Podcast na Filozofie osvícenství: Klíčoví myslitelé a ideje

Kapitoly

Proč máme volby?

Rozum proti pověrám

Architekti moderního státu

Přesun do Německa

Dva němečtí myslitelé

Pán s přesným harmonogramem

Tři období a tři kritiky

Kategorický imperativ

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Kristýna: Přemýšleli jste někdy, proč vlastně máme volby? Nebo proč můžeme jít na demonstraci a svobodně říct, co si myslíme o vládě, aniž by nás za to zavřeli?

Matěj: Tenhle základní nápad, že moc nepatří jen jednomu králi, ale že by měla být rozdělená a kontrolovaná... to je čistá esence osvícenství. Konkrétně toho francouzského.

Kristýna: A přesně o něm si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Matěj: Osvícenství bylo obrovské myšlenkové hnutí, které se v 17. a 18. století prohnalo Evropou a jeho epicentrum bylo právě ve Francii. Navazovalo na renesanci a touhu osvobodit člověka.

Kristýna: Takže hlavní heslo bylo něco jako... „používej hlavu“?

Matěj: V podstatě ano! Říkali tomu racionalismus. Víra, že rozum je ta nejvyšší autorita. Že všechno, od přírody po společnost, se dá logicky vysvětlit. Pryč s pověrami a církevními dogmaty.

Kristýna: To se asi moc nelíbilo tehdejším králům a kněžím, co?

Matěj: Vůbec. Francouzské osvícenství bylo extrémně radikální. Filozof Diderot dokonce napsal, že se těší na okamžik, kdy posledního krále pověsí na střevech posledního kněze.

Kristýna: Páni, tak to je... hodně silné. Ale odtud tedy pochází i to slavné heslo Francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“?

Matěj: Přesně tak. Osvícenské myšlenky přímo zažehly revoluci a měly vliv i na naše národní obrození.

Kristýna: Dobře, a kdo byli ti hlavní myslitelé, co za tím vším stáli?

Matěj: Tak začít musíme u Charlese Montesquieu. Tomu pánovi vděčíme za to, jak dnes vypadají moderní demokratické státy.

Kristýna: Jak to myslíš?

Matěj: Přišel s geniálním nápadem rozdělit státní moc na tři nezávislé složky: zákonodárnou, která tvoří zákony, výkonnou, která vládne, a soudní, která soudí. Aby se navzájem kontrolovaly.

Kristýna: Takže parlament, vláda a soudy. To známe i od nás. Fascinující, že to vymyslel někdo už v 18. století.

Matěj: Přesně. A pak tu byl Voltaire. Mistr satiry a břitkého humoru. Církev ho tak nesnášela, že měl zakázaný vstup do Paříže.

Kristýna: Tak ten musel být opravdu dobrý. Takže jeden položil základy státu a druhý do něj rýpal vtipem?

Matěj: Krásně řečeno. Přesně tak. Oba ale bojovali za svobodu myšlení a proti tyranii.

Kristýna: Francie tedy byla centrem dění. A co ostatní země? Třeba Německo?

Matěj: Skvělá otázka! Německé osvícenství přišlo o něco později, na konci 18. století. Bylo to celé o toleranci a liberalismu.

Kristýna: Takže podobné myšlenky, jen v jiném jazyce?

Matěj: V podstatě ano. Ale měli jeden problém. Němčina tehdy neměla dost filozofických výrazů, takže si hodně půjčovali z francouzštiny.

Kristýna: A kdo byli hlavními tahouny?

Matěj: Tak určitě Christian Wolff. Byl to systematik, miloval logiku a metodiku. Dokonce vytvořil filozofický slovník, který se používá dodnes. Prostě německá preciznost.

Kristýna: Tomu rozumím. A ten druhý?

Matěj: Gotthold Ephraim Lessing. Ten bojoval hlavně proti náboženské nesvobodě. Uvědomoval si, že náboženství je často jen zástěrka pro páchání zla.

Kristýna: To zní... dost odvážně na tu dobu.

Matěj: To ano. Stal se velmi nepohodlným. Prosazoval deismus, tedy víru, že Bůh stvořil svět, ale dál do něj nezasahuje. Žádné zázraky, jen rozum a tolerance.

Kristýna: Chápu. Takže rozum nadevše. A právě o rozumu a jeho využití v praxi si povíme víc hned po krátké pauze.

Matěj: A když mluvíme o rozumu, nemůžeme minout německého filozofa, který z rozumu udělal téměř božstvo. Immanuela Kanta.

Kristýna: To jméno znám! To je ten, co je prý neuvěřitelně složitý na čtení, že?

