyšším kontrastem, tedy nejostřejší hranou. Je trochu pomalejší, ale velmi přesný. Používají ho hlavně kompakty a bezzrcadlovky.

Adam: A co když se ten objekt, který fotím, pořád hýbe? Třeba kamarád jedoucí na kole.

Karolína: Na to je kontinuální zaostřování. Když ho zapneš a namáčkneš spoušť, foťák neustále přeostřuje a sleduje pohybující se objekt, takže v momentě, kdy domáčkneš, je snímek perfektně ostrý.

Adam: Zbývá nám poslední klíčová součást – hledáček. To je to „kukátko“, kterým komponujeme záběr. Jaké jsou druhy?

Karolína: Nejstarší a nejjednodušší je průhledový hledáček. To je v podstatě jen dírka s čočkou v těle foťáku. Díváš se skrz něj, ne skrz objektiv.

Adam: Aha, takže to, co vidím, není úplně přesně to, co se vyfotí?

Karolína: Přesně. Tomuto jevu se říká paralaxa. Čím jsi k objektu blíž, tím je rozdíl větší. U dvouokých zrcadlovek je to podobné – jedním objektivem se díváš a druhým fotíš.

Adam: To zní dost neprakticky. Jak se to vyřešilo?

Karolína: Geniálním vynálezem – TTL hledáčkem. Zkratka znamená „Through The Lens“, tedy „skrz objektiv“. Světlo projde objektivem, odrazí se od zrcadla nahoru, projde speciálním pětibokým hranolem, který obraz správně stranově i výškově převrátí, a ty v hledáčku vidíš naprosto přesný obraz.

Adam: Takže se tam to světlo odráží jako v nějakém zrcadlovém bludišti? A co se stane při focení?

Karolína: Přesně tak. Když zmáčkneš spoušť, to zrcadlo se na zlomek sekundy sklopí, světlo proletí dál na film nebo senzor a pak se zrcadlo hned vrátí zpátky.

Adam: Fascinující. A dneska už máme i LCD displeje místo hledáčků, že?

Karolína: Ano, spousta foťáků, hlavně ty menší, už optický hledáček vůbec nemá a jako hledáček slouží jen zadní LCD displej. Je to praktické, ale na přímém slunci na něm někdy není moc vidět. Proto profesionální modely stále kombinují obojí.

Adam: To dává smysl. Profesionálové potřebují jistotu. Ale co když jdeme ještě dál od těch běžných zrcadlovek? Mluvím o těch opravdu velkých aparátech, které člověk vidí třeba ve starých filmech.

Karolína: Jasně, mluvíš o středním a velkém formátu. To už je trochu jiná liga. Středoformátové foťáky, jako jsou třeba Mamiya, Pentax nebo legendární Hasselblad, používají svitkový film.

Adam: Svitkový film? Jakože ne ta malá rulička, co znám já?

Karolína: Přesně tak. Je mnohem větší. To znamená, že i negativ je obrovský, a ty tak dostaneš do fotky neuvěřitelné množství detailů a informací. Nevýhodou ale je, že na jednu roli nafotíš třeba jen dvanáct snímků.

Adam: Dvanáct? To je docela málo. A co ten velký formát?

Karolína: Tam je to ještě extrémnější. Přístroje jako SINAR F1 používají takzvané ploché filmy. To jsou v podstatě jednotlivé listy filmu o velikosti třeba 9x12 centimetrů nebo i víc. Každá fotka je jeden list.

Adam: Páni. To musí být drahé a pomalé.

Karolína: Je. Proto se to používá hlavně v ateliéru na profi focení. Zajímavostí je, že tyhle foťáky umožňují takzvané kippování. Díky pružnému měchu můžeš naklánět části foťáku a tím třeba narovnat sbíhající se linie u vysoké budovy.

Adam: Dobře, foťáky chápu. Ale co ty objektivy? To je další velká věda, že?

Karolína: To rozhodně je. Objektiv není jen jedna čočka, ale celá soustava čoček, která má za úkol potlačit optické vady a vytvořit co nejlepší obraz. Úplně nejdůležitější je ohnisková vzdálenost.

