Podcast na Forenzní mechanoskopie a balistika

Kapitoly

Úvod do světa stop

Co prozradí stopy?

Nástroje pachatelů

Dva druhy stop

Jak se zajišťuje důkaz?

Kouzlo nedokonalosti

Úvod do balistiky

Co všechno balistika zkoumá?

Tři fáze jednoho výstřelu

Otisk prstu zbraně

Jak se sbírají důkazy

Závěrečné shrnutí

Přepis

Vojtěch: Představ si klasickou detektivku. Zhasnutá místnost, policejní páska... a detektiv, který si klekne k vypáčeným dveřím s lupou. Co přesně tam hledá?

Lucie: Hledá podpis pachatele! Ale ne ten inkoustový. Hledá otisk jeho páčidla, škrábanec od šroubováku... hledá mechanoskopickou stopu. A přesně o tom to dneska bude.

Vojtěch: Zní to jako něco z Kriminálky Anděl. Takže mechanoskopie je v podstatě detektivka pro nástroje?

Lucie: Přesně tak! Posloucháte Studyfi Podcast, kde si na takové otázky odpovídáme, abyste byli připraveni.

Vojtěch: Skvěle. Tak pojďme na to. Co je tedy mechanoskopie úplně oficiálně?

Lucie: Oficiálně je to metoda, která zkoumá nástroje, stopy po nich, a hlavně mechanismus, jakým ty stopy vznikly. Ať už jde o páčení, řezání, sekání nebo cokoliv jiného.

Vojtěch: Dobře, takže najdeme rýhu na zámku. Co všechno z toho dokáže expert vyčíst? Jen to, že tam někdo byl se šroubovákem?

Lucie: Mnohem víc! Zaprvé, zjistíme postup a činnost pachatele. Páčil zleva? Zprava? Jakou silou? Byl to profík, nebo amatér?

Vojtěch: Aha, to dává smysl. Takže už jen z tohohle víme něco o jeho chování. Co dál?

Lucie: Pak určíme takzvanou skupinovou příslušnost nástroje. To znamená, že víme, jestli to byl šroubovák, kleště nebo nějaké páčidlo. Zúžíme okruh podezřelých nástrojů.

Vojtěch: Ale to pořád nestačí na usvědčení. Vždyť šroubováků jsou miliony.

Lucie: Přesně. A proto je nejdůležitější individuální identifikace. Každý nástroj má unikátní mikroskopické nerovnosti – jako otisk prstu. Můžeme tedy s jistotou říct: "Ano, přesně TYHLE kleště přestřihly tenhle drát."

Vojtěch: Páni, takže to je ten klíčový důkaz. To je neprůstřelné.

Lucie: Přesně. A díky tomu můžeme taky propojovat různé trestné činy. Stejné páčidlo se objeví u tří vloupání v jedné čtvrti? Nejspíš máme sériového pachatele.

Vojtěch: A co ty pojistné podvody, které máš v poznámkách?

Lucie: Jo, to je moje oblíbená část. Někdo si chce nechat proplatit pojistku, tak si sám "vypáčí" dveře, aby to vypadalo jako vloupání. Jenže expert pozná, že stopy byly vytvořeny zevnitř. Trapas.

Vojtěch: To je geniální. Takže nástroje nelžou, ani když se jejich majitel snaží.

Vojtěch: Když se bavíme o nástrojích, co si mám představit? Používají zloději nějaké speciální vybavení?

Lucie: To je různé a dělíme je do čtyř hlavních kategorií. První je úplně obyčejná sériová tovární výroba. Kleště, nůžky, šroubováky, které koupíš v každém hobby marketu.

Vojtěch: Takže nic extra.

Lucie: Vůbec. Druhá kategorie už je zajímavější – tovární nástroje, které si pachatel dodatečně upraví. Třeba si obrousí kleště, aby se dostal do úzkého prostoru, nebo si zbrousí šroubovák na tvar planžety.

Vojtěch: Tady už je vidět nějaká příprava.

Lucie: Přesně tak. Třetí skupina jsou individuálně a účelově vyrobené nástroje. Tam patří třeba paklíče, speciální páčidla... nebo můj oblíbený název: "kraslice".

Vojtěch: Kraslice? To jako velikonoční?

Lucie: Ne tak docela. Je to nástroj na rozlomení cylindrické vložky zámku. Ale asi to někomu připomínalo tvarem vajíčko. Kriminalistický humor.

Vojtěch: Rozumím. A ta poslední kategorie?

Lucie: To jsou náhodné předměty. Kámen, kterým rozbiješ okno. Kladivo, které leželo na zahradě. Cokoliv, co je po ruce. To většinou ukazuje na nepříliš plánovaný čin.