Matěj: To je přesně on. Jeho texty jsou opravdu náročné, ale jeho myšlenky jsou fascinující. A navíc byl neuvěřitelný puntičkář. Celý život strávil v Královci, dnešním Kaliningradu, a nikdy ho neopustil.

Kristýna: Vůbec nikdy? To je trochu zvláštní...

Matěj: Měl neuvěřitelně striktní denní harmonogram. Vstával přesně v pět ráno, od sedmi přednášel, pak studoval, ve třináct hodin měl dlouhý oběd s přáteli a přesně ve deset večer šel spát. Každý den.

Kristýna: Páni. Místní si podle něj prý mohli řídit hodinky, když šel na svou odpolední procházku. To je skoro až robotické.

Matěj: Přesně. Ale tenhle řád mu zřejmě svědčil. Narodil se jako slabé dítě, ale dožil se vysokého věku. Navíc, i když byl takhle systematický, jeho přednášky prý byly vtipné a studenti na ně chodili moc rádi.

Kristýna: Dobře, takže to nebyl jen suchar. Jaké byly jeho hlavní myšlenky?

Matěj: Jeho filozofii můžeme rozdělit na tři období. Nejdůležitější je to prostřední, takzvané „kritické období“. Tehdy napsal své tři slavné „Kritiky“.

Kristýna: Kritiky? Takže někoho kritizoval?

Matěj: Ne tak docela. V jeho pojetí „kritika“ znamenala vymezení hranic. Zkoumal, co náš rozum vlastně dokáže a kde jsou jeho limity. První byla *Kritika čistého rozumu*.

Kristýna: Co čistý rozum znamená?

Matěj: V podstatě se ptal: „Co můžeme vědět?“ Zkoumal samotný proces poznání. Udělal takzvaný „koperníkovský obrat“. Dříve se filozofové soustředili na objekt, který poznáváme. Ale Kant řekl: moment, klíčový je přece subjekt! Tedy my, ti, kdo poznávají. Naše mysl není jen pasivní tabule, ale aktivně formuje to, co vnímáme.

Kristýna: Chápu. Takže realita není jen „tam venku“, ale záleží i na tom, jak ji naše mysl zpracuje. A co ta druhá kritika?

Matěj: Druhá je *Kritika praktického rozumu*. Tam se Kant přesouvá od poznání k jednání. Řeší etiku a klade si otázku: „Co mám dělat?“

Kristýna: To je otázka, kterou si kladu každé ráno.

Matěj: Kant by ti na to dal jasnou odpověď. Souvisí to s jeho nejslavnějším konceptem.

Kristýna: A to je...?

Matěj: Kategorický imperativ. Zní to složitě, ale princip je vlastně jednoduchý. Jedna z jeho formulací říká: „Jednej vždy tak, aby se maxima tvé vůle mohla stát principem všeobecného zákonodárství.“

Kristýna: Dobře, to zní dost akademicky. Můžeš to přeložit do češtiny pro normální lidi?

Matěj: Jasně. Znamená to v podstatě: „Chovej se tak, jak bys chtěl, aby se chovali všichni ostatní.“ Než něco uděláš, zeptej se sám sebe: „Bylo by v pořádku, kdyby to takhle dělal každý?“

Kristýna: Aha! Takže nelhat, protože kdyby lhali všichni, nikdo by nikomu nevěřil a celá společnost by se zhroutila. Nekrást, protože kdyby kradli všichni...

Matěj: Přesně tak. Podle Kanta nejde o to, jestli nám to přinese odměnu nebo se vyhneme trestu. Máme jednat morálně, protože je to naše povinnost. Je to cíl sám o sobě. A mimochodem, třetí byla *Kritika soudnosti*, která se zabývala estetikou, tedy vnímáním krásy a umění.

Kristýna: Takže abychom si to shrnuli. Kant byl génius s pevným denním řádem, který obrátil filozofii naruby tím, že se zaměřil na naši vlastní mysl. A v etice nám dal skvělý nástroj – kategorický imperativ – abychom poznali, co je správné.

Matěj: Perfektní shrnutí. Jeho myšlenky o rozumu, povinnosti a svobodě ovlivnily prakticky veškerou další filozofii až dodnes. I když je těžké ho číst, jeho odkaz je obrovský.

Kristýna: To rozhodně. A tímto velikánem jsme se dostali na konec nejen dnešního dílu, ale i celé naší série o osvícenství. Doufáme, že se vám líbila a že jste si z ní něco odnesli.

Matěj: Přesně tak. Děkujeme, že jste nás poslouchali. Mějte se krásně a třeba zase někdy u mikrofonu na slyšenou!

Kristýna: Mějte se fajn! Ahoj!