Adam: Ohnisková vzdálenost... to zní složitě.

Karolína: Ale není. Zjednodušeně řečeno, určuje, jak široký záběr budeš mít. Představ si to takhle... krátké ohnisko ti dá široký, panoramatický pohled. Dlouhé ohnisko naopak funguje jako dalekohled.

Adam: Takže když chci fotit krajinu, vezmu si širokoúhlý objektiv. Třeba pod 24 mm?

Karolína: Přesně tak. Na portréty je zase ideální ohnisko kolem 50 mm, protože to zhruba odpovídá tomu, jak vidí lidské oko. Pak máme teleobjektivy, ty mají ohnisko 70 mm a víc, a s těmi fotíš vzdálené objekty.

Adam: Takže na focení ptáků... nebo třeba sousedů... potřebuju teleobjektiv?

Karolína: Přesně na ty ptáky je ideální. A pak je tu ještě extrém, takzvané rybí oko. To má třeba jen 8 mm a úhel záběru až 180 stupňů. Obraz je ale hodně zdeformovaný, což je umělecký záměr.

Adam: Dobře. A co se stane, když nasadím objektiv určený pro velký foťák na menší?

Karolína: Skvělá otázka. Tomu se říká crop factor. Menší snímač, třeba typu APS-C, si z obrazu, který objektiv promítá, vezme jen prostřední výřez. Tím pádem to vypadá, jako bys obraz přiblížil.

Adam: Takže můj 50mm objektiv se na menším foťáku chová, jako by měl delší ohnisko?

Karolína: Přesně tak. Obraz je víc "zazoomovaný". A poslední klíčová součástka je závěrka. To je to, co dělá to typické 'cvak'. Je to vlastně brána, která na přesně určenou dobu pustí světlo na senzor.

Adam: A jsou různé typy?

Karolína: Ano, hlavně dva. Centrální závěrka je přímo v objektivu, typicky u těch velkoformátových foťáků. A pak štěrbinová, která je přímo v těle foťáku, hned před senzorem. Tu najdeš ve většině zrcadlovek.

Adam: Uf, takže to máme za sebou. Velikosti foťáků, objektivy podle ohniska a nakonec závěrky... Je toho docela dost.

Karolína: Je, ale všechno do sebe krásně zapadá. A teď, když známe hardware, se příště můžeme podívat na to, jak přesně ovládáme světlo, které do něj pouštíme.

Adam: Super. Takže teď už vím, jak funguje foťák. Ale to samotné tělo asi nestačí, že? Co je taková ta "povinná výbava"?

Karolína: Přesně tak. Samotný foťák je jen začátek. Absolutní základ je náhradní baterie a dostatek paměťových karet. Není nic horšího než technika, co umře v půlce focení.

Adam: To znám. A co dál? Vidím fotografy s obřími batohy…

Karolína: Pro stabilitu, hlavně v horším světle, je klíčový stativ. Pak různé filtry na objektiv. Třeba polarizační, který odstraní odlesky, nebo ND filtr, co ti umožní fotit s dlouhým časem i ve dne.

Adam: A co blesky? Ty vestavěné prý nejsou nic moc.

Karolína: Přesně. Externí blesk ti dá mnohem víc kontroly nad světlem. A samozřejmě dobrá brašna na ochranu a sada na čištění. Čistý objektiv je základ.

Adam: Perfektní. Takže si to shrňme. Probrali jsme typy foťáků, objektivy podle ohniska, závěrky a teď i veškeré příslušenství. Od stativů po filtry.

Karolína: Přesně. Teď máte kompletní přehled o hardwaru. Důležité je vybrat si to, co sedí vašemu stylu focení.

Adam: Super! Karol, moc díky za všechny rady. Bylo to skvělé.

Karolína: Já děkuju za pozvání. A vám, posluchačům, přeji dobré světlo!

Adam: Přesně tak. Mějte se fajn a zase příště u Studyfi Podcastu.