Vojtěch: Fajn, teď víme, jaké nástroje existují. A jaké stopy po sobě zanechávají? Jsou všechny stejně užitečné?

Lucie: Ne, vůbec ne. V zásadě máme dva hlavní druhy. První je stopa statická, neboli vtisk. Představ si, že kleštěmi štípneš do něčeho měkkého, třeba do olověné plomby.

Vojtěch: Jasně, čelisti se jen zaboří, ale neposouvají se.

Lucie: Přesně! A proto je tahle stopa pro identifikaci naprosto skvělá. Máme tam krásně otištěné všechny ty mikroskopické nerovnosti povrchu. Je to dokonalý negativ nástroje.

Vojtěch: A ten druhý typ?

Lucie: Ten je dynamický. Tam se nástroj zaboří a zároveň se posouvá. Vznikne tak třeba rýha od šroubováku, který klouže po zárubni.

Vojtěch: A ta je k ničemu?

Lucie: Rýha jako taková je pro identifikaci většinou nevhodná. Je to moc... chaotické. Ale existují podtypy dynamických stop, jako je sešinutí nebo zhmoždění, a zrovna sešinutí může být pro identifikaci velmi dobré. Je to trochu složitější, ale pro nás je hlavní si pamatovat: statický vtisk je zlatý důl.

Vojtěch: Dobře, takže detektiv na místě činu najde perfektní statický vtisk. Jak ho zajistí, aby ho cestou do laboratoře nezničil? Nemůže si přece odnést celé dveře.

Lucie: Někdy by si je nejradši odnesl. Ale máme na to elegantnější metody. První a základní je fotografická dokumentace. Speciální makrofotografie s přiloženým měřítkem a hlavně správným nasvícením, které zvýrazní reliéf stopy.

Vojtěch: Takže fotka jako první.

Lucie: Vždycky. Druhá možnost, pokud to jde, je zajištění "in natura". To znamená, že se zajistí celý předmět se stopou, nebo aspoň jeho část. Třeba vylomená vložka zámku.

Vojtěch: A když ani to nejde? Třeba když je ta stopa v masivním trezoru?

Lucie: Pak přichází na řadu odlévání. Používají se speciální silikonové hmoty, třeba Mikrosil nebo Stomaflex. Je to trochu jako když ti zubař dělá otisk zubu.

Vojtěch: Takže kriminalisté jsou vlastně takoví zubaři pro trezory.

Lucie: V podstatě ano. Vytvoří dokonalý odlitek – pozitiv stopy, který pak můžou v klidu zkoumat v laboratoři pod mikroskopem.

Vojtěch: Celé to stojí a padá na myšlence, že každý nástroj je unikátní. Jak si tím ale můžeme být tak jistí? Vždyť z továrny vyjede tisíc stejných šroubováků.

Lucie: To je skvělá otázka a je to podstata celé mechanoskopie. Vychází ze dvou jednoduchých zákonitostí. Zaprvé: žádný předmět nemá absolutně hladký povrch. I ten nejvyleštěnější kov je pod mikroskopem jako pohoří.

Vojtěch: Takže ty nerovnosti vznikají už při výrobě.

Lucie: Přesně tak. A to nás přivádí k druhé zákonitosti: žádné dva předměty nemají identickou strukturu povrchu. Ty mikroskopické nerovnosti z výroby, a hlavně z následného používání a opotřebení, tvoří naprosto jedinečný a neopakovatelný vzor.

Vojtěch: Takže každý škrábanec, každé opotřebení přidává nástroji na jeho "osobnosti".

Lucie: Přesně! Je to jeho individuální historie, jeho životopis zapsaný v kovu. A právě tenhle životopis pak porovnáváme se stopou zanechanou na místě činu. A když se shodují... máme jasno.

Vojtěch: Takže klíčový poznatek je, že v nedokonalosti je síla důkazu. Díky, Lucie, to bylo naprosto fascinující.

Lucie: Rádo se stalo. A příště se podíváme na něco, co dělá o dost větší hluk než páčidlo.

Vojtěch: Takže od páčidel k něčemu, co slibovala, že dělá o dost větší hluk... Lucie, mám hádat, že mluvíme o balistice?

Lucie: Bingo! Kriminalistická balistika. Věda, která zkoumá úplně všechno, co se týká střelných zbraní a střelby.

Vojtěch: Všechno? To zní jako hodně široký pojem. Co přesně to znamená v praxi?

Lucie: No, představ si celý ten proces. Máme tu zbraň, střelivo... Po výstřelu nám na místě činu zůstane vystřelená nábojnice a střela, která letí k cíli. A taky povýstřelové zplodiny – to je ten často neviditelný obláček prachu a chemikálií.

Vojtěch: Aha, takže nejde jen o kulku, ale i o ten 'odpad', co po ní zůstane?

Lucie: Přesně tak. Úkolem balistiky je ztotožnit konkrétní zbraň podle střely a nábojnice, zjistit, jestli byla funkční, a posoudit třeba i vzdálenost, ze které se střílelo. A to právě díky těm zplodinám.

Vojtěch: Dobře, to dává smysl. Jak se to celé vlastně zkoumá? Kde se berou ty stopy, o kterých jsme mluvili u páčidel?

Lucie: Skvělá otázka. Balistika dělí celý ten děj do tří hlavních oblastí. Je to vnitřní, přechodová a vnější balistika.

Vojtěch: To zní trochu jako slohová práce... úvod, stať, závěr?

Lucie: Vlastně je to docela dobrá analogie! Vnitřní balistika je to, co se děje uvnitř zbraně. Právě tam vznikají ty nejdůležitější stopy. Je to ten moment, kdy zbraň zanechá na střele a nábojnici svůj jedinečný 'podpis'.

Vojtěch: A ty další dvě fáze?

Lucie: Přechodová balistika je kratičký okamžik, kdy střela opouští hlaveň. Tady ji ovlivňují třeba plyny z hlavně. A vnější je pak už ten zbytek – let k cíli a náraz. Tam zkoumáme dráhu letu a účinky v cíli.

Vojtěch: Takže zpátky k tomu 'podpisu'. Znamená to, že každá zbraň je unikátní, stejně jako to páčidlo?

Lucie: Naprosto. I dvě sériově vyrobené pistole z jedné linky budou mít mikroskopické odlišnosti. A ty zanechají jedinečné stopy, kterým říkáme markanty.

Vojtěch: A jaké stopy to konkrétně jsou?

Lucie: Na střele jsou to hlavně rýhy od drážek v hlavni. Ty střelu roztočí, aby letěla rovně, a zároveň do ní vyryjí svůj unikátní vzor. A na nábojnici? Tam zanechá stopu zápalník, který udeří do zápalky, ale i vyhazovač a vytahovač, které nábojnici po výstřelu 'vyplivnou' ven.

Vojtěch: Takže nábojnice a střela jsou takoví dva upovídaní svědci, kteří přesně vědí, kdo je 'poslal na cestu'.

Lucie: To jsi řekl krásně. A my je pak jen vyslechneme pod komparačním mikroskopem, podobně jako ty stopy od páčidla.

Vojtěch: To mě přivádí k otázce... Jak se takové stopy sbírají, aby se nepoškodily? Střela v betonovém sloupu asi nebude v nejlepším stavu.

Lucie: To je naprosto klíčové. Střely se musí vyjímat extrémně opatrně, ideálně nekovovými nástroji. Každý další škrábanec může zničit ty původní, důležité stopy. Nábojnice se také sbírají velmi opatrně, každá zvlášť.

Vojtěch: A co se samotnou zbraní na místě činu?

Lucie: Tu nejdřív vyfotíme přesně tak, jak ležela. Je důležité vědět, jestli byla zajištěná, kolik nábojů bylo v zásobníku... Potom se bezpečně vybije a zajistí pro převoz.

Vojtěch: A co ty povýstřelové zplodiny? Jak se sbírá něco, co ani není vidět?

Lucie: Na to máme speciální uhlíkové terčíky! Jsou to takové lepící kolečka, kterými 'oťupkáme' třeba ruce střelce. Ten neviditelný prach se na ně nachytá a v laboratoři pak z jeho složení poznáme, že osoba střílela.

Vojtěch: Páni. Takže od otisků prstů, přes stopy bot a pneumatik, rýhy od páčidel až po mikroskopické škrábance na kulce... Všechny tyhle obory mají vlastně jedno společné.

Lucie: A co to podle tebe je?

Vojtěch: Hledání jedinečnosti v nedokonalosti. Ten jeden malý, specifický detail, který se nedá zkopírovat a který vypráví celý příběh.

Lucie: Přesně tak. Každý kontakt zanechává stopu. Naším úkolem je jen ji najít, správně přečíst a porozumět jí. A to je na kriminalistice to nejkrásnější.

Vojtěch: Lucie, moc ti děkuju. Nejen za dnešek, ale za celou naši sérii. Bylo to neuvěřitelně fascinující.

Lucie: Já děkuju za pozvání, Vojtěchu. Bylo mi potěšením.

Vojtěch: A my děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste byli s námi. Tohle byl poslední díl série o kriminalistických stopách podcastu Studyfi. Mějte se krásně a třeba zase někdy na slyšenou!

Lucie: Na slyšenou!